• Takhle se děje Člověk v Dějinách?
O autorovi
Jakub Vaníček (1980), český literární publicista. —- Vyučen tiskařem, vystudoval českou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je redaktorem rubriky Umění v Deníku Referendum, publikuje však také v Literárních novinách, ve Tvaru a v A2. Patří k obhájcům a propagátorům současných snah o rehabilitaci a obrodu angažované literatury.
Díla: XXV. výročí. Texty na objednávku (kniha próz, s Romanem Ropsem-Tůmou, 2014).
Anotace
Recenze Jakuba Vaníčka na román Tři tváře anděla Jiřího Peheho.
1.
Kdo by si pomyslel, že dnes, v době striktního seškrtání všech Velkých příběhů a apriorního odporu vůči patosu, že v této době někdo vydá historický román? Co víc, historický román, jehož účelem není toliko vyprávět, nýbrž i vzdělávat? Neskrývejme, že autor má pro obojí talent; je profesí politolog a rektor. Jeho první román (Na okraj zmizelého, 2006) jsem kdysi přečetl, ale v hlavě mi neuvízlo ani zbla, tak prostřední to bylo dílo, anebo snad tak silná moje únava. Nyní je vše jinak – některé momenty Peheho posledního románu Tři tváře anděla zůstanou vryty do paměti, na rychlý dějový spád budu ještě dlouho vzpomínat jako na nečekaný nález třpytivé věci kdesi ve vysušených smrčinách současné naší beletrie.
Román je formálně rozdělen na tři části. Každou z nich vypráví jiný člověk, zároveň však člen téhož rodu. Máme tedy co činit s rodinnou ságou, aniž bych tímto označením chtěl naznačit cokoliv negativního. Dějová linie kopíruje průběh celého dvacátého století, dobu, do níž můžeme zahrnout na jedné straně „dlouhé 19. století” s jeho důrazem na tradici a rod, na straně druhé pak moderní dějiny počínající první světovou válkou a vyúsťující v postmoderní blázinec naší reality. Netřeba asi zdůrazňovat, že bylo autorovou intencí postavit dějiny rodu na hranu mezi velké Události a sféru intimna, na čemž je taky založena edukační rovina díla. Důsledkem takové strategie je strhující podívaná, dokazující, kterak byl člověk semlet Dějinami, aniž by si to nějak přál. (Už v tomto bodě mě drásá první otázka: nepředkládá se nám tímto dílem důkaz, že zatímco 20. století bylo dobou, kdy člověk opravdu nechtěl být nahnán na výbušnou, riskantní a životu velmi nebezpečnou scénu Dějin, zatímco dnes, jakkoliv bychom si to leckdy přáli, žádná taková možnost není? Anebo ještě hůře, že totiž už ani žádná taková aréna neexistuje a že společnost i její kultura jde bez možnosti změny paradigmatu cestou načrtnutou jiným mechanismem než politickým a ideologickým?)
Peheův scénář je tedy známý a nakonec na něm není nic zajímavého. Tragické příběhy totiž byly vždy líčeny jako pole hegemonie institucí, politiky, nezbadatelných přírodních sil atd. Považujme proto takový rozvrh za prostředek, jímž lze dosáhnout jiných cílů, konkrétně pak sestavení obrazu Dějin, konvenujícího s kanonickým líčením. Z příběhu vystupují tyto (nejen tragické) momenty dějin: Zborov, legionářská anabáze, první republika, druhá světová válka, koncentrační tábor, komunistická diktatura, emigrace. Ve třetí kapitole přibude něco jako sociologické mikroanalýzy USA, kritika universitní obce a postmoderního konzumentarismu.
Zhruba na této linii se román odehrává, tento řetězec vnějších Událostí zásadním způsobem prolamuje osudy protagonistů. Společných jmenovatelů, které se v knize objevují, je víc, nejvýraznější z nich je téma židovství. Ne že by všichni protagonisté byli židé, avšak osud některých z nich právě židovská národnost ovlivní. Nevím, zda si takříkajíc autor potřeboval vyřešit něco z rodinné historie, anebo mu židovská moudrost splývá s něčím, co přesahuje naše racionální poznání, nerozumím ani příliš teologickému plánu knihy a jménům andělů, kteří ve vyprávění hrají jednu z nejdůležitějších úloh – myslím, že židé tu vystupují jako ti, kteří za svou odlišnost zaplatili nejvyšší cenu, kteří se stali obětí Hitlerovy velkoněmecké zhovadilosti, postavené na velkolepých plánech nové kultury. Jejich dějinná zkušenost je uložena v rodinných vzpomínkách a neztrácí na síle ani dnes – i o tom Tři tváře anděla chtějí cosi říct, jak se strasti předků přenášejí napříč generacemi.
Nelze opomenout ani další funkci takto koncipovaných Dějin, funkci, kterou ocení čtenář politických komentářů Jiřího Pehe – díky ní si totiž může uvědomit, nakolik je mu Peheho dějinný plán blízký, zda souhlasí s jeho pojetím historie. Ověří si také, do jaké míry je Pehe na dějinách 20. století osobně a citově angažován. Vím, že by se měla práce umělecká a vědecká odlišit, ale předkládaný román je pro mne zejména svědectvím autorova zaujetí tématem prolínání dějin a konkrétní lidské existence – toho si velmi cením. Pehe se tím vymyká okruhu politických komentátorů, pro něž je politika hlavně každodenní obživou.
2.
Třetí kapitola je vyprávěním vnuka ruského legionáře, Alexe Brehmeho, který po smrti matky emigroval do Anglie a později se dostal do USA jako známý politolog. Tato část knihy je ze všech nejnudnější: žádné válečné konflikty, žádné násilné zvraty příběhu. Tím pádem však musím říct, že se zde líčí cosi, co všichni dokážeme dobře pochopit. Alex Brehme je slavný, publikuje knihy vysoké intelektuální úrovně – zjišťuje postupně, že na rozdíl od svých předků, o jejichž osud bylo vždy postaráno zvenčí, je jen součástkou obrovského aparátu touhy. Neustále hledá nové ženy, podvádí manželky a zkouší, kterak by mohl zneužít své pověsti. Zúčastňuje se banálních televizních diskusí, vysvětluje politikům, jak postupovat ve studené válce proti hlavnímu nepříteli, zkrátka užívá si svůj jedinečný american life. Nejdříve je On a vedle něj pak všichni ostatní. Po několika stranách si uvědomujeme, že zase vězíme až po uši v „obyčejném životě” člověka, kterému i přes samé úspěchy něco schází. Stojí za to položit si otázku, zda není Peheho román pokusem pochopit na pozadí velkolepých dějinných epoch, co se za tím „něco” skrývá, v čem se liší životy v éře modernismu a postmodernismu. V prvních dvou třetinách knihy jsme svědky několikageneračních útrap, válek a totalitarismu, v poslední třetině pak nahlížíme do soukromí člověka, o jehož život už nikdo neusiluje, ale který nicméně neví jak s ním naložit. Nebýt Alexova závěrečného obratu, byl by to vskutku smutný příběh o tom, jak se to nakonec všechno posralo, jak jsme se dostali do smyčky vlastního pohodlí, neschopnosti položit nové otázky, posunout se dál a zaujmout postoj k pragmatickému individualismu, který zastiňuje možnosti, jež se nám stále nabízí ve výhledu do budoucna. (Ve světle tohoto obratu by se některým zabedněncům snad konečně mohlo rozsvítit, pochopili by, co jest to fenomén Václav Klaus a na jaké úrovni zůstalo viset myšlení jeho i věrných mu adlátů…)
3.
Od pádu komunismu panuje prazvláštní optimismus, jeden můj ctěný kolega dokonce hovoří o konci historie v podobě definitivního vítězství liberální demokracie. Já mám ale vtíravý pocit, (…) že tahle selanka brzy skončí. Že zatímco si tady vykládáme politologické pohádky, někdo někde připravuje další katastrofu. Lidstvo se přece vyvíjí od katastrofy ke katastrofě. Hodně se mluví o pokroku a o tom, jak se nám zásluhou toho takzvaného pokroku žije pořád lépe, jenže vedle všech těch věcí, co nám zdánlivě i reálně zlepšují život, se taky vyvíjí schopnost se vzájemně ničit.
Tohle všechno ze mě vyjde skoro proti mé vůli. Dívám se po přítomných, z nichž někteří si to, co jim tady vykládám, zapisují!
Proboha, myslím si zlostně, oni to snad chápou jako nějakou akademickou úvahu. A možná jen proto, že to řekl Alex Brehme. V tomhle pitomém světě totiž může celebrita plácat jakékoliv nesmysly jenom proto, že je celebrita. Přitom jim říkám dost zásadní věc. Nahromadila se ve mně úzkost, muselo to ven.
V pozadí Alexova obratu lze slyšet ozvuky kritiky technologizace kultury spjaté s jejím spotřebitelským a konzumním étosem. Nechceme po Pehem, aby provedl radikální kritiku, od toho tu máme lidi jako například Johna Zerzana a jiné filosofy, stačí nám, když jako romanopisec ukáže, kde se doba štěpí, z čeho roste, kde je její problém, jak se ten problém odráží na životech lidí. Dejme tomu, v paměti Alexe Brehmeho stále rezonují nešťastné příběhy předků, a proto je asi schopen reflexe na rozdíl od lidí, kteří se „baví” technickými výdobytky a naplno přitom žijí v relativním bezpečí rozvinutých ekonomik. Naše doba se Alexovou kritikou značně problematizuje, najednou v ní už není tak útulně, jak se původně mohlo zdát.
4.
Závěrem dodávám, že samozřejmě můžeme vést debaty o tom, jak moc je Peheho román vykonstruovaný, zda nás nechce nějak přechytračit, vnutit nám svůj koncept Historie. Na jeho obranu tvrdím, že i dnes potřebujeme „realistický” literární žánr, text, jenž něco předestře jako faktum, aby mohl položit otázky směřující do budoucnosti. Edukační formát Tří tváří anděla je proto zcela namístě – stěžoval-li si kdysi Šalda, že mu Durych nutí vlastní názor v Bloudění, třebaže by si ho rád udělal sám, my dnes takové scelující pojetí naopak nutně potřebujeme, abychom se mohli alespoň na některých rizicích, jež provází dobu, v níž žijeme, dohodnout.
Text byl publikován na www.jakubvanicek.bloguje.cz