Carolin Amlingerová a Oliver Nachtwey v knize představují několik pojmů, které postihují demokratický fašismus:

1. Demokratický fašismus jako nový hybrid

Na rozdíl od historického fašismu, který proti demokracii bojoval otevřeně, je ten současný zakotven přímo v demokratických institucích a často se prezentuje jako jejich zachránce nebo obnovitel.
• Dvojznačnost (bivalence): Je to základní princip jeho fungování. Spočívá v dvojznačnosti a kódované komunikaci, kdy politici (jako Trump nebo Weidelová) používají liberální pojmy jako „svoboda“ nebo „rovnost“, aby jimi ospravedlnili autoritářská opatření a vyloučení menšin.
• Hybridita: Spojuje restaurativní představy o minulosti s futuristickými vizemi (např. technologický akceleracionismus v Silicon Valley).

2. Destruktivita a „zablokovaný život“

Destruktivita (touha ničit) není v tomto kontextu pouze nihilistická, ale je chápána jako tvůrčí síla, která chce „spálit“ zkorumpovanou přítomnost, aby mohla obnovit řád minulosti
• Zablokovaný život: Tento psychologický motor destruktivity vychází z pocitu, že jedinec nemá kontrolu nad vlastním osudem a že společenské instituce mu brání v seberealizaci.
• Erich Fromm a „nežitý život“: Autoři navazují na Frommovu teorii, podle níž destruktivita vzniká tam, kde je potlačena expanzivní životní energie. „Destruktivita je výsledkem neprožitého života“.
Lidé, kteří se cítí bezmocní, hledají úlevu v ničení světa, který je „dusí“.

3. Logika nulového součtu (Nullsummendenken)

V období, kdy hospodářský růst stagnuje a pokrok se zastavuje, se mění vnímání konfliktů.
• Horizontalizace konfliktů: Rozdělování bohatství již není vnímáno jako vertikální třídní boj (bohatí vs. chudí), ale jako horizontální boj o zbytky zdrojů mezi identitárními skupinami.
• Ztráta jako zisk druhého: V logice nulového součtu je zisk menšiny (např. migrantů nebo queer osob) vnímán jako přímá a nespravedlivá ztráta pro většinu. To vede k agresivní nostalgii po době, kdy „vše bylo v pořádku“.

4. Libertariánské autoritářství a majoritarismus

Autoři popisují zdánlivě paradoxní spojenectví skupin, které by k sobě dříve nepatřily:
• Libertariánské autoritářství: spojuje radikální individualismus a odpor ke státu (libertarianismus) s touhou po silném vůdci, který „udělá pořádek“.
• Majoritarismus: tito lidé se vnímají jako šikanovaná většina. Věří, že liberální elity chrání práva menšin na úkor „normálního lidu“, a proto požadují, aby se stát vrátil k prosazování vůle většiny bez ohledu na ochranu slabších.
• Nekrofilie: ve Frommově smyslu jde o fascinaci tím, co je mrtvé, statické a mechanické. V moderním kontextu se to projevuje jako odpor ke změně a touha proměnit živé, proměnlivé sociální vztahy v pevné, neměnné hierarchie.

5. Regresivní modernizace

Společnost prochází procesem, kdy technologický pokrok (např. digitální platformy, AI) paradoxně slouží k návratu k předmoderním nebo autoritářským strukturám.
• Tento koncept vysvětluje, proč se demokratický fašismus šíří tak efektivně v digitálním prostoru – algoritmy slouží jako „strojovny afektů“, které bleskově šíří nenávist a destruktivní fantazie.

Analogie: Demokratický fašismus lze přirovnat k autoimunitnímu onemocnění demokracie. Tělo (společnost) v reakci na vnější stres a vnitřní selhání (krizi pokroku) začne vytvářet buňky, které se tváří jako ochránci organismu, ale ve skutečnosti začnou destruktivně napadat jeho vlastní vitální orgány (liberální instituce a pluralitu) s vírou, že tím organismus „očistí“.
Digitální strojovny afektů: Algoritmy a sociální média fungují jako „strojovny afektů“, které bleskově šíří nenávist a destruktivní fantazie, čímž vytvářejí digitální „geometrii nenávisti“
• Mytologické stroje: umělá inteligence je využívána k vytváření nových mýtů, které propojují nostalgii s technologickou nadvládou.

Co je fašismus?

Amlingerová a Nachtwey vymezují fašismus především jako dynamický proces a formu politického chování, nikoli jen jako statickou ideologii. Ve fašismu nalézají několik rovin:

1. Obecná a historická definice

Fašismus chápou jako revoluční hnutí s „mytickým jádrem“, kterým je představa palingeneze – tedy znovuzrození národa. Tento „populistický ultranacionalismus“ se vyznačuje posedlostí úpadkem, ponížením nebo rolí oběti a snaží se o vytvoření jednoty a čistoty skrze vyloučení a násilí proti nepřátelům a menšinám.

2. Demokratický fašismus (současná forma)

Specifickým přínosem autorů je koncept demokratického fašismu, který se od toho historického liší svým vztahem k institucím:
• Vnitřní ukotvení: Na rozdíl od historického fašismu, který proti demokracii bojoval otevřeně, je ten současný zakotven přímo v demokracii a sám sebe prezentuje jako jejího zachránce nebo obnovitele.
• Dvojznačnost: Pracuje s dvojznačností, kdy politici používají demokratické pojmy k ospravedlnění autoritářských opatření.
• Slast z destrukce (Zerstörungslust): hlavním motorem je touha po destrukci, která není pouze nihilistická, ale „tvořivá“ – chce spálit současné zkažené instituce, aby z jejich trosek postavila nový, věčný řád.

3. Ideologické a psychologické prvky

• Mytologické myšlení: Fašismus nepotřebuje pravdu, nýbrž afekt. Operuje s mýty, které autoři nazývají „ideami bez slov“, jež mají oslovit kolektivní nevědomí.
• Nekrofilie a násilí: S odkazem na Ericha Fromma definují fašismus skrze nekrofilii – fascinaci tím, co je mrtvé, mechanické a statické, což se projevuje touhou proměnit živé, proměnlivé sociální vztahy v pevné, neměnné hierarchie.
• Pedagogická krutost: Fašismus se projevuje v touze ovládat a ponižovat ty, kteří jsou vnímáni jako slabí nebo cizí (např. migranti), což přináší aktérům sadistický požitek a pocit moci.

4. Vztah ke kapitalismu

Autoři odmítají starší teze, že fašismus je pouze nástrojem kapitálu. Definují ho jako hnutí, které usiluje o obnovu kapitalismu bez třídního boje, založenou na „národní pospolitosti“ a technologickém pokroku, který slouží k upevnění autority.

Analogie: Demokratický fašismus lze přirovnat k počítačovému viru, který se netváří jako nepřítel systému, ale jako jeho „kritická aktualizace“. Jakmile je nainstalován, využívá zdroje samotného operačního systému (demokratické instituce), aby postupně přepsal jeho základní kód a nahradil pluralitu totalitní logikou.

Vztah mezi neoliberálním kapitalismem a novým (demokratickým) fašismem je v pojetí Amlingerové a Nachtweye pevně provázaný. Neoliberalismus není pouze předchůdcem tohoto fenoménu, nýbrž přímo připravil půdu pro jeho vznik tím, že strukturálně selhává jako specifická forma vládnutí a nedokázal naplnit své přísliby.

Neoliberalismus a fašismus

Hlavními aspekty vztahu mezi neoliberalismem a fašismem jsou:

1. Neoliberalismus jako motor „regresivní modernizace“

Neoliberální politika posledních desetiletí charakterizovaná deregulací, privatizací a oslabením sociálního státu, vedla k erozi sociálních základů demokracie. Tento proces „vyvázání trhů“ ze společenských norem (ve smyslu Polanyiho „velké transformace“) způsobil rozklad veřejné infrastruktury a prohloubení nerovností, což autoři označují jako prvek regresivní modernizace. Tato nestabilita vytváří podhoubí pro autoritářské reakce, které slibují obnovu řádu.

2. Selhání meritokratického příslibu a „zablokovaný život“

Neoliberální kapitalismus radikalizoval myšlenku, že nerovnost je produktivní a že každý může uspět díky svému výkonu. V současné době stagnace se však tento příslib stal pro mnohé prázdným mýtem, což vede k pocitu „zablokovaného života“. Destruktivita nového fašismu je pak podle autorů výsledkem tohoto „neprožitého života“ – lidé, kteří se cítí zrazeni neoliberálním příslibem vzestupu, hledají úlevu v ničení systému, který podle nich zablokoval jejich život.

3. „Progresivní neoliberalismus“ jako cíl útoků

Autoři identifikují specifickou formu kapitalismu – progresivní neoliberalismus, který propojuje tržní logiku s politikou diverzity a inkluze. Toto spojenectví podle autorů paradoxně vyvolalo odpor u skupin, které se cítí být „šikanovanou většinou“. Nový fašismus pak využívá odporu proti tomuto „liberálnímu paternalismu“ a sémanticky si osvojuje pojmy jako „svoboda“, aby jimi ospravedlnil autoritářská opatření a vyloučení menšin.

4. Hybridní aliance: Libertariánské autoritářství

Současný fašismus není protikapitálový; naopak v něm vzniká paradoxní spojenectví. Libertariánští autoritáři (jako Peter Thiel nebo Elon Musk) odmítají státní regulace a sociální stát, ale zároveň volají po silném vůdci, který by „udělal pořádek“ a ochránil majetkový individualismus. Tento směr usiluje o „kapitalismus bez demokracie“, kde by trhy byly chráněny před demokratickými nároky obyvatelstva.

5. „Muskulární kapitalismus“ místo třídního boje

Nový fašismus se nesnaží kapitalismus nahradit, ale spíše jej „odbrzdit“ a učinit „muskulárním“. Cílem je kapitalismus bez třídního boje, založený na národní pospolitosti, kde je sociální konflikt horizontálně přesunut na boj proti menšinám a migrantům v logice nulového součtu (zisk druhého je moje ztráta).

Analogie: Vztah neoliberálního kapitalismu a nového fašismu lze přirovnat k neudržovanému stroji. Neoliberalismus po desetiletí zanedbával údržbu a mazání (sociální smír a infrastrukturu), až se mechanismus začal zadírat. Nový fašismus pak přichází ne jako opravář, ale jako ten, kdo navrhuje odstranit všechny bezpečnostní pojistky (demokratické instituce), aby stroj mohl běžet dál na plný výkon, i za cenu toho, že nakonec exploduje.

Podkopávání liberálních institucí v kontextu demokratického fašismu není chápáno jako útok zvenčí, ale jako proces, který probíhá přímo uvnitř demokratického systému. Autoři uvádějí, že tento nový typ fašismu se nepokouší demokracii otevřeně svrhnout, ale spíše ji „vytunelovat“ a transformovat do podoby, která sice zachovává formální znaky (např. volby), ale ničí její liberální jádro.

Podkopání liberálních institucí

Metody, jimiž demokratický fašismus podkopává liberální instituce:

1. Sémantické přizpůsobení a dvojznačnost

Klíčovým nástrojem je tzv. bivalence – dvojznačnost komunikace. Aktéři demokratického fašismu si osvojují progresivní ideály jako „svoboda“, „rovnost“ nebo „demokracie“, ale provádějí sémantické přizpůsobení a zbavují je původního obsahu. Demokratické pojmy pak používají k ospravedlnění autoritářských opatření proti politickým odpůrcům. V atmosféře „výjimečného stavu” se nelidský vztah k menšinám prezentuje jako akt obrany svobody.

2. Delegitimizace institucí jako „hnízd korupce“

Liberální instituce jsou vykreslovány nikoliv jako opravitelné, nýbrž jako morálně prohnilá hnízda korupce. Představitelé tohoto směru (např. autoři amerického „Projektu 2025“) tvrdí, že instituce slouží pouze jako útočiště pro „dekadentní a vykořeněnou elitu“. Cílem není reforma, ale jejich „vypálení“ a vybudování nového řádu na jejich troskách. Tato touha ničit se vnímá jako „tvořivá síla“, která má uvolnit cestu k domnělé minulé velikosti.

3. Obcházení brzd a rovnováh

Demokratický fašismus systematicky oslabuje pilíře právního státu:
• Narušování dělby moci: Dochází k omezování nezávislé justice a svobodných médií.
• Vládnutí pomocí dekretů: Politici jako Trump nebo Milei využívají exekutivní příkazy k oslabení pravomocí parlamentu.
• Budování „neliberálních demokracií“: Státy si ponechávají formálně svobodné volby, ale demontují institucionální pojistky.

4. Majoritarismus a „tyranie většiny“

Podkopávání institucí je poháněno pocitem, že většina je šikanována.
• Demokratičtí fašisté tvrdí, že liberální instituce chrání práva menšin na úkor „běžných lidí“.
• Požadují návrat k prosazování vůle většiny bez ohledu na ochranu slabších, což vede k tzv. tyranii většiny, která s požitkem potlačuje svobody menšin.

5. Selhání efektivity jako palivo pro destrukci

Krize důvěry v instituce vyvěrá i z neschopnosti liberálních elit řešit praktické problémy (např. chátrající infrastrukturu).
• Pokud liberální demokracie nedokáže zajistit pokrok, instituce ztrácejí legitimitu.
• Vzniká politické vakuum, které zaplňují autoritáři slibující stabilitu a „rozbití blokád“ tím, že provedou radikální řez.

6. Digitální obcházení tradičních institucí

Digitální prostor slouží jako „strojovna afektů“, která umožňuje obcházet tradiční informační instituce (tzv. gatekeepers).
• Algoritmy a sociální média vytvářejí digitální nenávist a šíří destruktivní fantazie bez redakční odpovědnosti.
• Umělá inteligence se zneužívá k vytváření mytických obrazů, které zasahují nevědomí uživatelů a prohlubují jejich odcizení od reality.

Analogie: Podkopávání liberálních institucí demokratickým fašismem připomíná termitiště. Termiti (autoritáři) se do domu (demokracie) nevloupají zvenčí, ale žijí v jeho stěnách. Postupně vyžírají nosné trámy (instituce), až dům vypadá zvenčí stále stejně, ale při sebemenším tlaku se zhroutí, protože jeho vnitřní struktura byla nahrazena úplně jiným řádem.

Projevy krize liberalismu

Autoři popisují krizi liberalismu jako hluboký strukturální a psychologický rozklad, v němž liberálně-demokratické instituce přestaly naplňovat své přísliby pokroku a vzestupu. Tato krize se projevuje v celé řadě politických a společenských fenoménů, které autoři Nachtwey a Amlingerová analyzují jako podhoubí pro vznik „demokratického fašismu“.

Hlavními projevy této krize jsou:

1. Politické projevy krize liberalismu

• Vzestup „neliberálních demokracií“: Globální vítězné tažení liberální demokracie, které se zdálo jisté v 90. letech, skončilo. Dnes se šíří státy, které sice zachovávají formální volby, ale systematicky odbourávají dělbu moci, nezávislou justici a svobodu médií (např. Maďarsko, Polsko, Turecko)
• Autoritářský obrat liberalismu: Liberalismus se v reakci na krize stává sám autoritářským. Tento fenomén se projevuje moralizujícími požadavky na „správný život“ a konstruováním tzv. věcných nutností (Sachzwänge), jakou je politika úspor (austerity), která je prezentována tak, že nemá alternativu, třebaže ničí sociální smír.
• Hyperpolitika: Autoři zmiňují stav, kde se vše zdá být politické a proměnlivé, ale přesto se nic nemění – jde o „uřícenou nehybnost“ (Rasender Stillstand). Politická rozhodnutí uvíznou v byrokratických systémech a reálné problémy (např. chátrající mosty) se neřeší.
• Vládnutí pomocí dekretů: Politici jako Trump nebo Milei stále častěji obcházejí parlamenty a vládnou prostřednictvím exekutivních nařízení, čímž oslabují demokratické brzdy a rovnováhy.

2. Společenské a strukturální projevy

• Eroze sociálních základů: Desetiletí neoliberální politiky vedla k rozkladu veřejné infrastruktury (školy, železnice, mosty) v USA i Německu. Tato “smrt státu kvůli úsporným opatření“ podkopává legitimitu celého politického systému.
• Konfikt s „třídou expertů“: Krize vyvolala odpor proti třídě expertů a manažerů (professional-managerial class). Lidé pociťují „liberální paternalismus“ jako šikanu ze strany expertů, kteří jim diktují, jak mají mluvit, co mají jíst nebo čím topit.
• Návrat třídní společnosti: Navzdory slibům o vzestupu díky vzdělání se třídní rozdíly prohlubují a šance na sociální vzestup (absolutní mobilita) v USA i Německu klesá. Pro mnohé se „americký sen“ stal prázdnou frází.
• „Úmrtí ze zoufalství“: Drastickým projevem krize v USA je pokles průměrné délky života u bílé dělnické třídy v důsledku sebevražd a drogových závislostí.

3. Psychologické projevy a změna mentality

• Zablokovaný život: Lidé pociťují, že jejich možnosti seberealizace jsou zásadně zablokované vnějšími překážkami a byrokracií. Tento pocit „neprožitého života“ se mění v destruktivní energii.
• Logika nulového součtu: Společnost přestává věřit v budoucí růst. To vede k mentalitě nulového součtu, kde je zisk menšiny (např. migrantů nebo žen) vnímán jako automatická a nespravedlivá ztráta pro většinu.
• Agresivní nostalgie: Protože budoucnost vypadá temně, společnost se obrací k idealizované minulosti („retrotopii“), kdy věci byly údajně „v pořádku“. Tato nostalgie je motorem pro hnutí, která chtějí „spálit“ přítomnost, aby obnovila starý řád.

Analogie: Krize liberalismu připomíná vysychající říční koryto. Dokud voda (hospodářský růst a pokrok) tekla, loď (demokracie) se snadno vyhýbala balvanům (sociálním konfliktům). Jakmile hladina klesla, loď uvízla na mělčině a posádka se místo spolupráce začala prát o zbývající zásoby a někteří začali navrhovat, aby se loď raději zapálila s vírou, že na jejím popelu zázračně vznikne nová a lepší.

Autoři popisují technokratickou izolaci jako jeden z klíčovými projevů a zároveň příčin hluboké krize liberalismu. Tento fenomén spočívá v tom, že se reálné politické rozhodování přesouvá z rukou občanů a volených zástupců do rukou expertních aparátů, které se od široké veřejnosti izolují za hradbu „věcných nutností“.

Výklad technokratické izolace

Autoři tento pojem vykládají v několika rovinách:

1. Vyprazdňování politiky a technokratické vládnutí

Autoři uvádějí, že v současném liberalismu se vládnutí stává stále více technokratickým. Politika v původním moderním smyslu – tedy jako souboj zájmů a hledání většinového konsensu – je z politického prostoru vytlačována.
• Věcné nutnosti (Sachzwänge): Technokracie se opírá o konstrukci tzv. věcných nutností, jakou je politika úspor (austerity), která údajně nemá alternativu.
• Obcházení deliberace: Tím, že jsou rozhodnutí označena za čistě technická nebo vědecky podložená, se znemožňuje veřejná diskuse o jiných cestách. Obcházení deliberace autoři označují za antiosvícenský prvek současného liberalismu.

2. Role třídy expertů

Klíčovým nositelem technokratické izolace je tzv. profesionálně-manažerská třída složená z expertů, manažerů, administrátorů a sociokulturních odborníků.
• Symbolická moc: Tato třída disponuje mocí definovat, co je správné, vědecké a „normální“.
• Paternalismus: Pro běžné občany se tato expertní nadvláda jeví jako liberální paternalismus, v němž jim lidé s tituly a certifikáty diktují správný způsob života. To vytváří hlubokou propast mezi „kompetentními“ experty a „nekompetentním“ lidem.

3. Technokracie jako reakce na selhání

Autoři naznačují, že liberalismus se k technokracii utíká ve chvíli, kdy přestává být schopen naplňovat své přísliby pokroku a vzestupu.
• Klimatická technokracie: Příkladem je reakce na klimatickou krizi, při níž liberalismus z bezmoci přechází k technokratickým opatřením, která liberalismus svým charakterem popírají.
• Uřícená nehybnost: znovu se ukazuje, že navzdory obrovským expertním aparátům se systém jeví jako neefektivní – rozhodnutí uvíznou v byrokratických mlýnech a reálné problémy (např. chátrající infrastruktura) se neřeší.

4. Společenské důsledky: Odcizení a hněv

Tato izolace elit a expertů vede k masivnímu odcizení občanů od liberálních institucí.
• Pocit šikany: Lidé vnímají technokratická nařízení (např. zákazy kouření, regulace topení, genderově vyvážený jazyk) jako šikanu a zásah do své autonomie.
• Politické vakuum: Technokratická izolace vytváří prázdný prostor, který zaplňují autoritářští agitátoři. Ti slibují, že „rozbijí blokády“ a vrátí moc do rukou většiny. Nabývají na síle tím, že využívají lidový odpor vůči „odtažitým expertům“.

Analogie: Technokratická izolace v době krize liberalismu připomíná loď s uzamčenou kabinou kapitána. Posádka i cestující vidí, že loď nabírá vodu a míří do bouře, ale dveře ke kormidlu jsou zamčené. Z reproduktorů se ozývá klidný hlas experta, který oznamuje, že podle složitých výpočtů je tento směr jediný možný a žádná jiná cesta neexistuje. Tato izolace nakonec vede k tomu, že zoufalí cestující začnou naslouchat komukoli, kdo slíbí, že ty dveře vyrazí sekyrou – i kdyby to měl být někdo, kdo pak loď navede na skaliska.

Rozpad společenské sounáležitosti

Autoři popisují ztrátu integrační síly jako jeden z nejvíce alarmujících projevů krize liberalismu. Tradiční mechanismy, které dříve držely moderní společnost pohromadě a nabízely jednotlivcům pocit sounáležitosti a perspektivy, se v období pozdní moderny (resp. „postmoderny“) hroutí nebo se obracejí proti sobě.

Hlavními stránkami tohoto procesu jsou:

1. Eroze tradičních integračních institucí

Autoři se odkazují na sociologa Talcotta Parsonse, podle něhož sociální integraci zajišťují tři pilíře: právo, ekonomika a rodina. Všechny tyto oblasti jsou nyní pod tlakem:
• Ekonomika: Dříve fungovala jako integrační motor tím, že dávala příslib sociálního vzestupu. Dnes však pracovní trhy vyvolávají spíše nejistotu (prekarizaci) a prohlubují třídní rozdíly, čímž ekonomika svou integrační funkci pro mnoho lidí ztrácí.
• Rodina: Ekonomický tlak na oba rodiče a nárůst profesní mobility oslabují rodinu jako integrační prvek a vytvářejí permanentní stres.
• Právo: V posledních desetiletích sice právo do sebe začlenilo dříve opomíjené skupiny, tento proces však vyvolal napětí mezi těmi, kteří z inkluze těží, a těmi, kteří ji chápou jako ohrožení svého statusu.

2. Selhání integračního příslibu vzestupu

Nejsilnějším integračním nástrojem liberálního kapitalismu byl příslib vzestupu díky osobnímu výkonu.
• Zastavení „výtahu“: Zatímco v poválečných dekádách rostlo bohatství napříč třídami (tzv. výtahový efekt), dnes se šance na reálný vzestup (absolutní mobilita) dramaticky snižuje.
• Krize meritokracie: Pro nižší třídy se „americký sen“ stal mýtem. Pocit, že člověk nemůže ovlivnit svůj osud ani tvrdou prací, vede k odpojení od společnosti a k rozmachu destruktivních postojů.

3. Rozklad zprostředkujících institucí

Liberalismus v době krize doprovází zánik institucí, které dříve působily jako „emoční mediátoři“
• “Bowling o samotě”: autoři citují Roberta Putnama a jeho tezi o úpadku spolků, odborů a církví, viz jeho knihu “Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community” (2000).
• Rozpojení: Lidé se stávají „izolovanými jedinci“, kteří již nejsou pevnou součástí kolektivů. To vede k nárůstu osamělosti a politického odcizení.

4. Převedení konfliktů na logiku nulového součtu

Jestliže selhává integrace prostřednictvím růstu a pokroku, nastává vzájemná segregace a horizontální boj.
• Od spolupráce k rivalitě: V „časech po konci pokroku“ se integrace menšin (migrantů, queer osob) vnímá podle logiky nulového součtu – zisk jednoho se automaticky rovná ztrátě na straně druhého.
• Klubová morálka: Společnost přestává být začleňujícím společenstvím a začíná být vnímána jako „klub“ s omezenými zdroji, kde každý nový člen představuje hrozbu pro stávající členy.

5. Změna společenské atmosféry a ztráta liberálního konsensu

Ztráta integrační síly se projevuje i v oblasti kultury a afektů. Dochází ke změně společenské atmosféry („vibe-shiftu“), při níž se dříve okrajové, extremistické nebo nesolidární postoje stávají mainstreamem. Tato změna signalizuje, že liberální hodnoty již nedokážou tvořit integrační rámec pro celou společnost. To otevírá prostor pro demokratický fašismus jako alternativní, byť destruktivní formu integrace, která se děje prostřednictvím nenávisti k „jinému“.

Analogie: Ztráta integrační síly liberalismu připomíná vysychající tmel v nosné konstrukci mostu. Dokud byl tmel (příslib vzestupu a společenské instituce) pružný a funkční, most držel pohromadě i pod velkým zatížením. Jakmile však tmel vyschl a zkřehl, jednotlivé díly (třídy a identity) se od sebe začínají oddělovat a při sebemenším otřesu hrozí, že se celá stavba zřítí do propasti destruktivních konfliktů.

Alternativní fakta

Alternativní fakta v době krize liberalismu nepůsobí pouze jako dezinformace v tradičním slova smyslu, nýbrž je to strategický nástroj k „destrukci reality“ (Realitätsdestruktion) a k rozložení pravd vyslovovaných institucemi. Podle autorů je tento fenomén propojen s rostoucím odporem vůči liberálním elitám a s psychologií „zablokovaného života“.

Amlingerová a Nachtwey k tomu uvádějí:

1. Alternativní fakta jako „kontra-epistemologie“

Vzestup alternativních faktů je reakcí na nadvládu profesně-manažerské třídy, tedy expertů, kteří v liberální demokracii definují, co je pravdivé a vědecké.
• Vzpoura proti paternalismu: Lidé se k alternativním faktům neuchylují z nevědomosti, ale často je přijímají „navzdory lepšímu vědění“ jako akt odporu proti „naordinovanému vidění světa“.
• Obnovení epistemické suverenity: Přijetí alternativních faktů slouží jednotlivcům k tomu, aby se znovu cítili jako suverénní subjekty, které se nedají ovládat experty
Pravicový populismus vystupuje v tomto smyslu jako „proti-epistemologie“ zaměřená proti liberálnímu konsensu.

2. Nástroj destrukce a dvojznačnosti

V demokratickém fašismu jsou alternativní fakta a konspirační teorie využívány k záměrnému vnášení chaosu do veřejného prostoru.
• Dvojznačnost (bivalence): Tato komunikační strategie využívá alternativní fakta k vytváření atmosféry ohrožení. Politici (jako Trump) používají dvojznačné výroky, které pro veřejnost znějí nevinně, ale pro jeho voličskou základnu nesou kódované poselství a podkopávají nároky jiných na objektivní pravdu.
• Nevážnost: Často se pracuje s humorem a přeháněním, což aktérům umožňuje tvrdit, že jejich lživé výroky „nebyly myšleny vážně“, a přitom mají destruktivní účinek na realitu.

3. Psychologický motor: Potřeba chaosu

Autoři propojují šíření alternativních faktů s demokraticko fašistickým konceptem „Potřebujeme chaos”.
• Destruktivní smýšlení: Lidé, kteří se cítí společensky marginalizovaní a vnímají svůj život jako „zablokovaný“, mají tendenci sdílet nepřátelské politické fámy a fake news ne proto, že by jim věřili, ale protože chtějí, aby stávající systém „shořel“.
• Psychické nahození (kick) z destrukce: Pro tyto jedince je ničení sdílené reality zdrojem určitého druhu požitku - slasti (jouissance), který jim dává pocit, že mají moc nad světem, jímž se cítí být drceni.

4. Selhání liberální obrany

Autoři kritizují tradiční liberální přístup k alternativním faktům, který spočívá v neustálém „uvádění věcí na pravou míru“ (fact-checking).
• Epistemická povýšenost: Liberálové často přistupují k lidem věřícím v alternativní fakta s povýšeností, jako by šlo o chybu v informacích, kterou lze opravit vzděláváním.
• Paternalismus: Tento přístup však jen posiluje pocit šikany ze strany elit a utvrzuje lidi v jejich „kontra-epistemologickém“ postoji.

Analogie: Alternativní fakta v krizi liberalismu fungují jako vandalismus na společné mapě světa. Pokud se lidé domnívají, že je průvodce (liberální elity) vede cestou, kterou nechtějí, nezačnou jen protestovat proti směru cesty, nýbrž začnou do mapy kreslit smyšlené cesty a příšery. Nedělají to proto, že by věřili, že tam ty příšery skutečně jsou, ale proto, aby udělali mapu nepoužitelnou a vzali průvodci jeho moc nad jejich cestou.

Alice Weidelová

Alice Weidelová, spolupředsedkyně AfD, je jedna z klíčových symbolických postav (resp. „sociálních figur“), které zosobňují současnou podobu demokratického fašismu a vyjadřují regresivní revoltu proti liberálnímu uspořádání. Podle autorů představuje Weidelová specifický hybridní model lídra, který se liší od historických předloh i od současných populistů typu Donalda Trumpa.

Hlavními aspekty jejího působení jsou:

1. Symbol „studené tvrdosti“ a disciplíny

Autoři uvádějí, že zatímco postavy jako Donald Trump symbolizují afektivní nespoutanost, Alice Weidelová zosobňuje „studenou tvrdost“ (kalte Härte), která se má vykonávat bez milosti.
• Představuje posun v genderových rolích uvnitř fašizujících hnutí. Neběží již jen o „silné muže“, nýbrž také o „silné ženy“, které se prosazují tvrdostí a disciplínou.
• Její stoupenci v ní spatřují charismatickou a vysoce vzdělanou ženu, k níž mohou vzhlížet. Obdivují ji jako političku, která “nazývá věci pravými jmény“.

2. Postava „kontra-expertky“

Weidelová je symbolickou postavou, která v sobě spojuje příslušnost k elitě s bojem proti elitám.
• Třebaže sama je součástí establishmentu (doktorský titul, kariéra podnikové poradkyně), zosobňuje odpor proti „zeleno-liberálním elitám“ a třídě expertů a manažerů.
• Voliči ji vnímají jako „kontra-expertku“. Její profesní minulost v byznysu a znalost cizích jazyků (např. čínštiny) se chápou jako zbraně proti „profesionálním politikům“, které její příznivci považují za odtržené od reality.

3. Ztělesnění dvojznačnosti a normalizace

Alice Weidelová je dále příkladem dvojznačnosti současného fašismu.
• Její osobní život (žije v homosexuálním partnerství s nebělošskou ženou) zdánlivě odporuje tradičním fašistickým dogmatům.
• Autoři vysvětlují, že v rámci „regresivní modernizace“ jsou dřívější pokroky (jako uznání homosexuality) integrovány do pravicového vidění světa, pokud odpovídají tradičním normám „spořádaného soužití“.
• Weidelová tím umožňuje normalizovat radikální postoje; její stoupenci argumentují tím, že AfD nemůže být proti demokracii, má-li ve vedení tak „moderní“ osobnost.

4. Instrument k obnově národního narcismu

Weidelová působí jako symbolické zrcadlo pro voliče, kteří pociťují sociální nebo statusové zablokování.
• Jestliže se s ní její stoupenci indentifikují jako s „dokonalou“ a „inteligentní“ vůdkyní, získávají pocit kolektivního narcismu a převahy nad těmi, které hnutí vylučuje (migranti, „woke“ aktivisté)
• Její vystupování pomáhá voličům překonat pocity ponížení tím, že jim nabízí identifikaci s mocným člověkem, který je „uhněten z jiné látky“ než běžní politici.

Analogie: Alice Weidelová v demokratického fašismu funguje jako „operační systém s přívětivým uživatelským rozhraním“. Navenek působí moderně, profesionálně a kompetentně (jako software z nejlepší korporátní líhně), ale její vnitřní kód je nastaven tak, aby postupně přepsal a vymazal základní demokratické protokoly tolerance a plurality, přičemž uživateli (voliči) dává pocit, že systém pouze „čistí a zrychluje“.

Javier Milei

Argentinský prezident Javier Milei představuje jednu z nejvýraznějších symbolických postav současného libertariánského autoritářství a anarchokapitalismu. Milei ztělesňuje specifickou formu demokratického fašismu, která se projevuje radikálním odporem k liberálnímu státu a touhou po jeho násilném přetvoření.

Hlavními stránkami jeho působení jsou:

1. Symbol motorové pily a „kreativní destrukce“

Nejvýraznějším symbolem spojeným s Mileiem je motorová pila, kterou se s nadšením oháněl během svých předvolebních vystoupení.
• Motorová pila: Tato rekvizita slouží jako metafora pro drastickou likvidaci státní byrokracie a sociálních programů.
• Schumpeterova „tvůrčí destrukce“: Autoři mluví o Mileiově ideologii jako o kreativním destruktionismu. Na rozdíl od původního ekonomického konceptu však Milei vyzdvihuje temnou stránku destrukce – uzdravení společnosti musí předcházet brutální, bolestivý řez.
• Transnacionální přesah: Milei symbolicky předal tuto „pilu“ dalším postavám, jako je Elon Musk, který ji rovněž začal používat jako symbol boje proti státnímu aparátu.

2. Postava „ničitele“ a mesiášská role

Milei není vnímán pouze jako politik, nýbrž také jako „ničitel ve službách destrukce“
• Mesiášský diskurz: Milei se stylizuje do role spasitele s božským posláním, který má společnost očistit od „zla“, jímž je stát.
• Apokalyptická rétorika: Využívá vyhrocené emoce, mluví o katastrofě a apokalypse, čímž u svých stoupenců vyvolává stav existenciální nejistoty, kterou následně přetavuje v afektivní věrnost své osobě.
• Transgresivní styl: Jeho vystupování je popisováno jako groteskní, excentrické a záměrně vybočující z politických norem, což slouží jako ostrý kontrast k „nudné“ centristické politice.

3. Anarchokapitalismus a autoritářské vládnutí

Milei zosobňuje paradox libertariánského autoritářství – tedy kombinaci radikální svobody trhu a autoritářských metod řízení státu.
• Vládnutí pomocí dekretů: Milei vládne v Argentině prostřednictvím nouzových opatření a exekutivních nařízení, čímž obchází parlament a oslabuje demokratické instituce.
• Útok na práva menšin: Milei symbolizuje regresivní modernizaci tím, že útočí na projekty inkluze, diverzity a práva žen, a zároveň posiluje pravomoci policie.
• Kapitalismus bez demokracie: Milei patří k proudu, který usiluje o fungování trhů zcela bez demokratické kontroly. Občané jsou redukováni na pouhé „zákazníky“ státu.

4. Digitální agitátor a troll

Autoři charakterizují Mileie jako „manického online trolla“, který mistrně ovládá digitální prostor k šíření své ideologie.
• Digitální ekosystém: Jeho úspěch stojí na schopnosti vytvářet afektivní vazby prostřednictvím sociálních médií, kde přímo komunikuje se svými fanoušky a útočí na politické protivníky.
• Identifikace pomocí hněvu: Pro své příznivce (i v Evropě) se stává modelem „muže činu“ (Macher), který se nebojí konfrontace a „nazývá věci pravými jmény“, třebaže takové chování by se v jiných souvislostech chápalo jako nebezpečné nebo extremistické.

Analogie: Javier Milei působí jako politický exorcista. Stát a jeho instituce vykresluje jako démona, kterého je třeba s řevem a motorovou pilou v ruce vyhnat, přičemž svým stoupencům slibuje, že teprve po tomto násilném rituálu „očištění“ a totálním rozvratu stávajícího řádu může nastat ráj absolutní tržní svobody.

Elon Musk

Elon Musk vystupuje jako jedna z nejvlivnějších symbolických postav současného libertariánského autoritářství. Musk ztělesňuje postavu „technologického spasitele“, který propojuje radikální tržní svobodu s autoritářskými metodami a vizemi, jež Amlingerová a Nachtwey řadí k prvkům demokratického fašismu.

Hlavními aspekty jeho působení jsou:

1. Symbol „muže činu“ a naděje pro „zablokované“ životy

Pro lidi se zablokovanými životy se Musk stává modelem úspěchu a akce.
• Identifikace pomocí akce: autoři uvádějí příklad uklízeče Rainera Kunze, pro kterého je „Elon“ hrdinou pro jeho odhodlanost a schopnost realizovat i ty nejšílenější vize, jako je kolonizace Marsu.
• Hrdina proti stagnaci: Musk symbolizuje únik z „uřícené nehybnosti“ liberálního systému; je vnímán jako někdo, kdo se nebojí „rozbít pravidla“, aby dosáhl pokroku.

2. Ztělesnění „kreativní destrukce“ a motorová pila

Musk je analyzován jako klíčový spojenec argentinského prezidenta Javiera Mileie v tažení proti státní byrokracii.
• Motorová pila jako symbol: Podobně jako Milei i Musk přijal symboliku motorové pily pro „vyřezávání“ státního aparátu.
• Ministerstvo efektivity (DOGE): Jeho role v čele úřadu pro vládní efektivitu pod Donaldem Trumpem je chápána jako praktické naplnění libertariánského snu o demontáži byrokratického státu.

3. Digitální strojovna afektů a ovládnutí veřejného prostoru

Musk není jen uživatelem technologií, nýbrž také jako vlastník ovládá klíčovou „strojovnu afektů“ (platformu X), kterou využívá k přetvoření politického diskurzu.
• Amplifikátor autoritářství: Autoři jej označují za největšího světového „zesilovače autoritářství“, který systematicky zvyšuje viditelnost pravicových agitátorů a potlačuje tradiční média.
• Boj proti „viru woke-mentality”: Musk se stylizuje do role ochránce svobody slova, přičemž tento pojem si významově přizpůsobuje a prosazuje agendu, která útočí na liberální inkluzi a progresivní hodnoty.

4. Transhumanismus a „nekrofilní“ rysy

Fascinace technologiemi u Muska nabývá až mytických a „nekrofilních“ rozměrů (ve smyslu Ericha Fromma).
• Mytologie člověka-stroje: Muskova snaha propojit lidský mozek s počítačem (Neuralink) nebo plán kolonizace vesmíru je interpretována jako touha překonat lidskou „nedostatečnost“ pomocí techniky.
• Nekrofilní orientace: Musk upřednostňuje mechanické a technické nad organickým a sociálním. Projevuje se tu modernizovaná forma fašistické fascinace tím, co je mrtvé a strojové.

5. Kořeny v „elitářském darwinismu“

Muskovo politické smýšlení je spojováno s jeho původem v Jihoafrické republice v době apartheidu, který podle autorů ovlivnil jeho chápání hierarchie.
• Strach z „druhého“: Jeho rétorika o „zombie apokalypse“ v souvislosti s migrací odráží hluboce zakořeněný strach privilegované minority ze vzpoury marginalizovaných mas.
• Kapitalismus bez demokracie: Musk patří k proudu „techno-libertariánů“, kteří věří, že svoboda trhu a technologický pokrok jsou neslučitelné s demokratickou kontrolou masami.

Analogie: Elon Musk působí v demokratickém fašismu jako politický „hacker“. Systém se nepokouší svrhnout vojenskou silou, nýbrž usiluje o kontrolu nad jeho komunikačními servery s cílem „přepsat operační systém“ státu. Toho chce dosáhnout tím, že nad společností budou vládnout technologie a nastane radikální privatizace veřejných funkcí. Svým uživatelům tvrdí, že toto „vyladění“ systému je jedinou cestou k přežití lidstva.

Donald Trump

Americký prezident Donald Trump vystupuje jako ústřední symbolická postava současného demokratického fašismu. Amlingerová a Nachtwey jej nevykreslují pouze jako politika, nýbrž také jako figuru, která zosobňuje hlubokou společenskou krizi a transformaci liberální demokracie v autoritářský systém.

Hlavními stránkami Trumpova působení jsou:

1. Já, které ztělesňuje masy

Trump působí jako zrcadlo pro své stoupence a vyvolává v nich silnou psychologickou identifikaci.
• Odbrzdění afektů: Trump má schopnost vyjádřit to, co je v jeho příznivcích latentně přítomno, a nenechá se při tom omezovat společenskými normami.
• Zrcadlení vlastností: Voliči v něm poznávají sami sebe, neboť Trump projevuje vlastnosti, které mají oni sami, a to v „obzvláště ostré a čisté podobě“. Kritiku Trumpa proto jeho stoupenci vnímají jako útok na ně samotné.

2. Postava „ničitele“ a kreativní destrukce

Trump symbolizuje touhu po radikálním rozchodu se současným “prohnilým” systémem.
• Slast z destrukce: Je vnímán jako někdo, kdo „spálí“ zkažené instituce Washingtonu, aby na jejich troskách postavil nový řád.
• Muž činu: Pro lidi se „zablokovanými životy“ představuje naději, že někdo konečně „prorazí blokády“ a svou silou nastolí stabilitu.

3. Dvojznačnost a digitální ikonografie

Trumpův styl komunikace je postaven na dvojznačnosti (bivalenci) a podvracení pravdy.
• Sémantická asimilace: Osvojuje si pojmy jako „svoboda“ nebo „demokracie“, aby jimi ospravedlnil autoritářská opatření proti odpůrcům.
• Nevážnost a humor: Trump využívá subverzivní performanci a nadsázku. Na digitálních obrazech generovaných umělou inteligencí se objevuje jako svalnatý rytíř Jedi, papež nebo postavička ze Simpsonových. Tato ikonografie je zábavná, ale jejím cílem je „destrukce reality“ a vytvoření atmosféry ohrožení, která ospravedlňuje výjimečný stav.

4. Vůdce anti-expertů

Trump zosobňuje vzpouru proti třídě expertů, manažerů, administrátorů a progresivních elit.
• Symbolický třídní boj: Třebaž sám je miliardářem, reprezentuje odpor dělnické a střední třídy proti „liberálnímu paternalismu“ expertů, kteří lidem diktují správné hodnoty a způsob života.
• Vládnutí dekrety: Vystupuje jako symbol síly, obchází parlament a oslabuje dělbu moci tím, že vydává exekutivní nařízení. Tím podkopává základy liberální demokracie.

5. Symbol „muskulárního kapitalismu“ a petromaskulinity

Trump usiluje o obnovení tradiční moci.
• Petromaskulinita: Jeho heslo „Drill, baby, drill!“ (“Holka, vytěž z toho, co se dá“) není jen ekonomickým slibem, nýbrž představuje symbol maskulinní nadvlády nad přírodou a vyjadřuje odpor vůči „zelenému“ liberalismu.
• Obnova hierarchií: Slibuje návrat k přirozenému řádu, kde „silní“ (lidé s dobrými geny) budou vládnout a kde národ bude mít jasně vymezené hranice.

Analogie: Donald Trump v demokratickém fašismu funguje jako politické beranidlo. Jeho stoupenci jej nepoužívají k opravě dveří (institucí), nýbrž k jejich vyražení. Věří totiž, že vnitřek domu je natolik zamořen (elitami a experty), že jedinou cestou k záchraně je nechat vůdce, aby celý dům zbořil a na jeho základech postavil novou, mytickou pevnost.

Postliberální antifašismus

Podle Amlingerové a Nachtweye se tradiční liberální přístupy k fašismu jeví jako neúčinné a bezradné. Proti demokratickému fašismu je proto zapotřebí postavit nový antifašismus, který označují jako antifašismus postliberální.

Hlavní zásady a vlastnosti nového antifašismu jsou:

1. Překonání „bezradnosti“ liberalismu

Tradiční liberální antifašismus selhává proto, že se omezuje na morální povýšenost, faktografické opravování lží (fact-checking) a právní bitvy, které však neřeší psychologické a sociální příčiny fašizace. Nový antifašismus by měl:
• Upustit od povýšenosti: Liberální elity často pohlížejí na voliče pravicových populistů s despektem, a tím jen posilují identifikaci voličů s autoritářskými vůdci.
• Přestat myslet jako liberál: Podle autorů je třeba opustit slepou víru v neutralitu státu a vzdát se domněnky, že diskuse a fakta sama o sobě stačí k vyvrácení iracionálních názorů a postojů.

2. Metodická empatie

Nový antifašismus vyžaduje tzv. metodickou empatii, která neznamená naivní odpuštění prohřešků, nýbrž je to snaha pochopit, že “iracionalita má racionální jádro”. Je zapotřebí analyzovat pohnutky a motivace (např. strach z deklasování nebo pocit zablokovaného života), pokud chceme fašismus efektivně potírat.

3. „Eros“ proti destrukci

Autoři se odkazují na Adorna a Fromma a tvrdí, že proti fašistické „slasti z destrukce“ musí demokracie postavit Eros – tedy energii podporující život.
• Antifašismus nemůže být jen obranný a negativní (proti něčemu), nýbrž musí nabídnout vizi společnosti, která život potvrzuje a dává lidem pocit smysluplné účasti.
• Je třeba přejít od orientace na „kontrolu a moc“ k orientaci na „růst a život“, která by odstranila pocity nudy a bezmoci v širokých vrstvách obyvatelstva.

4. Sociální a ekonomická transformace (postliberální cesta)

Nový antifašismus musí zahrnovat myšlenku sociální spravedlnosti a kritiku kapitalismu.
• Demokratizace ekonomiky: Podle Polanyiho je třeba vyjmout práci, půdu a peníze z čistě tržního mechanismu a podřídit je demokratické kontrole.
• Návrat k pospolitosti: Místo extrémního individualismu by měl postliberální antifašismus vyzdvihnout společné dobro a „všeobecnou slušnost“ (common decency).
• Poctivý postoj k limitům: Společnost se musí čestně postavit k problémům nerovnosti, stagnujícího růstu a k ekologickým limitům, místo aby nabízela prázdné mýty o „vzestupu pro každého“.

5. Nerozlučnost fašismu a kapitalismu

Autoři na závěr parafrázují tezi Maxe Horkheimera: “Kdo nechce mluvit o kapitalismu a liberalismu, ať mlčí o fašismu”. Fašistické tendence vyvěrají z celkové organizace společnosti a nelze je odstranit, dokud se tato organizace nezmění.

Analogie: Tradiční antifašismus se chová jako lékař, který se snaží vyléčit pacienta s těžkou infekcí tím, že mu neustále ukazuje grafy o tom, jak jsou bakterie špatné. Nový antifašismus místo toho chápe, že infekce se šíří v oslabeném těle s podlomenou imunitou. Místo pouhého boje s bakteriemi (fašisty) se proto zaměří na celkové posílení organismu (společnosti) – lepší výživou (sociální jistotou), smysluplnou aktivitou (participací) a obnovu vůle k životu (pozitivní vizí).