Jacques-Marie Émile Lacan (1901 - 1981), francouzský psychoanalytik a teoretik psychoanalýzy. —- Od roku 1920 studoval na pařížské Sorbonne medicínu, v letech 1927-1931 se pak v Nemocnici sv. Anny připravoval na povolání psychiatra. 1932 obhájil doktorskou dizertaci O paranoické psychóze v jejím vztahu k osobnosti, od níž se datuje jeho příklon k psychoanalýze. O dva roky později je přijat do Pařížské psychoanalytické společnosti (SPP) a roku 1936 se (s později slavným textem o “stadiu zrcadla”) účastní mezinárodního psychoanalytického kongresu v Mariánských Lázních. Zdejší Lacanovo vystoupení je spojeno s prvním z řady konfliktů s Mezinárodní psychoanalytickou společností (IPA), které nakonec (1953) vyústí v jeho odchod z SPP - a tudíž i z IPA. S několika kolegy založí Francouzskou psychoanalytickou společnost (SFP) a začne s pořádáním veřejných seminářů, které se během příštích 27 let přiřadí k nejvlivnějším děním ve francouzském intelektuálním životě. Díky Claudu Lévi-Straussovi a Louisi Althusserovi získá možnost přednášet a pořádat semináře na École Pratique des Hautes Études a na École Normale Supérieure. —- Na přelomu 20. a 30. let se Lacan zajímal o filozofie M. Heideggera a K. Jasperse - patrně již pod vlivem Alexandra Kojéva, jehož slavné přednášky o Fenomenologii ducha jej vzápětí přeorientovaly na Hegela. Do dějin vlastního oboru a humanitních věd se nicméně zapsal skloubením Freudova přínosu s podněty F. de Saussura a strukturální lingvistiky a sémiotiky obecně. Vlivným se stalo lacanovské rozlišení tří režimů či dimenzí (lidského) bytí: Symbolična (odpovídajícího freudovskému konceptu nevědomí a zodpovědného přitom za funkční soudržnost naší reality), Imaginárna (odpovídajícího konceptu předvědomí: sféry fantazmat, od nichž se odvíjí jedincovo sebepojetí a existenciální aspirace) a Reálna (tento koncept je Lacanovým příspěvkem do psychoanalytických teorií psychického traumatu a vztahuje se k podnětům, které individuum nedokáže zpracovat - k momentům selhání Symbolična i Imaginárna). —- Pokud jde o politické souvislosti, Lacanův odkaz je dnes reflektován převážně v kontextu levicového myšlení. V první polovině 20. let se nicméně hlásil ke krajní pravici (k Action Française Charlese Maurase) - od dětství byl ostatně vychováván v přísně katolickém duchu. Do let 30. každopádně vstupuje již jako ateista a levý hegelián. Úzce spolupracuje s francouzskými surrealisty, zaujatými jeho výkladem paranoie a nechávajícími jej publikovat v jejich revue Minotaure . (Vedle skupiny kolem Bretona a Daliho jej uznávají i autoři kolem G. Bataille, jehož žena Silvia se později stane manželkou Lacanovou). “Pařížského Máje” se dočkává jako přítel a souputník L. Althussera. Revolučně naladěným studentům vyjadřuje své sympatie a podporu, excesivní polohy jejich radikalismu jej však odpuzují - nejednou jsou ostatně namířeny adresně proti němu samému.
Díla: Spisy (1966, 1970-71), Semináře (od 1973 dodnes), Ostatní spisy (2001).