Základ krize: nadměrná akumulace

Ortodoxní ekonomická věda už dávno nepomáhá pochopit krizi. Na druhou stranu ekonomická věda mimo ortodoxii zprostředkuje mimořádnou nápomoc při pohledu na příčiny a dynamiku současné krize. Z pokrokové perspektivy se ukazuje, že zde máme co činit se zostřením jedné z ústředních krizí nebo „rozporů“ globálního kapitalismu: krizí nadprodukce, známé také jako nadměrná akumulace nebo nadměrná kapacita. Jde o tendenci kapitalismu budovat v situaci zostřené kapitalistické soutěže obrovské výrobní kapacity. Vzhledem k příjmovým nerovnostem, které omezují kupní sílu spotřebitelů, překračuje výrobní kapacita spotřební schopnost lidí. Výsledkem jsou ztráty rentability, což vede k hospodářské klesající spirále.

Abychom pochopili současné zhroucení, musíme si představit tzv. zlatou éru moderního kapitalismu, časový úsek 1945 až 1975. Jak pro vedoucí, tak pro nerozvinuté národní ekonomiky to byla doba rychlého hospodářského růstu, vyvolaného zčásti široce zamýšlenou obnovou Evropy a východní Asie po pustošení druhé světové války, zčásti novými sociálněekonomickými dohodami a nástroji, jež spočívaly na historickém třídním kompromisu mezi kapitálem a prací, jak byly institucionalizovány      

v novém keynesiánském státě.

Tato mimořádná fáze růstu skončila v polovině 70. let, když byly vedoucí 

ekonomik postiženy stagflací, čím rozumíme současnost nízkého růstu a vysoké inflace, což podle neoklasického ekonomického učení nebylo by mělo být očekáváno.

Nicméně byla stagflace pouze symptomem hlubší příčiny: obnova Německa a Japonska a rychlý hospodářský růst v průmyslových prahových zemích jako Brazílie, Tchaj-wan a Jižní Korea vedly k obrovským novým výrobním kapacitám a zostřené globální soutěži. Současně zmenšila příjmová nerovnost uvnitř států a mezi nimi kupní sílu a poptávku, což přivodilo ztráty rentability. To bylo ještě zostřeno masívním zvýšením cen ropy v 70. letech.

Nejbolestivějším výrazem krize z nadvýroby byla globální recese na počátku let 80. V té jde o nejhlubší recesi, kterou byla překvapena světová ekonomika po velké depresi a před dnešní krizí.

Kapitalismus se pokoušel vyváznout z problému nadprodukce třemi únikovými cestami: neoliberální restrukturalizací, globalizací a financializací.

Úniková cesta č. 1: neoliberální restrukturalizace

Neoliberální restrukturalizace  se uplatňovala na Severu jako reaganismus a thacherismus, na Jihu jako strukturální přizpůsobování. Cílem bylo oživení akumulace kapitálu. Toho mělo být dosaženo 1) odstraněním státních překážek příp. zvýšením, použitím a využitím kapitálu a bohatství, 2) přerozdělením příjmů od chudých a středních tříd k bohatým. Podloženo to bylo teorií, že to bohaté přiměje k větším investicím, což by zase rozproudilo hospodářský růst.

Co bylo problematické na této formulce: přerozdělením příjmů zdola nahoru vyschly příjmy chudých a středních tříd a tím se snížila poptávka, kdežto bohatí tím nebyli nutně přivedeni k tomu, aby do výroby více investovali. Ve skutečnosti mohlo být výnosnější investovat do spekulace. Kromě toho byla tato strategie dlouhodobě způsobilá, aby základní problém ještě vyostřila, vždyť investice do výroby by jen ještě dále zvětšily už dosažené výrobní kapacity.

Přitom přivodila neoliberální restrukturalizační opatření, jež byla během 80. a 90. let na Severu a na Jihu všeobecně prováděna, mizerné výsledky růstu: v 90. letech dosahoval globální růst průměrně 1,1% a 1,4% v letech 80., ve srovnání se 3,5% v letech 60. a 2,4% v 70., kdy dominovala opatření státní intervence.  Neoliberální přestrukturování nemohlo stagflaci odvrátit.

Úniková cesta č. 2: globalizace

Druhá úniková cesta, kterou se vydal globální kapitál, aby čelil stagflaci, spočívala v rozsáhlé akumulaci resp. globalizaci anebo rychlé integraci polokapitalistických, nekapitalistických nebo předkapitalistických oblastí do globální tržní ekonomiky. Rosa Luxemburgová, která nebyla jenom významnou aktivistkou, nýbrž také velkou ekonomickou teoretičkou, to popsala už dávno ve svém klasickém díle Akumulace kapitálu jako nevyhnutelnost, má-li se zvýšit míra zisku v centrálních ekonomikách.

Jak? Přístupem k laciné pracovní síle, k novým, byť i omezeným trhům, otevřením nových zdrojů pro levné zemědělské výrobky a suroviny jakož i otevřením nových oblastí, do jejichž infrastruktury lze investovat. Integrace je uskutečňována liberalizací obchodu, rušením překážek mobility globálního kapitálu jakož i odstraňováním investičních překážek investic  

zahraničního kapitálu. Čína je přirozeně nejznámějším příkladem nekapitalistické oblasti, jež měla být v uplynulých 25 letech integrována do globálního kapitalistického hospodářství. Uprostřed minulého desetiletí 21. století pocházelo 40 – 50% zisku amerických podniků z jejich obchodních aktivit a prodeje v zahraničí, zejména v Číně.

Problematická je tato úniková cesta ze stagnace proto, že problém nadvýroba ještě zostřuje, protože zvětšuje výrobní kapacitu. V uplynulých 25 letech nesmírně vzrostla výrobní kapacita v Číně, což vedlo ke snižování cen a zisků. Sotva překvapí, že americké podnikové zisky přestaly kolem roku 1997 růst. Podle jednoho výpočtu klesla míra zisku podniků ze seznamu Forbesu 500, tedy 500 podniků s největším obratem, ze 7,15% v letech 1960-69 na 5,30 v letech 1980-1990, dále na 2,29% v letech 1990-1999 a konečně na 1,32% v letech 2000-2002. Na konci 90. let – s nadměrnými kapacitami téměř ve všech průmyslových oborech – byla propast mezi výrobní kapacitou a prodejem největší ode dnů velké deprese. Viděno v perspektivě nadvýroby není globalizace – na rozdíl od výkladu těch, kdo ji oslavovali a kritizovali – žádné vyšší stadium kapitalismu, nýbrž zoufalý pokus kapitálu uniknout problému nadprodukce. Na globalizaci není nic pokrokového.      

Úniková cesta č. 3: financializace

Vzhledem k pouhým mírným přírůstkům při pokusu čelit depresívnímu vlivu nadprodukce neoliberálními restrukturalizačními opatřeními a globalizací byla pro udržení a zvýšení rentability rozhodující třetí cesta – financializace.

Poněvadž investice do průmyslu a zemědělství přinášely vzhledem k nadměrným kapacitám pouze nízké zisky, zůstávala velká množství přebytečného kapitálu v oběhu nebo byla investována a reinvestována do finančního sektoru – tj. finanční sektor se otáčel kolem sebe sama.

Výsledkem byl rostoucí rozkol na hyperaktivní hospodářství finanční a stagnující hospodářství reálné. Jak poznamenal jeden finanční představitel ve Financial Times, „v posledních letech došlo k rostoucímu odpojení reálného a finančního hospodářství. Reálné hospodářství rostlo…, ale jenom mnohem méně než hospodářství finanční – až se vnitřně zhroutilo.“ Co nám tento pozorovatel nesděluje je, že rozpojení reálné a finanční ekonomiky není náhoda – že finanční hospodářství vybuchlo právě proto, aby kompensovalo stagnaci, která měla svůj základ v nadprodukci reálného hospodářství.

Ukazatelem superrentability ve finančním sektoru je okolnost, že zisky zde činily 2% amerického hrubého domácího produktu, kdežto ve výrobním sektoru USA dosahovaly jen 1%. Jiným ukazatelem je okolnost, že finanční sektor odpovídá za 40% celkových zisků amerických finančních a ostatních podniků, zatímco představuje pouze 5% amerického hrubého domácího produktu (a dokonce i to je pravděpodobně odhad příliš vysoký).

Problém u investic v transakcích ve finančním sektoru spočívá v tom, že směřují k tomu, aby z hodnoty již vytvořené vymačkaly hodnotu ještě jednou. Zisky tak mohou vznikat, to ano, ale nová hodnota tak vytvářena není. Jenom průmysl, zemědělství, obchod a služby vytvářejí novou hodnotu. Poněvadž zisk nespočívá ve vytvořené hodnotě, je obchodní činnost na trhu kapitálových investic velmi těkavá a kursy akcií, cenných papírů a jiných kapitálových investic se mohou od své skutečné hodnoty radikálně odchylovat. Podněcovány sotva něčím víc než pouze posudkem ukazujícím vzestup mohou třeba akciové kursy internetových začátečníků vyletět do nečekaných výšek.

Zisky pak shrábne ten, kdo dokáže využít kursový vývoj, jenž  v poměru k hodnotě zboží ukazuje vzestup a kdo prodá krátce předtím, než skutečnost donutí ke „korektuře“ kursu, tzn. než si vynutí pád ke skutečným hodnotám. Radikální vzestup kursů majetkových hodnot daleko nad skutečnou hodnotu je to, co chápeme jako vznik bubliny.

Protože zisky spočívají na spekulačních skocích, není nijak divné, že finanční sektor vrávorá od jedné bubliny k druhé resp. od jedné spekulační mánie ke druhé. Protože je poháněn spekulační mánií, zažil kapitalismus spočívající na financích od deregulace a liberalizace kapitálových trhů v 80. letech asi 100 finančních krizí. Nejzávažnější finanční krizí před tou dnešní byla asijská krize 1997.

Dynamika imploze nedůvěryhodných půjček(1)

Nebudu zde zkoumat dynamiku současné krize podrobně. Vychází ze zhroucení amerického trhu nemovitostí a je nazývána také implozí nedůvěryhodných půjček. Dovolte mi zdůraznit pouze několik málo bodů.

Při krizi takových půjček nešlo o to, že poptávka pokulhávala za nabídkou.

„Poptávka“ byla v podstatě vytvořena spekulačním blouzněním na straně stavebníků a finančníků, kteří chtěli svůj přístup k zahraničnímu kapitálu (většinou asijského, čínského původu), jenž v posledních deseti letech proudil do USA, realizovat jako velké zisky. Hypotéky z velkých obchodů byly prodávány agresívními metodami milionům lidí, kteří by si je normálně nemohli dovolit. To se podařilo tím, že byly nabídnuty nízké „vábivé“ úroky, jež pak později byly přizpůsobovány, aby se platby nových majitelů domů vyhnaly do výše.

Jak se mohly pochybné hypotéky stát tak obrovským problémem? Příčina je v tom, že tyto majetkové hodnoty byly poté „zaručeny“. To znamená, že byly proměněny v přízračné zboží pojmenované „cenné papíry pojištěné požadavky“ (CDO – Collateralized Debt Obligations), jež umožňovaly spekulovat s tím, že hypotéky nebudou zaplaceny. Tyto majetkové hodnoty byly pak spojovány s jinými majetkovými hodnotami a jejich původci resp.

instituty poskytující půjčky je dále prodávali pomocí několika prostředníků, kteří předstírali nižší rizika, aby je nakonec co nejrychleji dále předali jiným bankám a institucionálním investorům. Tyto instituty zase předaly tyto cenné papíry jiným bankám a zahraničním finančním institutům.

Myšlenka spočívala v tom, aby se rychle prodalo, peníze dostaly předem a hodně se vydělalo, kdežto rizikem byli zatíženi chudáci na dolní příčce žebříku – statisíce institucí a jednotlivých investorů, kteří cenné papíry vázané na hypotéky nakoupili. Tomu se říkalo „rozptylování rizika“, na něž bylo skutečně nahlíženo jako na dobrou věc, poněvadž dokázalo zkrášlit bilance finančních institutů a umožnilo jim jinde poskytnout úvěry.

Když pak byly zvýšeny úroky z půjček na nedůvěryhodné výpůjčky, variabilní hypoteční půjčky a jiné výpůjčky související s bytovou výstavbou, hra skončila. V následujících dvou letech budou pravděpodobně nesplaceny čtyři miliony špatných hypoték. V příštích letech je třeba počítat s pěti miliony nesplněných variabilních hypotečních výpůjček a jinými „flexibilními“ půjčkami, které měly přesvědčit i ty poslední váhavé potenciální kupce domů. Přitom byly cenné papíry, jejichž hodnota činí ne méně než 2 biliony dolarů, už injektovány jako viry do globálního finančního systému. Gigantický oběhový systém globálního kapitalismu byl infikován smrtelnou nemocí. A jak už to u moru bývá, nedovíme se , kdo všechno byl infikován smrtelnými zárodky nemoci, dokud postižení nepadnou jako mrtví. Tak neprůhledný se mezitím stal celý finanční systém pro nedostatečnou regulaci.

Zhroucení reálné ekonomiky

V současnosti jsme na rozcestí, neboť banky, místo aby sledovaly svou vlastní úlohu a dávaly k dispozici kapitál na podporu výrobních záměrů, zadržují svoje peníze nebo skupují své konkurenty, aby posílily svůj finanční základ. Poté, co se oběhový systém globálního kapitalismu zastavil, sotva překvapí, že bylo jenom otázkou času, až poklesne také reálná ekonomika, což se v posledních týdnech stalo s ohromující rychlostí. Ve Velké Británii se zhroutil maloobchodní obr Woolworth. Automobilový průmysl USA je na stanici intenzívní péče. Zisky BMW poklesly takřka o 90% a dokonce i gigant Toyota  musel akceptovat nikdy předtím nevídané ztráty zisku. Hroutící se spotřebitelská poptávka v USA způsobila, že se v čínských a východoasijských přístavech zkazilo množství zboží, což zde vedlo k silnému hospodářskému poklesu a masovému propouštění.

Globalizací je zajištěno, že národní ekonomiky, jež v dobách boomu společně stoupají, v dobách poklesu – s nebývalou rychlostí – upadají. Konec tohoto jevu je v nedohlednu.

Příčiny a dynamiku krize jsem vylíčil dost obšírně nikoli proto, abych vyložil, že zde máme co do činění s krizí neoliberální odrůdy kapitalismu, nýbrž abych zdůraznil, že jde o krizi kapitalismu.

Globální sociální demokracie: kapitalistická odpověď 

Zhroucení globalizace a rozbouřené deregulované trhy důkladně diskreditovaly neoliberální metafyziku, jež podporovala moderní kapitalismus – třebaže se jistě ještě bude podílet na několika ústupových bitvách.

Zdá se mi, že venku v establishmentu vládne skutečný zmatek a panika a kolem žaludku mdlý pocit, že se všechno ještě zhorší, než bude zase lépe. Chápe se, že stará neoliberální zařízení jako MMF, WTO a G20 ztratila význam v okamžiku, kdy dokonce i keynesiánské Deficit Spending a uvolnění měnové politiky sotva dokáží zapůsobit. Inteligentnější intelektuálové establishmentu si postupně uvědomují, že jsme teprve na samém počátku globálního propadu a nevíme, kdy dopadneme na dno a jak dlouho tam světové hospodářství, jakmile se jednou ocitlo dole, zůstane ležet. Opravdu nejlepší přirovnání, jež mi ke světovému hospodářství napadá, je s německou ponorkou, jež byla ve druhé světové válce zasažena

vodní bombou britského torpedoborce a teď rychle klesá na dno oceánu. Jakmile tam dolů dorazila, nedokáže nikdo říci, zda se posádce podaří ponorku přimět, aby se znovu vynořila. Podaří se posádce po vleklých pokusech napumpovat stlačený vzduch do poškozených zatěžovacích nádrží a znovu se vynořit, jak jsme to viděli v klasickém filmu Wolfganga Petersena Das Boot (Člun) anebo musí ponorka zůstat na mořském dně? Může keynesiánský instrument reflace dnes ještě fungovat? Kritičtí teoretici kapitálu, mezi nimi Martin Wolf a Paul Krugman, na to nijak nesázejí.

Jisté jsou dvě věci. Zaprvé: neoliberální přístupy jsou veskrze diskreditovány. Zadruhé: jsou to místní skutečnosti, jež budou diktovat, co učiní ti, kdož chtějí systém zachránit – nikoliv nějaká předem daná ideologická ohraničení. Měli bychom se rozloučit s představou, že neoliberální zásady představují červené mezní čáry, jež nebudou překročeny.

Dovolte mi, abych byl ještě zřetelnější. Domnívám se, že činy nové Obamovy vlády ve Washingtonu zahrnují jasné rozloučení s neoliberalismem. Důležitou otázkou přirozeně je, jak rozhodné a konečné

rozloučení s neoliberalismem bude. Avšak podstaty kapitalismu se týkají jiné otázky.  Bude zestátňování, státní intervence a kontrola použita jenom ke stabilizaci kapitalismu, aby byla dodatečně předána kontrola zase podnikatelským elitám? Předvedou nám druhé kolo keynesiánského kapitalismu, v němž vytvoří státní a podnikatelské elity spolu s dělnictvem partnerství, které spočívá na průmyslové politice, růstu a vysokých mzdách – tentokrát ovšem opatřené zeleným nátěrem? Anebo zažijeme počátky základní proměny hospodářských vlastnických a kontrolních poměrů, jež budou schváleny širokými kruhy obyvatelstva? Vnitřní reformovatelnost globálního kapitalistického systému je omezená. Ale v žádném okamžiku posledního půlstoletí nebyly hranice volnější.

              V současnosti jsou na denním pořádku masívní konjunkturální programy, jež zastiňují všecko, co dosud existovalo. Pro neoliberály je to hrůza. Nejednota u elit Severu se týká pouze otázky, jak veliké musí být konjunkturální programy, aby byla ponorka zase vyproštěna. V tom ohledu se Obama stal superkeynesiáncem. Zestátnění bank – další neoliberalismem odmítané opatření – je rovněž v plném proudu. Nejednotné se ukazují elity v otázce, do jaké míry bude vláda vykonávat svá kontrolní práva a zda kontrolu bank po skončení krize vrátí do soukromých rukou. Na rozdíl od toho, co  naznačovaly některé včerejší komentáře, reprivatizace není předem rozhodnutou záležitostí. Jsou to fakta, jež rozhodnou o odpovědích na tyto otázky.  Neboť úkol, před nímž státní správci kapitalismu stojí, není ani tak otázka, zda řešení ještě odpovídají diskreditované doktríně, nýbrž spíše co je třeba udělat, aby byl kapitalismus zachráněn.

               Mimo Deficit Spending a zestátňování bude podle mého názoru uvnitř establishmentu v rostoucí míře vedena debata, zda se má i nadále jít cestou – jak bych ji rád pojmenoval – „globální sociální demokracie“, čili GSD, aby bylo reagováno na naléhavou kapitalistickou potřebu jak stability, tak legitimity.

Ještě před plným propuknutím finanční krize byla GSD svými stoupenci uváděna jako alternativa neoliberální globalizace v reakci na ztráty, jež způsobila. Jedním z těchto stoupenců je britský ministerský předseda Gordon Brown, jenž v Evropě jako první reagoval na finanční zhroucení dílčím zestátněním bank. Brown, jenž je považován za otce britské kampaně Odsuňme chudobu do historie (Make poverty history), navrhl ještě v době, kdy byl britským ministrem financí, „alianční kapitalismus“ – jak to sám pojmenoval – mezi státními institucemi a tržními ústavy, jenž by měl na globálním žebříčku opakovat to, co podle něj učinil pro národní hospodářství Franklin Roosevelt: „profitovat z požehnání trhu a udržovat v šachu jeho výstřelky.“ Musí to být systém, pokračoval Brown, který „využívá všech předností globálních trhů a kapitálových toků, minimalizuje riziko poruch, maximalizuje příležitost pro každého a podporuje nejslabší. Zkrátka, jde o nastolení mezinárodního hospodářství, jež zná veřejné úsilí a vznešené ideály.“

K Brownovu výkladu globální sociální demokracie se připojil široce rozevřený kruh osob, k němuž mj. patřil ekonom Jeffrey Sachs, George Soros, bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan, sociolog David Held, nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz a dokonce Bill Gates. Přirozeně postoje těchto osob se v podrobnostech rozcházely. Základ jejich pohledu na věc byl však týž: vyvolat v život reformovaný společenský řád a nově oživit ideologický souhlas pro globální kapitalismus.

Mezi zásadními návrhy, které stoupenci GSD předložili, najdeme tyto:

-vcelku je globalizace pro svět výhodná; neoliberálové se při provádění své úlohy prostě ukázali jako packalové a nedokázali pro sebe získat veřejnost

-je naléhavě nutné před neoliberály globalizaci zachránit, jelikož globalizace je zvratný proces, jenž ve skutečnosti by se už mohl ocitat ve fázi obratu

-rostoucí nerovnost není žádným bezpodmínečným průvodním jevem hospodářského růstu

-nutná podpora obchodu musí odpovídat sociálním a ekologickým zadáním

-je třeba vyhnout se jednostrannosti. Mnohostranné instituce a smlouvy musí být zachovány, současně však podstatně reformovány

-globální sociální integrace popř. snižování nerovnosti uvnitř jedné země  a přes hranice zemí musí jít ruku v ruce s globální tržní integrací

-dluhy rozvojových zemí musí být na celém světě odpuštěny anebo radikálně sníženy, aby úspory z toho vyplývající mohly být použity na podporu domácí konjunktury, což přispěje ke globální reflac.

-chudoba a poškozování životního prostředí jsou natolik závažné, že v rámci „rozvojových cílů tisíciletí“ je třeba nastolit rozsáhlý program pomoci, popř. „Marshallův plán“ od Severu k Jihu

-rozsáhlým použitím geneticky změněných osiv musí být zejména v Africe uvedena v život „druhá zelená revoluce“

-musí být provedeny velké investice, aby se globální hospodářství vydalo směrem k udržitelnějšímu životnímu prostředí. V tom připadá vedoucí úloha vládě („zelené keynesiánství“ anebo „zelený kapitalismus“).

Meze globální sociální demokracie

Globální sociální demokracie (GSD) nevyvolala téměř žádnou levicovou kritiku, což lze vysvětlit asi tím, že mnoho pokrokových lidí – podobně  jako francouzští generálové na začátku druhé světové války – je ještě stále zapleteno do posledního boje, tj. boje proti neoliberalismu. Kritický střet s GSD  je naléhavě nutný nejenom proto, že GSD s největší pravděpodobností nastoupí na místo neoliberalismu. Důležitější je, že GSD – i když obsahuje některé kladné prvky – vykazuje právě tak jako stará sociální demokracie keynesiánského ražení celou řadu problematických rysů. Kritika by mohla začít osvětlením problematických bodů na čtyřech ústředních aspektech GSD.

Zaprvé sdílí GSD kladný postoj neoliberalismu vůči globalizaci a odlišuje se hlavně slibem, že globalizaci provede lépe než neoliberálové. Globalizace – to je rychlá integrace výroby a trhů, avšak doprovázená účinnými vládními opatřeními. Tak to popisuje generální ředitel pro hospodářství a finance Evropské unie Jan Koopman, jenž sám sebe považuje za keynesiánce. To se však rovná názoru, že pouhým přidáním regulativního momentu, kombinovaného s aspektem „globální sociální integrace“, se globalizace může stát přípustným a přijatelným procesem, jenž je však svou povahou v sociálním a ekologickém ohledu ničivý a kontraproduktivní. GSD vychází z toho, že lidé opravdu chtějí být částí funkčně integrovaného globálního hospodářství, ve kterém zmizely hranice mezi národním a mezinárodním. Ale nepatřili by ve skutečnosti raději do hospodářství, jež podléhá národní kontrole a v němž jsou odráženy náhlé výkyvy globálního hospodářství? Současný rychlý propad propojených národních hospodářství fakticky potvrzuje platnost jednoho ze základních bodů antiglobalizační kritiky globalizačního procesu.

Zadruhé sdílí GSD neoliberální důvěru v trh jako základní mechanismus výroby, distribuce a spotřeby. V podstatě se odlišuje pouze tím, že hájí státní zásahy v případě, že trh selhává. Způsob globalizace, kterou svět potřebuje, by požadoval, jak dovozuje Jeffrey Sachs ve své knize Konec chudoby, aby „byly používány úžasné síly obchodu a investic, zatímco jsme si současně vědomi jejich slabostí a musíme je kompenzovat společným jednáním.“ To je něco zcela jiného než tvrzení, že podstatná ekonomická rozhodnutí musí činit občané a občanská společnost a stát – právě tak jako státní byrokracie – je pouze mechanismem pro provádění demokraticky učiněných rozhodnutí.

Zatřetí jde u GSD nikoliv o participační projekt, v němž prosakují iniciativy zdola nahoru, nýbrž o technokratický záměr vypracovaný odborníky, kteří reformy zosnují, aby je pak společnosti nasadili shora.

Začtvrté: Zatímco se GSD staví k neoliberalismu kriticky, přijímá rámcové podmínky monopolního kapitalismu. Jeho základem je koncentrované soukromé ovládání produkčních prostředků. To dosahuje svých zisků tím, že vykořisťovatelským způsobem vyluhuje z faktoru práce nadhodnotu, ale kvůli své tendenci k nadvýrobě klouže od jedné krize ke druhé, přičemž při honbě za ziskem dovádí životní prostředí až na hranici zatížitelnosti. Jak to dělalo už tradiční keynesiánství v národním měřítku, usiluje GSD v globální aréně o nový třídní kompromis, jenž má být doprovázen novými metodami tlumení nebo minimalizování kapitalistické náchylnosti ke krizím. Stejným způsobem, jímž už stará sociální demokracie a New Deal stabilizovaly národní kapitalismus, připadá také globální sociální demokracii historická funkce uhlazovat rozpory moderního kapitalismu a po krizi a chaosu, který zanechal neoliberalismus, jej znovu legitimizovat.

GSD se v podstatě snaží o sociální inženýrství. Levici jde však o sociální osvobození. GSD běží o technokratické inženýrství, levici o participativní demokracii až dolů na úroveň hospodářského podniku. GSD jde o nové uspořádání monopolního kapitalismu podle vzoru starého keynesiánství, tentokrát však na globální úrovni. Levici jde, co se týče vlastnických poměrů, o nastolení postkapitalistického systému. GSD jde o zdokonalení globalizace. Záměrem levice je deglobalizace. Pro GSD je budoucnost v zeleném kapitalismu. Levice vidí předpoklad celosvětově ekologicky únosné sociální organizace v odkapitalizování.          

Jako brazilský prezident Lula je i Obama velmi talentovaný, když běží o to, rétoricky překlenovat rozdílné politické diskursy. Je rovněž „nepopsaným listem“, pokud jde o hospodářství. Jako už Franklin D. Roosevelt není ani on už dávno vázán formulkami ancien régime. Obama je stejně jako Lula a Roosevelt pragmatikem, jehož nejdůležitějším měřítkem je úspěch v sociálním inženýrství. S touto vlastností je jedinečně způsobilý k vedení tohoto ctižádostivého reformního podniku.  Stojíme nejenom před úlohou podporovat kladné a blahobyt podporující aspekty programu GSD a přitom odporovat těm, kdož se obírají opětnou stabilizací kapitalismu. Ještě důležitější je zjistit, jak se přitom můžeme odlišit svým záměrem od záměru GSD a jak můžeme získat lidi pro svou strategickou vizi a svůj program.   

Nebezpečí zprava

Rozhodování, před nímž v nejbližší době stojíme, se však neredukuje na rozhodování mezi levicí a globální sociální demokracií. Kéž by to bylo tak jednoduché! Ve skutečnosti by mohlo dojít k reakci, která – aspoň podle své rétoriky – by v hospodářském ohledu byla antineoliberální, ve své sociální rétorice populistická, avšak ve své politice vylučující, což by vedlo ke kmenové solidaritě místo k solidaritě mezi lidmi. Něco z toho je už viditelné v politickém náběhu Nicolase Sarkozyho ve Francii. Sarkozy prohlásil, že „kapitalismus laissez-faire je mrtev“ a vytvořil strategický investiční fond ve výši 20 miliard euro na podporu technických inovací se záměrem, aby vedoucí technologie zůstaly ve francouzských rukou a aby pracovní místa zůstala ve Francii. „Co zůstane z francouzského hospodářství, kdybychom jednoho dne už nevyráběli žádné vlaky, letadla, auta a lodě?“ ptal se nedávno rétoricky. „Vzpomínky. Francii prostě neproměním v zemi, kam se jezdí na rajskou dovolenou.“ Tento druh útočné průmyslové politiky směřuje k podpoře klíčových sektorů francouzské kapitalistické třídy. A toto zapojení tradiční bílé dělnické třídy může jít velmi dobře ruku v ruce s vylučující protipřistěhovaleckou politikou, s níž je francouzský prezident spojován.

Přitom je Sarkozyho konzervativní populismus ještě poměrně umírněný. Existují radikálnější formy, které už stojí na startovací čáře. Např. protimuslimské hnutí Gerda Wilderse v Nizozemí, o němž se říká, že s toutéž směsí komunální solidarity, populistického hospodářství a autoritářského vedení by při příštích parlamentních volbách mohlo získat 28% křesel. Víme, že taková hnutí existují všude v průmyslovém světě a v rozvojových zemích. Moje veliká obava je, že v průběhu současné krize učiní průlom a mohou získat rozhodující význam.

Věc se má tak, že všecko bude mnohem horší, mnohem, mnohem horší, než bude zase lépe. A globální krize není něco, co můžeme technokraticky přimět k měkkému nouzovému přistání, jak se to před několika týdny podařilo pilotovi letadla US Airways na řece Hudsonu v New Yorku. Pokud by ztroskotala globální sociální demokracie se svým pokusem opětného oživení kapitalismu a levice se prokázala jako neschopná vystoupit s vizí a programem prosyceným rovností, spravedlností a participativní demokracií, jimiž by se lidé v dobách hluboké a dlouhodobé krize cítili osloveni, pak by k zaplnění tohoto vakua vystoupily síly, jež tak učinily už ve 30. letech. Můžeme-li se dnes ještě nějak poučit od Rosy Luxemburgové, Gramsciho a Lenina, pak v tom, že dobrá vůle, hodnoty a vize samy o sobě nestačí. Rozhodující je nakonec politika ve smyslu mocné vize, účinná strategie k vytváření koalic a pružná taktika ke shromáždění kritické masy, abychom na parlamentní a mimoparlamentní úrovni dosáhli moc. Příroda má svůj horror vacui a my musíme být připraveni ono vakuum zaplnit, neboť si nemůžeme dovolit prohrát.

Burcující signál pro pokrokové lidi

Dovolte mi shrnutí. Zatímco pokrokoví lidé byli zapojeni do rozsáhlého boje proti neoliberalismu, vstoupilo do kritických kruhů establishmentu reformistické myšlení. Toto myšlení je teď uskutečňováno v politice a

pokrokoví lidé musí zdvojnásobit svoje úsilí, aby proti tomu vystoupili

Přitom nejde jednoduše o přechod od kritiky k politické receptuře. Mimořádně obtížná úloha spočívá v překonání hranic pokrokové politické představivosti, hranic, které jí byly vnuceny agresivitou neoliberálního náporu v souvislosti se zhroucením byrokratických socialistických režimů na začátku 90. let. Pokrokoví lidé by měli být odvážní a znovu usilovat o paradigmata sociální organizace, jejichž nerozbornými cíli jsou rovnost a participativně-demokratická kontrola národního i mezinárodního hospodářství. To jsou základní předpoklady společenského a individuálního osvobození a – to musíme dodat – ekologické stabilizace.

O toto cílové zaměření musíme bojovat. A za tím účelem musíme proniknout nejenom do hlav lidí, nýbrž také do jejich srdcí a duší. Našimi protivníky jsou na jedné straně technokratické plány k opětovné stabilizaci kapitalismu a na druhé straně globální sociální demokracie. Dále pak máme co do činění s nacionalistickým a fundamentalistickým populismem, jenž svoje ohnivé plány k opětovné stabilizaci kapitalismu zakládá na široké lidové bázi. Ideje tu nestačí. Rozhodující je spíše to, nakolik naše hodnoty a myšlenky převedeme do strategie a taktiky, která může zvítězit a demokracie triumfovat. Musíme opustit ekonomismus, na nějž se globální levice omezovala ve fázi neoliberalismu. Politika musí mít zkrátka opět co říci.

Walden Bello je předsedou Freedom from Debt Coalition (Koalice pro osvobození od dluhů), vedoucím analytikem při Focus on the Global South (Zaměřeno na globální Jih) a profesorem sociologie na University of Philippines. Kromě toho je čestným členem Die Linke.

Projev přednesl na konferenci „Levicová východiska  z krize“ před poslaneckou frakcí Die Linke ve Spolkovém sněmu a Nadací Rosy Luxemburgové, konané 20.-21. března 2009 v Berlíně. Tento text byl uveřejněn v publikační řadě Nadace Rosy Luxemburgové č. 4/2009.