Článek

Theodor AdornoMax Horkheimer  A přesto

Stáhnout jako PDF

O autorech

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (1903-1969), německý filosof, estetik, sociolog kultury a hudební skladatel částečně židovského původu, jeden z čelných představitelů tzv. kritické teorie, příslušník první generace Frankfurtské školy. V jejích intencích se orientoval na interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, usiluje o funkční skloubení filosofické spekulace a empirických výzkumů. Kontext Frankfurtské školy svou závažností přesahuje jeho poválečná koncepce tzv. negativní dialektiky. Absolvoval ve Frankfurtu filozofii, sociologii, psychologii a hudební vědy. Začínal jako hudební kritik (v půli 20. let krátce studoval kompozici ve Vídni u A. Berga), k interdisciplinaritě jej posunula úzká spolupráce s frankfurtským Ústavem pro sociální zkoumání. Zpočátku byl ovlivněn svým učitelem, novokantovcem H. Corneliem, záhy se však přiklonil k nedogmatickému marxismu (již jeho dizertace byla poplatná Walteru Benjaminovi). Byl perzekvován nacisty (mj. z rasových důvodů), odešel proto r. 1938 z Německa - přes Británii do USA. Zde napsal společně s Maxem Horkeheimerem Dialektiku osvícenství. Roku 1949 se vrací do Německa (do Frankfurtu) a stává se v mezinárodním měřítku jedním z nejvlivnějších intelektuálů 50. a 60. let. V roce 1958 byl jmenován ředitelem Institutu. Adornovy spisy zahrnují příspěvky k filosofii, estetice a sociologii kultury; zásadní jsou stanoviska k problémům nové hudby, masové kultury a médií. Jádrem jeho intervence filosofické je radikální kritika tradiční racionality - tzv. “instrumentálního rozumu” a jeho “panského charakteru”. Proti synteticky chápajícímu myšlení prosazuje Adorno myšlení ne-identity a zkoumá, jak jedinečné (konstelace dobových podmínek) probouzí neidentické a utopické momenty pojmu, jeho „bohatství […] proti jeho chudobě“
Díla: Dialektika osvícenství (s Maxem Horkheimerem), Negativní dialektika, Žargon autenticity, Minima moralia, Estetická teorie, Schéma masové kultury, Úvod do sociologie hudby ad.

Max Horkheimer (1895-1973), německý filozof a sociolog, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy. —- Původně se měl zapojit do vedení otcových textilních podniků, tuto kariéru však záhy ukončilo jeho odvedení do 1. světové války. V roce 1919 se zapisuje na univerzitu v Mnichově, zanedlouho však přechází na filozofii a psychologii do Frankfurtu nad Mohanem k Hansi Corneliovi. Zde se seznamuje s T. W. Adornem a začíná spolupracovat s místním Institutem pro sociální zkoumání; v roce 1930 se dokonce ujímá jeho vedení. Za jeho působení je institut nejprve (1933) přes Ženevu přesunut do New Yorku na Columbia University, po 2. světové válce pak zpět do Frankfurtu (v letech 1951-1953 je Horkheimer rektorem celé univerzity). —- Za svých studií byl Horkheimer ovlivněn jednak filozofií života, jednak Corneliovým novo-kantovstvím. V nejbližším letech ovšem převáží vliv marxismu. 1937 je publikována zásadní programová stať Tradiční a kritická teorie, v níž je představen projekt “kritické teorie”, jej fundující pojetí angažovaného myšlení: cílem je teorie imunní vůči snahám učinit z ní nadstavbu systémově dominantní společenské praxe (komplement masové kultury, spolu s ní stvrzující kapitalismus) - a dokonce vůči této praxi (a oněm snahám) kriticky aktivní, negující ji samou svojí povahou. Za války v exilu píší společně s Adornem jedno z erbovních děl Frankfurtské školy, Dialektiku osvícenství, které vedle analýzy psychosociálních a sociokulturních i filozoficko-diskurzivních fundamentů fašistického totalitarismu a antisemitismu přináší též první systematický příspěvek k problematice masové kultury. K ní se ovšem - na rozdíl od Adorna - již v dalších svých dílech nevyjadřuje: jeho přednostním tématem již zůstanou problematické aspekty moderní racionality, zejména různé formy jeho instrumentalizace.
Díla: Autorita a rodina (1936); Dialektika osvícenství (s T. W. Adornem, 1947); Zatmění rozumu (1947); Kritika instrumentálního rozumu (1967).

Anotace

Fragment z Dialektiky osvícenství o dlouhodobé zakořeněnosti autoritářského utlačování člověka v evropské tradici.

  Lidé začali produkovat materiální prostředky a díla, která jim pod vnějším tlakem umožňují překonat jejich životní mizérii. V tom se myslitelé od Démokrita až po Freuda nemýlili. Odpor vnější přírody, na který lze nakonec tento tlak převést, pokračuje uvnitř společnosti prostřednictvím tříd a od dětství působí na každé individuum jako tvrdost lidí v jeho okolí. Lidé jsou měkcí, pokud něco chtějí od silnějších, a tvrdí, pokud je o něco požádá slabší. To je klíč k základním rysům individuality v dosavadní společnosti.

     Závěr, k němuž došli konzervativci, že strach a civilizace jsou neoddělitelné, je dobře zdůvodněn. Co jiného by lidi mohlo přimět k tomu, aby se rozvíjeli tak, že budou schopni pozitivním způsobem ovládnout složité podněty, než jejich vlastní vývoj, k němuž došlo na základě jejich úsilí a který musel být vyvolán vnějším odporem? Pohánějící odpor se nejprve ztělesňuje v otci, později mu narůstá tisíce hlav: učitel, nadřízený, zákazník, konkurent, zástupci sociální a státní moci. Jejich brutalita stimuluje individuální spontaneitu.

     Jako iluze působí představa, že by se někdy v budoucnosti mohla přísnost dávkovat, že by se krvavé tresty, jimiž se lidé krotili po tisíciletí, daly nahradit zřízením sanatorií. Simulované donucování je bezmocné. Vývoj kultury probíhal ve znamení popravčího; Genesis, která vypráví o vyhnání z ráje, se v tom shoduje s Petrohradskými povídkami. Ve znamení popravčího je i práce a rozkoš. Odporovat této skutečnosti znamená dát políček veškeré vědě a logice. Nelze odstranit strach a zachovat civilizaci. Už jenom to, že strach poleví, probouzí rozklad. Z toho lze vyvodit nejrůznější závěry: od adorace fašistického barbarství až po útěk k pekelným kruhům. Existuje však ještě jeden závěr: vysmát se logice zaměřené proti lidem.

(_Dialektika osvícenství, _přeložil M. Váňa a M. Hauser)