Článek

Tibor Vaško  Sága italské levice a krejčí z Ulmu

O autorovi

Tibor Vaško (1930), český futurolog a počítačový odborník. —- V letech 1951 - 1956 vystudoval ČVUT, diplomován jako Elektrotechnický inženýr se specializací na rádiovou lokaci; na Ústavu Radiotechniky a elektrotechniky ČSAV pak v roce 1964 získal titul Kandidáta technických věd. Roku 1978 byl jmenován profesorem pro obor číslicové počítače. Bezprostředně po studiích nastoupil do Ústavu jaderného výzkumu ČSAV, odkud později přešel do Státní komise pro řízení a koordinaci vědy a techniky. V letech 1969-1980 byl vedoucím úseku automatizace a počítačů na Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Zároveň přednášel na Katedře počítačů Elektrotechnické fakulty ČVUT. Poté byl půl druhé dekády zaměstnancem International Institute for Applied System Analysis (IIASA) v Laxenburgu (Rakousko), kde se účastnil výzkumu řízení inovací, technického prognózovní, strategií rozvoje podniků, problémů dlouhodobého rozvoje, apod. Od roku 1995 je v důchodu. —- Tibor Vaško je pravidelným přispěvatelem Britských listů.
Díla: Problémy ekonomického řízení (1992).

Anotace

Úvaha Tibora Vaška nad textem italiského politika Lucia Magriho. Italská levice dosáhla v roce 2008 významného mezníku, kdy se poprvé nedostala do parlamentu a upadla do politické bezvýznamnosti. Politik Lucio Magri v této souvislosti napsal text “The Tailor of Ulm” který se zabývá možnými příčinami neúspěchu a potenciálem levicové politiky pro 21. století. (New Left Review 51, květen-červen 2008).

_
Vývoj socialistických sekt a skutečného d_ělnického hnutí je v obráceném vztahu. Pokud jsou sekty historicky oprávněné, dělnická třída ještě není zralá, aby se vyvinula jako nezávislé historické hnutí.

                                                                                     Karel Marx

Margi má dosti pohnutou minulost. Po válce vstoupil do komunistické strany Itálie. Tam zpochybnil a kritizoval význam sovětské cesty a založil žurnál Il Manifesto. Byl zato vyloučen ze strany v roce 1970. V roce 1980 byl do strany opět přijat.

Ve výše uvedené práci Margi připomněl případ krejčího z Ulmu, který v 16. století nabyl přesvědčení, že má zařízení, jehož pomocí bude moci létat. Přesvědčil biskupa a ten mu dovolil vyzkoušet zařízení letem z věže kostela. Let skončil tragicky. Italský komunista, Pietro Ingrao, přirovnal tehdejší myšlenku krejčího létat, (podobně jako Bertold Brecht), současnému osudu myšlenky komunismu. Nicméně lidé dnes – o několik století později – přesto létají.

Italští komunisté již vypili kalich hořkosti do dna. Nemají co ztratit, přišli již o všechno. Něco podobného se povedlo dříve Francouzům. Další politické strany levice („první generace“ poznámka T.V.) to ještě čeká. Tato skutečnost však může napomoci lepšímu chápání reality, proto jejich zkušenosti a poselství, nyní již bez předsudků, mohou být zajímavé.

Strašidlo, které obcházelo Evropu, říkají, se zdá být konečně pohřbeno, se ctí pro někoho, s nenávistí pro jiné a s lhostejností pro většinu, protože jim již nemá co říci. Augusto del Noce, jeden z nejlepších mozků z řad protivníků levice řekl, že komunisté současně prohráli i vyhráli. Katastrofálně prohráli ve svém prometheovském úsilí změnit chod dějin, slibujíce lidem svobodu a bratrství, dokonce bez přítomnosti Boha a při vědomí, že jsou smrtelní. Vyhráli jako nutný činitel v urychlení globalizace kapitalistické modernity a jejich hodnot: materialismu, hedonismu, individualismu a etického relativismu. Katolický konzervativec del Noce tvrdí, že předvídal výjimečnou heterogenezi těchto konců, i když má málo důvodů k radosti.

Nový kapitalismus údajně vykazuje novinku, že i když se dostane do krize nebo zaznamená neúspěch, systém přesto dokáže obnovit základ své síly nebo vzájemné závislosti a zničit, nebo podvodem oklamat, své antagonisty. Systém vyzývá a současně pohřbívá své hrobaře. (Viz také podobné názory S. Žižka, T.V.)

Mezi nový arzenál kapitalismu, kromě jiných věcí, patří financializace. Financializace vytváří nezasloužený příjem s fanatickým sledováním okamžitého zisku jako svým dvojčetem, tím však zbavuje trh kritérií, kterými tento měří vlastní účinnost, nebo usuzuje o tom co vyrábět.

Sňatek z rozumu mezi asijskou a americkou ekonomikou umožnil překvapivý vzestup prvního, zatímco garantoval imperiální zisky druhému a dovolil mu spotřebovávat nad jeho poměry.

Až jednou, ve vzdálené budoucnosti, kapitalismus vyčerpá svoji užitečnost a bude nutno jej nahradit, nebude to mít nic společného s tím, co levice (dosud) dělala, nebo mínila. Taková je skutečnost, kterou  každý politik musí uznat, pokud se nechce zabývat kuňkáním žab při  měsíci.

Ony oslabené levicové síly, které odvážně čelí kolapsu po roce 1989,   po letech práce v chaotické společnosti zůstávají marginální a rozštěpené. Ve volbách dostávají v Evropě 5-10 procent a jsou vystaveny dilematu: buď minoritní radikalismus anebo volební pakty, a tato omezení je dále oslabují. Strany přitom pracují v ekonomickém prostředí, jež se vyvíjí rozdílnými směry.

Říjnová revoluce je přitom obecně pokládána za velkou iluzi – užitečnou v jistých momentech a v očích několika; ale celkově neštěstí identifikované se stalinismem a odsouzené jejím konečným výsledkem. Odsuzování pokračuje dále a zahrnuje celou zkušenost se socialismem, a odtud se rozšiřuje i na radikální složky buržoazních revolucí a osvobozeneckých zápasů koloniálních národů.

Klasik marxismu by řekl, že jsme opět v období, kdy „starý svět je schopen plodit barbarství, ale nový svět, který by ho překonal, se dosud nezrodil“.

Tato slepá ulička vzniká ze schopnosti kapitalismu hluboce a trvale se měnit, jak o tom svědčí neoliberalismus a unilateralismus, jež původní poslání světového kapitalistického systému dovedl do extrému. Jeho rysy jsou:

    nadvláda ekonomiky nad každým aspektem individuálního a kolektivního života,

    nadvláda globalizovaného trhu uvnitř ekonomiky,

    nadvláda a koncentrace financí nad produkcí uvnitř trhu,

    nadvláda služeb nad průmyslem,

    produkce materiálního zboží pro spotřebu, jež byla spíše uměle vyvolána, než spojena se skutečnou potřebou.

Existuje unifikace světa pod praporem specifické hierarchie s rozhodující mocí na vrcholu. Tento systém zdánlivě funguje decentralizovaně, ale kritická rozhodnutí jsou přijímaná centralizovaně těmi, kteří mají rozhodující monopoly v tomto pořadí:

-technologie,

-komunikace,

-finance,

-vojenská moc.

Překonat takový systém vyžaduje:

-koherentní systémovou alternativu

-moc jí prosadit a schopnost jí provádět

-sociální blok, který by jí udržoval, a kroky a aliance odpovídající tomuto cíli.

Levice, zbavená (následkem skutečného vývoje) mýtu, že je třeba jakobínskou menšinou dobýt státní moc, má ještě méně důvodů k naději, že posloupnost rozptýlených revolucí nebo malé reformy se spontánně slijí do velké transformace.

Současná situace vyžaduje, aby levice, která se topí v chaosu, „reflektovala“ vůbec otázku komunismu. Potřeba reflexe, ne rehabilitace nebo restaurace, znamená, že jedna fáze skončila a že nová éra vyžaduje radikální inovaci těchto teoretických a praktických tradic, jež nutno promyslet z hlediska jejich původu, vývoje a výsledků. Magri říká „komunismus“, protože nemá na mysli texty, ze kterých lze prostě vyjmout trvalé pravdy.

Mám na mysli, říká Margi, celou historickou zkušenost, jež ustavila téma antikapitalistické revoluce vedené dělnickou stranou, organizované ve stranách, v Itálii a leckde jinde a k tomuto úsilí po desetiletí přitahovala miliony lidí. Toto hnutí vedlo a vyhrálo světovou válku, vládlo velkým státům, ovlivňovalo společnost a osud světa; a jež na konec – a ne náhodou – degenerovalo a bylo těžce poraženo. Ať v dobrém či zlém, podepsalo se na celém století.

 

První úkol pro novou éru pak je načrtnout pravdivou bilanci – bez přikrašlování faktů, bez omlouvání vlastních chyb, bez oddělování prožité zkušenosti od jejího kontextu. Cílem musí být určení toho, čím levice přispěla k trvalému historickému pokroku; měli bychom také uznat ohromnou cenu, kterou tyto poznatky stály.

Pokud se takovým úvahám budeme vyhýbat a dvacáté století budeme vidět jen hromadu popela, pokud zapomeneme na velké revoluce, rozhořčené třídní bitvy, velké kulturní konflikty, které je protkávaly, a socialismus a komunismus, který jim dával energii, a všechno omezíme na střet totalitarismu a demokracie, pak si nejen pohráváme s dějinami, ale především zbavujeme politiku její vášně a argumentů potřebných ke konfrontaci, jak se starými dramatickými problémy, které vyplavaly na povrch, tak s problémy novými, které vyžadují hluboké změny a racionální debatu.