Článek

Michael Hauser  Jsou to zapomenuté touhy?

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Kritická stať k výstavě fotografií Jaromíra Čejky Stopy, která proběhla na začátku roku 2007 v Malé výstavní síni Liberec. Text vyšel v Salonu, literární příloze Práva, č. 504/1. února 2007

Jedna věc se stala v současném umění vzácností – zaujetí realitou kolem nás. Na jedné straně totální přiblížení k realitě a hyperrealismus, na druhé straně roztříštění obrazu skutečnosti na zlomky. Není umělecká dokumentární fotografie jeden z posledních žánrů, ve kterých se udržuje vztah ke skutečnostipříznačný pro umění od jeho vzniku až po avantgardu? Umění, jak říkal Adorno, je paradox: nasává do sebe okolní svět, a zároveň tvoří svět nový, svébytný. Je v těle společnosti, a přitom svobodně dýchá a drží si distanci. Není společenská funkce umění právě v této distanci a svobodě? Básníci, hudebníci, výtvarníci, fotografové, to jsou oni, kdo občas vykouzlí cosi zvláštního a my si najednou řekneme, že náš svět i my sami…no, že to nějak není ono.

Fotografie Jaromíra Čejky usilují o analýzu, ironický odstup, kontrasty, ale také hovoří svou vlastní řečí. A jejich inspirace? Nejprve asi spatříme stopy vedoucí k fotografovi Pavlu Štechovi, jemuž je výstava věnována, ale možná také stopy k pramenům moderního fotografického cítění. Autor postupuje podobně jako ti moderní a avantgardní fotografové, kteří vytvořili originální fotografickou řeč a pak nechali věci kolem sebe, ať samy mluví.

Autorovi se podařilo zaznamenat přeladění reality, ke kterému došlo na konci šedesátých let vlastně všude na světě. Velká vyprávění se rozložila – zapadly naděje na vykrystalizování autentického světa, ve kterém jednotlivci i společnost bude usilovat o pravost života, o odpovědnou svobodu. Symbolickým začátkem Čejkova fotografování je právě konec této naděje, zachycený na fotografiích z roku 1968. Tento konec představuje zřejmě jeho základní podloží. Je to zažitá nepřítomnost perspektivy jiného světa, ale ne proto, že autor je skeptik, ale proto, že je dokumentarista – v podloží jeho fotografií je nepřítomnost této perspektivy v reálném světě kolem nás, její až bolestná nemožnost. Ta se projevuje také na fotografiích z listopadu 1989, vystavovaných vůbec poprvé – jsou to fotografie, které se instinktivně zdráhají vplout do opojného toku kolektivně sdílených nadějí a snů, a zachovávají si ironický odstup, který tehdy nemusel být pochopen.

Ale Čejkovy fotografie nejsou beznadějné. V různých momentkách, detailech, náznacích na melancholickém podloží prosvítají stopy naděje. Děje se tak prostřednictvím nechtěné komičnosti a humoru kolem nás, kterých si většinou nevšímáme. Smysl pro komičnost a humor: v tom je hlavní rozdíl mezi Čejkovým fotografováním a řekněme postmoderní dokumentární fotografií, která znázorňuje objekty a situace většinou jako aseptické plochy složené z bezkrevných znaků.

Na Čejkových fotografiích se často objevuje kontrast mezi věcmi, který narušuje jejich poklidné snění. Jsou to znepokojující kontrasty, které zpravidla vyvstávají z konfrontace dvou světů, současného a minulého. V tom se nejlépe projevuje antimytologický důraz fotografií – zabraňují, aby se zrodily nové mýty. Nevidíme stopy směřující k utopické minulosti – k mýtu barokních Čech nebo idylického venkova. Svědkové minulosti jsou prvkem moderního světa a jsou do něho vklíněni jako připomínka toho, že byl i jiný svět. Někdy z minulého zbývá jen náhodně vzniklý symbol kříže na oprýskané zdi paneláku na Jižním městě, jindy zaplňuje celý prostor a současnost je tu jen jako host jako na fotografii stanového tábora před kostelem v Uhřínově.

Konfrontace starého a nového nenápadně vyvolává otázky. Možná se podobají těm, které kdysi kladl Sokrates občanům athénským: opravdu je všechno, jak se říká? Víme, kdo vůbec jsme? Tyto otázky se týkají našeho vnímání, uvažování, našich zvyků – co to děláme, když se pustíme do kácení aleje stromů, jak je to na fotografii ze Senohrab?

Čejkovy fotografie jsou také originály – mají zvláštní jemný půvab plynoucí nejspíš z uměřenosti a čistoty výrazu, který je zesilován i kompozičně logickými prostorovými vztahy mezi objekty. Jejich vnitřní svět možná skrývá živel, o kterém se dnes tak obtížně mluví – zapomenutou touhu po neokázalé vznešenosti.