• Nesamozřejmost národa
O autorovi
Milan Kundera (1929), francouzský spisovatel českého původu. —- Pochází z významné brněnské rodiny (otec Ludvík byl klavírista, muzikolog a hudební pedagog, bratranec Ludvík byl významným básníkem a překladatelem). Po dvou semestrech literární vědy a estetiky na FF UK odešel na FAMU, kde vystudoval scenáristiku a později (až do konce 60. let) vyučoval světovou literaturu. Ztotožniv se v mládí (bezprostředně po válce) s komunistickou ideologií a s nastupujícím režimem, stal se v následujících dvaceti letech subjektem ideologických peripetií i objektem peripetií politických: ač vpodstatě stalinista, byl roku 1950 vyloučen z KSČ jako “chráněnec” zatčeného (a záhy popraveného) Otty Šlinga; o šest let později je přijat zpět, začíná se však přiřazovat k čelným exponentům reformního (revizionistického, liberálního) proudu ve straně a po sovětské okupaci je vyloučen v rámci stranických prověrek. Roku 1975 odchází do emigrace, 1981 získává francouzské občanství a postupem času se stává intelektuálem de facto francouzským, jakkoli kulturně ne zcela odpojeným od svých českých kořenů (jeho vztah k vlasti je komplikován nejen odmítavými postoji k jeho dílu na straně mnoha zdejších literárních kritiků, ale i naléhavě moralistními reminiscencemi na jeho angažovanost v mládí). —- Milan Kundera začínal jako básník, a sice na platformě socialistického realismu. Z jej definujícího schematismu se vymanil v dramatických opusech (Majitelé klíčů, Ptákovina), plné svébytnosti však dosahuje na poli prózy: v cyklech povídek orientovaných na analyticky pronikavé líčení konfrontací mezi citovými, individuálně vztahovými aspiracemi soudobého člověka a zvnějšku na něho doléhajících společenských tlaků (přirozeně se vnucující zaměření na život v post-stalinské ČSSR má u Kundery za následek svébytné spojení duchaplného erotismu a tíživých společenských absurdit). Tvůrčího vrcholu v tomto období dosahuje Kudera románem Žert (1968), líčícím případ intelektuála, kterého na počátku 50. let jeho (příliš mírná) konformita s režimem neuchrání před perzekucí a který po letech truchlo-směšně ztroskotává se svým pokusem o pomstu. Dva následující romány vydává již ve Francii. Některé ze zde exponovaných témat, především téma zhoubných, pro-totalitárních aspektů politického lyrismu, rozvíjí a prohlubuje ve svém nejznámějším díle Nesnesitelná lehkost bytí (1984). Každopádně se stupňuje inklinace k románům filozofujícím, rafinovaně kombinujícím fabulaci s filozofickými úvahami. Od sklonku 80. let opouští definitivně českou tematiku i český jazyk (píše rovnou francouzsky). —- Kunderův autorský profil by nebyl úplný bez zmínky o jeho esejistice: v 60. letech věnované zpravidla aktuálním společenským problémům (kvasu směřujícímu k propuknutí tzv. Pražského jara 1968), v posledních letech se opakuje tematika hudebně estetických problémů, nepostrádající souvislost s autorovými rodinnými kořeny. —- Kundera má své místo mj. v dějinách české kinematografie: několik adaptací jeho textů patří k erbovním dílům československé nové vlny (Žert J. Jireše, Já truchlivý bůh A. Kachlíka).
Díla: Majitelé klíčů (1960); Směšné lásky (1963, 1970); Žert (1968); Život je jinde (1973); Nesnesitelná lehkost bytí (1984); Pomalost (1995); Na minimální ploše maximum různosti (2008); Slova, pojmy, situace (2014); O hudbě a románu (2014).
Anotace
Diskuzní příspěvek Milana Kundery, přednesený na IV. sjezdu čs. spisovatelů v roce 1967, se zabývá identitou českého národa - nesamozřejmost patří k jeho nejvýraznějším určením, stejně jako nejistá příslušnost k Evropě. Právě 60. léta 20. století postavila český národ do středu světových dějin, a to vede Kunderu k otázkám: “Je si naše národní společenství vědomo těch šancí? Ví, že jsou to jeho šance? Ví, že historické příležitosti jsou neopakovatelné? Ví, že prohrát tyto šance znamená prohrát českému národu jeho 20. století?”