Článek

Bohumír Pavelek  Moc

O autorovi

Bohumír Pavelek, český levicový publicista. Autor knihy: Buržoazní společnost. Eseje o kapitalistických mýtech (2010). Publikuje např. v časopise Analogon.
Díla: Buržoazní společnost. Eseje o kapitalistických mýtech (2010).

Anotace

Autor analyzuje charakter současné kapitalistické společnosti, přičemž vychází z tradic kritické teorie frankfurtské školy a nedogmatického marxismu. Text je druhou částí knihy Buržoazní společnost vydané nakladatelstvím Grimmus roku 2011.

Novinky a evergreeny (kapitalistické) moci

Po tom, co zde již zaznělo, nastolme si zde zásadní tázání: co stojí za slogany adorujícími kapitalismus, na základě čeho se konstituují a uchovávají v komunikaci a strukturách společnosti? Skrze něj se totiž můžeme dostat k prameni čehosi velmi mocného: k bytnosti uplatňování vůle a vlivu – tj. moci samotné.

Úhelným předpokladem všech mytických deformací a dekorací, jež falšují smysl a dosazují za skutečnost ideologii, je moc; plodit, roztrušovat a uchovávat mytické signifikace si může dovolit toliko ona, jelikož vládne komunikační a energetickou kapacitou společnosti – proto se nyní soustřeďme na ni.

Po značné aproximaci bychom mohli moc definovat jako reálnou možnost prosazení se, nebo též donucovací, manipulativní a autoritativní schopnost podřizování. A to nejen v dimenzi makro-, mezzo- i mikrosociální, nýbrž také – jak víme od Michela Foucaulta – projevující se v individuu subjektivizací. Jinak řečeno, moc ne výlučně v „uniformě“ silových úkonů oficiálních hmatatelných institucí, ale i v rozměru ustavujícího správného „vědění“ v mocenských aktech a vztazích každodennosti, v systému jejich vnějších potlačení a vnitřních omezení – moc se totiž všednodenním konáním taktéž reprodukuje;[1. M. Foucault rozeznával coby výtvory mocenských vztahů (v rovině politické, ekonomické a sociální) tři konstitutivní formy moci: nadvládu, vykořisťování a subjektivizaci (či subjekci) (Foucault 1991: 45, 47), sám se nicméně pokoušel uchopit zejména onu třetí polohu, když při analýze jejích reálných projevů nepostupoval od mocenského jádra, nýbrž z nejzazšího pomezí, kde moc proniká do nitra individua a určuje i jeho vztah k sobě samému. ] a protože jsou projevy moci rozmanité, je výstižnější hovořit o formách moci. Jejich mezními, smrtícími projevy pak mohou být: genocida a válka, vražda a trest smrti, suicidie; běžný provoz moci obejde se však bez užití přímého násilí užíváním symbolických autoreferencí a legitimizací (tj. i mýtů a ideologií), které si podřizují sociální prostor leckdy efektivněji. Ony mnohotvárné a spletité hierarchizace, regulace, stabilizace, instrumentalizace, manipulace a mystifikace pod kontrolou polymorfní moci jsou součástí, a simultánně formujícím mechanismem všech vztahů, v nichž dominance a subdominance povstávají z nerovnosti a nerovnováhy interferentních sil. Sociální prostor tvořený strukturou diferencí je, slovy Pierra Bourdieua, „strukturou rozdělení forem moci a druhů kapitálu pro dotyčný sociální svět rozhodujících – a podle místa a doby proměnlivých“ (Bourdieu 1998: 38) (v Bourdieuově klasifikaci škálu tvoří dimenze ekonomická, kulturní, sociální – a symbolická). Nepřehlédněme tedy meritorní body charakteristiky: každá moc je vztahová, reprodukuje se v dennodenní praxi a nabývá různých podob, jelikož jí není vlastní jedna jediná.

Tuto zběžnou úvodní teoretickou skicu základních kontur moci ovšem považuji za patřičné – s vědomím tragičnosti lidské existence (již z hlediska teologie a hlubinné psychologie vystihl Eugen Drewermann: tragické je součástí stvoření, neboť fyzické a psychické možnosti organismů jsou omezené, a prostředí, do něhož jsou vrženi, bude vždy přetěžovat jejich životy; Drewermann 1997: 63) – rozevřít přesahu a etice po vzoru brněnského osamělce Josefa Šafaříka. Odmítaje se plazit před mocnými a přijmout jejich logiku a diskurs, svým životem a dílem tento filosof totiž kategoricky vyjevil zásadní a absolutní neslučitelnost, kterou oni rádi přecházejí a zlehčují – nikdy nelze „smířit nesmiřitelné: mocenské a bytostné, mocichtivost a svědomí“ (Šafařík 1992: 46).

Nuže, chceme-li analyzovat praktiky soudobé moci ve všech jejích polohách spjatých s rozličnými typy statků, nebude nutné se přespříliš vzdalovat z teritoriálních vod kapitalismu, v přítomnosti na zemi převládajícího, ač různorodého společenského systému, jemuž kraluje buržoazie jakožto „bezalternativní“ nositelka hegemonní moci. Relativně krátký, a ne jednolitý a plošný, exces komunistické moci se totiž zase navrátil ke svému buržoaznímu „normálu“. Jistě, někteří blouznivci (na jejichž zmatené diagnóze se spolupodílí handicap věku: mladická nedomrlost, nebo obráceně senilita a její nutkavé resentimenty) stále ještě mají hlavu plnou „bolševika“ a odmítají doznat, že arogance a bezohlednost moci, jež maří životy nyní žijících generací nemá onu jimi nenáviděnou visačku komunismu. Nechtějí nahlédnout invariantnost moci – že u všech jejích tvarů převažují univerzální inspirační a motivační zdroje: postavení, prestiž, prebendy, a především nadvláda nad druhými a možnost jejich manipulace. Je-li vliv na vztahy ve společnosti dán v prvé řadě kapitálem a mocí živícími se z pramenů politických, a až druhotně implikovaných penězi, anebo se tomu děje v opačném pořadí, není pro mne tolik zajímavé. Nemíním se zde zaobírat rozdíly mezi reálsocialisticko-byrokratickou mocí sovětského vzoru a mocí kapitalistickou, ale spíše tím, co mají v mocenské sféře všechny systémy společné.

Nově se utvořivší moc odevždy oceňuje a odměňuje, kromě chvály vlastního systému, i kritiku moci předchozí – jinak, emfaticky vyřčeno: kolaboraci. Při troše škodolibé vůle bychom pak tuto zištnou spolupráci s mocí mohli i měřit: triviálně empiricky podchytitelným, a od objektivity ne až tolik vzdáleným kritériem kolaborační poddajnosti může být kupř. výše platu každého jedince. Do následujících vět dosaďme si desetkrát vyšší sumy, místo výplatní pásky děrované výplatní lístek vytištěný počítačem, „socialismus“ nahraďme „kapitalismem“, a máme tu básnický, nicméně validní posudek toho, kterak je v nynější společnosti ohodnocována přisluhování režimu. „Jsi začínající kolaborant? Výplatní páska kolem tří tisíc čistého. Zblbni docela – hle, výplatní páska naděruje rovné čtyři! Demence, cementóza – pět! Vraždi – pětadvacet! Držka plombovaná socialismem“, napsal Ivan Diviš – a o dvacet šest let později, v roce 1991, si posteskl: „Všechny aktivity dějou se pro prachy.“ (Diviš 1994: 42, 673).

Povaha moci a jejích praktik – využívajících např. ono vtažení sociálních aktérů do mocenských her navijákem vidiny osobního prospěchu, pakliže budou konat, co stávající režim vyžaduje – zůstává konstantní, nicméně tak jako postmoderní globalizovaný svět modifikoval po plastické operaci sofistikovanými technologiemi své vzezření, je nutno si uvědomit, že i tvář moci je radikálně jiná než v minulosti. Moc moderní, která materiál živý i neživý těžkotonážně válcovala, střídá postindustriální odhmotněná moc, jež se rozptýlila a pod čarodějným pláštěm neviditelnosti stala se nepostižitelnou, což první postřehl Foucault, jenž její historickou analýzou dospěl k tomu, že vlastně každá moc je těžko lokalizovatelná, protože je v oběhu, „funguje řetězově“ a „v síti“, poněvadž na jedinci vykonávajícím moc je moc též vykonávána; Foucault 2005: 42). Netransparentnost nové situace je také umocněna tím, že oproti představitelům ostatních ekonomicko-politických mocí a jejich režimů je buržoazie – jak bylo s odkazy na Barthese již zmíněno – vždycky v jistém smyslu anonymním společenstvím a kapitalismus anonymní společností.

Z. Bauman, který se důsledně věnuje zkoumání kapitalismu v éře globalizace, výstižně hovoří o „nové lehkosti a tekutosti moci, která je čím dál mobilnější, kluzká, úskočnější, vyhýbavější a prchavější“, kde „sociální dezintegrace není jen výsledkem, ale i předpokladem nové techniky moci“ (Bauman 2002: 29). A jelikož pro porozumění kontextu metamorfóz kapitalismu jde o myšlenky mimořádně inspirující, zaměřil bych se na tomto místě opět, po podnětech spjatých s individualizací, na některé z nich zevrubněji, zároveň bych se je pokusil mírně rozvést.

Ve svých posledních dílech Zygmunt Bauman zachycuje nejen technologickou proměnu podoby moci a nadvlády, prostředků jichž užívá a důsledků, které přináší; naplno vyjadřuje i ústřední rozdíl mezi kapitalismem hardwarového věku (těžké modernosti) a kapitalismem softwarové epochy (lehké modernosti), jenž nastává, a jehož projevy v sobě skrývají embrya jisté nelidskosti, které by se mohly vyvinout až v zánik humanity. Těžký kapitalismus byl „vykrmen“ lidskou pracovní silou, kdežto nynější kapitalismus lehký se s vědeckotechnickým pokrokem „odtělesnil“: práci člověka již k vytváření bohatství tolik nepotřebuje a tudíž na ní přestal být závislý.[2] Kapitalista „tvrďák“ kořistil vedle lokálního či globálního přírodního bohatství především na dělníkovi; softkapitalista dělníkovu pracovní sílu potřebuje nadále, i on ji chce mít co nejlevnější, ale vyspělá technologie mu zajistí, že se bez ní nezřídka zaobejde (tato strategie není žádné novum, patřičně rozvinout ji ale umožnila teprve určitá technická úroveň výrobních sil).

Bauman poukazuje na zásadní, permanentně přítomný faktor genealogie moci, konstituční znak dichotomie mezi vládnoucími a ovládanými: propast v přístupu ke zdroji nejistoty. Kapitalistická moc ukrytá v korporační anonymitě – jež nyní na globálním hřišti rozehrála partii fúzování a následného zeštíhlování (tzn. propouštění zaměstnanců) (Bauman 2002: 192, 197-198) – po pilátovsku myje si ruce nad devastujícími dopady, slizce vyhýbá se odpovědnosti a přitom z toho, že je nesena na globalizační a technologické vlně „tsunami“, která rozsévá zkázu a nejistotu, jí tečou nejtučnější zisky. Vedle manipulačního vehiklu šíření nejistoty při panování buržoazie v éře tekuté modernity tu máme další, v předchozím textu reflektovaný, markantní sociální jev: anonymnost. K tomu, co k němu již bylo vyřčeno snad jen doplňme poznatek Philipa G. Zimbarda (jehož experimentálními, socio-psychologickými výzkumy, velmi inspirativními pro studium konstituce moci, se zevrubněji budeme věnovat později), že vědomí anonymity téměř automaticky zbavuje osobnost smyslu pro zodpovědnost, leč dodal bych, že i u instituce „vytváří potenciál, aby […] jednala zlým způsobem“ (Zimbardo 2005: 47).

Aby se nezdržovala žádnými pochybnostmi a ani v náznacích jimi neotravovala své myšlení, vyvinula si buržoazie v hlavách „prázdná“ nebo „zbytková místa“, v nichž chybějí slumy a jejich oškliví, zapáchající obyvatelé (Bauman 2002: 167-168). Tyto mentální mapy (jak je nazývají sociální geografové), usazené v mozcích měšťáctva, svědčí o vytěsňování odvrácené strany jejich bohatství: zazobanci nikdy nechtějí mít bídu na očích, o ní nic slyšet, tím méně aby si připouštěli, že jsou jejími původci. Proč by jí vůbec měli vyhrazovat ve svém životě nějaký prostor? Konec konců stačí jednou za čas rozhodit drobné mince almužny do davu a takto zviditelnit vlastní dobrotu a vylepšit si image.

Z. Bauman tu přesně vyhmátl, že nepostradatelnou pomůckou kapitalistické společnosti jsou neprostupné zdi mezi pohodlným, veselým světem bohatství a úmorným, truchlivým světem bídy. „Zdi nejsou pouze hmotné. […] Zdi málokdy vypadají jako zdi; nikdo tu nehovoří o zdech, nýbrž o cenách komodit, ziskových maržích, vývozu kapitálu a výši zdanění. Nikdo si přece nemůže přát, aby byli druzí chudí, aniž by se cítil morálně provinile. Ale přát si nižší daně, to přeci není zločin. Nikdo si nemůže přát, aby hladomor v Africe trval i nadále, aniž by se sám sobě zošklivil. Co je špatného na radosti z poklesu cen zemědělských plodin? Jaký dopad mají tyto neškodné a technicky působící záležitosti na ostatní, to není bezprostředně vidět. Ani ti, na něž dopadly, nejsou nikde k vidění“ (Bauman 2004: 110-111). Tyto zdi vládnoucí třídě zaručí, že se jim neumaže svědomí a udrží se „čistoskvoucí“.

A pokud by některý, více či méně pauperizovaný a sociální exkluzí postižený člen společnosti měl tu sílu a drzost přestat se chovat pokorně a slušně, začal by obtěžovat a vzpěčovat se, v záloze je připravena státní represe, jež zjedná bezpečí a klid vyvoleným.[3] U ne docela ožebračených jedinců je ovšem pravděpodobnost povstání vyšší, jelikož vzedmutý odpor předpokládá energetické přebytky a potřebuje být materiálně, tj. i intelektuálně řádně živený. Prázdný žaludek, který byl před krátkým časem plný, není překážkou, avšak s břichem nafouknutým z hladu revoltovat nesnadno.[4] (Otrlejším buržoazním povahám z toho vysvítá jednoduchý závěr: odstraňovat chudobu a nevzdělanost se nevyplatí.)

O bouřících se rebelech se proto vedou pečlivé záznamy, kdežto apatičtí bídníci smíření s osudem jsou přehlíženi jakožto poněkud obtížná, ale v jádru neškodná havěť, když jediné co měli k nabídce na kapitalistickém trhu – tj. vlastní korpus – natolik zhuntovali a doslova „vybydleli“ životem v lopotě, že i on se stal nepoužitelným. Postmoderně kyberprostorové stadium Foucaltova (původně Benthamova) Panoptica: Databáze – popsaná Markem Posterem a rozvíjená Z. Baumanem (Bauman 2000: 63) – nemá zdaleka pouze „nevinně“ komerční charakter, jako např. u tzv. scoringu[5]; bezpečnostní složky státu shromažďují, zaznamenávají a vyhodnocují údaje o jedincích nebezpečných kapitalistickému režimu (přičemž svá čidla a senzory nezasouvají jen do tenat pedofilie či terorismu) a poté vyvozují patřičné konsekvence.

Navazující, trestní větev zabezpečujícího aparátu má tutéž buržoazní logiku: její parametry jsou v kapitalismu selektivně nastaveny tak, aby chránily specifické zájmy globálních mocenských elit – zmiňuje v knize Globalizace (Důsledky pro člověka) Z. Bauman, a dále konstatuje: „Největší šanci objevit se v trestním zákoníku mají činy, jichž se s největší pravděpodobností dopouštějí lidé, pro které tento řád nemá místo – vydědění a utlačení. Když někdo oloupí o bohatství celé národy, říká se tomu ’rozvoj volného obchodu‘; když někdo připraví o živobytí celé rodiny a komunity, říká se tomu ‘úsporná opatření‘ nebo zkrátka ‘racionalizace‘. Žádný z těchto skutků se nikdy nedostal na seznam kriminálních činů zasluhujících trest“ (Bauman 2000: 144). A i když nakrásně náhodou nabobovi prokáže se nějaká trestná činnost, institut mimosoudního, finančního vyrovnání urovná brzy jakýkoliv jeho prohřešek – zanedlouho bude možná napravovat i vraždy, zabití přec už řeší; Robert Higgs, nebraje si servítek, potom rovnou doporučuje veškeré veřejné právo odebrat státu a řídit jej soukromě…

Je to _e_stablishment, který na základě svých minulých vítězství, z titulu moci, tvoří sobě prospěšné veškeré zákony. Když spolu s Michelem Foucaultem přiložíme chřípí ke kultuře a zhluboka zavětříme, můžeme vycítit „krev, jež zaschla v kodexech“ (Foucault 2005: 63) – a zasychá v nich i nadále. Vládnoucí třída stanovuje, co je a co není zločinným padoušstvím – ustavení jejího řádu ústí „ve ztotožnění zločinu s (vždy lokální) ‘třídou těch nejchudších‘ nebo, což je totéž, v kriminalizaci chudoby“ a v nazírání vězení coby odkladiště těchto živlů (Bauman 2000: 146-147). Je symptomatické, že jediné odvětví státu, které v dnešním světě vzkvétá a nechřadne, je to, jež se věnuje ochraně zájmů bohatců – jejich majetku, osobního bezpečí, ale taky profitu (z veřejných prostředků financovaný boj proti plagiátům a pirátskému kopírování zboží) –, a v jehož kompetenci je dohlížet a trestat. A pak, že prý není Foucault aktuální. Proto jednu z mála slušně placených prací, vhodnou pro širší sociální spektrum, a poskytující jistotu trvalosti, navíc i odškodnění v případě jeho ukončení, nalezneme dnes výlučně v této sféře. Americká metoda „řešení“ nezaměstnanosti – tzv. McJoby (krátkodobá zaměstnání za nízkou mzdu, nadto bez pevných smluv a pojištění, která umožňují kapitalistům pracovníka beze zbytku vyždímat, vykořistit a vyzout se z veškeré zodpovědnosti) a internace sociálně deviantních a nepřizpůsobivých jedinců – nachází čím dál častěji své nadšené a vlivné příznivce v řadách buržoazie i v sociálnější evropské formě kapitalismu a rozpínající se povodeň kapitalistické globalizace tak podemílá a boří všechny doposud nesesuté hráze humanismu. Trend a styl totiž odjakživa udává síla a moc – zda civilizovaného impéria či barbarských kmenových společenství, je druhořadé (vždyť i pojmy civilizovanost a barbarskost[6] jsou mocenskými znaky).

Jestliže se pod povrchem prosperity kupí sociální, ekonomické a ekologické antinomie a stoupá napětí ve společenském organismu, elity moci – třebaže jsou dík elektronické implozi rafinovanější, subtilnější, míň viditelné, o to však víc všudypřítomné – k „nenásilnému“ ekonomickému nátlaku a různým typům manipulace větší měrou nežli jindy připojují hrubozrnnější mocenské prostředky, když využívají státních i nestátních služeb donucovacích, dohlížecích, ochranných a trestajících složek. Postmoderní buržoa, ježto vládne kapitálem všeho druhu a nesen je na křídlech nejnovějších technologií, prodělává tedy další historickou regenerační kůru, která jej odlehčuje, zrychluje, zneviditelňuje, deteritorializuje, ale taktéž ještě více než kdy dřív staví nad morálku a zákony. Jaký to kontrapunkt: lidové masy dokonale ovládané soft-technologicky propracovaným ideologickým a represivním aparátem, elitami moci přímo zaúkolovaným nebo jen nakloněným, a naopak – tyto mocenské elity vymykající se jakékoli kontrole ze strany veřejnosti.

Globální nomenklatura kapitalismu, která je zvyklá zametat pod koberec své lumpárny, si je schopna drze a šikovně osedlat i velmi ožehavá, zdánlivě buržoazii odlehlá, témata: v současnosti například bídou zemí Jihu vydírá „dělníky a rolníky“ Severu. Jen zdánlivě odporující si zájmy severního i jižního establishmentu spějí ke své transformaci ve „vyšší“ stadium kapitalistické globalizace. Pod záminkou boje proti chudobě jsou v zaostalých zemích rušeny regulace trhu a subvence; levná pracovní síla proletariátu zemí Třetího světa, jež zahrnuje i děti, ještě hladčeji bude vykořisťována (stejně jako kdysi, v rozpuku kapitalimu, kdy jeho startovacím palivem byla levná pracovní síla otroků, a později znásilněných nádeníků, pocházejících z Afriky a Asie) v této podvodné hře s „líznutými“ kartami, poněvadž vždy bude závislá na hladové mzdě za ubíjející dřinu a minimalizované ceně za své produkty – nejlépe plodiny a suroviny – podvázané kvótami, které prospívají centrálním monopolům.[7]

Jediný kdo neprodělává, jsou národní i nadnárodní elity moci; řeší sice své partikulární, lokální a individuální zájmy dané pozicí v čase a prostoru a soupeří i mezi sebou, k onomu bratrovražednému střetu ale dochází obvykle jenom mezi buržoazií a maloburžoazií, pochopitelně pak i maloburžoazií navzájem. Vládnoucí třída vyšší kategorie ne že se mezi sebou nebrání konsensu, ona jej přímo vyhledává, protože symbiotické rozdělení a monopolizace zón vlivu je pro ni výhodné. Proletáři všech zemí světa jsou atomizováni, zato mocenské elity globálního kapitalismu všech koutů zeměkoule se spojují v multinacionální a multifunkční aliance, zajišťující jejich dominanci na poli kapitalistického ekonomického světosystému (přičemž elity center – tj. Spojených států, západní Evropy a Japonska – hrají první housle) – „kapitalismus nakonec jako jediný uskutečňuje konkrétní Internacionálu ‘nadnárodních monopolů‘“, poznamenal kdysi Denis de Rougemont (Rougemont 1996: 177). Že kapitál nepochybně je nadnárodní, nadkulturní a nadnáboženský potvrzuje vřelá kooperace miliardářských rodinek Bushů a Ládinů (zmapovaných např. novináři Ericem Laurentem nebo Michaelem Moorem), kterou nenaruší ani okupace islámu posvátných území, či útok na svého druhu taktéž „sakrální“ budovy Světového obchodního centra 11. září 2001.

Neustávající pohyb a vývoj mění tvář světa: že včera není dnes, že kočka není pes, a že Rockefeller není Gates je zřejmé všem od prvního pohledu, stejně jako je očividná rozdílnost parního stroje a mikročipu. Co se však už dlouhou dobu neproměňuje je odevždy monopolní a globální postavení kapitalistické moci. Připomeňme si, co se píše v Manifestu: „Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou“ (Marx - Engels 1954: 29). Podle Fernanda Braudela (tak i jeho žáka Immanuela Wallersteina) je dokonce pro kapitalismus symptomatické, že od svých začátků dominuje díky monopolizaci a svému světovému rozměru, ježto profituje z nerovnosti mezi centrem, mezilehlou oblastí a periferií (Braudel 1999). (Stejně jako třídnímu napětí dominuje polarita mezi vládnoucími vykořisťovateli a ovládanými vykořisťovanými – v kapitalismu pak antinomie mezi buržoazií a proletariátem –, je pro světosystém určující polarita mezi jádrem a okrajem; střední stav i mezoperiferie hrají v systému méně podstatnou roli mezičlánku.) Monopol a globálnost třídě kapitalistů umožňuje odsávat bohatství ze společného prostoru na úkor druhých, takto nashromážděný polymorfní kapitál spravovat a aktivovat k akumulaci, výdělek načítat na svou stranu a ztráty a externality převést na konto přírody a většiny společnosti,[8] což můžeme nazvat buržoazním pravidlem ekonomického násilí. Mocenské elity tento systém prohlašují za přirozený a spravedlivý řád – jak by ne, těžko čekat něco jiného. Ti, jež na disparitě – aťsi starého či nového profilu – bohatnou, vždy ji brání, eventuálně prosazují; bez sociálně-hospodářských disproporcí a vlastních privilegií by je totiž život ani nemohl bavit.

Vedle přirozenosti a spravedlnosti se buržoazie rovněž ráda zapřísahá pojmy svoboda či rovnost šancí. „Základní principy volného kapitalistického trhu a rovné podnikatelské šance pro všechny“ – slogany kterým se vesměs věří, a přijímá je dokonce, světe div se, i E. Bondy (Bondy 2005: 50) – však v kapitalismu nikdy neplatily. Rozlišovat proto hodnou a odpovědnou národní buržoazii od zlé, bezohledné nadnárodní hyperbužoazie, považuji za úsměvnou, neboť křečovitou snahu některých intelektuálů, nadosmrti deprivovaných nedobrými zkušenostmi s reálsocialismem, nezadat si ve svých formulacích s marxismem – byť je to u společensko-ekonomické kritiky nemožné – a vyhnout se jeho terminologii i za cenu sebekrkolomnějších názvů, novotvarů nebo archaismů (např. Bělohradského „prebendáři“ a „výprosníci“).

Podstata kapitalismu zůstává konstantní, ježto i další, pro něj erbovní znaky zůstávají identické: signifikantní symbol mamonu – všemohoucí peníze (lze si za ně koupit vše), dále pak jeho hlavní motivace – ziskuchtivost, která nezná mezí. I když technicky vyspělá, odlehčená verze společnosti v režii tekuté modernity vyžaduje od lidské pracovní síly relativně míň disciplíny, poněvadž ji přenesla na neživou pracovní sílu, buržoazie nadále ovládá masy a manipuluje jimi, kontroluje a směruje společnost ku svému prospěchu, nyní však jemnějšími a sofistikovanějšími prostředky (když si vypomohu terminologii Jacquese Deleuze: svěží mladík-kapitalismus kontroly střídá dědouška-starý kapitalismus disciplíny), jmenovitě za pomoci taktiky _svádění[9]_. Jak jinak, když (aplikujeme-li koncepci Daniela Bella) postindustriální společnost – „jelikož se soustřeďuje na služby (humanitní i technické) – je hrou mezi lidmi navzájem“ (Bell 1999: 154).

Ačkoli bylo kapitalistické panování na Západě vnějšími okolnostmi dotlačeno k spravedlivějšímu přerozdělování vyprodukovaného bohatství a k instalaci sociálního státu – což vedlo k uvolnění kleští poddanství a ke zkvalitnění lidského života v širokoúhlém záběru – fundamentálněji založená třídní polarizace nezanikla, byla pouze zmírněna. Přes mytologická zaříkávání šamanů ohlašujících konvergenci tříd a Konec ideologie (kniha D. Bella), protilehlost a neslučitelnost pólů nadvlády a subordinace zůstala nezměněna, jakkoliv proměněna. Pregnantně, ještě netekutě a neodlehčeně,[10] to vyslovil Z. Bauman již před mnoha lety: „Objektivní rozpor zájmů je […] dán situací, za níž existují společenské fakty, jež přinášejí výhody jedné třídě a zároveň škody třídě druhé“ (Bauman 1965: 100); „bohatí vděčí za své bohatství a jiné společenské vymoženosti tomu, že vládnou výrobními prostředky“ (Bauman 1966: 45).

Bohatství a bída

A jak vládnoucí třída zahlazuje stopy po své nekončící hostině na účet druhých? Při troše fantazie a úsilí lze i očividnou nespravedlnost a kontradikčnost bohatství a chudoby překlenout nějakou smiřující mytologií. Dopřejme zde prostoru jedné z nich – protože se jedná o unikátní a na vysoké úrovni sepsanou buržoazní sebereprezentaci a sebeospravedlnění –, dílu Bohatství a bída národů, s geniálním podtitulem Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí. Autor David S. Landes v něm sugestivně a erudovaně argumentuje z pozic protichůdných (součástí ideologie je, že podle ní nikoli třídně opačných, nýbrž pouze badatelsky protichůdných), než levicově orientovaní odborníci analyzující totožnou problematiku: Braudel a Wallerstein, které ve své knize, až na dvě malé a nezávazné Braudelovy ukázky z historie, pro jistotu pomíjí.

Předně zmiňme, že Landesově práci – jak sám píše v Úvodu a poděkování – se dostalo laskavé podpory a prezentace na řadě konferencí sponzorovaných např. Rockefellerovou nebo Rothschildovou nadací, jež dokážou královsky ocenit kvalitní služby: tj. pod rouškou objektivity uspořádanou buržoazní interpretaci dějin, chvalořečení nespravedlnosti a apologii vykořisťujícího kapitalistického systému. V zavinutém stavu se vše objevuje již v tom, co D. S. Landes uvádí coby jakési své tvůrčí krédo – „dávám přednost pravdě před dobrými úmysly. Jsem přesvědčen o svých pohnutkách“ (Landes 2004: 21); replika by mohla znít: „Vaše ‘pravda‘ není méně pochybná nežli vaše pohnutky.“ Lidský sklon k podlosti, nadto vylepšený schopností ničemnost všelijak omlouvat, totiž skutečně není proč popírat (Jan Hanč si svého času do deníku zapsal: „Nepoznal jsem dosud člověka, který by si byl vědom, že je bezcharakterní“; Hanč 1991: 45); předmětem sporu je mravní neobhajitelnost postoje, který se vzdá prosazování spravedlnosti stranící chudým a sociální regulace vedoucí k tomu, aby bohatství nemohlo být uzurpováno jedněmi, a v bídě neatrofovalo lidství druhých.

Landesovo Bohatství a dílo národů je monumentem plédujícím za aktivní sílu světových impérií a jejich průkopníků: „Impérium přitahovalo […] muže hrdé a silné, kteří se cítili být povolanými stát se dobyvateli“ (Landes 2004: 412). Slušně spravovaná a prosperující kolonie je podle něj pro podřízené národy požehnáním, notabene ospravedlnitelná tím, že ve finální instanci jde vždy o to, kdo z koho – někdo zvítězit a vládnout musí; vraždy, loupení a lidská nenasytnost jsou přirozenou složkou historie, nevynalezl je kapitalismus či imperialismus. Pokud mají kolonizovaní dostatek trpělivosti (a abychom byli přesnější – hlavně přežijí-li), obohatí impérium nakonec i je. „Téměř každý imperialismus přinesl porobeným národům materiální utrpení; ale také materiální výhody […]“ (Landes 2004: 420) – např. zavádění progresivních technologií, infrastruktury a na ně navazující zvýšenou produktivitu práce (i když jejich výtěžky jsou prvotně určeny koloniálním pánům). Na osvobozování, jež vede k hledání nové identity a legitimity, pohlíží D. S. Landes s opovržením jako na plýtvání energie ve slepé uličce Dějin; hospodářská a politická nezávislost je beztoho v éře globalizace iluzorní, nikdy se v reálu nedostaví, takže k čemu je takováto neefektivní svoboda. Byvším imperátorům pak radí – nemá význam něco si vyčítat, pokud bylo impériium funkční: „Svět patří těm, kdo mají čisté svědomí“ (Landes 2004: 421-423).

Zkusmo vyjádřeme daný problém osvobozování s přihlédnutím k pravdě slabších, a ne těch silnějších. Někdejší kolonie šly jen zdánlivě svou vlastní cestou. Kapitalismus sice prodělal jednu ze svých nesčetných ozdravných a inovačních kůr, strukturu systému ale zachoval. Po druhé světové válce neudržitelný stav otevřeného ovládání a okrádání cizích území byl vystřídán nepřímými, civilizovanějšími formami panování a vykořisťování – tzv. neokolonialismem; stačilo toliko následovat vzor Spojených států: naučit se nestydatě sypat kolem sebe metafory o svobodě a demokracii a přitom si nelítostně jít za svými ekonomickými a mocenskými zájmy, činit tak ale méně viditelně, nejraději zprostředkovaně přes kompradorskou buržoazii maskovanou mimikry nacionálních symbolů. Přesně zacílená a chytře načasovaná politická podpora či prodeje zbraní vykonají učiněné divy. Nalijí benzín do ohně interních sporů – které nemají-li počátek v kolonialismu, minimálně je tento eskaloval –, spustí a donekonečna přiživují teror a válečné občanské konflikty (při nichž je deptáno civilní obyvatelstvo), ale co je pro mocenské elity hlavní: kvete mezinárodní obchod se vzácnými surovinami daných teritorií. Čili mohu se vlastně k Landesovi přidružit a spolu s ním říci, že „bývalé koloniální státy ztrátou těchto území neutrpěly ani zbla, právě naopak“ (Landes 2004: 424). Koloniální panství se přežilo, nyní stačilo ku svému užitku využívat předtím založených vazeb a kontaktů, neméně však i protivenství, když navíc sféry vlivu neměly v zemích Třetího světa jednoznačné kontury.

Shrneme-li celou knihu do jakéhosi poselství a ponaučení (kapitalismu), vyjde nám: v rovině národů i individuí svět patří silným a iniciativním inovátorům – kdo přestane být podnikavý a důrazný, zanedlouho spláče nad výdělkem, zchudne a bude se muset vzdát postu planetárního vůdce. Žezlo hegemonie poté vždy rád převezme ten, komu tyto potřebné vlastnosti nechybějí, na trhu otevřeném razantní síle a monopolu uspěje nad ostatními, a kdo by to nechtěl uznat a podvolit se, s tím naloží trojím způsobem: na periferii jej vyhladí či zdecimuje (což podle D. S. Landese až tolik nevadí, neboť všichni mají příležitost se obrodit, upadání přemoci, a vypracovat se v tahouna světového dění… – nu, již se těším na rozkvět řekněme indiánské komunity v Severní Americe); v zemích středu ho protekcionismem udolá; na centrálním dvorci, tedy v ekonomicky elitních enklávách jádra, pak překoná ve hře v mezích zákonů buržoazní společnosti (a za jejich přispění, protože normativa jsou ve vleku kulturní dominance vládnoucí třídy).

Arci jakoby nedopatřením se autor opomněl zaobírat imperiální povahou nacistického Německa: ožehavou látku éry budování tisícileté říše přechází několika skoupými větami, o poznání vydatněji se věnuje jen německému poválečnému „hospodářskému zázraku“. Že by nacisti nebyli hrdými a silnými imperátory a dobyvateli, a bez výčitek svědomí, s velkými ambicemi i skutečnými úspěchy ve vědě i technice? Nacismus Landesovi zjevně poněkud nezapadá do jeho glorifikace síly a moci, jež sice zabíjí, ale též kultivuje; patrně z identických důvodů také nemluví o sovětském, respektive ruském impériu, třebaže kolaps komunistické direktivní ekonomiky a ekologické škody jí napáchané pochopitelně zmínit neopomene.

Sečteno a podtrženo: Davidu S. Landesovi se nesporně podařilo sestavit impozantní počteníčko lahodící uchvatitelům bohatství a strůjcům bídy v jedné osobě.

Růst soukromé moci

Z krátké odbočky k malebným vrchnostenským mýtům se nyní vraťme ke kalné tematice střídání a fluktuace moci.

I v dřívějších dobách nebylo nasnadě nerozostřeně nahlížet moc v její pravé podobě, natožpak vidět nové mocné dnes, když vůkol rozplevelila se nesrozumitelná technika a všady zuří informační chaos – toť teprve oříšek! Mocipáni prý teď nejsou nikde, ačkoli jsou všude; přešli do jiných, univerzálních a synkretických dimenzí… Ale nejde pouze o modality technologické, které nejsou nikým popírány – jedním z nejzávažnějších zastřených faktů současnosti je zneviditelňování moci dané tím, že „veřejná“ politická moc státu, jejíž byrokratická a národní „letora“ moc robustněji konturuje, je čím dál více substituována „neveřejnou“ ekonomickou mocí nadnárodních korporací bez zřetelného obrysu. Soukromé instituce neveřejného sektoru přebírají moc ve společnosti a vytěsňují a odstraňují státní instituce veřejného sektoru: nastává renesance soukromé moci. A netoliko v zemích bývalého, po sovětsku byrokratického, tzv. „komunistického“ bloku, kde došlo po převratu ke znovuuchvácení obrovitých majetků soukromou mocí, defraudaci společného jmění a aktiv – zbytek světa je taktéž zachvácen privatizační pandemií, byť ne takového rozsahu, jelikož prostředky produkce tam byly ve státních rukou jen v omezeném rozsahu.

Aby mně nebylo nepřesně rozuměno: neglorifikuji státní sektor. Není pochyb o tom, že ekonomická moc v kapitalistické společnosti má pod palcem a využívá mašinérii organizovaného násilí jménem stát, avšak ložisko „zánětu“ a antinomií dneška leží jinde než ve státní moci a správě. Ztotožňuji se se stanoviskem Noama Chomskyho, že je nyní rozumnější bránit „některé státní instituce proti útoku, který je proti nim veden“ – neboť umožňují lidem „hrát určitou, i když omezenou roli při řízení vlastních záležitostí“ –, souběžně se ale pokoušet „otevřít je smysluplnější politické participaci“ (Chomsky 1998: 111, 113).

„Těžké prachy“ (jak zní otřepaný výraz pro ekonomický kapitál), kterými elity moci vládnou, mají v kapitalismu rozhodující význam v každé společenské sféře a prosazují se – ačkoli ne explicitně a vulgárně do té míry, že by měly vše přímo „na povel“ – coby dominantní hybná síla ostatních mocí: moci výkonné, zákonodárné, soudní, vojenské, mediální, nevládní neziskové, církevní, univerzitní a vědecké, také ale např. organizovaného zločinu – vulgo mafie, jakožto jisté extrémně sociálně deviantní odnože kapitalistické produkce. Afinita vrchnosti bije do očí; jak poukázal Ch. W. Mills: mocenské špičky prolínají, recyklují a cirkulují z jedné platformy společenského vlivu ke druhé a v spletité síti vztahů tak ještě lépe prosazují společné zájmy, kooperují a koordinují svůj postup, přičemž „nejde o žádné vyložené spiknutí, a rozhodně ne o žádné prokazatelné spiknutí“ (Mills 1966: 155).

Dělba moci – jež by ji správně měla redukovat a být zárukou rezistence proti totalitě či jiným zneužitím mocenského postavení – je v buržoazní společnosti jakýmsi, zmiňovanému mafiánskému světu blížícím se, rozdělením regionů specifického zájmu mezi jednotlivými kápy a jejich obskurními, netransparenntními aparáty, které panují nad uchváceným územím a jako vývěvy je ždímají a odčerpávají z něj pro sebe a své pohůnky a přicmrdy povětšinu životodárné mízy. Aby někdy byly rozkryty zlolajné pletichy elit kapitalismu nálezem konkrétního dokumentu, písemného svědectví (řekněme o kartelových dohodách velkého byznysu či jeho symbióze s politickými představiteli, jež vedou k veřejnému neprospěchu) je absolutně nemyslitelné – a verbální úniky informací o podezřelých propojeních lze vždy zpochybnit, zapřít nebo přeonačit. Dnes, s přispěním technologického pokroku, se však nekontrolovatelnost, nedemokratičnost a neodpovědnost soukromé moci buržoazie stává rozsáhlejší a intenzivnější nežli kdy jindy v historii. Veřejné zájmy, právo a tedy i veřejná moc vyklízejí pozice a jsou nahrazovány privátními zájmy, právy a mocí toliko bohatých, nejvíce pak kapitalistů v čele multinacionálních korporací a finančních institucí, jelikož ti jsou ekonomicky nejsilnější.[11]

Mezi ojedinělé alarmující hlasy, jež natrhávají ochrannou blánu buržoazní spokojenosti a konsensu a poukazují na nebezpečí takovéto redistribuce moci, patří kromě nestárnoucích analýz Millsových i apely zmíněného Noama Chomskyho, jenž (s pomocí citátů Roberta Bradyho) prohlašuje: „Jak ‘roste a expanduje‘ soukromá moc, stává se z ní ‘společenská síla, která je politicky stále mocnější a také politicky uvědomělejší‘, která je ve stále větší míře oddána ‘programu propagandy‘, jehož úkolem je ‘přesvědčit veřejnost, aby přijala […] názor kontrolní pyramidy‘.“ Chomsky nazývá finanční instituce a korporace soukromými tyraniemi, které „se prakticky nemusí nikomu zodpovídat a jsou ve stále větší míře imunní vůči vměšování lidu a veřejné inspekci. Přitom získávají stále větší kontrolu nad světovým pořádkem“: jejich cílem jsou „změny mezinárodního hospodářského a politického řádu“ a „vytvoření jakési ‘panské‘ utopie. Většině ostatních ale nabízejí jen chmurné perspektivy“ (rovněž poznamenává, že oproti instituci státní moci – arciže ne dokonalé – v nich není místa pro to, aby lidé získali i pouze zúžený prostor pro řešení a řízení svých záležitostí) (Chomsky 1998: 109-113).

Taktéž Robert D. Kaplan se zděšením sleduje nastupující „koncentraci moci a zdrojů“ a případně si všímá, že nyní ne ve vládní moci, ale v sektoru privátním „se může moc lehce skrýt daleko bezpečněji.“ Dle něj se „neviditelnými arbitry moci“ stávají nadnárodní korporace, organicky a potichu ujímající se „světové vlády“, jež ve všech koutech planety rozbíjí sociální soudržnost a „upevňuje třídní a rasové rozdělení“ (Kaplan 2002: 91, 84, 95).

Navíc tento bezprecedentní proces významného přemístění moci je, zdá se, považován v evoluci kapitalismu za cosi normálního a přirozeného. V informací – možná raději říkejme senzací – chtivé pozdně buržoazní společnosti jej obestírá buď prazvláštní mlčení (které je němým svědkem jeho závažnosti), anebo lemuje impertinentní mýtus, vyhánějící kapitalistického čerta buržoazním ďáblem, o uvědomělých manažerech korporací či nevládních organizací, schopných čelit lokálním i globálním problémům lépe než omezení státníci. Ze stejného špalíčku pohádek pochází i povídání o demokratizaci moci rozdrolené mezi drobné akcionáře, kdy „se z každého, z krále i z člověka neurozeného stal kapitalista“; takto kupříkladu přemýšlí jedna z posledních superstar americké politologie: Fareed Zakaria, jenž tvrdí, že se až přespříliš, co se týče jeho gusta, „moc přesunula do rukou lidu“ (Zakaria 2004: 251, 257).

Mnohými mocenskými elitami kapitalismu je nám potom také doporučováno, abychom se radovali, že nadouvá se neziskový, tzv. třetí (vedle prvního veřejného a druhého podnikatelského výdělečného) sektor, poněvadž vzrůstá-li podíl moci nevládních organizací, posiluje se občanská společnost a moc se přesouvá k občanovi… A jelikož se toto téma propracovalo na čelní pozici v buržoazní hitparádě, zamysleme se nad příčinami a souvislostmi, jež se krčí v pozadí. Pročpak asi jsme tak vehementně masírováni vtíravě vřelou, masivní a nelevnou kampaní propagující nonprofitní sektor? Jaké pohnutky vedou buržoazii z řad soukromé i veřejné sféry (od G. Sorose, T. Turnera a B. Gatese, až po B. Clintona a V. Havla) k tomu, že štědře dotují a spolupracují s nevládními organizacemi, ba i vyzvedávají globální občanskou společnost?[12] Není samo sebou, když milionářské celebrity něco ostentativně preferují – kursy čehosi jdou zřejmě nahoru. Soukromá moc vládnoucí třídy totiž dnes narůstá, využívaje všech socio-ekonomických sfér, tj. – vedle ekonomické a státně-politické – rovněž bázi občanskou, jež je dosud obestřena závojem bezúhonnosti.

Nevládní organizace

Pro porozumění těmto nevládním trendům si nejdříve alespoň zběžně načrtněme obraz iniciativ, hnutí, spolků, sdružení, asociací, organizací, institutů, center, odborů, církví a nadací[13], kterážto spadají do prostoru občanského sektoru. „Zdola“ vycházející, dobrovolná iniciativa občanů, touha sdružovat se, trávit společně volný čas, podílet se na utváření společnosti, pomáhat druhým a pospolitě rozvíjet společný zájem, světonázor, víru, zálibu – a takto se seberealizovat – je establishmentem mazaně vyzvedávána coby demonstrace „lidskosti“ vládnoucímu systému, ačkoliv se často prosazuje ne díky, ale jemu navzdory. Žádnému společenskému uspořádání se nepodaří zadusit v lidech plamen pozitivního (ale i negativního) potenciálu, chuti se sdílet s druhými a aktivně projevovat. Také v občanských iniciativách společnosti nazývané „komunistická“ byla obsažena stejná nejednoznačnost; její nomenklatura – podobně jako v současnosti ta kapitalistická – neměla proč zavrhovat podporu povolených a krotkých alternativních nebo správným způsobem angažovaných mikrosvětů, rozličných iniciativ, hnutí a sdružení. Schéma dané sociálně-ekonomické struktury predestinuje maximy státní i nestátní sféry a prosakuje do všech občanských akcí i institucionalizovaných výtvorů. Zpochybňování, kritičnost a brojení vůči panujícímu řádu finanční posilu nezíská (spíše dočká se trestního stíhání). O tu se smí ucházet pouze nevládní činná služba té či oné „Národní fronty“ aktuálního systému, s ním vydatně kolaborující, která, pokud vůbec někdy protestuje (když zápolí o vlastní privilegia), nikdy nepřekračuje meze tzv. konstruktivní (myšleno: buržoazní osnovy nepodvracející) kritiky.

Mnohé z těchto organizací se dnes šikovně adaptují na trend privatizace veřejných služeb, integrují i etablují v buržoazní společnosti a zaplňují prostor mezi kapitalistickým trhem a státem. Přítomný režim zbavuje stát sociální zodpovědnosti a až se mu podaří položit na kolena školství, zdravotnictví, veřejnou dopravu a penzijní systém[14], „těšme se“ – to teprve přibude neziskovému sektoru práce, když výdělečný soukromý sektor obstará jen ty lukrativní oblasti[15] Zdá se, že kapitalismus zanedlouho odbourá všechny státní sociální garance občanů: automatickou pretenci na slušný život vystřídalo v první fázi komplikované řízení s věčně pozměňovanými podmínkami, které mělo odradit maximum žadatelů o sociální dávky, ve druhé etapě potom nastupuje ztráta možnosti cokoli nárokovat a zbývá leda žebrat o nahodilou výpomoc – např. ve zprostředkující, nevládní sféře, která postupně zaplňuje nově otevřená sociální pole. V pravicově liberální argumentaci pak paternalistický stát – míněno pejorativně, neboť žádoucím ideálem již není otcovská starost, nýbrž macešská ignorance – přestane si konečně hrát na chytráka a každému určovat a vnucovat, co je pro něj prospěšné a vhodné, uzná svou nedostatečnost, pohřbí předražený, neefektivní provoz a umožní moudrým, odpovědným, silným a prosperujícím občanům vzít svobodu do svých rukou.

Nepřevládají však ve společnosti ti nemoudří, neodpovědní, slabí a chabě finančně zajištění? Namísto toho, aby byl státem rovnoměrně, celoplošně a spravedlivě rozprostřen velký objem veřejných statků a tak bylo distribuováno „blaho“ do celého spektra společnosti – pochopitelně přednostně těm potřebným (přičemž „shora“, např. ze strany státu, zakotvená a uplatňovaná institucionalizace spravedlnosti a zodpovědnosti za lidskost působí jako pozitivní vzor pro všechny) – došlo k zásadní změně: rozděluje se mnohem menší množství prostředků, které se nadto dostanou pouze k některým. Co z toho, že sbírka, nadace nebo jakýkoliv aktivismus poskytne exkluzivní pomoc jednomu člověku či pochroumanému úseku světa, když tisíce dalších – souměřitelně, ne-li více potřebných, nevybraných obětí – je zapomenuto. Přídavkem k tomu se ještě tito potřební musejí smířit s degradujícím postavením věčného prosebníka, a bude-li jejich škemrání vyslyšeno, i servilně klanějícího se příjemce almužny. Pompa a kamery pak přizdobí nevábnou skutečnost, protože bez okázalosti a pozornosti prorežimních sdělovacích prostředků nedá nikdo žebrákovi ani pěťák; pouze ten, kdo je do nich připuštěn a jimi náležitě „nasvícen“ a chválen, je schopen získat významnější obnos peněz od široké veřejnosti, bezpochyby výhledově i počítat s hromadnějším zapojením nadšených dobrovolníků do konkrétní nevládní neziskové práce (pro neosobní a zdiskreditovaný stát by se dnes přeci nikdo zadarmo neangažoval).

Tento poněkud nesystematický, nekomplexní a neproduktivní přístup ve stylu „vytloukání klínu klínem charity a mecenášství“, jenž není ochotný i způsobilý odstraňovat hlubší příčiny v řešení ekonomických, sociálních, ekologických, humanitárních, lidskoprávních, kulturních, edukačních aj. problémů a témat je nyní považován za dostačující. Bohatí, kteří toto pojetí prosadili, totiž žádnými vážnějšími nesnázemi ve společnosti netrpí, protože si zaplatí, aby se jich nedotkly. Možnosti a meze buržoazní občanské společnosti, která bezesporu plní obecně prospěšnou funkci komplementu, kultivátoru i krotitele duchů v kapitalismem devastovaném prostoru, jsou potom vskutku skrovné a ohraničené. Vyjádřeno obrazně: rozdáme masakrovaným náplasti, a máme – jak se kdysi říkalo – „padla“.

Personální psychologická analýza nevládního nevýdělečného sektoru skýtá zajímavý zdroj informací o tomto specifickém světě, oč míň autarkním, tím dychtivěji bažícím o uznání své nenahraditelnosti, důležitosti a „posvátné“ nedotknutelnosti. Když ponecháme stranou dobrovolníky, čisté to duše, o jejichž záslužnou práci bych se nechtěl otřít křivým slovem[16], angažují se v něm coby placení aktivisté lidé s ideály, vírou a vizemi (nebo za ně schovávající ne příliš sympatické motivy), tu a tam potrefení syndromem „zachránců světa“, kteří odmítají se zapojit do honby za finančním úspěchem, avšak z mnoha různých důvodů odpuzuje je státní správa a její zbyrokratizované a komisní soukolí. Ale nepomáhají-li jenom sami sobě, je to pořád ta lepší alternativa, jelikož nemálo vypráskaných aktivistů, či raději podnikatelů v oblasti nevládního sektoru, bedlivě sleduje kam vane sociální vítr, a tam posléze posouvají vlastní plášť nově založeného občanského sdružení, který výlučně jim bude krýt a usnadňovat materiální existenci. Jak si na soukromou hromádku přihrabovat ze společné sýpky uměli takovíto již dřív, a budou si vědět rady za jakéhokoli představitelného i nepředstavitelného režimu, kapitalistická osnova občanské společnosti jen dává jejich vypočítavému fištrónu křídla.

A po pravdě řečeno, nemusí hned pršet – stačí, když kape. Vnímaví mladí lidé interesující se sociální problematikou – neboť přibývá sociálních problémů nejenom u těch Druhých, kterým by chtěli pomáhat, ale současně i u nich samotných, protože mizení obstojně placené práce postihuje taky je – potom mají o zaměstnání v nevýdělečné nevládní sféře dvojnásobný zájem.[17]

Tím, že se nonprofitní sektor vyhýbá diskusím o ekonomickém pozadí vlastního provozu (i když Američané, jako např. Peter F. Drucker, na rovinu vyhlašují: cílem každého podniku – tedy též nevýdělečné instituce – je vyvolat potřebu svého produktu, vytvořit si zákazníka, a tím i trh; a jdou až tak daleko, že doznávají: „produktem“ neziskové organizace je „změněná lidská bytost“ – nu, a jak jinak ji měnit, nežli indoktrinací), vyhlíží nezkorumpovaněji a rovněž, že mu v žádném ohledu nejde o peníze. Ježto nemá tolik zprostředkovatelských a hierarchických článků, pyšní se nižší mírou byrokracie nežli veřejná správa, ale ač jsou členové této „subkultury“ od pohledu uvolněnějšími frikulíny (free-cool-in), oproti nažehleným a vymydleným sucharům v managementech nadnárodních automobilek či bufetů – nemluvě o jejich „očepičkovaném“, do stejnokrojů navlečeném dělnickém personálu –, autentické spontánnosti toliko idealistických „srdcařů“ obtížno věřit.

V kapitalistické společnosti jedva najdeme doménu v níž se vše v první řadě netočí kolem financí – chytře organizovaný „idealistický“ aktivismus má leckdy milionové roční obraty a ve spleti formulářů, žádostí o granty a grantových kalendářích se tito „pohodáři“ orientují s naprostou profesionalitou. Šikovný žadatel (fundreiser) dokáže na požádání zpracovat projekt na libovolné, i sebebanálnější neb cimrmanovsky šílené téma. Zargumentuje-li potřebu grantové podpory obecnou prospěšností a cokoli doloží působivými údaji – které nemusejí být vyloženě vylhané, i když i toto se stává (stále častěji dokonce také ve vědeckých kruzích, kde se z týchž důvodů upravují výsledky výzkumů i při publikační činnosti), neobejdou se nicméně bez náležité mixáže a aranžmá –, naskýtá se zde příležitost pořádně „vydojit“ fondy Evropské unie či státu,[18] respektive najít cestu k rozkradení společných prostředků, jichž se poté dramaticky nedostává jinde. Kolik vůbec vzniklo projektů, jež by v prvé řadě (nezřídka také až řadě poslední) nebyly „trafikou“ pro jejich duchovní otce, kteří se neomylně obsazují do role poradců nebo prostředníků, různých mediátorů či facilitátorů bez striktně vymezené odpovědnosti, avšak s neomezeným provozním rozpočtem? Z vysokých škol vylétnuvší mračna vzdělaných, na kapitalistickém trhu práce však těžko uplatnitelných, pracovních sil nutí pud sebezáchovy se někde upíchnout; proto nepřekvapuje, že si tito inteligentní lidé nejen hledají, ale i nápaditě vymýšlejí nějakou kulturní niku, již by pro sebe zabrali, ovládli a stali se potřebnými, nejlépe nepostradatelnými – a tak přežili.

Cílové objekty, s nimiž pracují a jež „obhospodařují“, jim pak svou aurou potřebnosti slouží jako rukojmí při vydírání „výkupného“, ale současně též coby exempláře odchylky (co do „ošklivosti“či„sličnosti“) od společenské normality, a proto je ukazují veřejnosti kde mohou, a jako správní principálové kabinetu příšer neb čarokrásy nastavují kasičku. Někdy operují aurou zábavy a za přispění soukromých i veřejných sponzorů pořádají celoroční zábavné akce pro maloburžoazii postarší a usedlou (např. ony oblíbené bambiriády, traktoriády, a jednou možná i samohaniády) či „nespoutanou“ mladší (populární koncerty, festivaly, taneční párty, školy životního neb filmového stylu spotřeby apod.).

Přední představitelé těch nejprestižnějších nevládních organizací bezpečně patří do vrstvy „recyklovatelných“ elit moci kapitalismu, které, majíce dokonalý „kádrový“ profil, nejenže kontinuálně putují z funkce do funkce, ale zhusta i paralelně šéfují akcím více sektorů najednou. Dle ideologických komentářů buržoazní společnosti tímto vlastně přispívají k plynulému chodu všech institucí a aparátů kapitalistické společnosti: jakýpak střet zájmů, když i oficiálně přiznávaným cílem je partnerská spolupráce a družba mezi státními orgány, soukromými výdělečnými firmami a neziskovými sdruženími; má se za to, že zprostředkující mocenské nebo klientské vazby otupí ostří konfliktům, které vždy jen zbytečně zdržují.

Odhlédneme-li od skutečně nezávislých a neúplatných protestních občanských hnutí (složených ne pouze z angažovaných a uvědomělých jedinců vyspělého Severu, ale taky chudiny Jihu, kde tato sdružení a hnutí jsou živelnou erupcí touhy po lepším světě), jež nekompromisně stojí proti kapitalismu,[19] simultánně potom i od vyloženě zájmových sdružení, která se starají víceméně o sebe samé, coby samovýrobci společenské tvořivosti a zábavy, je určitým neblahým aspektem nevládních aktivit jejich podíl na vytváření iluze, že to, čemu se věnují – a co je nepopiratelně žádoucí, bohulibé a druhdy i těžko zastupitelné – je ten jediný možný a nejlepší způsob řešení bolestí společnosti. Druhotným, a dozajista převážně neuvědomělým, produktem jejich činnosti je také přecházení indicií toho, že ony boly a strasti mají systémové pozadí, a tudíž i jejich léčení, a nezbytně pak též konání v oblastech prevence, měly by mít punc systémovosti.

Jak je možné, že zrovna členové nevládních organizací, kteří jsou v dané tematice nejen teoreticky sběhlí, ale i prakticky obeznámeni, často odmítají patřit dál, než na špičku vlastního nosu a přiklánějí se k hledání toliko individuálních či mikrosociálních příčin – přičemž nejde o to, škrtat jejich význam – sociálních deprivací a kolapsů (projevujících se ve sféře drogové, bezdomovecké, romské, domácího násilí atd.), a jsou slepí k primariátu socio-ekonomického systémového podloží? Míjejí jej jakoby se nechumelilo, jakoby si nepovšimli, že na lidi, domácnosti a společnost hustě dopadají studené vločky strukturálních změn, jež mnohé zasypou, zadusí a zmrazí. Že by si možná ani nepřáli odstranit hlavní důvody společenských neduhů a patologií, aby se epidemicky nešířily a sociální organismus se vyzdravil, by někomu mohlo připadat nemožné a absurdní – jinému spíše logické…

V kompetenci neziskové sféry, kromě spolupodílení se na „hašení požáru“ a bitvě proti nemocem společnosti, je jistě i ventilace jejího přetlaku (řekněme když při epidemické nezaměstnanosti plní roli stále význačnějšího zaměstnavatele, díky němuž jsou nadto, i u neplacených aktivistů, odplavovány přebytky lidské vitality), které – nebude-li „zespodu“ podchyceno a rozptylováno – mohlo by v posledku dospět až k problematizování kapitalistického zřízení, v nejhorším případě i k revolučním náladám či terorismu.

Mocenské elity kapitalismu si totiž velmi dobře uvědomují a přesně analyzují, z čeho povstávají zárodky radikalismu, že represi by měly předcházet nenásilné metody a že na globální terorismus nestačí nasadit armádu; připouštějí (namátkou třebas Chris Donelly, poradce generálního tajemníka Severoatlantické aliance), že nehrubá síla postranních občansko-buržoazních aktivit v nevládním sektoru je komplementární a neméně důležitou složkou jejich hegemonie. Proto i někdejší generál Bundeswehru Dieter Klaus, jenž přešel z militantních řad k občanskému aktivismu, se zapřísahá, že bude usilovat „odstraněním chudoby zabránit radikalizaci těchto lidí, kteří nebudou svá práva vymáhat prostřednictvím síly, ale budou se dlouhodobě snažit vyvinout stabilní a demokratickou společnost“ (BBC 2002) – jinak stylizováno: nevládní organizace dostaly za domácí úkol lokalizovat nejvíce chudé, nasytit je, a ujařmit vštípením buržoazních stereotypů.

Politično a nevládno

Není bez zajímavosti provést malou komparaci nevládních neziskových organizací (občanská sdružení a odbory, obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy, církve a náboženské spolky) s další skupinou také nevýdělečných subjektů, jež většinou vykonávají svou činnost bez zvláštního právního statutu a ve společnosti se těší mimořádnému postavení: s politickými stranami. Třebaže pouze politické strany se otevřeně hlásí k tomu, že soupeří o uchopení politické moci ve společnosti (někde na půli cesty mezi politickou a nepolitickou, nenátlakovou aktivitou jsou tzv. zájmové či nátlakové skupiny: diferencovaná seskupení, která ne v otevřené politické soutěži jako politické strany, nýbrž zprostředkovaně, působí ve svůj prospěch na veřejném kolbišti),[20] mají tyto kategorie institucí společné některé mentální předpoklady. Na povrchu dokonalé účetnictví, ve skutečnosti však polopravdami zastřené a zneprůhledněné financování a hospodaření, kde nejednou pod pláštíkem služby veřejnosti běží více o ovlivňování veřejnosti podle přání zakladatelů, představenstva nebo mecenášů dané organizace, kteří častokráte patří k elitám moci ve společnosti a proto specifické kolektivní zájmy budou zastupovat tvrdě a dravě jen půjde-li o interes konvenující s třídním panstvím; u protagonistů těchto sdružení pak vždy – jako v každé správné instituci – převáží sklon zachovat si pro sebe lukrativní post, prestiž a zajištěnou existenci. Připojíme-li nadto možnost mediálního zviditelnění a navázání následujících, pro kariéru klíčových strategických vztahů a vazeb v rámci sítě mocenských elit skrze infiltraci do jejích struktur; dále neexistenci konkrétní odpovědnosti za výsledky svého činění – protože pomoc, kterou societě poskytují, je zpravidla nehmatatelná a tudíž obtížně vyčíslitelná –, máme před sebou sociální žílu s velkým potenciálem kapitálové výtěžnosti (o níž značná část lidí v řadách těchto institucí – jsouce obětaví, slušní, ale zoufale naivní – nemá tušení), jež vyzařuje neobyčejně přitažlivé fluidum pro zlatokopy a šarlatány.

Politické strany i nevládní organizace – coby povinný element (ve sportovní terminologii se tomu říká „povinné cviky“) občanské buržoazní společnosti – až na pár výjimek věrně slouží kapitalismu. Tato sociální uskupení ostatně pojí i to, že poněkud připomínají hladové komedianty, kteří za adekvátní obnos předvádějí na požádání jakékoliv představení, trochu pohrdají nechápavým publikem a jsou důvodně hrdí na svou kreativní a pestrou práci prospívající komunitě, do níž vkládají své srdce a kumšt. Jako oni se dříve či později naučí podlézat a podbízet tomu, kdo je živí, jelikož pochopí, že dostanou zaplaceno pouze tehdy, budou-li vyjadřovat a dělat co si přeje – na počátku se sice neodklánějí od poslání a smyslu toho, kvůli čemu byly vytvořeny, občas i chlebodárce kousnou do pařáty, pokud by se ale výhledově nepolepšili a neukáznili, donor (stát, nadace, korporace, miliardář filantrop, veřejnost) přestal by jim sypat do klobouku, oni by byli nuceni pohřbít své občanské účinkování a ani ten pověstný Vořech by po nich neštěkl – pročež raději umoudří se, napraví, a ruku budou napříště líbat.

Dlouhé prsty privátní ekonomické moci si skrze sponzoring politiků a politických stran pro sebe zajišťují výhodné posty, státní zakázky a legislativu (nazvěme si to třeba – s konotací na Peroutkovo Budování státu znásilňování státu), v zastoupení nevládními institucemi a iniciativami si pak též zabezpečují šíření svého pozitivního image či uplatňování dalších postranních vlivů. Ale poněvadž po celém světě došlo v nedávné době k průvalu nesčetných afér, jež vyplavily na břeh veřejného fóra konkrétní případy provázání politiky a byznysu – a v návaznosti na to se objevila snaha reglementovat a limitovat dary soukromých subjektů politickým stranám –, můžeme si být jisti, že svět velkých peněz najde si určitě způsob jak politiku zainteresovat na svých zájmech; vedle toho ale také přesune své prostředky do alternativních oblastí, začne se dejme tomu o fous více zaobírat financováním sympatizujících, ne-li rovnou přidružených masmédií, ale i neziskových právnických subjektů, jež přispějí bratrskou službou, aby se věci hýbaly správným, korporačním směrem.

Kde leží jádro zkorumpování nevládních organizací popsali P. Barša s O. Císařem: „Nejenže mnohé z nich fungují jako mluvčí partikulárních vlád a firem – odtud se pak odvozují novotvary jako GINGOs a BINGOs (tj. goverment-controlled a busines-controlled NGOs) – ale všechny čerpají ze zdrojů v posledku generovaných globalizovaným kapitalismem, ať už v podobě státních grantů nebo grantů soukromých nadací“ (Barša - Císař 2004: 193); kapitalismu se tak dokonale daří ekonomicko-politicky strukturálně podvazovat snahu o nekompromisně protisystémové podniky, protože subvence pečetí poddajnost režimu.

Toto téma jsme nakousli v závěru subkap. Redistribuce bohatství: některé nonprofitní organizace (a nejenom ty, jež se otevřeně hlásí k tomu, co v kalných politickohospodářských vodách – oficiálních i neoficiálních, legálních i nelegálních – konají, nazývajíce se lobbistickými skupinami a agenturami public relations) – jakkoliv nejsou pokaždé konkrétním ekonomickým subjektem bezprostředně založeny, vždycky tu existuje nějaká varianta finanční podpory ze strany privátní moci – provozují pod sponzorovým dohledem ideologické služby, které, při minimálním nebo žádném zdanění, přímo či nepřímo směřují k posílení jeho pozic, a následně kapitálovým akvizicím. V komplexní a polyfunkční kapitalistické společnosti u soukromých institucí pracujících s informacemi – např. rozhlasových a televizní stanic, univerzit, časopisů, deníků a mozkových trustů – indoktrinační funkce není, a ani nemůže být, jen skromným suplementem komerčních cílů.

Evidentní je to především u nakonec jmenovaných rezervoárů myšlenek, tzv. think-tanků, jež mají přímo v popisu práce provádět specifický výzkum a analýzy, vydávat, kolportovat a propagovat ideologické materiály, pořádat skromné i bombastické semináře, workshopy, panely, sympozia či jinou edukační „dobročinnost“, dále též organizovat nátlakové akce a kampaně, a jimi „hypnotizovat“ a navigovat veřejnost, a v neposlední řadě individuální potentáty spjaté se státními institucemi (politiky, úředníky); arciže si tyto samy na sebe bezprostředně nevydělají – bez finanční pomoci bohaté buržoazie nepřežily by jediný den. Všade nám „spontánně“ pučí tyto, pravicovými stranami (potažmo korporacemi) vydatně dotované, všelijaké rady, instituty, centra apod., v čele se samozvanými „presidenty“ – v masmediích veřejnoprávních i komerčních, znovu jakoby náhodou, protěžovanými (rovina hospodářská je i zde úzce spřízněna s rovinou mediální a politickou) –, kteří mají za úkol se pokud možno ke všemu vyjadřovat, trousit svá (ko)mediální moudra, modelovat kulturní scénu a její diskurs, a tím kypřit i podlévat buržoazní intelektuální podhoubí a infikovat myšlení lidí pravicovou demagogií, jež slouží politickým, a následně hospodářským zájmům mocenských elit kapitalismu.[21]

Korporacemi sponzorované buržoazní nevládní organizace jsou ve svém aktivismu vždy přinejmenším o míli vepředu před „kolegy“ z byznysem nepodvázaného neziskového sektoru levicového ražení (který rovněž sotva může očekávat, že by na prosazování jeho cílů měl eminentní zájem buržoazní stát a podpořil je granty): třeba organizovanost přes internet či schopnost se dostat do „vysokých sfér“, akreditovat se na strategická setkání, kontaktovat a na svou stranu obrátit vlivné osoby – to vše u nich probíhá díky vydatné finanční podpoře vysoce profesionálním, promyšleným, čili i efektivním způsobem. Najmě když každá korporačně-nevládní instituce má tak mohutné a stabilní kapitálové pozadí, že drobné existenční zakolísání není s to ji povalit; pramen investic kapitalistické moci do kulturní hegemonie je totiž nevysychající. „Buržoazie nemá co ztratit, leda své peníze“, shrnul materiální základnu kavalírské štědrosti vládnoucí třídy Bertold Brecht (Brecht 1964: 42); nemůže pak být hodno podivu, že v rámci měšťácko-občanské společnosti právě seskupení jí podporovaná ovládla nevládno a nejvíce tvarují politično, a netoliko v nevládním, nýbrž nepřímo taky vládním sektoru.

Ideologické ovlivňování v mezivolebním čase, nebo přímo organizace volebních kampaní, je však jen pověstnou špičkou ledovce; pod hladinou se rýsují ještě méně transparentní, někdy i ostřejší metody, jak v prostoru nevládna manipulátoři najatí korporační mocí působí na politické kolbiště. Názornou ukázkou může být podpora či rozdmýchávání občanských nepokojů jistého typu, jež v obdobích znepřehlednění a nečitelnosti ekonomiky a politiky ve státě hraje kapitalistům do karet. A to nejčastěji v zemích Druhého a Třetího světa, kdy udávají rytmus plánu ústícímu v puč a svržení vlád častokráte zkorumpovaných a autoritářských, co je ale podstatné, režimů kapitalistickému světosystému nenakloněných. A členové nebo sympatizanti těchto hnutí, spíše i nevědomky, hnáni vidinou demokratizace a politické liberalizace, podílejí se ne na početí pověstné popperovské otevřené společnosti, nýbrž otevření společnosti a ekonomiky invazi kapitalismu, který nadělá z většiny lidí otroky.

Donedávna se neodehrávaly tyto občansko-politické akce jinde, než v Latinské Americe (kde především dlouhodobě imunní Kuba, dále pak Venezuela, leží kapitalistům hluboko v žaludku; alternativní neburžoazní režim, který není založen na konzumu, dráždí je, venezuelská ropa nedá jim spát, a proto budou navrtávat jejich „podpalubí“ a „stěžně“, dokud nedosáhnou svého) Africe či Asii, vcelku nově ale propukají např. v zemích bývalého Sovětského svazu nebo Jugoslávie. Tyto dokonale promyšlené postimperiální nátlakové prostředky – realizované s maximální „fotogeničností“, „nasvícené“ tendenčními buržoazními sdělovacími prostředky jako živelně narodivší se „barevné revoluce“ (romantizující názvy navozují pozitivní image a stávají se propagačními logy těchto převratů) tak, aby strhly širší veřejnost a přitáhly ji na náměstí a demonstrace staly se masovějšími – patří k nové generaci prosazování ekonomických zájmů odlišnými, neokoukanými a dosud nezprofanovanými prostředky.

Jan Eichler, hovoře o paralelách mezi politickými zvraty v Srbsku roku 2000, Gruzii 2003 a o rok poté na Ukrajině, konkretizoval určitá opakující se schémata: „Všechny tři zmíněné země zažily při nástupu nového režimu leccos shodně: vždy šlo o pokojný způsob zásadní změny, hnutí proti dosavadní moci bylo vždy spojeno s důrazem na výrazný symbol (růže, oranžová barva, pomeranče), vždy se přitom podařilo zdvihnout masovou účast skutečně lidových vrstev. A v neposlední řadě byla ve hře pokaždé i pečlivá organizace postupných kroků opozice, jež mohla vydatně čerpat ze zahraniční pomoci. Ta měla dvě hlavní podoby. První byly přímo poskytnuté finanční prostředky z vládních zdrojů – např. Mat Kelley z Associated Press uvádí, že Bushova administrativa jenom ve prospěch Viktora Juščenka uvolnila 65 milionů dolarů. Druhou formu pomoci pak zajistily různé nevládní organizace – Sorosova nadace, Národní demokratický institut (NDI), v jehož čele stojí […] Madeleine Albrightová, Mezinárodní republikánský ústav (IRI) nebo Freedom House, jemuž dnes předsedá James Woolsey, někdejší šéf CIA a vynikající znalec mocenských her a technologie politických převratů“ (Eichler 2005: 17) (z nepřeberné množiny organizací, jež se věnují podpoře politicko-ekonomických aktivit a pocházejí převážně ze Spojených Států, zmiňme snad ještě US AID a German Marshall Fund). Tuto prolínající se směsici občas i politicky soupeřících aktérů – vedle neokonzervativců z Freedom House zde v jedné řadě donorů stojí americké demokraty podporující George Soros (jakýsi postmoderní Dr. Jekyll a Mr. Hyde: humanista, který by se rozdal, a současně záludný finanční spekulant, jenž přispěl a vydělal na pádu britské a thajské měny) –, jež sype z vládních i nevládních rukávů „dobročinné“ prostředky, nepojí nic, nežli to, že se jedná o mocenské elity rozmanitých okruhů společnosti, jejichž láska ke kapitalismu – domněle osudová, řekněme raději zištná – je věčná.

Je nač navazovat: v méně civilizovaných zemích, jádru odlehlých periferiích, byly v minulosti často a s velkou oblibou sponzorovány krvavě násilné, vojenské kontrarevoluční akce, jež dopomáhaly k moci diktátorům nakloněným globálnímu kapitálu – to znamená, že kapitalismus byl protlačován vehementnějšími a nekompromisnějšími prostředky, než v centrálních oblastech: ozbrojenými silami. A když na to přijde, je též současná situace taková, že „torpédoborci“ kapitalistického světosystému, zvanému USA, by na mezinárodně-politickém kolbišti, kde pošťuchují se jen kapitalismy rozličného vzhledu, dozajista prošel i omezený a taktický, zaručeně „ekologický“ jaderný útok proti zemím „Osy zla“, protože co značí kategorie svrchovanosti a kdo je svrchovaným rozsuzuje výhradně moc – ve své suverenitě neochvějná.

Ale zpět k méně zničujícím politickým zásahům, občanským nepokojům pod finanční záštitou globálních elit moci. K opakujícím se prvkům zinscenovaných politických převratů, specifikovaným J. Eichlerem přidružme ještě jeden: do „revolučních“ hapenningů jsou převážně mobilizováni mládežníci, přičemž je rafinovaně zneužíván jejich myšlenkově nesourodý, zmatečný a souvztažností neznalý idealismus, mladická touha revoltovat proti přežilému, jak se říká „zkostnatělému“ světu, a tak si v dospělými obsazeném prostoru vybojovat pro sebe lepší pozici. Svou roli však hraje i to, že omladina, toť na nevyzrálosti postavená avantgarda planetárního kapitalismu. „Největší nadějí globalizace je mládež žijící v rozvinutých nebo alespoň zčásti rozvinutých zemích. Právě teenageři ze středních vrstev vyšňoření nejrůznějšími logy a odhodlaní nechat se co nejdokonaleji zformovat podle vzoru určovaného médii se stali těmi nejdokonalejšími symboly globalizace”, píše N. Kleinová a (ukazujíc konzumní návyky mladých Číňanů) dodává, že „tito teenageři spotřebovávají podstatnou část příjmů svých rodičů. […] Čtyři prarodiče a oba rodiče si utrhují od úst a šetří, jak mohou, aby se jejich jediná ratolest mohla stát klonem zformovaným podle MTV. […] Poučení je nabíledni – získejte děti a získáte i celou rodinu a trh budoucnosti“ (Kleinová 2005: 120-121). Nezralost je pro marketing a ideologii vítaným stavem, mladý člověk jest totiž surovinou jistě tvárnější a manipulovatelnější, nežli osifikovaný dospělec, v rodinách pak navíc působí coby pátá kolona prosazující buržoazní chtivost jakožto smysl a základ života.

Je to dosti paradoxní transpozice: když Sartre nadšeně psal o mladých lidech, kteří uskutečnili revoluci na Kubě, kde „byla města osvobozena venkovem a otcové syny“ (Sartre 1961: 91), netušil, že když vitální a učenlivá, soukromá globální ekonomická moc korporací a finančních společností převezme do svých služeb individuální a lokální mladický elán, zneužije jej k tomu, aby došlo k pravému opaku – města chutě zaprodají venkov a synové otce.

Korporační, globalizační a jiné mechanismy

Kromě zmiňovaného Chomskyho registrují globální ofenzívu soukromé moci i někteří další autoři, avšak třebaže kritikou míří takřka totožným směrem, jejich pozice nejsou antikapitalistické. K těm nejzajímavějším bezesporu patří Noreena Hertzová s knihou Plíživý převrat (Globální kapitalismus a smrt demokracie), dále pak David C. Korten a jeho dílo Keď korporácie vládnu svetu – z jejich myšlenek a formulací je patrno, že si uvědomují, že choroboplodné ložisko světem rozsévaného moru sociální, ekonomické a ekologické krize je nadouvající se moc a hegemonie nadnárodních společností.

N. Hertzová zmiňuje: „Z korporací se staly obludy, globální obři, jež disponují nesmírnou politickou mocí. […] Vlády mají svázané ruce a my se dostáváme do stále větší závislosti na korporacích. Na sedadle řidiče sedí byznys, pravidla hry určují korporace a z vlád se stali rozhodčí, kteří dohlížejí na dodržování pravidel stanovených někým jiným. […] Průmysloví baroni se rafinovaně vyhýbají daňové povinnosti a snaží se udržet své zisky v zahraničí. Mediální gigant News Corporation Ruperta Murdocha platí celosvětově pouhých šest procent na daních […] I když všichni pociťujeme, jak se v důsledku klesajících daňových základů hroutí veřejné služby a infrastruktura, námi zvolení představitelé se klaní byznysu a mají strach přestat tančit podle toho, jak jim píská. […] Úloha státu se zredukovala na zajišťování fungování veřejných služeb a infrastruktury (kterou korporace využívají při současném vynaložení co nejnižších nákladů) a ochranu světového systému volného obchodu. […] V tomto procesu šly stranou spravedlnost, slušnost, právo, životní prostředí, […] došlo k oslabení systému sociálního zabezpečení a byly zdecimovány odbory“ (Hertzová 2003: 17-18). Hertzová totiž věří ve vnitřní pozitivní potenciál buržoazní občanské společnosti a v pevnou pozici občanů – aktivistů a spotřebitelů, kteří mají „možnost sjednotit se a vynutit změny“ (Hertzová 2003: 236) (je sympatické, když alespoň připouští, že jde spíše o středostavovskou činorodost, která chudinu za srdce vezme stěží) – přitlačit ke zdi korporace a stát a vymáčknout z nich kvalitnější kapitalismus…[22]

Také D. C. Korten zaznamenal tato přeskupení vlivu a pokládá krajně důležitou otázku: „Kto bude mať v rukách moc a ako ju bude používať?“ (Korten 2001: 73); brojí proti vzmáhajícímu se monopolu globální moci korporací a ideologické indoktrinaci společnosti korporativním libertarianismem, proti tomu, že pro tento svět je jedinou alternativou hospodářský růst jdoucí po cestě uvolňování trhu (deregulace, odstraňování obchodních bariér apod.), privatizace, globalizace ekonomiky, kdy se souběžně snižuje daňová progrese a poskytují dotace či jiné fiskální stimuly korporacím, které přinášejí užitek jen nejbohatším členům společnosti. Trefou do černého nitra nastupující éry panování soukromé ekonomické moci korporací je Kortenovo konstatování: „Ohromujú nás víziami zázračných nových technologických vynálezov, ako sú sedadlá v lietadle vybavené televíznymi monitormi, informačné diaľnice umožňujúce posielanie faxov počas opaľovania na pláži. Avšak veci, na ktorých väčšine z nás najviac záleží – bezpečné živobytie, slušné bývanie, zdravé a nekontaminované potraviny, dobré vzdelanie a dostupná zdravotná starostlivosť a čisté životné prostredie pre naše deti – to všetko, akoby sa každý deň od nás viac a viac vzdaľovalo“ (Korten 2001: 18).

Hertzová i Korten nezpochybňují kapitalistický systém jako takový: kapitalismus je pro ně pozitivním řádem vedoucím k blahobytu, a proto nechtějí, aby byl suspendován, nýbrž zregulován. Ani slovem nezavadí o to, že by zmiňovaná široká paleta negativních dopadů mohla přímo vyplývat z genetického vkladu kapitalismu. Nechtějí vidět, že svět je nemocný kapitalismem, který jako tumor prostupuje, požírá a poškozuje tkáně bio-sociálního organismu, a nenajdeme oblast, jež není jeho působením defektní; nepřipouštějí, že v pozadí stojí a celý proces přiživují – jelikož na nich vydělávají – rafinovaně afinní elity stávající moci. Ze všeho špatného Hertzová i Korten viní anonymní umělé síly a zlotřilé mechanismy bez lidské tváře: postulát globálního volného trhu a instituci nadnárodní korporace, jež mají v chromozomech cosi zkaženého, z čehož potom jaksi mimoděk bují sněť problémů.

Ve stejné myšlenkové dráze se Korten pak taktéž ocitá, když za další závažný institucionální problém přítomnosti považuje centralizaci a z ní vzešlé nelokální instituce (stát či globální korporace), kteréžto neberou ohled na elementární potřeby místních lidí. Odkud ale čerpá naději, že místní, jistě osobnější a přirozenější struktury budou vykonávat službu pro společenství lépe? Někde očividně ano, jinde určitě ne, protože na velikosti (byrokratické) struktury záleží méně než na tom, co zprostředkovává (nikdo také neuvádí v pochybnost, že i médium samo je silným poselstvím). Komunální despota, mafiánský politik a podnikatel v jedné osobě, jakýsi nenasytný a všehoschopný postindustriální náčelník kmene, ovládne – nejlépe demokratickou cestou, když si, coby „nezávislý“ kandidát či lídr sebou utvořené „politické“ strany koupí volební hlasy frustrovaných, depolitizovaných, demoralizovaných a chudnoucích spoluobčanů – a okrade komunitu o její primární zdroje stejně dobře jako zkorumpovaný úřednický aparát nebo nadnárodní korporace, pokud na všech úrovních institucí není jejich prioritou základní sociální standard pro každého a nevybývá-li prostoru pro permanentní systémové uplatňování spravedlnosti. Nesporně zde je rozdíl mezi monstrózním byrokratickým soukolím a kmenovým systémem „úřadování“ bez mezičlánků – bezděčná soudržnost, solidarita a intimita uvnitř pospolitosti má ale také svá úskalí: sdílení se a bratrství uvnitř skupiny je vykoupeno nevraživostí k těm, kdo stojí za její hranicí. Odlišní, a proto podezřelí lidé mimo uzavřenou komunitu, pokud jsou vůbec seznáni lidskými bytostmi, jsou v nejlepším případě ignorováni, přirozeným, neboť nejjednodušším řešením je však jejich likvidace. Rasistické, chuligánské nebo alternativní náboženské skupiny fanatiků by nejspíše splňovaly Kortenovu podmínku nezprostředkovanosti – a jsouce takto soupatřičností stmeleny, spokojeně vraždí či páchají individuální nebo hromadnou suicidii.

Kriticismus Kortenův, potažmo i ten N. Hertzové, tu zdá se ve vztahu k velkým neosobním institucím vylévá s vaničkou dítě, a tímto se blíží stanovisku jiného proslulého autora – jenž se rovněž vyhýbá pojmenovat prvotní systémovou příčinu, která dle našeho soudu stojí za většinou problémů dnešního světa –, Garryho Mandera (jehož Korten ve své knize rovněž zmiňuje): totiž postoji odmítání složitých technologií a médií, které se pak stávají jakýmsi personifikovaným zlem. Tento zřetel se evidentně napájí z určitého kulturního podloží: problematizovat ve Spojených státech kapitalismus je tabu, a americká sociální kritika si proto hledá nějakého viníka a otloukánka, na nějž by zástupně přenesla všechny sociální hříchy, přičemž se pak chová křečovitě jako tanečník v minovém poli, a navrhuje nadobro zrušit televizi, auta, atomové elektrárny, armády, masovou výrobu a reklamu apod. Chceme-li se „vrátit k rozumnému a demokratickému fungování společnosti“ (Mander 2000: 44-45, 47), nezbývá nám podle Mandera, zřejmě přítele starých dobrých pořádků (maně si nevzpomínám, které že to rozumné a demokratické časy má na mysli) nic jiného. Společenský systém, v němž by prostředky produkce a instituce i technologie patřily, a rozumně sloužily, všem v jejich zájmu, si nemáme právo ani představovat. Když potom takovíto autoři například formulují oprávněnou kritiku idiotického snu o nekonečném hospodářském růstu a spotřebě ve světě omezeném naturálními hranicemi, po marxovsku zmiňují obrovskou koncentraci ekonomické moci, monopolizaci, nadouvání diference v příjmech mezi bohatnoucími vlastníky výrobních prostředků a ožebračovanými nebo z práce propouštěnými zaměstnanci – přitom se ale v jednom kuse vyplašeně dušují, že „pro vysvětlení není nutné sahat k marxistické ekonomii“ (Mander 2000: 137-143).

Světovláda (samopohybu?)

Moc vládnoucí třídy ve společnosti pod vlivem kapitalistické globalizace tedy narůstá a vítězí na všech frontových socio-ekonomických liniích. Není nutno pozastavovat se nad tím, že tento proces „uniká“ ideologům buržoazie. Avšak také někteří kapitalismus neglorifikující autoři, třebas Zygmunt Bauman (v dílech Globalizace či Tekutá modernita), a vedle něj i John Gray (v knize Marné iluze (Falešné představy globálního kapitalismu)), nahlížejí téma moci v nynějším světě tak, že sice varují před ekonomickou globalizací v režimu laissez – faire, poněvadž „rychlé obohacování a rychlé ožebračování mají stejný kořen“ a „‘uváznutí‘ ubohých je stejně zákonitým výsledkem ‘glokalizačních‘ tlaků jako nebetyčné svobody úspěšných“ (Bauman 2000: 88) – a vede k dezorganizaci a anarchii, jež plodí sociální nejistotu, nestabilitu, nesoudržnost, prohlubující se ekonomickou disproporci, nezaměstnanost, nedemokratičnost a ztrátu bezpečnosti a sociální identity (přičemž jde zejména o americký projekt) (Gray 2003). Nastávající mocenskou situaci Bauman a Gray ale pojímají tak, že podle nich přichází „nový světový neřád“, bezvládí politické rozdrobenosti a deregulovanosti (Bauman 2000: 84): „V kontextu postmoderní doby se moc vymkla z rukou státu i korporací“ (Gray 2003: 91). Podle nich tedy nenastává dominance moci politické ani soukromé, nýbrž chaos a světovláda jakéhosi samopohybu.

Dlužno podotknout – v buržoazní společnosti bezmála plošně rozšířeným názorem (jenž jde k duhu protřelé vládnoucí třídě) je, že i nejmocnější z nejmocnějších – „správci mamutích penzijních fondů, silných pojišťoven a dalších finančních kolosů“ nejsou vlastně za nic zodpovědni. „Nemohou jinak, také oni jsou koneckonců jen nástroji nutkavé tendence kapitálu, této zcela neosobní a anonymní síly, jež ovládá lidské osudy, po svém maximálním sebezhodnocení, po dalším nárůstu svého růstu“ – míní dokonce, jindy velmi kritický J. Keller (Keller 2005: 147) (pod zřejmým vlivem analytika společnosti sítí Manuela Castellse) – oni by přeci upřímně chtěli udělat svět lepším a snesitelnějším nejen pro sebe, ale zároveň pro ostatní. Ono to však nějak nejde. Vždyť mocenské elity jsou lidé jako my – praví buržoazní mýtologie –– prostě jedni z nás, nejsou to žádné morální kreatury; jediný rozdíl mezi nimi a zbytkem je ten, že jsou pracovitější a schopnější. Opravdu, ale opravdu nemají pražádnou alternativu konání, systém je zkrátka silnější, vzepřít se mu nelze: nikdo nemá tu moc jej koordinovat. Ostatně – podle vyhlášení mnohých – moc dnes jakoby neexistuje, takříkajíc se rozmělnila v sítích, kyberprostoru, ve virtuální (solipsistické) „realitě“ imaginární tříště fragmentovaných i defragmentovaných kybernautů, z jiného úhlu „internautů“ (Paul Virilio); dík nano- a digitálním technologiím se prý propadla do ireálné „země“ či do sebe sama…

Jaký to do nebe volající nepoměr a protichůdnost: ti, co ovlivňují osudy druhých za nic neručí; o kterých je rozhodováno, jsou osočováni z individuální neschopnosti (jak nahlédli Beck a Bauman) a hnáni k zodpovědnosti z nepodřízení se „svaté“ síle nómos kapitalistického systému. Veřejně kritizovat první je v buržoazní společnosti chápáno coby házení špíny ze závisti, zastávat se druhých pak znamená obhajobu neodpovědnosti. Do role viníků jedni být obsazeni nesmějí, druzí naopak musejí. Že by podvojná, tedy třídní morálka?

„Nepokoušejte se něčím tak neproduktivním jako je jednotná etika brzdit vývoj. Přestaňte se bláhově stavět proti běhu dějin, nemařte čas či dokonce život – žijete jen jednou! S pokorou přijměte společenský řád ve kterém žijete, zanedlouho i vám přijde normální, že je v něm chtivost a chamtivost brána za pravidlo. Třeba se i nějakým řízením osudu vyšvihnete nahoru k bohatým. Neohlížejte se na důsledky svých činů, buďte neomezeně flexibilní a agresivně asertivní. Odmítáte? Vaše chyba, vaše a nikoho jiného“, zní buržoazní slogany, „prostě a jednoduše – v hierarchii postupují jenom ti nejschopnější (všeho)…“ O odpovědnosti druhým nebo o vině jakoby již ani nemělo význam hovořit, jak podotýká Marcuse: „Svědomí je osvobozováno zvěcněním, všeobecnou nutností věcí“ (Marcuse 1991: 80).

Skutečně se všichni musíme nolens volens disciplinovaně smířit s tím, že pouze valíme se v jakémsi hegeliánském samopohybu?(Rozuměj: samopohyb není poháněn z vnějšku – jako třeba šlapohyb Jaroslava Foglara zrobený jeho legendárními hochy z klubu Rychlých šípů –, nýbrž je iniciován zevnitř.) „Dnes nikdo nic neřídí: vše unáší proud, který nikdo neusměrňuje“ – netvrdí se jen v současnosti, touto větou shrnul (ještě v epoše skalního hard kapitalismu) Ch. W. Mills teorii mocenské rovnováhy uplatňovanou v jeho době D. Riesmanem nebo J. K. Galbraithem. A jakpak podle Millse můžete získat onen – zdá se, že buržoazii mimořádně libý, a proto habituální – náhled na moc? Soustředíte se „spíše na pestrou paletu nejrůznějších prostředí než na jejich vzájemné sepětí v rámci mocenské struktury. Neuvažujete o tom, zda by nejvyšší skupiny mohly mít společné zájmy, ani neuvádíte všechna ta prostředí a rozmanité skupiny ve spojitost s důležitými rozhodnutími“ (Mills 1966: 295), a ani nepocítíte, že jste se po uši naložili do ideologické marinády vládnoucí třídy.

Pragmatické inovace řízení – že např. ona fundamentální rozhodování a verdikty nepřicházejí z jednoho centra, nýbrž jsou vlásečnicově rozložena – pak samosebou nebudete moci nepovažovat za určující znak doby, třebaže na ní není nic, co by měnilo mocenskou bázi (jakkoli sofistikovanější) a boj o zdroje a vlastnictví (jakkoli nehmotné). Zisky – přese všechny neformální vztahy, sdílení se a kooperaci – tak jako vždy tečou do kapes jedněch, síť nesíť. Síťový model šířený elektronickými technologikými prostředky bezpochyby inovuje světosystém kapitalismu – v žádném případě však nenahrazuje kapitalistické monopolní principy, vydávané za trží, a nepřináší nový socio-ekonomický systém (jak se domnívají fandové světa sítí, třeba i Jeremy Rifkin). Nepřináší symetrickou participaci, natožpak zisk a lepší život pro celé sociální spektrum. Naopak dále polarizuje společnost a planetu: hrstka vyvolených síťově rozhojňuje všechny druhy kapitálu, většina je však ze synapsí sítí odpojena a propadá jejími meziprostory. Jako každý nástroj kapitalistické akumulace ovládaný mocnou buržoazií ujařmuje, vykořisťuje, odosobňuje, odcizuje a vylučuje bezmocný globální proletariát (Do tábora, jenž připomínkuje negativa sítí patří např. i zmiňovaný Castells.)

Jistěže se v koloběhu celého systému – v jeho kulturních i přírodních strukturách a interferenci silových polích – projevuje jako jeden z hlavních činitelů vnitřní „samopohyb“, vůbec ne mimoděk objevivší se a levitující v řádu endogenních strukturálních regulí (neesencionálního původu) vlastního mikrokosmu, nicméně v žádném případě není faktorem jediným, arciže má chuť zaclonit ty ostatní, s tím jak narůstá komplikovanost světa. Vnímat společenskou, hospodářskou či technologickou dynamiku jakožto samovolný proces bez klíčových implikujících činitelů a opratí v rukou mocenských elit (a tedy i jejich odpovědnosti za výsledky činů), vstřebávat ji bez udělení pozornosti tomu, že síťová, a jen do určité, formální míry odhierarchizovaná, amorfní a autonomizovaná moc a konsekvence strukturálních obměn jde k duhu pouze některým, ale mnohé škrtí a táhne je ke dnu jako kámen na krku – což znamená, jak by řekl Herbert Marcuse, že není neutrální, protože „slouží politice panství“ (Marcuse 1991: 80) –, je určitě osvobozující, leč neméně i zjednodušující.

Tážeme se: co stojí za oněmi systémovými příkazy a tzv. racionalizačními nápory, které prostého člověka ponižují, odcizují a berou mu možnost slušné existence? Před nosem je nám máváno imperativem maximalizace zisku, jenž je nejvyšším přikázáním kapitalistického režimu, avšak vězme, že na první místo jej dosadili ti, kteří v něm hrají prim; za onou „nutkavou tendencí kapitálu“ nestojí nic jiného, nežli lidská – ach, až příliš lidská, jak říkával Nietzsche – puzení (zadaptuji-li si Kellerova slova pro mou interpretaci) (Keller 2005: 147). Vězme, že to, co degraduje člověka není diktát ekonomiky, ale diktát vládnoucí třídy.

Ne, že by každý společenský či technologický systém neměl oproti jedinci větší sílu, vždy je mocnější než křehký jednotlivec; ne, že by každá struktura neměla svá interní normativa, jež formují materii a zúčastněné strany – to však neimplikuje, že nebylo by lze je k dobrému či zlému ovlivňovat a utvářet.

Ani per extensum pojatá strukturální explikace sociálního prostoru a „vztahové“ skutečnosti z pera Pierra Bourdieua (v této souvislosti zmiňovaného Kellerem) nepomíjí vklad individuálního jednání při kopírování či přímo generování sociální struktury. Ano, v ohnisku Bourdieuovy sociologické heuristiky byla „strukturální korupce“, a na ni chtěl zejména ukázat, když formuloval, že „čím hlouběji postupujeme v analýze nějakého prostředí, tím více musíme ‘zbavit‘ jedince jeho odpovědnosti – což neznamená, že ospravedlníme všechno, co se děje; čím lépe však chápeme, jak prostředí funguje, tím lépe také chápeme, že lidé kteří jsou jeho součástí, jsou manipulováni ve stejné míře, jako oni sami manipulují. Dokonce často manipulují o to lépe, čím víc jsou manipulováni a čím víc jsou si toho vědomi“ (Bourdieu 2002: 12-13). O omlouvání jakéhokoliv činění nemůže být tedy ani v koncepci P. Bourdieua zdaleka ani řeč: „Sociální aktéři […] nejsou totiž nějaké částice podřízené mechanickým silám a jednající pod tlakem věcí: a právě tak to nejsou ani vědomé a vědoucí subjekty, jež se řídí důvody a jednají s plnou znalostí věc […] ‘Subjekty‘ jsou ve skutečnosti jednající a vědoucí aktéři obdaření praktickým smyslem“ (Bourdieu 1998: 32) (pro tento „praktický smysl“– produkt společenské pozice daný souhrnem sociálních dispozic aktérů k jednotnému a stabilnímu stylu konání – užíval Bourdieu pojmu habitus). Velký demaskér Bourdieu vycházel z toho, že „sociální aktéři nejednají gratuidně“: nelogicky a pro sebe bez výnosu (Bourdieu 1998: 106). Postřehl, že biologické libido je sociálně přetvořeno v zaujetí pro „věc“, v potopení se do sociální hry určitého prostředí (konfigurace, problematiky, terminologie atd.), v zájem, jak jej nazývá P. Bourdieu, illusio – kteréžto je výtvorem i podmínkou chodu uvnitř sociálního prostoru –, kdy jednání takto „vsazené“ je doprovázeno ne vědomou utilitaritou. Toto „strukturální pokrytectví“ se pak jako čert kříže děsí a nenávidí i pouhé náznaky explitace skryté „pravdy“ svého objektivního činění (Bourdieu 1998).


Chtěl-li bych být práv Marxovu interpretačnímu odkazu – tj. vnímání dominance moci ekonomična, jež však neztrácí ponětí o ostatních vlivných dimenzích moci –, bylo by možno si přisadit a po „komunisticku“ stylizovat: společnost uzamčena v „zlaté kleci“ kapitalismu je jedním sceleným všezahrnujícím širým sociálním lánem, ačkoliv prostorem strukturovaným podle zásad diference a distinkce. A jako jsou jednotlivá pole – umělecké, úřednické, vědecké či universitní, politické, ekonomické, technické, církevní adal. – mikrosvěty se specifickými zájmy a zákony, zhusta tautologickými ? la _„_l´art pourt l´art“ (Bourdieu 1998: 112) (netoliko ona obvykle, ale po právu kritizovaná forma moci zvaná byrokracie, nýbrž i ostatní pole mají vlastní charakteristická mikroklimata, hierarchie, abstraktní pravidla provozu, možnosti zneužití, bludiště z vnějšku neproniknutelných vztahů, spletité aparáty nebo udržovací a mocensko-kumulativní strategie), tak i buržoazní společnost je makrosvětem obdobně strukturovaným, a zároveň – na to nezapomeňme – konstruovaným. Každodenní volby všech sociálních aktérů sice podléhají objektivnímu (kapitalistickému) řádu nadvlády a nerovnosti, ale simultánně tento řád a jeho členění pořádají, udržují, petrifikují, reprodukují a revitalizují („struktury strukturující […] jsou struktury strukturované“; Bourdieu 1998: 33).

Psychologicky nahlíženo tomu napomáhají individuální ambice, úzkosti nebo intelektová omezení a simplicita aktérů, jež šroubují hru v sociálním poli tak, aby naplňovala samu podstatu uměleckosti, úřednickosti, vědeckosti, univerzitnosti, političnosti, ekonomičnosti, techničnosti, církevnosti adal., a odpovídala mytickým, společností naturalizovaným vzorům. Sociální aktéři, které motivuje utužování vlastních výhodných pozic a moci, tedy rozhojňování osobního kapitálu, budou ony sociální hrátky klidně „přetahovat přes závity“ ad absurdum, poněvadž nadouvající se složitost, neprůhlednost, či výsledná nehospodárnost a nefunkčnost systému je aktivem, ne pasivem, moci a vládnutí – proto je jejich šíření v podstatě pravidlem každé struktury, v jejíž morfologii figuruje lidský faktor.

Netvařme se ale, že si všichni hrají na stejné socio-ekonomické vlně, s totožnými socio-ekonomickými dopady. Aparáty i celé instituce, finanční a mediální prostředky, jež mají mocenské elity k dispozici, jsou gigantickým polymorfním kapitálem (v širokém Bourdieuově nazírání), který je obdařuje mocí a rozhodováním takové kapacity, již ostatní nemají: čili zdaleka není aktér jako aktér. Drobný exkurz do formálně vytříbených strukturálních teorií P. Bourdieua shledávám zde tedy vhodným doplnit o přístup Ch. W. Millse, jenž v analýze společenské dynamiky akcentoval tuto neméně významnou mocenskou stránku, když poukázal na to, že individuální možnosti se ve velkém a komplikovaně propleteném sociálním systému zhroutily u běžných, neprivilegovaných lidí – ne však u elit moci (Mills 1968) (v našem pojetí jsou mocenská elita a vládnoucí třída synonyma).

Mills soudil, že bychom měli mít v blahé paměti dvě extrémní koncepty historie, kterým se musíme vyhnout, chceme-li se přiblížit pravdě o moci a o jejích metodách:

1.) dějiny jakožto spiknutí smýkané nekonečnou sérií komplotů

2.) dějiny jakožto neovladatelný proud dění ve vleku neuchopitelných substancionálních, nadindividuálních anonymních sil: Osudu, Nutnosti, Náhody, neviditelné Tržní ruky, ale i jiných, nemystických mechanismů: Technologií neb Technokracií, Médií, Byrokracií, Sítí či všelikerých -ismů

Reálná úloha elit moci prorůstá mezi těmito excesy v rozlehlé krajině nuancí, náhledů jež nutně nemusejí zabřednout do nějaké z forem „konspirománie“ neb „kvietismu“. Mills zdůrazňuje, že mocenské elity – jejichž příznačným rysem je, že se protřele „zpravidla snaží svou moc popírat“ – hrají rozmanité vybrané historické role: „Elita může změnit společenskou strukturu, pozici, kterou zaujímá, nebo způsob, jak této pozice užívat“ – nedivme se proto jejím dialektickým veletočům a přemetům, adaptacím a přeměnám. Elita moci „není ani všemohoucí, ani bezmocná. […] tito lidé mohou volit a […] jejich volba, popřípadě jejich neschopnost volit ovlivňuje běh dějin“ (Mills 1966: 38, 45-46, 48-49); a působí na něj arci vždy – i v pravou chvíli patřičně aplikovaným nicneděláním – tak, že externalizuje potíže a neúspěchy a sama zaznamenává sukces, když hromadí a rozmnožuje kapitál všeho druhu. Zazobanci slízávají smetanu a na ostatní zbývá v nejlepším případě rozlité nízkotučné mléko. Takové už je ovoce „antagonistického charakteru kapitalistické akumulace“ (v Marxově dikci) – nahoře, blízko slunci, sladké a nádherné, dole ve stínu trpké a nevábné: „Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu“ (Marx 1954: 680). Identickým směrem jsou vedena i slova Ch. W. Millse: „Akumulace výhod na vrcholném stupni má svůj protějšek v hrozné akumulaci bídy na stupni nejnižším“ (Mills 1966: 145), dále pak též jiného sociologa Roberta K. Mertona, o tom, že „’akumulace výhody a nevýhody‘ […] vznikají lidem zaujímajícím v dané struktuře různě stratifikované pozice“ a souvisejí s „efektem sv. Matouše“[23] (Merton 2000: 87).

Ano, víme, že v pozdně moderní soft fázi kapitalismus založený na nehmotných statcích opustil strategii raně moderního tlaku fyzického dozoru a kázně, když finanční spekulace jsou ziskovější než výroba či služby a sveřepé dohlížení na lidskou pracovní sílu ztratilo na významu, víme taktéž, že globální trh je těžko ovladatelný; leč z tohoto ještě zdaleka neplyne, že by vládnoucí třída (obzvláště mocenské elity v čele multinacionálních korporací a finančních institucí) pozbyly moci, nekontrolovaly terén a okolnosti a byly pouhými vazaly kapitalistického světosystému; jejich vliv se jen projevuje odlišně – méně hmotně a hřmotně. Kapitalisté dnes – tak jako jindy – „tvrdí muziku“ kapitalismu, obohacují se na úkor druhých a protlačují své zájmy za cenu sociální, ekologické a demokratické (dle Schumpetera kreativní) destrukce. Jak by se bez moci podařilo nové moci vy-moci si uvolnění rukou pro intenzivní celosvětovou akumulaci kapitálu bez brzd zodpovědnosti, s možností absolutně ignorovat bližní: lidi i přírodu?

Přitom kapitalismus byl od prvopočátku systémem světovým a monopolistickým, mocensky ovládajícím ekonomiku, ve své mimořádné přizpůsobivosti nikdy se nerozpakujícím využít jakýchkoli prostředků a situace: například hierarchie, státu, války, masového konzumu, technologického pokroku, trhu (jak nám v knize Dynamika kapitalismu ukázal F. Braudel; Braudel 1999). Uvolňování či svírání trhu regulemi bylo vedeno zejména – pokud ne jenom – vidinou profitu; bezohledné plundrování a ždímání slabších v bezprostřední blízkosti, či na druhém konci planety, bylo pro kapitalisty od nepaměti denním chlebem – navíc „‘prvotní hřích‘ ‘počáteční akumulace kapitálu‘ potřebuje další hříchy, aby se systém udržel v chodu“ (Arendtová 1996: 242). Nemá valného smyslu svádět viny na rozměr globality nebo na instituce jako třeba volný trh, korporace, hrubý domácí produkt, obchod nebo byrokracie či peníze – jsou pouhým vehiklem v rukou konkrétních osob, využívaným různými způsoby a s rozličnými záměry. Je pak možno jim dát náplň pozitivní nebo negativní, přičemž ta druhá, nekladou-li se jí překážky, prosazuje se samospádem.

Moc a masmédia

Jiným technicky odlehčeným, a bez kontextu sám rovněž „nevinným“, i když ne neutrálním mechanismem (to, že každá technologie implikuje program společenské transformace by nemuselo být na závadu lidskosti), jenž se v udržování kapitalistické vlády stal nepostradatelným, jsou prostředky masové komunikace: masmédia – jakkoli nepřímý a ne všemocný, přesto unikátní zdroj moci nad symboly systému, a takto i masami. Rozhodně nebude ke škodě věci si – s vydatným přispěním pronikavých myšlenek některých klasiků mediálního fungování – alespoň zběžně načrtnout základní obrysy onoho pomocníka mocenských elit a zavrtat do něj postmarxistickou sondu.

Byť povšechný nástroj k uchopení této tematiky nalézám opět v Marxově teorii (sdělovací prostředky jsou prostředky produkce jako každé jiné, avšak krom toho, že vládnoucí třídě vydělávají peníze, plní další důležitou funkci: ideologicky indoktrinují a tupou zábavou paralyzují masy), nemohu ovšem pominout výsledky promýšlení tiskového média Walterem Lippmannem. Tento autor jako jeden z prvních autentických mediologů odhalil schopnost tisku manipulovat veřejným míněním, vyrábět shodu či napomáhat stereotypizaci myšlení. Přiblížil se pak též k meritu vnitřní logiky masových informačních médií – zformulované pozdějšími badateli na bázi „objevu“ faktu, že realita je sociálně konstruována v dialektickém procesu a vztahu reality subjektivní a objektivní (Berger - Luckmann 1999) –, jež dalo by se resumovat do univerzální premisy: média jakožto prostředkující element strukturují představy reality, tzn. konstruují významy (mediaci dovedl do extrému Marshall McLuhan škrtnutím relevance obsahu sdělení). A jakoupak asi konstrukci vyklenou v buržoazní společnosti je nasnadě. Mocenské elity mediálního universa (a je šumafuk, zda soukromého či veřejnoprávního, protože „kdo orchestr platí, určuje také, co bude se hrát“; Lazarfeld - Merton, in: Kunczik 1995: 76) – to jest privilegovaní představitelé byznysu i kapitalistického státu – si ohlídají, aby ze sdělovacích prostředků tryskalo husté informační símě, které oplodní myšlení recipientů metaforami opěvujícími explicitně nebo implicitně kapitalismus; utuží jeho integritu, kompaktnost, obranyschopnost a podpoří vitalitu symbioticky panující třídy rozplevelením buržoazních memů (Richard Dawkins). A že by ony elity musely vykonávat nepřeryvný ostříží dohled nad jednotlivými úseky kulturní hegemonie, to zdaleka není nutné: lidé, kteří pracují na rozhodujících místech v médiích, i ti, jež se v nich pravidelně zjevují coby sbratřené a prolínající se celebrity, svým výlučným postavením (exkluzivním vztahem k prostředku produkce: masovým sdělovacím prostředkům), i platem, patří do řad vládnoucí vrstvy, takže vědí co a jak a nepotřebují v ničem radit, neboť slouží sami sobě – a paralelně i kapitalistickému systému; vycházejí ze své třídní pozice a situace, třebaže každou sekundu nekalkulují vědomě racionálně.

Příští věty – přestože Pierrem Bourdieuem konkrétně určené televizi – dovolím si uplatnit na všechna masmédia, anžto jako výrobní prostředek masivně chrlící mediované informace, jsou bez výjimky ve svém úhrnu výtečným nástrojem „udržování symbolického řádu“. Fakticky totiž prostředek masové komunikace disponuje monopolem „na formování mozků opravdu velké části populace. Tím, že dá důraz na zprávy typu ‘černé kroniky‘, tím, že naplní vzácný čas prázdnem, něčím nebo ničím, odstraňuje podstatné informace, které by měl občan mít, aby mohl vykonávat svá demokratická práva“ (Bourdieu 2002: 12, 14). Takto provozujíce masová média, odpolitizovávají jeho tvůrci – a ti, jež ony škváry platí – veřejný prostor: pokud se věnují politice, potom v jejich prezentaci má tato pouze formát rituálních zahraničních návštěv či nahraných falešných diskusí, v nichž je předváděn zábavný „střet mezi osobami […] na úkor konfrontace jejich argumentů“; jejím společným znakem pak je demagogická trivializace (Bourdieu 2002: 48, 26, 83). Pracovníci v buržoazních sdělovacích prostředcích (v této chvíli není k ničemu zkoumat, zda více nevědomky intuitivně či promyšleně) kydají mediálními vidlemi showbyznysu hnůj tlachů[24], klepů, stupidit, nevkusu, nemorálnosti, katastrof a násilí rozličných žánrů a spolupracují na šíření „strukturální amnézie“ vnucováním „diskontinuitního vidění světa“. „Toto odhistorizované a odhistorizující, atomizované a atomizující vidění produkuje obraz světa, který v sobě tají filozofii dějin jako absurdní sled pohrom, jimž nerozumíme a které nemůžeme nijak ovlivnit“, konstatuje Bourdieu, dále vyvozujíc, že „žurnalistický obraz světa není určen k mobilizování a politizaci; […] a to může u těch méně politicky myslících podporovat fatalistické zbavení se odpovědnosti, což je samozřejmě příznivé pro udržení stávajícího řádu“ (Bourdieu 2002: 86-88).

Taktéž mcluhanovský ekolog médií Neil Postman, jakkoli z jiných politických pozic, varuje před rozpadem kultury, spjatým s (hlavně televizní) kaleidoskopizací universa, která se projevuje ahistoričností, zezábavněním a samoúčelností. Na novosti, rychlosti, kvantitě a antiabstraktnosti vystavěná informace a komunikace pulsuje v kontextech žádných nebo vykonstruovaných (tzv. pseudokontextech[25]), což má za následek: přitakávání anomickému chápání reality, úpadek analytického uvažování, sklon k simplifikacím a nutkání podřizovat všechny obsahy zábavní funkci. Inteligentní potom znamená být zábavný, vědět a vidět mnoho věcí – a ne je skutečně znát, rozumět jejich podstatě, korelacím, vztahům z nich vyplývajícím, tzn. shrnout fragmenty tun informací a integrovat je do konzistentního a rozumného celku (ztráta kontextu a kontinuity tedy nejen jako faux paus etiky, ale i racionality) (Postman 1999).

Průmysl zábavy (do kterého ne že nepatří internet) s přesvědčivostí sobě vlastní předstírá indiferentnost a neformativnost, jeho poselství však má intenzivně vemlouvavou, podprahově politickou rovinu; postavíme-li vedle něj produkci oficiální politiky – třebaže i ona se dnes chce navenek, ve vztahu k veřejnosti, prezentovat podbízivě, zábavně, až žertovně – nedosahuje indoktrinačních kvalit zaběhnutých továren na kratochvíli, jež u spotřebitelů navozují rozptýlení taktéž schopnosti odstupu a reflexe. Ve změšťáčtělém, konzumním milieu nebývají občané „velkou“ politikou a buržoazní karikaturou demokracie příliš „vtahováni“, a jsou tudíž schopni jistého odstupu od veseloherních vystoupení a katastrofálních rozhodnutí svých politických reprezentantů – ale jenom proto, že je jim takovýto fraškovitý a vágně kritický (a tedy kapitalismu neškodný) obraz politiky masovými sdělovacími prostředky servírován. Vsazenost recipientů do zdánlivě nepolitické, normální mediální zábavy je ale natolik naturalizována, že o ní běžně nejsou schopni přemýšlet a pochybovat, ježto její symbolika, i v nejokrajovějších žánrech a formách subkultury, víceméně konvenuje s ekonomicko-politickými zájmy vládnoucí třídy a v posledku plní buržoazně formativní a normativní funkci. Masmédia, coby „epistemické“ centrály postidustriálně odcizené džungle kapitalismu, chrlí svá „poselství“ – v nichž nikdy nesmí chybět ingredience depolitizujících figur měšťácké mytologie, které činí třídní nesoulad neviditelným, nezávadným, bezúhonným, nebo i lyrickým – na čtenáře, posluchače a diváky. Ti jsou jejich věčně hladovými spotřebiteli, a tedy snadnou, odevzdanou „kořistí“, jelikož ve svých nenaplněných, frustrovaných a společensko-ekonomickými pnutími zprohýbaných životech žízní po alespoň okamžikové a imaginární saturaci, a ve falešném, spektakularizovaném světě mediovaných mýtů[26] nalézají chvilková útočiště.

Je-li příjemce mediálních poselství vyrobených buržoazními producenty uřknut tímto virtuálním universem – informacemi a obrazy, jež nepotřebují příčiny, kontext a následky –, vytvoří si k nim intimní vztah a následovně, ať chce nebo ne, přenáší magické zákony umělé reality na skutečnost. Apokalyptik Jean Baudrillard hovořil o tom, že započala „éra uhrančivé fascinace“, založené na magnetizujícím efektu „ludické distance od události“. Uhranutý konzument elektronických her a médií, když absorbuje generalizované hry modelů, pravidelně si aplikuje měkkou drogu a navozuje euforický, somnabulní stav (Baudrillard 1996: 185-189). Je lehce paradoxní, že do videoher se dnes nejčastěji propadá věková skupina třicátníků, která kdysi symbolizovala zcela opačné, ne dětsky hravé, nýbrž dospěle odpovědné stanovisko. „Kristovy roky“ bývaly životní etapou, kdy člověk vyzrál k pravdivějšímu pohledu na sebe sama (když v sobě skloubil individuální a kolektivní rozměr bytí, ale i jungovskou Animu a Stín), společnost a svět, kdy nalezl svou pravou životní cestu, kdy přijal vlastní úděl včetně tragična v něm obsaženém, ať fakticky nebo potencionálně; nyní – pod vedením mágů placených buržoazní mocí – noří se do virtuality, a opouštěje realitu rezignuje na rozumění sobě samému, společnosti, světu a svému místu v jejich běhu.

Jářku, ale vždyť dle buržoazní ideologie je vše jak má být! Konzument si dle individuální náchylnosti nebo okamžité psychologické potřeby vybere modalitu virtuální rozkoše a v transu hudbománie, sportománie, telenovelománie, soutěžománie, estrádománie, zprávománie, hororománie, pornománie, cestománie apod., vroste do slasti uměle vybuzeného orgiasmu – a nebude to prý mít dočista žádný vliv na jeho myšlení a jednání (přesněji řečeno jednoduše prokazatelný vliv).

A někdo z vyhlášených tuzemských expertů-mediologů, podvázaných kapitalistickými prebendami, poté pronese uklidňující, osvíceně rozšafnou řeč, která, ačkoliv uniká od podstaty k podružnostem, i tam je schopna zamotat se do nesmyslu, přece však ale nakonec zdárně potvrdí pro buržoazní společnost to nejdůležitější: nezměnitelnost daného stavu. Vyjádří se kupříkladu k narůstajícímu četnosti „romantických seriálů, mýdlových oper a telenovel“ takovýmito moudře rozvážnými slovy: „Jestliže za rok […] dramaticky vzroste v České republice počet uzavřených sňatků, můžeme se začít bavit o tom, zda má násilí v médiích nějaký reálný vliv na chování člověka“ (Jirák, in: Potůček 2005: 18). Ne, že by ve svém oboru nebyl erudován, ono mu to pouze tak nějak „samo od sebe“, organicky rozumuje v ústrety trendům vyhovujícím chodu buržoazní společnosti a její vládnoucí třídě (a pod pláštíkem nezávislého stanoviska vloudí se nám jako obvykle do diskuse „stranickost“). Ty, kteří operují v médiích a médii onen oborník šmahem zbaví odpovědnosti; dále zbagatelizuje, že mediální produkty – za prvé ty, jež oslavují nebo alespoň nepřímo schvalují násilí coby nejjednodušší prostředek sebeprosazení, za druhé ony, které rozmnožují sladkobolný kýč – se intenzivně otiskují do vědomí, v prvém případě (po)hlavně mužské, ve druhém ženské populace, a vedou jeho konzumenty k replikaci. (Typologie deformací je pochopitelně širší než kohoutění nebo slepicovatění, pravidlem vždy ale je imitace stylu oblékání, účesů, pohybů, mimiky, řeči a postojů nejen k jednotlivým životním sekvencím, avšak i stanovisku k životu jakožto celku.)

S navýšenou sňatečností to však onen znalec trochu přehnal: v ohnisku zájmu postav telenovel není svatba, a pokud ano, ne ledasjaká; jejich ústřední syžet kopíruje témata a specifika dané společnosti a prozaicky vysloveno – spolu s Michaelem Kunczikem – „je zde patrná snaha znázornit úspěšné přizpůsobení se danému prostředí“ (Kunczik 1995: 271-272). V kultuře prodchnuté buržoazní mytologií – která se jednak podbízí živočišné podstatě člověka, jednak harmonizuje rozporuplnou skutečnost – tedy nemohou nebýt centrálním motivem žánru televizní romantiky: bohatství, moc, sláva, prestiž; a jelikož jsou mýdlové opery určeny především ženám, i láska, avšak znovu ne jakákoliv, nýbrž zamilovanost odehrávající se v přepychu. Do neomrzení opakuje se zde schéma luxusního „šťastného života“ a „opravdové“ lásky obklopené bohatstvím – a patřičně „komfortní“ jsou i citové útrapy postav těchto příběhů, které končí happy-endem; pochází-li hrdinka z chudých poměrů, pak jenom proto, aby provdavše se za magnáta-krasavce její sociální vzestup a závěrečný blažený zdar ještě mocněji rval srdíčka paní a slečen.

Archetrypální obrázky kýčovitého štěstí magnetizují nespokojené ženy každého věku – dokonce i vetché babičky –, ježto rezonují v jejich ztrápených duších, toužících se vymanit z otrocké dřiny, kterou jim uchystal ne toliko systém kapitalistické společnosti, neboť muži byli a jsou „malými“ vykořisťovateli žen (vedle „velkých“ vykořisťujících: tzn. vládnoucí třídy, ve které pochopitelně nechybí také ženské zastoupení) v mnoha rozmanitých, patriarchálně ustavených historických, a nejen soukromých strukturách a societálních institucích, které silově a symbolicky, tj. genderově, ovládají)[27] –, a takto se alespoň virtuálně na moment povznesou nad ubíjející všednost, nad špínu, šeď a soužení nekonečných a marných domácích prací. V danou chvíli je jim jedno – neboť ženy nejsou lepší mužů a domotané zburžoazněnou společností nějaký skutečně spravedlivější svět nejsou schopny si představit, respektive jej ani nechtějí, a v buržoazní politice tudíž ani nevystupují odchylně, než jejich mužské protějšky –, že narkotikem mýdlových oper unikají do mydlinek falešných měšťáckých mýtů a sní o tom, že samy přestanou sloužit a nechají si otročit někým druhým, převážně jinými soumary rodu ženského nižší třídy. Ale nechme toho; antifeminní či antimaskulinní kriticismus mne neinteresuje, protože míjí podstatu mediální moci v područí kulturní hegemonie vládnoucí třídy; a jakkoli má patriarchální rysy, jelikož primární je, že zakládá ji zejména kontrola prostředků produkce, je toto ve struktuře společenských institucí, i osvojené a poznávací struktuře subjektu, znakem druhotným. Posláním buržoazních prostředků masové komunikace je modelování pitomy obého pohlaví, hetero i homosexuální preference, (de)formování jeho myšlení obrazem světa cezeným přes buržoazní síto, tak, aby byl krotký, ovladatelný a nevzpouzel se vůli mocenských elit. Jejich motivem je pak reprodukce a ospravedlňování mocenského třídního řádu – jakkoli zároveň nadlády mužů (Bourdieu) (nicméně však sekundárně, protože bychom oprávněně také mohli mluvit např. o nadvládě určité rasy).

Buržoazní moc a jazyk

Obrovská akcelerace technologického pokroku, a na ni napojené mocenské metamorfózy, působí fascinujícím, až ochromujícím dojmem. Historický a dialektický materialismus, který je protilátkou vůči substancionalismu a formalismu, umožňuje si povšimnout, že exogenní i endogenní transformace moci neznamenají, že by docházelo ke změně její nejvlastnější podstaty; v mnoha ohledech ona i její osidla zůstávají nadále stejnými a v hlubší struktuře dějin neměnnými.

Byť se vyvíjejí komunikační systémy a mediální stadia (návazně potom i koncepce) kultur,[28] moc každopádně vždy jako svého nejmocnějšího prostředku užívá jazyka – a potažmo mýtu a ideologie, které jsou jazykem generovány. Aby toho dosáhla, musí zotročit diskurs, jenž – slovy povolaného znalce Michela Foucaulta – „není pouze tím, čím se projevují boje nebo systémy nadvlády, ale i tím, pro co a čím se bojuje, je mocí, které se snažíme zmocnit“ (Foucault 1994: 9). V té nejobecnější a potenciální rovině „moc (libido dominandi) […] skrývá se v každé naší promluvě“, zabudována v jazyce je „přítomná i v nejjemnějších mechanismech společenského styku“, protože „každý jazyk je třídění a […] každé třídění má charakter útlaku“, napsal neméně kompetentní Roland Barthes (Barthes 1994: 82-84), který pak jinde dále rozvíjí konsekvence moci: „Byli jsme svědky toho, že většina vyhlašovaných osvobozování […] promlouvala diskursem moci: oslavovalo se odkrývání toho, co bylo potlačeno, aniž by si přitom někdo uvědomil, že se tím jinde utlačuje něco jiného“ (Barthes 1994: 93-94). (Barthes sice hovoří o bouřlivém Máji 1968 ve Francii, jeho postřehy však lze aplikovat na každá mocenská střídání stráží – i to naše malé české, polistopadové – kdy místo starých mýtů zaujaly mýty nové, které skutečnost skrze jazyk neméně deformují a vyprazdňují.)

K epochální postmoderní krizi vyprávěnek a metanarací – jak tvrdil Jean F. Lyotard – tak docela nedošlo; sociální hry, rozepře a přetlačování o moc pokračují a malý počet „velkých“ mytických a ideologických příběhů s „velkými“ hrdiny a obětmi byl vystřídán adekvátně zvětšeným počtem „malých“ mytizujících a ideologizujících storry s „malými“ hrdiny, ale také vůbec ne „menšími“ obětmi, jejichž exploatací moc sílí, a jejichž dřinu, vystrašené pohledy, ponížení, sténání, slzy a krev spaluje na odvrácené straně své mašinérie (Nezápadocentricky naprogramovaná reflexe registruje, že postmoderní doba není bezkonfliktní a že k ní patří i do bestialit ústící sváry; obyvatelům Západu zvyklým na „první cenovou skupinu“ se to tak třeba nejeví, ale bída, hladomory, popravy, mučení, genocidy a války po té druhé světové, ba ani po „studené“, z povrchu zemského nevymizely). Též řeč žertvy je mocí umlčena a na saturovaném kapitalistickém trhu, kde nadprodukce balastu a nemravnosti rozmělní hloubku komunikace, na ni nikdo ani nevzpomene. Přesycena je i bezedná formální pluralita diskursů, avšak má v sobě navíc zakódovánu nevyhlášenou, ale kategoricky závaznou a nepřekročitelnou mez: nevyvratitelnou bezalternativnost globálního kapitalistického systému – a tak, při veškeré své diverzifikovanosti a ironičnosti, tato provázaná pluralita opět legitimizuje nároky moci.

M. Foucault, který se celým svým dílem zasazoval o osvobození periferních diskursů by užasl, kam až dospěla transformace moci v pozdně kapitalistické společnosti (ostatně sám i vyjádřil tušení, že unitární, nebo jinak taky pravdivostní diskurs může být vybudován i z menšinových lokálních vědění; Foucault 2005: 27-28). Ortodoxní partikularismus a „nadtřídnost“ množiny fragmentarizovaných sociálních hnutí, o kterých zde již byla řeč, má totiž pod kůží silný unitární magnetismus zdůrazňující sekundární emancipaci a individualizaci, a z návyku na bezpečí sociálního státu je pak rovněž poznamenán nevnímáním primárního osvobození člověka, daného jeho hmotným zajištěním. A protože k patřičně zburžoazněnému partikulárnímu a regionálnímu – hojně zdobenému kultivovaně deviantními nebo folklórními ornamenty – je nyní přistupováno s ohledy a porozuměním, emancipovat na tomto úseku už téměř ani není co.

Všichni žijeme ve světě historicky podmíněných relevancí, také Foucault ocitl-li by se v kontextu současného mohutnění socio-ekonomicko-ekologické rozporuplnosti a divadla nových forem znevolňování, jistě by jím byl zasažen a tematizoval by (snad?) jinou formu utlačování. Nemohl by si nevšimnout, že nynějším skutečně marginalizovaným hlasem je umlčený hlas chudiny tohoto světa, a že myšlení, jež je mocí nejdůsledněji napadáno, degradováno, diskvalifikováno stalo se podle nové vylučovací doktríny jediné vědění, které „slyší“ a konsekventně reflektuje onen hlas chudých: marxistické vědění provádějící třídní analýzu rozporů kapitalismu. Žertvou se nyní stal třídní diskurs; třídní vědomí a vědění o fundamentální nespravedlnosti ve společnosti, dané vztahem k prostředkům produkce, vyštval unitární, buržoazní diskurs do jakéhosi ideového „leprosária“ a z teorie moci byly odstraněny třídně založené socio-ekonomické vztahy.

Pro dnešek se proto jeví adekvátnější genealogie zápasící s ahumánními ekonomickými, sociálními a kulturními důsledky síťově rozprostraněné buržoazní moci, a tedy ne pouze té, která přihází „shora“. Foucaultovo chápání genealogie jako antivědy, jež podporuje vzpouru „podrobeného vědění“ a dává mu „schopnost opozice a boje proti nátlaku“, proti jařmu pravdivostního diskursu (Foucault 2005: 24-25, 27), přizpůsobené do buržoazna vyvinuvší se společnosti, v níž povodeň kapitalistické globalizace odplavuje sociální stát, však platí dál – jen jaksi obrací priority: pro houstnoucí davy zahnané do bezvýchodné nouze přestává být problémem číslo jedna dejme tomu utlačovaní některých odstínů jejich identity nebo trápení zvířat. Oproti zlaté éře, v níž M. Foucault působil, a jíž byl ovlivněn, se k otázce moci totiž přiřazují navracející se otazníky masové nezaměstnanosti, pauperizace a chudoby, které v jeho době, jakoby vyřešeny, „spaly“.

Herbert Marcuse již na konci 60. let minulého století rozkryl jednorozměrnost buržoazní společnosti – platné i v ne-řádu pluralitní postmoderny –, v níž se „definicí […] pojmů ve smyslu sil, které modelují platné univerzum řeči, znemožňuje nalézt výraz pro skutečnost, že panující druh svobody znamená rabství a panující druh rovnosti z vnějšku ukládanou nerovnost. […] Že politická strana, která pracuje na obraně a růstu kapitalismu, je označována jako ‘socialistická‘, despotická vláda jako ‘demokratická‘ a fraškovité volby jako ‘svobodné‘, to jsou dobře známé jazykové – a politické – znaky, které existovaly dávno před Orwellem.

Relativně nové je to, že veřejné a soukromé mínění tyto lži obecně akceptuje a zakrývá jejich příšerný obsah. Rozšíření a efektivnost tohoto jazyka je svědectvím triumfu společnosti nad rozpory, které jsou jejím obsahem; jsou reprodukovány, aniž narušily sociální systém“ (Marcuse 1991: 85-86).

Kvazidiskurs moci svým – ač barevnějším a individualizovanějším, v úhrnu přesto znovu sjednocujícím – jazykem předkládá a oktrojuje, formuluje a determinuje své buržoazní „Pravdy“; schvaluje, které teze jsou tzv. „udržitelné“ a které nikoliv, a asimiluje nebo eliminuje odlišnost, neshodu a nejčastěji třídní konfliktnost. Moc buržoazie, jež se nejvyšší měrou podílí na formování světa, poté i rozhoduje, které definice jsou vyhlášeny za adekvátní a jeho odrazu odpovídají; konstituuje svou sémiotiku a clonou svých obrazů, slov, gest a melodií „reálnějších“ než realita překrývá skutečnost, dusí ji jak lavina – a nakonec dokoná její substituci; takto se buržoazní řád zmocňuje veřejného i privátního sémantického pole. Levicově zavánějícím slovům (např. sociální nebo systém) pak diskurs konstruovaný mocí udělí pejorativní a stigmatizující přídomek – např. lasiččí (Friedrich A. Hayek) –, a protože je u „kormidla“, nepřipouští si, že sám rovněž běžně nakládá s lehce zneužitelnými pojmy, s nimiž sympatizuje: např. trh či řád (Hayek 1995). Načež z titulu své moci může oponenty rovnou – aniž by byla nucena s někým o čemkoli polemizovat – diskvalifikovat a třeba prohlásit, že „s komunisty se nemluví“; hotovo, padla klec. Proč by se měla moc zdržovat hovory s těmi, kdo se zastávají bezmocných? A už vůbec moc nemá o čem hovořit s bezmocí. Bývalé mocenské elity starých konjunkturalistických normalizátorů vystřídaly nastupující mocenské elity nových konjunkturalistických normalizátorů; s protisystémovými živly – v minulém režimu to byli disidenti, dnes jsou to třeba komunisti – nemají mocní proč hovořit: kam by došli, kdyby diskutovali s narušiteli mocensky ustavené „pravdy“.

Krajinou jazyka moci – jazyka který rozděluje, podmaňuje a panuje – nechme se nyní vést zasvěceným průvodcem (ač jej budeme mírně rozvíjet a reinterpretovat – a to především v sociálních intencích), lingvistou z nejpovolanějších, expertem této problematiky, Petrem Fideliem a jeho inspirativní knihou Řeč komunistické moci; podařilo se mu v ní totiž obnažit, že ze strany moci nikdy nejde pouze o produkci propagačních obrazů, metafor a znaků, nýbrž i tupost, tj. degeneraci vnitřní. Je ale nutno nepřehlédnout, že režim beze zbytku jakékoliv moci – ne výhradně té tzv. komunistické – vytváří nejen „určitý ideologický obraz světa“, ale též „ve své vlastní řeči podává […] zcela pravdivý obraz o své povaze“, a že řeči každé moci vládne jistý (ačkoli obskurní a perfidní) řád, jenž je konstruován spolu s adresáty jeho jazyka. O těchto příjemcích – jelikož tvoří ve společnosti relativně spokojenou, nebo přinejhorším mlčící většinu – moc správně „předpokládá, že její ‘svět‘ plně sdílejí, že jsou již přesvědčeni, že už ‘vědí‘“ (Fidelius 1998: 11-12).

Nicméně připusťme, že i nynější „společnost, ve které žijeme, je poznamenána ustavičným a takřka všudypřítomným působením oficiální propagandy“ (Fidelius 1998: 17); také v kapitalistické společnosti běhá nemálo nových – či „recyklovaných“, anžto nedávno ještě pěli chválu na komunismus – sympatizantů s režimem, velmi podobných čtenářům Sváčkovi, Nečasové, Křížkové, nebo tehdejším novinářům, umělcům a filosofům (kdo z nich byl a je bona fide jednajícím prosťáčkem Božím, a kdo advocatus diaboli, empiricky přesně nezměříme), s gustem zhusta citovaných Fideliem, kteří v rubrikách čtenářstva, i na postech honosnějších, dnešních buržoazních médií, aplaudují imaginární obraz světa, jenž prezentují.

Obdobně jako kdysi jinak myslí, jinak mluví, využívajíce tu zastřenosti a nesrozumitelnosti, tu selekce. Ne vše reflektují, s lehkostí mnohé opomenou, z dalšího se pro změnu div že nezalykají hlubokými myšlenkami a slovy, jež z nich řinou jak z chrliče. Rozumí se samo sebou, že mají jiné oblíbené termíny: pracující coby výraz zanikajícího světa jaksi samovolně přestal vévodit jejich řeči a byl vystřídán opakem: opovrhovanými a zatracovanými novými malomocnými, protože málo mocnými – nezaměstnanými. Bariéry uvnitř – řekněme postaru – lidu, nevymizely: i dnes, stejně jako dříve, se počítá s někým více, s jiným míň, a se stigmatizovanými není kalkulováno vůbec. Participující majorita je zakleta – a paralelně se dennodenně zaklíná sama – do vlastního, důvěrně známého konformního obrazu podloženého frázemi a lživými obhajobami, jimž po nějaké době sama upřímně věří, neboť ideologie je i klamným sebe-vědomím.[29]

Ze všech pozic a stran jsme bombardováni a drceni „věčnými“, oslavnými „pravdami“, že kapitalismus rovná se svoboda, a že jedině on je nositelem otevřené a blahobytem oplývající společnosti[30], že jeho drobná pochybení nemají systémový charakter a jsou pouhými individuálními škobrtnutími a kdo je rozmazává a zveličuje, je podjatý ultralevicový štváč a fanatik. Buržoazní mýty přinášejí své varovné poselství, že komunismus byl bezvýhradně světem zla, násilí a bezpráví, jehož podlost vyvěrala ze samé podstaty „zřízení“, použiji-li jinam – do nové společenské konstelace – posunuté formulace P. Fidelia (Fidelius 1998: 129). (V rozhovoru s Jacquesem Derridou zmiňuje Élisabetha Roudinesco, že logika kapitalismu se snaží „redukovat komunismus na gulagy“ a takto zatratit a kriminalizovat samotnou ideu spravedlnosti; Derrida - Roudinesco 2003: 137.)

Stejně i režim vedený kapitalistickými mocenskými elitami se holedbá i deklaruje, že „nikdy nepřipustí, aby se někdo pokoušel ‘otočit kolo dějin zpět‘. Takovýto zvrat ‘objektivního vývoje‘ je prakticky zcela vyloučen; ani hypotetické restaurační touhy ‘odpadlíků‘ se tedy nemohou uskutečnit na rovině politické a zůstávají jako i ostatní jejich představy a ideály – ryze soukromou, osobní záležitostí ‘občanů druhého řádu‘“. A k tomuto Fidelius případně doplňuje úryvek z úvodníku dobového, režimního tisku, jenž jakoby odpadl od úst mocným současnosti, když peskují dnešní nevděčníky a nespokojence: „Nikdo jim jejich odlišné představy a tužby nebere. Ale nemohou chtít je realizovat u nás, ve společnosti, s jejímiž cíli a ideály se rozešli, nemohou nám vnucovat něco, co neodpovídá základním zájmům většiny této společnosti, co neodpovídá zájmům“ (Fidelius 1998: 156-157) (aktuálně jen zařazuji místo komunistické strany vrstvu, jíž se kryjí nové elity moci) občanů, či jak se také s oblibou říká, daňových poplatníků. Skutečně sice vládne buržoazie, ta však v buržoazní společnosti – jak jsme si už popsali – prošla lázní ex-nominace a stáhla se do ještě hlubší anonymity, než kdy dříve.

Nynější „občané druhého řádu“ – tj. anarchisté, radikální ekologové, antiglobalisté, komunisté, levicové feministky, v jistém smyslu i bezdomovci, či další jim se podobající „podezřelé živly“ a „trosky“ neschopné fungovat jinak, než oportunně – rovněž odpadli od stávajícího systému, kapitalismu; nepodílejí se na jeho budování a maří jeho, až na nepodstatné drobnosti, veskrze dobré a jednotné dílo. Tito nevzdělaní, líní a pobláznění marginálové se z jakýchsi zcestných pohnutek uvedli do stavu nepřetržité nespokojenosti – tvrdí oficiální ideologie – a zveličují chybičky a mýlky prvotních, druhotných a všech ostatních kapitalistických akumulací (například „naprosto banální problémy“ prohlubujících se ekonomických rozdílů mezi lidmi, negramotnosti a dětské úmrtnosti), které nemohou změnit „hluboce demokratický a skutečně lidový charakter“ buržoazní společnosti, jež je „přese všechna malá ‘zneužívání moci‘, zdravým a životaschopným organismem“, opětovně užiji-li v jiné konstelaci Fideliova slova (Fidelius 1998: 108).

Netoliko v „komunistickém“ – jak píše Petr Fidelius –, ale stejně tak v kapitalistickém „zřízení“ „podvojná perspektiva“ překrývá mocenskou elitu féerickým „hávem nezranitelnosti“, její konejšivě ospravedlňující historky nemají v sobě disonanci, chápeme-li je jako mytické či pohádkové útvary (Fidelius 1998: 161). Nenecháme-li se zmást a ošálit ryze kladnou rolí, do které se obsadila ve svých mýtech buržoazie, zahlédneme útržky jejího verbálního pitvoření, jež může být nesmírně bohatým „zdrojem informací o povaze vládnoucího režimu“ (Fidelius 1998: 166)[31] Na globálním politickém jevišti unikátním zjevem a symbolem najednou, je čelný představitel nejmocnějšího impéria schopného ekonomicky nebo vojensky prosadit svou vůli na celé zeměkouli: president Spojených států amerických Georg W. Bush. Když odhlédneme od jeho statusu, směšný poloblb, jehož promluvy (ale taky gesta a pohledy) – přes úsilí týmů, které se mu věnují a pokoušejí se jej kultivovat, nebo alespoň jeho komičnost a hloupost veřejnosti prezentovat coby vtipnost a lidovost – signalizují a informují o čemsi mentálně narušeném v samotném charakteru americké či světové buržoazní moci.

Pokud určitý typ komunikace, a jazyka v ní užívaného, obsáhl společnost jako celek, má v ní monopolní postavení a vztahuje se k jejím jednotlivcům jakožto k mase, máme co do činění s jazykem totálním (z latin. totalis – zcela, úplně, naprosto). V tomto smyslu je i v kapitalismu s jazykem nakládáno coby s nástrojem panství – jelikož „významy vždy podléhají síle“ (Eagleton 2001: 121) –, a komunikace sevřena totalitou ekonomického násilí s podobně obludnými důsledky v porovnání s otevřeně politickým násilím, přičemž evidentně ani ekonomika a její pojetí nemůže nebýt politikum. Pokud bych parafrázoval jeden úryvek z knihy Řeč komunistické moci: „Jak funguje taková totalitní řeč v“ buržoazním „provedení, o tom máme všichni dost a dost zkušeností. […] Zmáčkněte třebas tlačítko“ totalita: „rozsvítí se světýlko a naskočí“ (Fidelius 1998: 184) komunismus (donedávna rovněž fašismus, jenž dnes již bývá chutě přeřazován do škatule pouze autoritativních režimů). Buržoazní hermeneutická totalita monopolu politologie a politické ekonomie, pro něž je věc kapitalismu svatá, bez okolků určí, co je povinno si představovat pod pojmem totalita – a basta, žádná řeč se nevede. (Upadlo poněkud do zapomnění, že H. Arendtová analýzou totalitarismu dospěla také k tomu, že atomizace a extrémní individualizace – neoddiskutovatelné psycho-sociální rozpoložení buržoazní společnosti – jsou výživným substrátem, v němž se rodí manipulovatelné masy, tolik sympatické jakékoli totalitě; Arendtová 1996: 434-444.)[32]

Buržoaznost potom v úhrnné existenční šíři ovládne a prostoupí lidské životy a vnikne i do myšlení a řeči mas. „V současné době ve skutečnosti neexistuje žádné místo řeči, jež by nesouviselo s buržoazní ideologií: naše řeč pochází od ní, navrací se k ní a zůstává v ní uzavřena“, shrnuje Roland Barthes (Barthes 2004: 14). Takováto „do sebe uzavřená řeč bude vysoce rezistentní vůči tlaku prožívané skutečnosti, její soběstačná logika bude ‘nezranitelná‘. Nezbude zde žádný prostor pro otázku: jakékoliv tázání, a tedy i ‘přemýšlení‘ bude doslova vytěsněno. Myšlení tím sice nebude principiálně znemožněno, bude se však, zbaveno možnosti vyjádření a sdělení, dusit takříkajíc ve vlastní šťávě“ (Fidelius 1998: 183). Řeč každé moci je „širší pojem než propaganda ve vlastním slova smyslu“, jde nejen o propagaci, ale v konečném výsledku spíše „o ochromení samotné schopnosti myslet“ (Fidelius 1998: 165), či přesněji řečeno – schopnosti myslet jinak, nežli se sluší, myslet neburžoazně mimo líbezné stereotypy nebo přímo proti nim. P. Fidelius objevil a pojmenoval princip třídní sekyry, kterým jazyk „komunistické“ moci roztínal všechny složitosti světa (Fidelius 1998: 172) – což kdybychom si mýtotvorný fígl jazyka buržoazní moci nazvali principem antitřídní mlhy, která mazlivým esenciálním oparem překrývá všechny třídní rozpory.

Když Fidelius usvědčuje moc ze znásilňování jazyka, je nadčasový; tam ale, kde z řeči komunistického režimu, v rámci na výsost případné kritiky tehdy právě panující moci, opakovaně a drobet šablonovitě vytahuje jako indicie fráze a frekventovaná slova „proletariát“, „pracující lid“, „vládnoucí třída“, „buržoazní“, „vykořisťování“, „socialismus“, „kapitalismus“, nechává, žel – s Barthesem vyjádřeno –, odtéci jejich smysl mimo ně, jakoby si přál aby se staly zbytečnými (Barthes 2004: 136). Přímo to nevyjadřuje, ale z každé stránky jeho knihy emanuje domněnka, že v vpravdě bezpřívlastkové demokracii nebylo by košer ony pojmy užívat, neboť brání dorozumění; až padne komunismus a jeho bláboly, třídní boj v realitě zalomený jak v prdeli oj (abychom upotřebili Fideliovu úvodní dada-blasfémii, jíž si ulevoval od normalizačního marasmu) (Fidelius 1998: 10) nebude už nikoho strašit… Domnívám se, že není možno utéci před tím, že „realita je boj“ (jak ji chápe i Foucault). Totiž i ty nejstupidnější tlachy a floskule komunistické moci bez jakékoli hloubky, jež usvědčují skrze jazykovou sémantiku sebe sama ze zvrácenosti vlastní mocenské logiky, byly vystavěny z pojmů, které v sobě nesou sociální a dějinnou hloubku, již nevidět znamená obejít ne zcela irelevantní složku sdělení.

Dále bychom se mohli zamyslet, pročpak P. Fidelius považuje za přínosné komparativně analyzovat pouze řeč protektorátní („Otázka genealogie komunistické řeči je neobyčejně složitá […] Její řešení by si vyžádalo mj. srovnávací analýzu řeči nacistické, u nás dobře dostupné v domácí variantě protektorátní“; Fidelius 1998: 13) – současná řeč snad hodna průzkumu není? Že by jazyk kapitalismu přestal skrývat, ale i v sobě zahrnovat, podstatu své moci? Petru Fideliovi (vlastním jménem Karlu Palkovi) asi není nezřejmo – přestože mu to v jazyce „komunistické“ moci připadalo groteskní –, že realita je vskutku boj, a že vzdorovat moci není běžné. Aby dnes někdo po absolutoriu lingvistiky „vystoupil z vlaku“ struktur jazyka moci a odešel je zkoumat dostatečně mimo jejich dosah na okraj společnosti – do jakési „postkotelny“, v níž by „topil“, psal a příležitostně hrál na piano – není o nic méně nepravděpodobné než v 70. letech 20. století; boj o posty a subvence je litý a vyostřený jako tenkrát, jen se s režimem pozměnila technologie kariérního vzestupu a získávání finanční podpory.

Kniha P. Fidelia je prostě něčím víc, nežli pouhým historickým dokumentem a sémantickým rozborem ideologie a moci „komunismu“. Byla by věčná škoda, kdyby nad ní měli hloubat výhradně jazykovědci nebo (doslova komunismem poznamenaní) pamětníci, jež ji potřísní drobnými krůpějemi oprávněných slz ze vzpomínek nad časy, kdy v roli utlačovaných měli odvahu a sílu oponovat vládnoucímu režimu a nenechat se jím koupit, a zároveň připojí díl upřímného smutku nad obětmi, které zvůli nepřežily a jejichž bolest nesmí být nikdy zapomenuta. Žádné, i opodstatněné dojetí a pláč by nám neměly zamlžit zrak a mozek natolik, abychom rezignovali na bedlivou a kriticky vnímavé studium kultury a moci kapitalistického světa – světa, kterého v destilovaném stavu odráží jeho jazyk (a není důležité, zda budeme pohlížet na jazyk jakožto saussurovský systém znakový, anebo v Gadamerově či Ricoeurově pojetí symbolický či metaforický systém), který je šířen všudybyly-médii a stává se jazykem nejen mocných, nýbrž zprostředkovaně a zástupně i těch bezmocných, kteří jej přejímají.

Připusťme, že nepozbyl na platnosti a jasnozřivosti marxistický vhled do reality, v tomto případě uplatněný Egonem Bondym: „Všechny vládnoucí třídy v dějinách mají více společného než rozdílného, zvláště ve způsobu života a ve způsobu boje proti svým vykořisťovaným“ (Bondy 2002: 112). Nečekejme tedy od moci, nežli že bude se prosazovat a ospravedlňovat konglomerátem čilých projevů nadšeneckého a velkohubého, mlžícího žvanění (zbožňujícího velké „projekty a vize“) prominentů a nohsledů. Také anonymní masy, valící se v hlavním toku sociálních pohybů, jedou po kolejích stereotypu a je pro ně typický receptivní postoj, trpně apatický či rytmicky spokojený souhlas s verzí světa podávanou vrchností. Vězme však, že onen vztah ke skutečnosti není jediný možný. Walter Benjamin, když hovořil o (katastrofickém) běhu dějin, užil metafory kaleidoskopu: „Pojmy vládnoucích byly ve všech případech zrcadla, jejichž pomocí se pokaždé dostavil obraz ‘pořádku‘. Kaleidoskop je nutno rozbít“ (Benjamin 1979: 127).

Demokracie v kapitalismu

Pro moc je nadmíru důležité mít pod kontrolou symboliku komunikace – s pojmy a metaforami (v jiné terminologii obrazy, symboly a znaky) nakládat si jak je jí příležitostně libo. Malou ukázkou mocenských symbolických her je metamorfóza demokracie, kdy se pod nánosy kapitalismu nakloněných politických rozprav bez konce překrylo prapůvodní řecké chápání tohoto termínu. Nejprve si připomeňme politickou klasifikaci Aristotelovu: „Tyranida jest samovládou, která hledí prospěchu samovládcova, oligarchie prospěchu zámožných a demokracie prospěchu chudých; […] demokracie […] vzniká tehdy, když rozhodují ne majitelé velkého jmění, nýbrž chudobní“ (Aristoteles 1939: 86).[33] Z tohoto pohledu buržoazní demokracie má tedy k demokracii daleko a je – ne spíše, nýbrž jednoznačně – oligarchií.

Immanuel Wallerstein, zamýšleje se nad sémantickým vývojem pojmu demokracie si povšiml: „Jen obtížně si vzpomeneme, že ještě poměrně nedávno, přinejmenším od Francouzské revoluce až do roku 1848, používali slovo ‘demokracie‘ jen nebezpeční radikálové. Slovo ‘demokrat‘ sloužilo ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století jako nálepka pro řadu krajně levicových organizací. Pro mocnosti období Svaté aliance znamenalo obvinění, že je někdo demokratem, něco podobného jako v západním světě po roce 1945 obvinění z komunismu“ (Wallerstein 2005: 133). Buržoazie po nějakém čase nálepku „demokracie“ defraudovala a naprosto přepracovala do vše omluvného zaklínadla, propagandistické bomby a zástěrky nepřímých i přímých útoků proti zemím málo otevřeným světovému kapitalistickému systému. Od jisté doby buržoazní společenské klima navozuje a vylaďuje pavlovovské podmíněné reflexy tak, aby (když použiji příměru P. Fidelia) po zmáčknutí pomyslné klávesy – demokracie, se všem rozsvítil v mozkovně světelný nápis – kapitalismus,a nikdy, nikdy nám na mysl nepřišlo hodnocení kvality demokracie na podkladě košaté otázky: Kdo, ve prospěch koho, a jak se ve společnosti rozhoduje?

Demokrati na půdorysu kapitalismu – jejichž implicitním postulátem je pevná víra v to, že se kapitalistický systém nezmění a jeho vládnoucí třídy zůstanou dominantní – sebezálibně zdůrazňují procedurální aspekt demokratičnosti, ale není radno opomíjet, že demokracie „nemůže […] být sama o sobě cílem bez ohledu na to, jaká rozhodnutí z ní za daných historických podmínek vzejdou“, jak upozorňoval Joseph A. Schumpeter, uváděje následující příklad: „Přenesme se do hypotetické země, kde na základě demokratického rozhodnutí dochází k perzekuci křesťanů, upalování čarodějnic a vyvražďování Židů. Zcela jistě nebudeme takové praktiky schvalovat jen proto, že k nim dochází ve shodě s demokratickými zásadami“ (Schumpeter 2004: 260).

Také formální posun od zastupitelské demokracie k referendům a jiným podobám přímé demokracie nevysvobodí demokracii z područí velkého, zejména finančního kapitálu, jenž ovládá všechny instituce buržoazní společnosti.[34] V knize Budoucnost svobody (jednom z posledních politologických hitů) poukázal na tento jev Fareed Zakaria – i když evidentně ne s referenčním antikapitalistickým vymezením, ale s opačným, konzervativně proelitářským znaménkem.[35] A jelikož jde o trefné vylíčení kapitalistické normy vším prostupující moci peněz, jež stojí v pozadí i četných nevládních organizací, o kterých již byla řeč v subkap. Nevládní organizace a Politično a nevládno, i jako jakýsi dovětek k tomuto tématu uvedu poněkud delší citaci ze Zakariova spisu: „Největším paradoxem hnutí zákonodárných iniciativ a referend je neočekávaný postoj k penězům v politice. Ač původním úmyslem bylo vymanit politiku z nežádoucího vlivu velkého byznysu, stala se z přímé demokracie aréna, na níž si mohou dovolit hrát jen ti nejbohatší jednotlivci a zájmové skupiny. Nejprve je třeba návrh zákona správným způsobem prezentovat, což obvykle vyžaduje politické konzultanty, řízené skupinové diskuse (focus groups) a tým právníků. Následuje zápis do seznamu kandidátů. K tomu je zapotřebí v krátké době nasbírat relativně velký počet podpisů, což téměř vždy vyžaduje služby profesionálních agentur na shánění podpisů (žertem se tomu někdy říká ‘zákonodárně-průmyslový komplex‘). Dále je potřeba prodat věc veřejnosti, což znamená další nesmírně vysoké náklady na inzerci. […] Důsledkem vstupu velkých částek peněz do procesu iniciativ je žalostně podobný tomu, co se dnes děje v legislativě: dobře organizované a dobře financované zájmové skupiny jich využívají k snadnému způsobu ochrany svých oblastí zájmu“ (Zakaria 2004: 245-246).

Mocenskými elitami kapitalismu bez uzardění znásilňovaná demokracie je namnoze toliko nominálním politickým uspořádáním (četných lišících se forem), kteréžto prospívá jejím zájmům a umožňuje ne reálnou, ale jenom domnělou svobodu a participační paritu všech členů společnosti. Jak taky jinak, když nesměřuje ke skutečnému naplnění lidských práv, jež je podmíněno zabezpečením elementárních práv sociálních a ekonomických. Komplikované a nákladné instituce, procedury a symbolické akty demokracie by měly v buržoazní kultuře plnit funkci jakýchsi sekulárních rituálů legitimizujících bázi kapitalismu, když náboženský ritus, který kdysi posvěcoval moc, už dnes masy dostatečně neuchvacuje a nenaviguje k přijetí nezpochybnitelnosti a dokonalosti společenského zřízení; příliš se jim to nedaří, jelikož pro masmédia v poměšťáčtělé, blazeované kapitalistické společnosti je čím dál obtížnější udržet zajímavost buržoazní politické scény, nemluvě o její vážnosti, nyní nenávratně ztracené. Budiž, ať si tedy voličstvo užije, když už ne ritualizované, alespoň médii spektakularizované demokracie a politiky. Čím víc energie se ale investuje do tvářnosti, tím míň vybude na obsah, který je nadto v kapitalistickém systému venkoncem problematický. Definici amerických presidentských voleb od Williama Pfaffa lze vztáhnout na demokratické volby v globalizovaném kapitalistickém světě obecně: zhruba vzato je to soutěž korporací o čtyřletý vliv na vládu (Pfaff 2004: 1).

Někdy se tomu říká postdemokracie (Colin Crouch). Nu a coby ne, nemělo by se však živit iluze o starém laskavém a řádně demokratickém (nevyřčeno kapitalistickém) světě a společnosti, které nebyly ovládány mocenskými elitami a korporacemi, občané „dýchali“ za věci veřejné, a buržoazie – jako i ostatně celý kapitalismus – byla prostoupena mravním a sociálním cítěním. Premisa, že nynější úpadek demokracie, etiky i sociálnosti kapitalismu a buržoazie je čímsi docela novým neplatí – skutečnost je prozaičtější, minulost méně idylická: jde toliko o zatím poslední vývojovou fázi kapitalistického systému, zprostředkovanou hlavně globalizací, jehož současná dominance je tak frapantní, že už mnohdy nepovažuje za nutné zastírat své rázovité principy a osobní strukturální znaky.

I tak je nám však zástupy moudrých prorežimními politologů (správněji řečeno: ideologů) a novinářů specializujících se na okruh politiky (ošklivěji vysloveno: šmoků a tlučhubů) – kteří nemohou nezpívat píseň toho, jehož chléb jedí – jakožto nezvratný fakt podsouváno, že nikterá politická forma rozhodování ve společnosti nedosahuje kvalit léty osvědčené buržoazní zastupitelské demokracie: tato i s minimální volební účastí prosadí zájmy oligarchie a nepotřebuje k tomu, aby se dostavilo sto procent voličů – násilím je k tomu nenutí, jako v éře reálsocialismu – a tudíž je prý svobodnější.

Aby byl z oné zdánlivé politické rovnosti a quasidemokracie dojem dokonalý evidentně nestačí svobodné, všeobecné a pravidelné volby (jak oprávněně podotýká Zakaria); žádoucí je plynulý běh precizně seřízeného a namazaného soukolí vládnoucí třídě nakloněných institucí, všech článků rozdělené moci, jež přednostně ochraňují svobodu a právo privilegovaných. Teprve tehdy je možno udělit známku vysoké kvality, až když jde o kultivovaný, dokonale demokratický kapitalismus euroamerického střihu – ačkoli taktéž kapitalismus v poloperiferiích nedokonale demokraticky vypulírovaný, nebo kapitalismus načisto nedemokratický, původem z odlehlých okrajů, je tomu centrálnímu vstřícným partnerem: s kompradorskou buržoazií i té sebeorientálnější, sebeexotičtější kultury se buržoazie bohatého jádra vždy domluví.

Jakákoli alternativa, která není otevřena kapitalistické globalitě – protřele pragmatickému disponování antinomiemi mezi periferií, semiperiferií a jádrem, jehož základem je přeskupování bohatství od chudých k bohatým – arciť stává se ve světovém politicko-ekonomickém organismu rušivým cizím tělesem. Ježto brání zapojení veškeré potence – nejen surovin, ale také síly pracovní, kupní, politické aj. – v nich dřímající do planetární akumulace, musí být každé aburžoazní ložisko sprovozeno ze světa jakýmikoli prostředky. V krajním případě, pokud není oponent – a je jedno v jakém ideovém hávu, zda komunistickém či islámském – kapitalistického světosystému dostatečně silný, i jeho válečným a okupačním rozvrácením, když entrée zařídí bombardování oněch (kapitalismu) nepřátelských, avšak strategicky relevantních území a nerelevantních obyvatel. „Bojuje se za rozražení všech dosud zavřených dveří, aby globální kapitál mohl volně téci“ (Bauman 2004: 253). Nedemokratičnost je pak pouze záminkou, která spolu s důvody ostatními – řekněme podezřením na podporu terorismu nebo výrobu zbraní hromadného ničení – pokryje pravé příčiny napadení. Strukturálně provázané multinacionální buržoazii nedají spát „fanaticky“ zatvrzelé elity moci určitých koutků zeměkoule, které se vzpírají zapojit do kapitalistického trhu a submisivně se neotevírají jejím ekonomickým tužbám (spjatým nápadně často se vzácnou energetickou surovinou, nejlíp ropou); feudální nedemokratické struktury, zanedbané agrární masy chudých, atomový program nebo útisk žen, křesťanů, homosexuálů či Kurdů „trápí“ je toliko tehdy, má-li vládnoucí třída těchto zemí „našlápnuto“ jinam, nežli do jejich náruče.

Pozastavme se nicméně ještě na okamžik u připomenuté knihy Budoucnost svobody, jež poněkud rozčeřila poklidné buržoazní vody svým konzervativně vycentrovaným pojetím demokracie, a zaměřme se na pasáže, kde Fareed Zakaria operuje ekonomickým trikem, běžně v kapitalismu užívaným, který jednoduchým zprůměrováním příjmu na hlavu vypočteného z HDP (Zakaria 2004: 86-87, 91) eliminuje záhadu nespravedlivého pohlcování největšího dílu bohatství (jež bylo vyprodukováno v celé společnosti) pouze malou hrstkou vyvolených. Nic proti výpočtu průměru jakožto matematické metodě, bedlivě ale hlídejme hranice použití statistiky, neboť i ona ráda „podrží“ mocným – její meze dokládá na jednom stařičkém vtipu komik Felix Holzmann: když jeden člověk sní celé kuře a druhý nic, neměli by mít hlad oba, neboť průměrně každý požil půl kuřete…

Odhlédnu-li teď od další vážné komplikace, jež tkví v tom, že překračuje-li hospodaření rozumné a únosné meze, jsou jeho konsekvence srovnatelné s rakovinným bujením, pak humbuk kolem prorůstového tlačení na ekonomickou „pilu“ – doprovázený jako při jízdě na horské dráze jekotem z blaha i hrůzy ze střídání vzestupu a poklesu hrubého domácího produktu (kromě toho taky zaštítěný pojistným dogmatem – formulovaným vládnoucí třídou

–, které tvrdí, že hospodářský vzestup je vždy vykoupen jistou polarizací, dočasně dokonce marginalizací) – odvádí pozornost od merita věci: nezbytnosti redistribuce bohatství a zajištění základních kvalit života pro každého člověka na celém světě. Vynořme se z buržoazního sirupu a uvědomme si v plné síle zdrcující dopady a nespravedlnost po kapitalisticku organizovaného světa: „Chudí neobývají jinou kulturu než bohatí. Musí žít ve stejném světě, jaký byl uměle stvořen ku prospěchu těch, co mají peníze. A jejich nouzi zhoršuje ekonomický růst, stejně jako ji stupňuje recese a stagnace“ (Seabrook, in: Bauman 2002: 141).

Jak by i mohlo být srozumitelné ze Zpráv o rozvoji lidstva Rozvojového programu OSN (United Nations Development Programme) – každoročně vyhodnocovaných na podkladě indexu lidského rozvoje (Human Development Index), nastaveném tak, aby se nedal odvést od bolavých faktů, v němž jsou proto zakomponovány ukazatele lidskosti, sociálnosti (měří se kupř. střední délka života, porodní úmrtnost či obecná kvalita zdravotní péče, alfabetismus nebo možnost přístupu, v chudých zemích vůbec ne samozřejmá, k nadmíru potřebným zdrojům, jako je pitná voda a vzdělání)[36]–, problémem není nedostatečná výše světového důchodu, jakožto hypotetický součet všech národních důchodů, ale jeho nespravedlivé a nedemokratické využití. Životní úroveň ve své komplexnosti je totiž primárně odvislá od kvalitního fungování humánní sociální struktury; podaří-li se ji realizovat, ze spravedlivého, neburžoazně demokratického uspořádání vyplynou rovné životní příležitosti, a z osobního vkladu schopností, iniciativy a poctivé práce potom vyvstane globální užitek, a ne bolestná chudoba.

Zkusme ale vzít eskamotéry žonglující s čísly za slovo a aplikovat Zakariou připomenutou teorii, že množství dolarů na obyvatele vypovídá o odolnosti demokracie,[37] na celou zeměkouli: pak by celosvětový hrubý produkt přerozdělený na jednoho každého člověka na planetě – představme si, že by byl takovýto transfer opravdu schválen, a to nejlépe formou nezmanipulovaného, demokratického rozhodnutí (o nepopiratelně svých věcech) politicky rovných obyvatel celé Země – mohl, již ne pouze jako nekalorické, nehmotné číslo statistického průměru, poměrně slušně uživit všechny její obyvatele.

Pojetí demokracie bylo ještě donedávna ve znamení faktických společenských změn na Západě – pojem demokracie tam vstřebal socialnědemokratickou infuzi a stal se synonymem většinového blahobytu. Jürgen Habermas, který vystihl falešné noty v této partituře, přiléhavě formuloval, že šlo o odškodnění za nerovné rozdělení možnosti výkonu moci: „Cílem demokracie již není racionální utváření panství prostřednictvím občanů na diskursivních procesech vytváření vůle. Má spíše umožnit dosažení kompromisů mezi vládnoucími elitami. Tím se nakonec také opouští vlastní podstata klasické teorie demokracie; […] Pluralismus elit […] nahrazuje sebeurčení lidu“ (Habermas 2000 :156).

I to se ale poznenáhlu začíná měnit: nejenže dnes demokracie v kapitalistickém systému není sebeurčením lidu v diskursivních procesech, v nichž by se mohl reálně podílet na rozhodování, jež se jej týká – vše nadto nasvědčuje tomu, že končí i éra sociálnědemokratického odškodňování. Buržoazní demokracie pochopitelně nikdy nepřála chudým, avšak ztráta sociálních jistot střední třídy, tedy „proletarizace“ maloburžoazie, je jakousi „zpátečkou“ Dějin, která znamená i jistou transformaci „demokratické“ struktury.

Vládnoucí třída se prozatím evidentně snaží dohušťovat unikající komfort mas koňskými dávkami mediálních masáží, okupací jejich mozků virtualitou (již nyní jsou některé online hry ziskovější než produkty hollywoodské „továrny na sny“) – záplavami buržoazních příběhů, pseudoproblémů a kyberprojímadel, které skutečnost „deletují“, alternují a simulují –, a takto vytěsňují a potlačují reálné kulturní, sociální, historické, ekologické i duchovní uvědomění člověka. Elity moci předpokládají (budoucnost ukáže, zda správně), že se naše identity v zastoupení celebrit nebo avatarů – do nichž promítáme osobní stupidní ega – rozsypou pospolu s našimi primárními sociálními skupinami, jakmile je nahradí nezávaznější, a tedy „svobodnější“, imaginární a virtuální komunity.

A v průběhu této cerebrální invaze pak buržoazie dále pokradmu utahuje socio-ekonomické „šrouby“. Mocenská klika elity ekonomické, politické, mediální i kulturní vyškrtává solidaritu ze zákonů, pravidel, učebnic a slovníků a dezorientovaná, depolitizovaná, deprivovaná a buržoazní ideologií naklepaná masa (v níž mnozí jedinci ani nechápou rozdíl, a tudíž nerozlišují, mezi politickou pravicí a levicí[38]) si popletenou „demokratickou“, třídně neujasněnou volbou či nevolbou – která bývá projevem zklamání, znechucení, konfuse, lumpenproletářské hospodské letargie, zesláblosti fyzické či psychické, anarchistického přesvědčení nebo nihilistického opovržení – utahuje ne opasek, nýbrž oprátku kolem vlastního krku.

Revoluce neklepe na dveře, rozlícené masy nespokojeného proletariátu nezaplňují ulice – a ještě jistou dobu tomu nebude jinak; i proto není rozumné odmítat procedury buržoazní demokracie. Neúčast na volbách je relevantním aktem pouze tehdy, když se podaří do volebního systému zakomponovat akceptaci nevolení, coby vyhodnocované negativní stanovisko, z něhož vzejde proměna politické konstelace: neplatnost voleb či dokonce zrušení některých institucí zastupitelské demokracie a jejich nahrazení prvky přímé demokracie. Toto ale stěží spadne z nebe bez politické účasti a „ušpinění se“ oněmi falešně demokratickými akty; předpoklad anarchistů, kteří se domnívají, že malá účast na volbách přiměje mocenské elity k uvolnění prostoru pro debatu o změnách podoby i obsahu demokracie, je stoprocentně naivní: nikde na světě se tomu tak nestalo, a bez boje, vedeného na různých institucionálních úrovních politiky, ani nestane.

Aniž je nutno si dělat iluze o levicovosti sociálních demokratů nebo o pravidlech zastupitelské demokracie ovládané penězi, v níž má dominantní postavení korporační moc, i tak buržoazní demokratické formy umožňují lidem nějakou, přestože malou volbu, která se stejně jako v životě křečovitě nedrží nerealistických snů, anžto v každodenním rozhodování se často „nedává hlas“ ideálu, ale tzv. menšímu zlu. Pokud se člověk rozhoduje jen sám za sebe, má právo jít „hlavou proti zdi“, jestliže ale jeho přístup může o píď zlepšit život slabých a chudých a alespoň brzdit proces gorilizace člověka a společnosti, není pranic chvályhodného na tom, když někdo po leninsku opovrhuje drobnými pozitivními kroky, které vedou k pomoci bědným, poněvadž oddalují revoluci, a tímto utíká se před, v dialektické skutečnosti pokaždé, nedokonalou volbou. Máme pak i další důvod, proč se účastnit buržoazně demokratických, byť omezených, přece však voleb. Při současném značném posílení pozic vládnoucí třídy bude tato vůbec ještě potřebovat udržovat nákladné divadlo buržoazní demokracie, aby legitimizovala své panování? Elitistické tendence tu již jsou a nejspíše nebudou slábnout – může se potom stát, že se sejde rok s rokem a neprivilegovaným bude odňato hlasovací právo.

Politicky uvědomělejší vyšší vrstvy velmi dobře vědí, že jejich privilegované postavení v sociální struktuře či systémová institucionalizace transferů dělajících bohaté ještě bohatšími – bez nichž by nebyli, kde jsou –, mohou být buržoazní demokracií utužována, anebo oslabována. Mnou si ruce nad každým hlasem proletáře uděleným pravici, ale spokojeny jsou i když nejde k „urně“, neboť je vždy levnější chudým politiku znechucovat, nežli jim věšet bulíky na nos; u světem „přejetých“, a poté z něj vypovězených marginálů se nevoličství dostaví zadarmo a samovolně.

Tím vším ale nechci říci, že by hnus pociťovaný normálními, neprivilegovanými lidmi ze stávajících zkorumpovaných parlamentních stran nebyl oprávněný. Je tragédií dneška, že zájmy bohatých brání i zparchantělá sociálně demokratická „levice“, jež ve změšťáčtělé společnosti nadobro zburžoazněla a ač se k sociálnědemokratickým myšlenkám verbálně dosud hlásí, de facto je odvrhla. Její čelní představitelé zdatně soutěží s pravicí o podíl na moci a prebendách, a poněvadž i oni patří k mocenským elitám kapitalismu a existenční problémy plebs se jich netýkají, programově odmítají řešit systémový základ a příčinu socioekonomických poruch a ochotně participují na politicko-ekonomických aktech a paktech, které vedou ke společenské dehumanizaci. Ne že by politika těchto stran byla asociálnější než řešení prosazovaná jejich pravicovými protějšky, avšak pod vládou a nálepkou buržoazní levicovosti se v určitých fázích tzv. „nezbytných“ restrikcí a reforem může prosazovat rušení sociálního státu dokonce snadněji, protože se pod palbou permanentní pravicové kritiky „zprava“ jeví coby „přirozené“. A když potom sociální demokracii ani na mezinárodní politické scéně nedělá potíž podpořit, či rovnou se připojit k imperialistickým rejdům, může od ní proletariát sotva očekávat něco dobrého, natožpak to, že bude předvojem pauperizovaných mas a povede je ke zteči. Kapitalistickým světosystémem opanovaná levice vzbudí naděje chudých a chudnoucích, vyhraje volby, avšak není sto naplnit sociální potřeby širokých lidových vrstev, protože nikdy nepůjde proti kapitalismu, proti kapitálu. Ten jí dle Slavoje Žižka totiž stanovil jasné hranice: „můžete si hrát na demokracii, multikulturalismus a co ještě dalšího chcete, ale do hospodářství se nemíchejte, poněvadž to nejsou žerty“ (Žižek 2007: 2).[39]

Zde také tkví kořeny narůstající obliby extrémněji podbarvených politických uskupení, jimž můžeme vytýkat mnohé – jak to dělají klasické politické strany a její ideologové, nadávajíce jim do populistů (jakoby populismus necharakterizoval celou pozdně buržoazní, mediální demokracii) –, ne však to, proč se stávají pro voliče zajímavá: hovoří totiž o tom, co lidové vrstvy skutečně trápí, najmě ale chtějí jejich tristní poměry, někdy zkratkovitě, řešit, a tímto pak prolamují politickou inertnost společnosti. Ze znovu rodícího se zájmu o věci veřejné a zvýšené účasti na volbách však pod pravicovým ideovým vedením častokráte vzcházívá ohavné podněcování xenofobie a rasismu.

Příkladem za všechny je situace ve Francii. Jan Keller předkládá údaje a konstatování knihy Sociální sestup. Anketa mezi lidovými vrstvami, již sepsal Philippe Guibert spolu s Alainem Merqierem: zásadními tíživými problémy běžných lidí ve francouzské společnosti jsou mizení sociálních jistot a slušného zaměstnání (slušně placená práce slušného obsahu), které je v mnoha západních zemích úzce spjato s emigrantskou politikou a hrozbou kriminality a násilí v určitých částech měst. A jakápak je politická reakce proletářů? „Hlasy dělníků a řadových zaměstnanců se přelily ve prospěch mimosystémových stran, přičemž Le Penova radikální pravice jich dostala více než roztříštěné frakce krajní levice. Od té doby se hovoří o protestních hlasech, jejichž síla ještě narostla […]“ (Keller 2006: 46) Pocítily to mocenské elity kapitalismu, jejichž kariéry se upínají k Evropské unii, které překvapilo, zklamalo, i se jich doslova osobně dotklo, že ve Francii a Nizozemsku byla v referendech – právě těmito hlasy protestu vůči negativním dopadům kapitalistické globalizace na masy, a tomu, že z nich profituje jen vládnoucí třída planetární, ale neméně i ta lokální – odmítnuta Ústavní smlouva EU.

Protestní hlasy hrály svou úlohu také ve francouzské politické operetě presidentských voleb v roce 2007. Vítězství Nicolase Sarkozyho opřelo se totiž o hlasy „lepenovců“ a jejich sympatizantů, a to zejména penzistů, kteří se v hojném počtu obtěžovali k urnám, protože je poháněla pravicová nespokojenost se současnými poměry, strach z předměstí, též pak pomstychtivá touha konečně odvrhnout odkaz „osmašedesátníků“ a „falešný“ stud za koloniální a vichystickou éru. (Dodejme, že jistě nebylo ze strany korporačních elit moci finančně a mediálně podpořeno pro nic a za nic: od nového presidenta si tito „investoři“ slibují elán a nesmlouvavost při oslabování vlivu odborů, umlčování „ulice“, omezování přímé demokracie, a tak se dosáhlo, že se prostým lidem odeberou sociálně-právní opory, zlevní pracovní síla a vládnoucí třída se nebude muset s nikým dělit o své zisky.) Stalo se tedy, že pravicový, „bílý“ protest, schovaný za pozitivně znějícími slogany o nutnosti změn (přičemž Unie pro lidové hnutí, v jejímž čele stojí Sarkozy, byla ve Francii u moci dvanáct let) příznivců pořádku a antiimigračních opatření převážil nad levicovými, „barevnými“ hlasy lidí v aktivním věku, především potom mladých, u nichž se nesouhlas s libertariánsky vykořisťujícími a asociálními opatřeními vlády promítl do nadějí v Ségolene Royalovou. Vedle ekonomického odškodňování tak na Západě nejspíše skončilo i údobí okrajovosti pravicových extrémistů, rasistů, fašistů a šovinistů; jejich hlasy se počítají, ve volbách mohou rozhodnout, a proto se množí dobře mířené poznámky z úst představitelů pravice o „nepřizpůsobivé“, „opálené“, práci se vyhýbající verbeži z předměstí.

Po rozpadu reálného socialismu, reálné to alternativy kapitalismu, nemá kapitalistický světosystém (kočírovaný jeho mocenskými elitami) proč si masy udobřovat, revanšovat se jim za odmítnutí revoluční strategie, tak jako tomu bylo donedávna – natožpak urovnávat interní spory, jež se odehrávají mezi jejími odchylnými, konstitutivně nerovnými segmenty: zvláště mezi proletariátem Severu a Jihu; mezi metropolemi světa, státu či regionu a jejich periferiemi; třeba i věčnými konflikty mezi muži a ženami; významně též mezi kontaktními etniky, jejichž rozpory jsou dány reálnými, třebaže konstruovanými, společensky a historicky podmíněnými primordiálními vlastnostmi (Jeffrey C. Alexander), jako jsou např. jazyk, rasa, náboženství, národnost aj. kulturní specifika.[40] A pokud se nadále daří buržoazním demagogům diskreditovat socialistický alternativní projekt založený na humanismu jeho ztotožněním se stalinismem (zvěrstva bezesporu napáchavším) a laciná pracovní síla Třetího světa či Východu se nechává vykořisťovat bez reptání a ráda, poněvadž chce přežít. Za tohoto stavu se investice do spokojenosti lidových mas stávají pro kapitalisty nadbytečnými, a proto se klidně spolu s výdaji zbaví starostí o její zajišťování. V atmosféře strachu a nejistoty z budoucnosti, zejména ze ztráty zaměstnání, je společnost 21. století ovladatelná v posledku ještě snadněji – a hlavně levněji.

Avšak pojďme zpět k nefalšované demokracii, která by měla být rovnoprávnou rozpravou a rovnoprávným soužitím ve svobodě, záštitou proti všem formám diktátu moci, jež každému – především pak slabým a chudým, neboť to nejvíce potřebují – poskytuje oporu, aby bylo vyslyšeno jeho hlasu a oprávněnému zájmu při rozhodování v obci; jedině tak je totiž učiněno spravedlnosti, a tedy i demokracii, zadost. Zde se proto neobejdeme bez onoho fundamentálního tázání o vícero rovinách: Kdo, k užitku koho, a jak? Že se tento soubor otázek nestane v kapitalistickém režimu úběžníkem disputací o demokracii, není náhoda – politická mytologie kontrolovaná mocenskými elitami nedovolí jejich kladení v bloku. Mýtem o „opravdové“ demokracii bez adjektiv (to jenom hloupí marxisté bez přestání melou o jakémsi „sociálním determinismu“ a „buržoazní demokracii“, když přeci všichni dobře vědí, že demokracie je pouze jedna) se jí daří všechny podstatné polohy přemýšlení o demokracii zamlžit, vyprázdnit nebo pozohýbat a za ryzí demokracii dosadit ideologii buržoazní demokracie. A protože tyto mýty zapustily mezi občany[41] změšťáčtělé společnosti kořínky, vládnoucí třídě stačí je jen mírně podlévat.

Intenzivně zasévat bude musit moc jinde. Vyvstane patrně potřeba nově vypěstěnými kultivary mýtů učinit samozřejmou – nebo ji alespoň ideologicky vysvětlit a omluvit – alogickou sociální reverzibilitu: z jakého důvodu následující generace na Západě neměla by již přirozeně očekávat, že se bude mít lépe než její rodiče, když technologický pokrok neustává a národní produkty rostou. Znovu si zopakujme: dostaví-li se nadto snížení životní úrovně starousedlých mas a nenaplnění aspirací nově usazených přistěhovalců z méně bohatých končin, budou-li se násobit řady chudých – dílem rozplynutím se střední (malobužoazní) vrstvy, dílem vyšší natalitou chudých –, stane se i buržoazní demokracie pro kapitalistický systém neudržitelným principem a pravděpodobně poté dojde k její určité redukci, ne-li zrušení.

Pozn. použitá literatura viz na konci textu Buržoazní mýty a ideologie.


Z nepochopení těchto jednoduchých algoritmů – pokud ne zlé vůle – pramení i ony výtky na adresu revolucionářů, nejraději přímo Marxe – že pocházel z měšťácké rodiny, nebyl žádný proletář, a ještě ke všemu se nechal vydržovat „kapitalistou“ Engelsem.

Když nám někteří historikové říkají, že to, co skutečně zničilo pozdní římskou říši, byla politická praxe, kdy se soukromým zájmům dávala přednost před zájmy kolektivními, není divu, že jejich tvrzení vyvolávají výhrady, protože nás mohou vybízet k nepohodlnému porovnávání s jinými současnými poměry.“ J. Fontana tu z úhlu historiografie koncipuje pro mou následnou argumentaci stěžejní tezi – rozpad „říší“ má endogenní příčiny, mezi něž patří: postupující „privatizace veřejných funkcí, zvětšování ekonomických rozdílů a následkem toho […] upevňování vrstvy magnátů“, pauperizace a znevolňování mas (Fontana 2001: 21-22).

po čínsku, tedy v mega rozměru – viz. odkazy na Marxe v subkap.

O nadnárodních koncernech, které stojí v pozadí a těží z tohoto nespravedlivého uspořádání zavedeného na okrajích světosystému, Kleinová píše: „Navzdory faktu, že tu fyzicky nic nevlastní – nemají budovy, pozemky ani zařízení – jsou […] všudypřítomné a neviděny tahají za nitky. […] Protože jsou skuteční majitelé a vedoucí pracovníci továren na velkých objednávkách naprosto závislí (bez nich by mohli rovnou zastavit stroje), ocitají se dělníci v nebývale slabé vyjednávací pozici“; koncerny vyjednají si nejvýhodnější podmínky, přehodí zodpovědnost na smluvní partnery a k Černému Petrovi – mizérii po sobě zanechávající – se neznají: „je to už cizí krev na cizích rukou“ (Kleinová 2005: 227-228).

Projevem ohavně dokonalého pokrytectví potom je, když kultivovanější kapitalismus Severu ústy svých politiků poučuje protějšky ze zemí Jihu, že by měli zakázat dětskou práci a neekologické chování na vlastním území, pakliže se na takovýchto praktikách vydatně nepřímo přiživuje, neboť ve skrytu je veškeré dění pod taktovkou transnacionálních korporací a finančních institucí „rodu“ převážně nejižního.

Ačkoli chápu, že měl na mysli spíše jen excesy levicového a pravicového fanatismu, je nezbytno zastat se sociálně prospektivních koncepcí, které v koridoru popperovského postupného sociálního inženýrství – uměřeně a bez utopistických vyšinutostí a naivity pozitivismu, s ustavičně přítomnou možností zpětné vazby, falsifikace a korekce – prosazují slušnější existenci pro každého. Bez stanovení a propracování přesné a nerozplizlé formulace (ne plánu!), bez otevřeného, veřejného přiznání sociální mety – aniž by se nutně očekávalo a nekompromisně vyžadovalo její definitivní dosažení – se nezorientujeme ve vztazích a diferencích a nejsme schopni vážit ingredience. Neujasníme-li si a neozřejmíme sumu otázek kolem daného předmětu zájmu ve vztahu k budoucnosti, nerozpoznáme zřetelně oč komu běží, jaké stanovisko kam cílí, kde i může sklouznout a k čemu bychom se vlastně měli přiklonit, hodláme-li směřovat k sociálnímu dobru.

Mnohonásobně horší variantou shledávám povodeň kapitalistické globalizace, která přestože není oficiálním projektem, bídu a neštěstí celosvětově a systémově produkuje.

Jejich soukromá rozhodnutí, činěná s plnou odpovědností v zájmu jakéhosi feudálního světa soukromého vlastnictví a příjmů, určují rozsah a formu národního hospodářství, úroveň zaměstnanosti, kupní sílu spotřebitele, ceny, které jsou inzerovány, a investice, které jsou usměrňovány. […] Nikoli politikové viditelné vlády, nýbrž nejvyšší správní funkcionáři, kteří buď sami nebo v zastoupení zasedají v politickém vedení, mají v rukou moc a prostředky k hájení privilegií svého korporačního světa. Nejsou-li přímými vládci, rozhodují v mnohých nejdůležitějších otázkách každodenního života […]“ (Mills 1966: 160).

Jak už bylo vyjádřeno: dokud nedojde k proletarizaci mas zburžoazněného Severu, následovnému reálnému posunu jejich mentálních struktur, jež bude provázet jisté uvědomění – nahlédnutím strukturálních příčin ekologických, kulturních, ekonomických a sociálních problémů a třídní polarity – nedojde k většinovému internacionálnímu přidružení k proletářům Jihu; a tím ani není možno hovořit o společném mohutném a silném, protože masovém, odporu proti kořistnickému kapitalistickému světosystému. Historická situace musí nazrát: bude-li veřejnost po měšťácku stranit slušně vychovaným bankéřům, kteří na rozdíl od antiglobalistů „nemočí na ulici a při jednáních neházejí dlažebními kostkami“ (Fak 2000: 9), leč v ústraní zosnovávají něco náramně sprostšího a nebezpečnějšího, nezmění se nic.

(CEVRO) a

Obdobnou brizanci a porozumění pro komplexní společenskou modulaci odvislou od solventnosti mají v sobě i aktivity ekologů, usilujících zachránit určité lokality nenarušené přírody tím, že si tato území – nebo jejich ústřední části – odkupují, čímž stvrzují, jak pevně jsou svázáni s kapitalistickým světem, kde vládnou peníze; čím více jich kdo má, tím větší jsou prý jeho možnosti napravovat svět a konat dobro (třeba jako osvícený filantrop, a v neposlední řadě milionář Douglas Tompkins s jeho soukromým přírodním parkem v Chile o rozloze kolem 300 tisíc hektarů; Pilátová - Sobota 2003: 13). Tito zelení pragmatici, jakož i jiná postmoderní sociální hnutí (viz. subkap. Sociální hnutí), zřejmě upustili od proměny společnosti, která by systémově jako celek hledala rozumnější vztah k přírodě a Zemi; „radikalismus“ jejich vůdců stejně obvykle končíval v okamžiku, kdy se jim podařilo protlačit na posty správců rezervací a skansenů, či alespoň úředníků na ministerstvu životního prostředí.

Pokusme se nyní o malou exegezi tohoto novozákonního verše, který bohatí nabobové, jinak řečeno vládnoucí třídy všech dob – ať už se prohlašují za „věřící“, či nikoli – doslova milují (na rozdíl od verše: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“; Mt 19,24; Mk 10,25; Lk 18,25). Pochopitelně neinterpretují jej jakožto varování ustrašené egoistické vypočítavosti („vyčůranosti“), a zároveň chválu dobré snahy a pozitivní, altruisticky zaměřené aktivity rozhojňující a zúročující Boží hřivny (verš je tedy vytržen z kontextu podobenství „o hřivnách“, z něhož je patrné, že není důležitý úvodní počet hřiven – oproti sociologickému užití v efektu sv. Matouše –, ani jak velký byl výkon při jejich spravování). Představují si, že Pán Bůh obdařil je hřivnami – nadáním k lumpárnám –, fandí jim a permanentně je odměňuje svou přízní za aktivní zlodějský přístup, přihazuje na jejich hromadu další a další „lopaty“ bohatství, moci, prestiže a úspěchu, aby se v ní mohli spokojeně a beze studu rochnit; a neschopným nuzákům, těm Hospodin naopak sebere i to málo, v čem živořili. A nepochybně nad bohatými bude držet ochrannou ruku a jim přilepšovat, holotu pak držet zkrátka, nejen na tomto, ale taktéž onom světě…

Takováto podivná „spravedlnost“ – která s Boží spravedlností nemá nic společného – nicméně patří k reálným principům tohoto světa, na což ukazuje efekt sv. Matouše, nebo též báseň Heinricha Heineho:

SVĚTA BĚH

Kdo má mnoho, zakrátko

mnohem víc mu bude dáno.

Kdo má málo, bude mu

Zakrátko i to sebráno.

Nemáš-li však vůbec nic,

lumpe – ať tě pochovají!

Neboť právo na život

mají ti, co něco mají. (Heine 1980: 115)

Jedním z nemnoha novinářů, který se takto neživí, je Ryszard Kapuściński; naopak, vynáší na světlo kardinální globální antinomie a gnozeologické manipulace: „Vědění o světě přichází stále víc do rukou médií. Průměrný člověk ví tolik, kolik mu ukáže americká televize. Všechny ostatní […] kupují materiály od té americké a vidí v ní vzor. O světě toho víme tolik, kolik tři velké americké televizní sítě chtějí, abychom věděli. Neprovádějí cenzuru, jakou známe z komunistických časů, ale manipulují s informacemi. Jejich manipulace spočívá ve výběru námětů. Ukazují se jen některé věci a to v nenormálních proporcích. Například bída. Sledujeme-li televizi, musíme si myslet, že hlavním problémem světa je terorismus, různí fundamentalisté, obchod s drogami a organizovaný zločin všeho druhu. To není pravda. Hlavním problémem světa je to, že dvě třetiny lidstva žijí v bídě, na hranici hladu, bez naděje na změnu tohoto stavu. […] Vstupujeme do 21. století jako velmi rozdělená rodina. Dvě stě šedesát osm osob na světě má majetek rovnající se majetku poloviny lidstva. Nedokážeme to změnit. Příliš velké síly pracují na tom, aby se taková propast zachovala a dokonce prohloubila“ (Kapuściński 2005: 18).

U tématu přesunu západní ženy z neplacené domácnosti do placeného zaměstnání bych však chtěl připomenout materiální aspekt, na který bývá rádo zapomínáno: chybějí-li peníze, jde vydělávat žena, a nejen za poválečného nedostatku mužské pracovní síly, ale také – jak upozorňoval Robert F. Murphy, když popisoval společenské změny v 70. letech minulého století v USA – při snižujícím se reálném příjmu rodin. Obava z poklesu životního standardu pak byla častějším důvodem vstupu ženy na pracovní trh, nežli budování kariéry nebo útěk před nudou domácích prací: „Ve většině případů […] jde žena do zaměstnání s plným souhlasem či dokonce na naléhání svého muže, který si už nemůže dovolit živit rodinu pouze ze svého platu.

Pracující žena je spíše produktem průmyslového kapitalismu než feministického hnutí“ (Murphy 1999: 71-72), píše R. M. Murphy a objasňuje tak sociální pozadí oprávněných individualizačních nároků slabšího, ale estetičtějšího pohlaví (feministky v legraci jízlivě, avšak trefně poznamenávají, že muž je vlastně oním hledaným evolučním mezičlánkem mezi opicí a ženou), nicméně rovněž jeho zařazení do kapitalistického vykořisťujícího systému coby pracovitá, pokorná a úžasně levná pracovní síla (viz. např. Christa Wichterich: Globalizovaná žena (Zprávy o budoucí nerovnosti); Wichterich 2000). .

„přesvědčení mnoha amerických lékařů, že úroveň zdraví poklesne, když placení poplatků za služby bude zrušeno nebo přesvědčení mnoha majitelů pohřebních ústavů, že laciný pohřeb ukazuje na nedostatek náklonnosti k zemřelému, nebo organizátorů kvízů v televizi, kteří definují svou činnost jako vzdělávání. Vlastní představa pojišťovacího agenta jako otcovského rádce mladých rodin, burleskní striptérky jako umělkyně, propagandisty jako odborníka na informace, kata jako sluhy veřejnosti – všechny tyto představy nejsou jen individuálním utišením viny nebo úzkosti statusu povolání, nýbrž tvoří oficiální sebeinterpretaci celých sociálních skupin, která je závazná pro jejich členy pod trestem exkomunikace“ (Berger 1991: 43). A analogicky je to zařízeno i ve velkém sociálním agregátu: buržoazní společnosti, kde jsou konstitutivní postuláty a motivy kapitalismu líbivě formulovány s tak přesvědčivým zaujetím, že by jeden (a není jich málo) uvěřil sebeagitaci systému, že nad něj na světě není.

Dnes je to k neuvěření, ale ještě před krátkým časem tímto stylem psával Václav Bělohradský. Aniž by se oháněl „svatou“ Pravdou nebo prosazoval absolutně jiný lepší svět jako jeho fundamentalističtější a lyričtější protivníci, i ony zaručeně nefanatické a užitečné ideje jím obhajované staly se nemalou kalamitou pro společnost, protože vypomáhaly omlouvat neřádstva právě pučícího kapitalismu, jehož jedovaté plody postupně dozrávají; a jak už to tak u utilitarismu chodí, z užitku těší se jen ti nejsilnější na úkor slabých a komfort jedněch je vykoupen restrikcí existenčního standardu druhých. „Novopečený“ Bělohradský již nehoví si v apologetice buržoazie, naopak (a naštěstí) staví se kriticky k jazykovému, režimnímu bolševismu a neprůhledné postdemokratické moci, v jejíž režii „to, co mizí nejrychleji, je propojení občanských práv s právy sociálními, které se prosadilo v Evropě padesátých let 20. století pod názvem sociální stát“ (Bělohradský 2005: 1).

Při veškeré úctě k tomuto odvážnému myšlenkovému obratu se však jaksi nemůžeme zbavit dojmu, že je typologicky blízký prozření Pavky Kohouta.

a.) je-li si jista, že se jí podaří přes média dostatečně „namasírovat“ veřejnost tak, že v referendu zvítězí ona verze, jež je předem establishmentem ujednána a je potřeba ji jen ještě více zlegitimizovat

b.) jedná-li se o podružný nesmysl, který nemůže ohrozit jejich pozici a ublížit kapitalistickému systému

(Referendum při vstupu České republiky – a vůbec všech „připuštěných“, bývalých nekapitalistických zemí – do EU, jemuž předcházela intenzivní mediální kampaň za milióny z veřejných prostředků, patřilo asi do které kategorie?).

přebujelou demokracií, také pak na znovunalezení odpovědnosti elit, následované přijetím jejich neomezené autority a moci. Neodpovědná, populistická, konzumní a nekvalitní, protože kvantitativní demokracie, trápící Fareeda Zakariu se však nevylíhla z jakéhosi nevlastního, kukaččího vejce: je autentickým nejmladším potomkem strukturálních kapitalistických principů: nadvlády monopolů, chtivosti, ekonomického násilí a peněz.

Ale jak již bylo řečeno: čarováním se statistikou lze snadno dospět i k hodnotám značícím celosvětové odstraňování chudoby, a to i za pomoci přesnějších ukazatelů-indexů – nejlíp zamlčováním rozvoje Číny (otevřené trhu a korupci, ne však „plnokrevnému“ kapitalismu).

Pravici však nevolí toliko bohatí vykořisťovatelé, ale pod masivním náporem buržoazií ovládaných masových sdělovacích prostředků, či jiných vlivných institucí (např. církví a škol), také občané neuvědomující si vlastní třídní pozici, kteří buďto myslí a žijí „levicově“, upřednostňují spravedlnost a rovnost, ale toto nereflektují a u voleb se přikloní k oněm doporučeným, „sympatičtějším“ osobnostem na kandidátkách pravicových stran, nebo jsou jakýmisi boháči-čekateli, jež si za referenční skupinu vyvolili „pracháče co si užívaj“ – žádnými elitními příjmy a majetky, většinou ani inteligencí, nedisponují, ambice však mají ty nejvyšší a, jsa zpaďouřeni, s chuďasy nesoucítí a hnusí se jim představa, že by s nimi měli být čímkoli spojováni („nejsme žádní blbci“, říkají si, „všechny průzkumy přeci potvrzují, že pravici volí lepší a vzdělanější lidé“).

Až mladí společenští predátoři – jež v přítomnosti odhazují mezigenerační solidaritu coby nepotřebnou zátěž v balónu vlastních aspirací – zestárnou a stanou se z nich vyhořelé, neupotřebitelné a živořící trosky bez práva na podporu v nezaměstnanosti, důchod i podporu sociální, tehdy, pokud jim to skleróza a senilita dovolí, budou trpce litovat, že z lehkověrnosti volili „pravou rukou“ kdysi pro ně výhodný egoismus. Jedinec se na světě nenachází v monadické izolovanosti, nýbrž v permanentní koexistenci, asolidárnost proto z titulu antropologického i kulturního nemůže být výhodnou životní strategií pro převládají segment společnosti.

Odkaz na původní článek - Bohumír Pavelek: Moc