• Ludwig van Beethoven, Symfonie č. 7 A-dur
O autorovi
Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).
Anotace
Michael Hauser v krátké úvaze porovnává Sedmou symfonii Ludwiga van Beethovena s Vokální symfonií Vladimíra Sommera, zamýšlí se nad problematikou recepce uměleckého díla ve vztahu k idejím politické emancipace a nad vývojem moderní vážné hudby.
Sedmá Beethovenova symfonie, nazvaná Richardem Wagnerem “apotheosou tance”, je dílem, které odhaluje těsný vztah mezi životním zápasem a opojením. Je to symfonie, o níž platí ještě více než u ostatních Beethovenových symfonií, že jinak zní tomu, kdo zápasí o něco společensky významného, a jinak člověku, který přichází na koncert jako epikurejský estét a hudbu poslouchá jen a pouze jako hudbu. Tento estét prožívá pohyby a poryvy hudby, je unesen nápaditými tématy a jejich vztahy, obdivuje hudební dynamiku a fakturu skladby, a odchází nadšen krásnou hudbou. Ten, kdo zápasí, však slyší ještě něco jiného. Poznává, že on sám se stal obsahem symfonie. Ne jako osoba, ale jako to, co se pokouší ztělesnit. A to platí především o těch, kteří i dnes bojují za ideje Francouzské revoluce: za svobodu, rovnost a bratrství všech lidí, za ideje velké už jenom tím, že dokázaly tolik umělců inspirovat k vytvoření takových děl, jakými je tato symfonie.
Čtvrtá věta je mohutným tokem životní energie. Vyjadřuje ducha a životní síly člověka, který vítězí nad překážkami a přemáhá tragédie. Tato věta je lidským duchem, který ve svých zápasech zesílil natolik, že může být přemožen jenom smrtí. “Jsem silnější než osud,” říkal Seneca. “Zlomíš, ale neohneš,” říkal Lenin. A teprve zápasící duch prožívá extatické šílení, navozené vírem tance ve čtvrté větě.
Není v tom velký objev Beethovenova symfonického umění, že příroda dává opojení těm, kteří bojují za velké věci?
Vokální symfonie Vladimíra Sommera, zkomponovaná v šedesátých letech, je skladbou, v níž nalezneme to, co nejvíce chybí současné vážné hudbě. Tato symfonie vyjadřuje ztotožnění s bolestí a bídou živých bytostí a nebojí se být zaujatá a neobjektivní. Vrcholem je zhudebněná scéna z Dostojevského, kdy opilý mužik chce ukázat jaký je pán a řekne ostatním, ať nasednou na vůz, že je sveze. Nasedne jich devět. K vozu je zapřažena slabá stará kobylka. Když se vůz nerozjíždí, mužici vezmou biče a hole a kobylku ubijí. Slyšíme recitovat slova: “oni bijí, rána vedle rány, kobylka ze všech sil táhne a s vozem nepohne. Padá a čtyřikrát vstává, až zůstane ležet mrtvá.”
V závěru skladby se objevuje druhý zhudebněný text. Je to báseň od italského básníka Cesara Paveseho “Přijde smrt a bude mít tvé oči”.
Obě symfonie jsem slyšel na samém začátku války v Iráku.