Článek

Jakub Vaníček  Pasoliniho Zběsilý život: návod, jak jednat

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jakub Vaníček (1980), český literární publicista. —- Vyučen tiskařem, vystudoval českou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je redaktorem rubriky Umění v Deníku Referendum, publikuje však také v Literárních novinách, ve Tvaru a v A2. Patří k obhájcům a propagátorům současných snah o rehabilitaci a obrodu angažované literatury.
Díla: XXV. výročí. Texty na objednávku (kniha próz, s Romanem Ropsem-Tůmou, 2014).

Anotace

Literární kritik Jakub Vaníček představuje Pasoliniho dílo Zběsilý život a přibližuje jeho inspirace marxistickou teorií.

Náčrt marxistické interpretace

Když se řekne Saló aneb 120 dnů Sodomy, odpoví se hnedle Pasolini. Řekne-li se však Pasolini byl nejen režisér, ale i spisovatel, dočkáme se většinou udivené reakce. V době nadvlády filmu je totiž Pasolini předně režisér, a teprve poté spisovatel a scenárista. A to i přesto, že jeho romány, z nichž v češtině vyšly pouze tři, Darmošlapové (1955), Zběsilý život (1959) a Nečisté skutky (1962), patří mezi nejlepší díla spadající do kategorie neorealismu (uměleckého proudu, který byl rozvíjen hlavně v italské literatuře a v italském filmu po 2. sv. válce v reakci na fašizovanou společnost, její morálku a také víru ve smysl skutečnosti, ať už ideologický, anebo obecněji ontologický). Ze sbírek poezie stojí za připomenutí kniha, v jejímž titulu stojí jméno Antonia Gramsci (Gramsciho popel, 1957), komunisty, který vykoupil své životní štěstí – bít se za společenský ideál v revoluční době – kriminálem, hanbou a nakonec i smrtí.

(Krátký článek o Pasolinim na iliteratuře zde; i s douškou pro případné překladatele dalších knih tohoto u nás neprávem opomíjeného autora. Filmografie, česká bibliografie a jiné náležitosti jsou precizně zpracovány zde.)

Co nás dnes může na románu Zběsilý život stále zajímat? Nejjednodušší by bylo, kdybych odpověděl, že nás prostřednictvím něj Pasolini nechal nahlédnout do těch nejhnusnějších zákoutí Říma, že nám ukázal vystrčenou prdel poválečné kultury. Ta sice stavěla svůj obraz na spokojeném dělníkovi „nového světa”, na konečně pochopeném cíli lidské kultury jako úplného odmítnutí násilí (po válečných zkušenostech se vskutku není čemu divit), nicméně na pozadí těchto pěkných figur přitakala kapitalizaci a mnoha jiným fenoménům provázejícím poválečné dějiny Západu. V krátkosti shrnu děj, aby bylo zřejmé, o co mi jde: protagonisté románu, Tommaso a jeho partička sígrů, se s životem nepáře. Proč by se taky párali, když vyrostli v domech z lepenky, mnohdy v rodinách prostitutek, otců-pasáků, zlodějů a nezaměstnaných hysterek, když na rozdíl od dobře postavené třídy měšťáků nedostali ke kulturnímu životu potřebný rozhled a když jim společnost nanejvýš vymezila prostor někde na své periferii. Ukrást auto? Maličkost! Rozbít držku šlapce a obrat ji o všechny peníze, které vydělala svým tělem, a navíc ještě pomočit všechny její věci? Pasolini je znám jako nekompromisní realizátor těch nejzvrhlejších skutků – _Zběsilý život _rozhodně není výjimkou, což se nakonec ukazuje už jen v tom, jak se v románu mluví. Leckdo by mohl být zaskočen, že něco takového vůbec mohlo „za bolševika” vyjít, třebaže se tak stalo v půli 60. let (a propos, kolik tak odvážně otevřených knih, neodhalujících jen zkroušené srdce autora, vychází dnes?). Linie vyprávění je hned od začátku zřejmá. Tommaso nemá na výběr, protože se neuměl narodit, sociální skluzavku, která ho vede přímo za mříže, nedokáže přeskočit. Směřuje přesně tam, kde je jeho místo; nezaskočí proto čtenáře, když první část knihy končí scénou, v níž Tommaso zabodne do břicha ožralého blbečka v sebeobraně nůž, a teprve poté mu dojde, čeho se dopustil. A už vůbec nás musí nechat chladným, že si to uvědomí docela klidně: „Frája s Carlettem mezitím vzali draka přes dvůr, takže Tommaso tu zůstal úplně sám. Utekl dvěma nebo třem ze Šanghajcovy party ke kašně, oběhl ji a zastavil se. Chtěl vidět, co se bude dít dál.” Chvíli tam stál a díval se, jak z chlapa sedícího na chodníku teče krev.

Následuje kriminál, ze kterého se Tommaso vrátí alespoň trochu přesvědčený o tom, že je potřeba začít nový život, protože zločin je hlavně vstupenkou zpět za mříže. K tomu je nutno podotknout, že Tommaso jako hrdina není vůbec žádný idiot, protože si dokáže uvědomit – na rozdíl od některých svých kamarýdů –, do jak pitomé situace se dostal. Zkouší to řešit svatbou, ale onemocní a dostane se do sanatoria pro nemocné TBC. V tomhle bodě začíná být kniha zajímavá i z jiného důvodu. Už to není jen drsné neorealistické vyprávění o špíně a brutalitě.

Pier Paolo Pasolini byl marxista. Údajně odmítal označení komunista, což rozebírat nebudu, třebaže je to dost zajímavá otázka vzhledem k tomu, jak byla v Itálii vnímána komunistická strana. Myslím, že v románu najdeme hned několik důkazů, svědčících o Pasoliniho potřebě vidět realitu očima marxisty: občasné narážky na církevní organizace, vědomí sociální nespravedlnosti; slavná topoi marxistického smýšlení staví jen nutnou kulisu románu a nemůžou nás překvapit, stejně jako apel proti stupiditě zfašizovaného davu. O kulturním odcizení, které nezapříčinila jen válka, ale také stěhování Tommasových rodičů z venkova do města za prací, se netřeba ani zmiňovat. (On nakonec může tento román být vůbec čten jako brutální popis Odcizení coby rubu společnosti postavené na směnném hospodářství!) Na co je naopak třeba klást při marxistické interpretaci Pasoliniho _Zběsilého života _důraz, je právě výše zmíněná Tommasova anabáze v sanatoriu.

Co se tedy v sanatoriu semele? Jeho vedení zkrátí mzdy zaměstnancům, ti nepřijdou do práce a o nemocné se najednou musí starat narychlo zaučený personál vojáků. Tuberáci začnou reptat a když jim to je k ničemu, provedou organizované povstání. Najednou se ukáže, že zde existuje revoluční buňka, která mobilizuje na smrt vysušené nemocné tak, aby zabránili policejní invazi. A i když se policie pod vedením zkušeného stratéga vrátí a převezme nad sanatoriem kontrolu, boj nekončí – lidé odpovědní za povstání se začnou skrývat a nakonec pláchnou přes zeď, třebaže ví, že je to jejich konec, že „venku” už je nikdo nevyléčí.

První, čeho si všimneme, je výrazný posun na úrovni vypravěče (neříká se tomu náhodou point of view?). Zatímco v předchozích pasážích byl jeho pohled striktně omezen na dění kolem Tommasa a jeho party, věnuje se najednou spíše popisu revolučního povstání. Ne že by Tommaso úplně zmizel ze scény – jen už ho nevnímáme v roli protagonisty, nýbrž jakéhosi nutného komentátora dění, přívěšku, jehož ústy se mluví. Daleko výraznější signál, že tu najednou běží o něco jiného než chudobu a bídu a mrzkost lidské existence, můžeme vidět v nenadálém „vypnutí” dialogů. Jakkoliv na nich stálo celé vyprávění (na záložce knihy čteme, že dialogy v knize „mají platnost výpovědi”), mizí, a jejich místo zaujímá monolog vševědoucího vypravěče. To dozajista není žádná maličkost – každý, kdo má alespoň nějakou zkušenost s jistým typem ideologie v umění, zastříhá ušima v tušení manipulace.

Bylo by však velmi naivní, kdybychom si mysleli, že tu Pasolini ujel, že porušil neorealistickou linii, která byla vedena vždy proti ideologii k čistému popisu skutečnosti. Naopak – měl-li totiž Pasolini zůstat politicky koherentní (což se od marxisty po 2. sv. válce dozajista čekalo), musel do svého vyprávění nějak revoluční kvas dostat. A jak se zdá, povedl se mu husarský kousek. Postavil totiž do historicky známých kulis postavy, jež ne náhodou svým osudem připomínají například onoho výše zmíněného Antonia Gramsci, a zdánlivě zakončil Tommasovu pouť bědným světem ve víru vzpoury. Není to náhodou ono postmodernisty odmítané „velké vyprávění”, příběh, který v sobě nese smysl? A není v knize tento smysl dokonce podán jako nutnost, která si žádá život člověka (vzpomeňme na nemocné, kteří přeskočili přes zeď a šli umřít do ulic)?

Odpověď na otázku na sebe nenechá dlouho čekat. Tommaso se vrací ze sanatoria – jiné důležité momenty pobytu za zdmi vynechávám, uspořádejte si je sami vlastní četbou.. Během povodně, která zaplaví čtvrť, v níž vyrůstal, je jeho změna v nového člověka dokonána: v Tommasovi se probouzí svědomí a potřeba jednat nejen tak, aby ukojil vlastní konzumentaristické potřeby, ale aby pomohl těm, kteří to zrovna potřebují. Pasolini svého hrdinu povýšil na úroveň někoho, kdo je schopen etického činu.

Pasolini totiž byl marxista a uvědomoval si, v jakém kontextu etický čin vzniká. Potřeboval nutné konstituenty, jako jsou občasné narážky na církevní organizace a vědomí sociální nespravedlnosti, formulované s naléhavou brutalitou. Musel najít i situaci, při níž Tommaso narazí na příkladné chování uvědomělých lidí – ať se nám to totiž líbí nebo ne, společenské pnutí zajišťují dvě protilehlé strany: onen „boží dobyteček”, jemuž jde předně o žaludek, a člověk uvědomělý, který jedná v rámci ideálu. Je-li _Zběsilý život _v něčem knihou povznášející, pak je to hlavně v poznání, že hranice mezi oběma stavy není nepropustná.

V souvislosti s povstáním v sanatoriu jako stěžejním bodem vyprávění mě napadá další otázka: Není náhodou naším dnešním velkým problémem to, že nedokážeme určit, kdy si situace vyžaduje intervenci a osobní nasazení? Myslím, že na počátku 21. století by Pasolini musel počítat s pasivitou nemocných. Nemocní v sanatoriu by přemýšleli spíše takto: Nic není jako včera? Nemůžeme se spolehnout na jistý standard? No co se dá ksakru dělat, musíme čekat, až se věci vyvinou lepším směrem. Polovina jich by záhy pochcípala, pokud by tedy sanatorium nezavřeli úplně, neboť by se v něm vojáci – bez zkušeností s ošetřováním nemocných – nakazili kdejakým svinstvem.

Můžeme nakonec _Zběsilý život _číst jako zprávu o světě, který už skončil. Tommaso je jeho šíleným hrdinou, excelentním případem, z něhož se hrdina teprve rodí. Můžeme doufat, že jeho doba není o nic horší ani lepší než ta naše; jen myšlení lidí doznalo jistých změn.