V Rusku se má uskutečnit … experiment - vytvořit sociální demokracie bez bezprostředního politického panství buržoazie.

Tato situace velmi osobitě určila nejen otázku přesazení socialistického učení na ruskou půdu, nejen otázku agitace, nýbrž i otázku organizace. V sociálnědemokratickém hnutí - na rozdíl od dřívějších utopických pokusů - organizace není umělým výtvorem propagandy, nýbrž historickým výtvorem třídního boje, do něhož sociální demokracie pouze vnáší politické vědomí. Za normálních podmínek, to znamená tam, kde sociálnědemokratickému hnutí předchází rozvinuté politické třídní panství buržoazie, se první politická aktivita dělníků zajišťuje ve velké míře prostřednictvím buržoazie. „Semknutí dělnických mas“, praví Komunistický manifest, „není ještě důsledkem jejich vlastního sjednocení, nýbrž jen důsledkem sjednocení buržoazie.“ V Rusku připadl sociální demokracii úkol nahradit prostřednictvím vědomého zásahu jistý úsek historického procesu a vést proletariát jako vědomě bojující třídu přímo z politické atomizace, která tvoří základ absolutních režimů, k nejvyšší formě organizace. Organizační otázka je tedy pro ruskou sociální demokracii obzvláště obtížnou, nejen proto, že se musí obejít beze všech formálních nástrojů buržoazní demokracie, nýbrž především proto, že ji musí vytvořit jako milý pánbůh jaksi „z ničeho“, v prázdném prostoru, bez hrubého politického materiálu, který bývá jinak připraven buržoazní společností.

Problém, na němž ruská sociální demokracie již několik let pracuje, je právě problém přechodu od typu roztříštěné, úplně nezávislé okrskové a místní organizace, která odpovídala přípravné, převážně propagandistické fázi hnutí, k organizaci, která je nutná pro jednotnou politickou akci masy v celém státě. Jelikož však nejpalčivějším rysem již neúnosných a politicky překonaných starých organizačních forem byla roztříštěnost a plná autonomie a uzavřenost místní organizace, stal se přirozeně heslem nové fáze, připraveného velkého organizačního díla: centralismus.

Zdůraznění centralistické myšlenky bylo leitmotivem „Iskry“ v její tříleté skvělé kampani k přípravě posledního, skutečně ustavujícího stranického sněmu, stejná myšlenka ovládla celou mladou gardu sociální demokracie v Rusku. Brzy se však na stranickém sněmu a ještě více po něm mělo ukázat, že centralismus je heslem, které zdaleka nevyčerpává historický obsah, zvláštnosti sociálnědemokratického organizačního typu. Opět vyšlo najevo, že se marxistická pojetí socialismu nedají fixovat do strnulých vzorců v žádné oblasti, ani v organizačních otázkách.

Předložená práce soudruha Lenina, jednoho z nejvýtečnějších vedoucích osob a bojovníků „Iskry“ v její přípravné kampani před ruským stranickým sněmem, je systematickým nástinem názorů ultracentralistického směru ruské strany. Pojetí, které zde bylo pronikavým a vyčerpávajícím způsobem formulováno, je pojetím bezohledného centralismu, jehož životním principem je na jedné straně vynětí a oddělení organizovaných oddílů nepochybných a činných revolucionářů od okolního, i když neorganizovaného, avšak revolučně aktivního okolí, na druhé straně přísná disciplína a přímé, rozhodné a  účinné zasahování ústředních orgánů do všech životních projevů místních organizací strany.

(…)

Je beze všech pochyb, že v sociální demokracii obecně tkví silný centralistický rys. Zbudována na hospodářském poli svou povahou centralistického kapitalismu a odkázána ve svém boji na centralizovaný velký stát je sociální demokracie výslovným nepřítelem každého partikularismu a národního federalismu. Povolána k tomu, aby proti částečným a skupinovým zájmům proletariátu zastupovala v daném rámci státu celkové zájmy proletariátu jako třídy, přirozeně všude usiluje o spojení všech národních, náboženských, profesních skupin dělnické třídy do jednotné strany, z čehož se může učinit výjimka ve prospěch federalistického principu pouze ve výjimečných a mimořádných poměrech, jako například v Rakousku.

V tomto ohledu bylo a také je pro sociální demokracii Ruska mimo jakéhokoliv sporu, že nemůže být konglomerátem bezpočetných národních a provinčních zvláštních organizací, nýbrž jednotnou kompaktní dělnickou stranou ruské říše. Úplně odlišnou otázkou však je otázka většího či menšího stupně centralizace a její povahy v rámci sjednocené a jednotné sociální demokracie Ruska.

Z hlediska formálních úkolů sociální demokracie jakožto bojové strany se centralismus v organizaci zdá být předem podmínkou, na jejímž naplnění přímo závisí bojová schopnost a energie strany. Mnohem důležitější než hledisko formálních potřeb každé bojové organizace zde jsou zvláštní historické podmínky proletářského boje.

Sociálnědemokratické hnutí je prvním hnutím v dějinách třídních společností, které se ve všech svých momentech, ve svém celém průběhu zaměřilo na organizaci a samostatnou přímou akci masy.

V tomto smyslu tvoří sociální demokracie úplně jiný organizační typ než dřívější socialistická hnutí, například hnutí jakobínsko-blanquistického typu.

Zdá se, že Lenin toto podceňuje, když se ve své knize domnívá, že revoluční sociální demokrat není nic jiného než „jakobín, nerozlučně spjatý s organizací třídně uvědomělého proletariátu.“ Lenin shledává vyčerpávající rozdílné momenty mezi sociální demokracií a blanquismem v organizaci a třídním vědomí proletariátu v protikladu ke spiknutí malé menšiny. Zapomíná, že se tím úplně přehodnocují pojmy organizace, že se tím pojmu centralismu dává zcela nový obsah a vzájemnému vztahu organizace a boje úplně nové pojetí.

(…)

[Sociální demokracie] historicky vyrůstá z živelného třídního boje. Pohybuje se přitom v dialektickém rozporu, že se tady proletářská armáda sama rekrutuje teprve v boji a teprve v boji si ujasňuje své úkoly. Organizace, osvěta a boj zde nejsou oddělenými, mechanicky a časově rozdělenými momenty, jako je tomu u blanquistického hnutí, nýbrž jsou pouze různými stranami téhož procesu. Na jedné straně neexistuje - vyjma obecných zásad boje - žádná hotová, předem určená detailní bojová taktika, která by se mohla z ústředního výboru vtlouci do hlavy sociálnědemokratickému členstvu. Bojový proces, který vytváří organizaci, na straně druhé podmiňuje neustálou fluktuaci sféry vlivu sociální demokracie.

Odtud plyne, že se sociálnědemokratická centralizace nemůže zakládat na slepé poslušnosti, na mechanickém podřízení bojovníků strany ústřední moci a že se na druhé straně nikdy nemůže vystavět dělící stěna mezi jádrem třídně uvědomělého proletariátu, pevně organizovaným ve stranických kádrech, a okolní vrstvou, chopenou třídním bojem a nacházející se v procesu třídní osvěty. Zbudování centralizace v sociální demokracii na těchto dvou zásadách - na slepém podřízení všech stranických organizací a jejich činnosti do nejmenšího detailu pod ústřední moc, která jediná za všechny myslí, koná a rozhoduje, jakož i na příkrém oddělení organizovaného jádra strany od okolního revolučního prostředí, jak prosazuje Lenin, se proto zdá být spíše mechanickým přenesením organizačních zásad blanquistického hnutí ze spikleneckých kroužků na sociálnědemokratické hnutí dělnických mas. (…)

(…)

(…) Není to nic jiného než zneužití hesla [disciplína], když se za „disciplínu“ označují dva tak protikladné pojmy: absence vůle a bezmyšlenkovitost hromady masa o mnoha nohou a rukou, která podle taktovky provádí mechanické pohyby, a dobrovolná koordinace vědomých politických činů společenské vrstvy; slepá poslušnost ovládnuté třídy a organizovaná rebelie třídy, zápasící o své osvobození. Nikoliv disciplínou, která byla proletáři vtisknuta kapitalistickým státem, - pouhým přenesením taktovky z ruky buržoazie do ruky sociálnědemokratického ústředního výboru, nýbrž prolomením, vykořeněním tohoto otrockého ducha disciplíny se proletář teprve může vychovat k nové disciplíně - dobrovolné sebe-disciplíně sociální demokracie.

(…)

Nedostatečná přítomnost nejdůležitějších předpokladů plného uskutečnění centralismu v ruském hnutí dnes ovšem může působit nanejvýš rušivě. Přece je však podle nás nesmyslné se domnívat, že se zatím neproveditelná většinová vláda uvědomělého dělnictva dá uvnitř stranické organizace „prozatím“ nahradit „přenesenou samovládou“ ústřední moci strany a že se chybějící veřejná kontrola dělnických mas nad činností stranických orgánů dá právě tak nahradit opačnou kontrolou činnosti revolučního dělnictva ze strany ústředního výboru.

(…) Nejdůležitější a nejplodnější taktické proměny posledního desetiletí nebyly „vynalezeny“ určitými vedoucími osobami hnutí, natožpak vedoucími organizacemi, nýbrž byly pokaždé spontánním produktem rozpoutaného hnutí. (…) Ve všech těchto případech byl na počátku „čin“. Iniciativa a vědomé vedení sociálnědemokratických organizací hrálo krajně malou roli. To však nespočívalo v nedostatečné přípravě těchto speciálních organizací na jejich roli - i když tento moment mohl do značné míry spolupůsobit - , a už teprve ne v absenci všemocné ústřední vlády tehdejší ruské sociální demokracie podle Leninova plánu. Naopak, takováto moc by s největší pravděpodobností pouze zvětšila váhavost jednotlivých výborů strany a rozdvojila rozbouřené masy a váhající sociální demokracii. Tento jev - nepatrná role vědomé iniciativy stranických vedení při utváření taktiky - se dá pozorovat také v Německu a všude jinde. Bojová taktika sociální demokracie se ve svých hlavních rysech „nevynalézá“, nýbrž je výsledkem nepřetržité řady velkých tvůrčích činů experimentujícího, často živelného třídního boje.

(…)

(1904)