Článek

Michael Hauser  Význam naděje

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Úryvek z knihy Michaela Hausera Prolegomena k filosofii současnosti, která vyšla v roce 2007 v nakladatelství Filosofia.

Odumírání subjektu, humanismu, rozumu, umění a mezilidských vztahů nemusí být konečné. Proč by ještě jednou nemohla přijít jejich renesance? Ta by byla spjata se zrozením naděje na harmonizaci moderní civilizace (ekonomiky, vědy, techniky, společenských a politických institucí) a přírody – přírody vnitřní, tj. přírodní stránky každého člověka, která se projevuje strádáním, pudy, vášněmi, smrtí, a přírody vnější, která nám poskytuje látky potřebné k reprodukci naší civilizace a vytváří prostředí příznivé pro člověka i pro vyšší formy života. Jaké jméno dát této harmonizaci? Může být beze jména anebo se jménem. Její jméno může znít fundamentální emancipace – byla by to emancipace od fundamentální iracionální moci, která ovládá osud moderních společností, od kapitálu. Tato perspektiva byla na počátku devadesátých let minulého století osvobozena k novému životu, neboť ztroskotaly režimy, které ji v jejím historickém názvu ,komunismus‘ odpudivě zneužívaly.

Bez této naděje se život myšlenkový, politický, umělecký noří do jeskyně přítomné skutečnosti a přijímá ji jako jedinou možnost, jako jediný kontext. Myšlení i politika přežívají v hranicích možného, umění znázorňuje absenci přesahu, náboženství upadá do fundamentalismu. Postupně se vyprazdňuje pojem svobody a demokracie, a mění se v nástroj moci. Je pouze jedna perspektiva – perspektiva přítomné skutečnosti. Její diktát určuje, co je a co není možné. Neobracejí se všechny řeči o svobodě a demokracii proti těm, kteří tímto pojmem chtějí očernit každou snahu o vytvoření jiné skutečnosti? Není totalitarismus právě v tom, že se určitá podoba světa předkládá jako jediná možnost, jako jediná pravda? Svoboda by byla v tom, že se pokusíme osvobodit od této jediné pravdy.

Tuto naději nezbývá než udržet bez ohledu na to, zda existuje její politický a sociální nositel. Základní otázka se týká formy jejího přijetí. Její nositel může jednou přijít, ale bez jejího individuálního a tvůrčího přijetí lze snadno propadnout iluzím, které si tento nositel může o sobě vytvořit. Kritický a tvůrčí vztah k této naději může zabránit tomu, aby z jejího nositele byl opět hrobař.