Článek

Michael Hauser  Cesty a bezcestí Karla Kosíka

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Michael Hauser uvažuje nad proměnou polistopadové recepce díla Karla Kosíka a přirovnává jeho působení k důležitým mezníkům českého intelektuálního života 20.století.

Tichá pošta

Polistopadový vztah ke Karlu Kosíkovi prošel třemi fázemi.  První fáze, nazvěme ji obdobím tiché pošty, se vyznačovala tím, že Kosík se vydával a četl, ale mluvilo se o něm jaksi z ucha do ucha. Pro mnohé jeho čtenáře bylo tenkrát dost obtížné veřejně se hlásit k člověku, který hájí Marxe a používá slova jako SUPERCAPITAL. Na počátku devadesátých let muselo být traumatizující slyšet kritika nového režimu, který stavěl Pražské jaro výše než Listopad 89 (tento postoj později nesmlouvavě vyjádřil ve stati „Událost“ v Posledních esejích). Kosík sám píše, že po Listopadu jej kdekdo nabádal, aby opustil „překonané“ myšlenky a psal v duchu doby. A dveře do veřejného prostoru se pootevřou.   

Kosíka však nešlo zařadit mezi normalizační kádry. Byl jednou z postav Vaculíkova Snáře, v němž vystupuje jako myslitel kráčející svou cestou v nepříznivých dobách. Kosík v sobě po Listopadu 89 zhmotňoval cosi nepochopitelného, myslitele-disidenta a zároveň kritika polistopadových poměrů. Vedle toho tu byl další prvek, Kosík jako „stalinista“ padesátých let. Tato směs působila asi jako lacanovský sinthom, útvar ztělesňující nějaké trauma (třeba bolestnou vzpomínku), který nás přitahuje a vyvolává zvláštní druh slasti, jouissance. 

Kosík byl ten, o němž se nemluví, ale který se čte. Něco podobného jako Marx zhruba ve stejné době, jak o tom svědčí jeho mizení z antikvariátů. Kosík, Marx a několik dalších (Egon Bondy, Robert Kalivoda, Záviš Kalandra) představovali to, co by se dalo nazvat jako podzemní proud českého intelektuálního života.

Přiznání barvy

Pak je tu druhá fáze, vymezená tím, že Kosíkovy eseje se objevily v Salonu, kulturní příloze Práva (1997). Kosík aspoň částečně vstupuje do veřejného prostoru. Jeho knihy sice vycházely ve významných nakladatelstvích od začátku devadesátých let, jenže kniha a působení ve veřejném prostoru není totéž. Knih vychází bezpočet, ale součástí veřejného prostoru se kniha stane až tím, že se o ní veřejně diskutuje. Pak je na cestě k tomu, aby z ní byl jeden z bodů, k nimž se odkazuje, referenční bod veřejného prostoru. (Jednou by stálo za to napsat polistopadového dějiny z hlediska toho, kteří autoři v nich vystupovali jako referenční body.) 

Druhou fázi lze označit jako přiznání barvy, jak to známe z některých karetních her. Na stůl někdo položí zelené eso, a ostatní táhnou kartu stejné barvy. Jakmile byl Kosík vytažen do veřejného prostoru, třebaže okrajově, tu a tam někdo vytáhl kosíkovskou kartu. Tak je to obecně u autorů, kteří patří k podzemnímu proudu. K jejich „veřejnému přijetí“ dochází zpravidla poté, co se jejich jméno objeví na jednom z uzlových bodů veřejného prostoru (deník, rozhlas, televize). Pak jsou přijatelní, i když nadále kontroverzní. Dá se o nich mluvit na veřejnosti, aniž to vyvolává nezamýšlené a občas komické efekty. 

Tak například jsem kdysi jednomu dělníkovi řekl, že jsem marxista, a ten vybuchl smíchy, protože to považoval za vtip. Nikdo soudný to přece nemůže myslet vážně. Pokud se někdo vydává za marxistu, je to ironizace těch, kteří se k marxismu hlásí. Před uvedením Marxe do veřejného prostoru (uvedením dodnes velmi váhavým) je de facto nemožné se k němu veřejně přihlásit. I když se někdo odhodlá a veřejně přizná barvu, interpretuje se to jako něco jiného, jako ironizace, pokus o vtip nebo snaha o originalitu za každou cenu. V horším případě jako souhlas s minulým režimem, STB, gulagy… 

Symbolickou tečkou za tímto přiznáním barvy byla konference „Myslitel Karel Kosík“, pořádaná Filosofickým ústavem v roce 2006. Zhruba od té doby patří Karel Kosík přinejmenším v akademickém světě do zavedeného diskursu. Je to jeden z referenčních bodů vedle jiných.

Kosík jako duch doby

Teď jsme ve třetí fázi, kterou lze nazvat obdobím Kosíka jako ducha doby. Kosík se z předlistopadového i polistopadového disidenta proměnil v myslitele, v němž stále více lidí spatřuje diagnostika doby, který se značným předstihem nahmatal pokřivení současné společnosti. On je to, kdo měl odvahu vidět, co jiní neviděli. Kdo mluvil, i když mu ostatní nerozuměli. Probíhá tu zvláštní druh poznání. Kosík poznal to, co většina lidí poznat nemohla, protože se na věci dívala z hlediska vládnoucího diskursu. Porozumění Kosíkovi je možné proto, že se mění pozice, z níž poznáváme. Už to není polistopadová euforie, ani nehybný souhlas s daným během věcí, nýbrž pozice kritika: něco je špatně a já chci vědět co. 

Teprve na této pozici nastává prolnutí „spontánního“ vnímání reality a Kosíkova poznání. Je to obdoba poznání ducha doby u Hegela. Duch doby (objektivní duch) nejprve tká síť za našimi zády. Náš „subjektivní duch“ však neví, co se děje v „objektivním duchu.“ A najednou je tu poznání, v němž se setkává objektivní a subjektivní duch, a lidé spatřují to, co objektivní duch upředl: charakter doby, v níž žijí. Kosík jako kdyby viděl práci objektivního ducha před tím, než přišel čas jeho poznání.  

Kosíkova melancholie

Nespornou Kosíkovou zásluhou je, že v zásadě jako jediný od začátku nastavoval kritické zrcadlo. Jsou ovšem i jiná zrcadla, nastavená lidmi spjatými s minulým režimem, jenže ta jsou pokřivená tím, že byla vyrobena v ideologických pecích minulého režimu. Pokud se jednou budou psát kritické dějiny polistopadové doby, bude to Kosík, kdo poskytne výchozí orientační bod.   

Nyní jsme však v situaci, v níž je zapotřebí jít dál za Kosíka. Snad uzrála doba, kdy není nutné Kosíka obhajovat a ukazovat na jeho silné stránky. Vůči Kosíkovi už lze být kritický. Kosík je zrcadlo, v němž se odráží pitvorná i umrlčí tvář předlistopadové i polistopadové doby. Znamenitá reflexe, ale co dál? Jak na Kosíka navázat v politice, jak na něm stavět nové formy odporu? Otázka zní jasně: dá se Kosík politizovat? Nezůstává pouze u svých úvah o ničivých rysech kapitalismu, faustovství, moderní civilizace? 

Vždy, když jsem četl Kosíkovo pozdní dílo, vanula na mne melancholie připomínající hudební náladu skupiny Morphine. Melancholie, do níž jsou zabořené všechny myšlenky, byť myšlenky opracované do jasných tvarů. Podobně u skupiny Morphine. Texty, melodie, aranžmá samo o sobě nosné, vytříbené, životné, ale na melancholickém podloží, do něhož se vše může každým okamžikem zřítit.  

V Marxem inspirované filosofii jsou dva druhy melancholie. Ta, která působí u Kosíka, a ta, která žije u Adorna. U Kosíka je to melancholie, která se váže ke ztrátě, ke ztraceným proporcím světa, poetickému bytí či „ztracené nebo zasuté paměti.“ (Karel Kosík, Poslední eseje. Praha, Filosofia 2004, s. 33.) Je to melancholie povstávající z vědomí nenahraditelné ztráty. U Adorna je melancholie jiného typu. Ta vzniká z toho, že „naděje se zastavila“ a „na všechno živé dopadá stejná kletba,“ jak čteme na samém konci Dialektiky osvícenství. Je to melancholie obrácená do budoucnosti. Pramení z toho, že stále existuje naděje, ale přístup k ní je zatarasen (instrumentální racionalitou, nepovedenou civilizací, pozdním kapitalismem). Tato melancholie není melancholií ztráty (Freudovo klasické vymezení melancholie), nýbrž něčím, co připomíná „zlou dálku,“ o níž zpívá Tristan a Isolda v druhém dějství stejnojmenné Wagnerovy opery. Zlá dálka je tím, co oba milence navždy odděluje, ale co zároveň vyvolává touhu, jejich vzájemnou blízkost. A jak věděl Wagner, tato touha se nakonec mění v touhu po smrti. Adornovu melancholii snad lze nazvat jako melancholii touhy. Základní rozdíl mezi touto dvojí melancholií by byl v tom, že Kosíkova melancholie je spjatá s nemožností návratu Jiného (jiného světa), kdežto Adornova s nemožností jeho příchodu.

Heideggerův stín

U Kosíka je jeden stín, který ho provází od jeho Dialektiky konkrétního (1963). Je to stín Heideggera. Kosíkovo dílo tak můžeme rozdělit na „předheideggerovské,“ zastoupené jeho Českou radikální demokracií z roku 1958, a „heideggerovské“ s tím, že Dialektika konkrétního představuje dílo zlomu. V ní se sice již objevila heideggerovská témata, ale Heidegger ještě netvoří myšlenkové pozadí. To je dáno Lukácsem, hegelovským marxismem a mladým Marxem. V díle vydaném po Listopadu 89 se toto pozadí změnilo. Kosík v Předpotopních úvahách říká, že největšími filosofy dvacátého století jsou Heidegger, Lévinas, Arendtová.   

Nedogmatický marxismus dvacátého století se dá rozdělit na dva proudy. Jeden kriticky rozvíjí Marxův odkaz podle hesla „jít s Marxem dál za Marxe.“ Je to podobné jako u fenomenologie nebo jiných směrů, které mají svého zakladatele. Jejich dějiny lze pojmout jako znovunalézání toho, co zakladatel objevil, nebo jak to říká Althusser na Marxovu adresu, co objevil, aniž věděl, že to objevil. U marxismu by sem patřili lidé jako Lukács, Althusser, v českém myšlení zčásti Robert Kalivoda. 

Druhý proud se vyznačuje tím, že Marxe propojuje s jinými autory nebo směry, s psychoanalýzou, fenomenologií, existencialismem, Heideggerem. Marx je pouze jedním z východisek. Tímto propojením se sleduje dvojí. Buď má jeden autor doplnit druhého, zjistí-li se, že u druhého je to, co chybí u prvního. Tak to je např. u freudo-marxismu. Nebo z toho má vzejít nový způsob myšlení, lépe sladěný se změněnými podmínkami, jak to je u Adorna, Benjamina nebo Jamesona. Sem spadá i Karel Kosík. Jeho Dialektika konkrétního získala světový věhlas proto, že se v ní vidělo propojení Marxe a Heideggera. 

Takové propojení má svá úskalí. Jak řečeno, Dialektiku konkrétního můžeme pojmout jako dílo přechodu mezi předheiggerovským a heideggerovským obdobím. Jak se do této knihy promítl Heidegger? Už její první část, „Dialektika konkrétní totality,“ se dá chápat jako marxistická verze Heideggerovy kritiky neautentické existence. Život moderních lidí je životem ponořeným do pseudokonkrétnosti, která jim zahaluje „skutečný svět.“ (Karel Kosík, Dialektika konkrétního. Praha, NČSAV 1963, s.15.) Odhalování a zahalování jsou typicky heideggerovské obraty. Cesta z neautenticity je ale jiná než u Heideggera. Nevede přes časovost lidské existence, nýbrž přes odhalení lidské praxe. Skutečný svět je světem lidské praxe, pojaté v Lukácsově stylu jako „jednota produkce a produktů, subjektu a objektu, geneze a struktury.“ (Tamtéž, s. 17.) Lidská praxe pak vykazuje dva rysy. Jednak zaměření na předměty a jednak procesuálnost: je předmětná i nepředmětná, protože předměty uvádí do pohybu a podlamuje jejich statičnost, jejich předmětnost. Ztuhlý předmět pojímá jako ztuhlou předchozí praxi, a tím ruší jeho fetišové kouzlo. 

Tato cesta ven sama o sobě není nic, co by vyžadovalo heideggerovskou inspiraci. S něčím podobným se setkáme u marxisty Althussera, který provádí podobný pohyb, když rozlišuje ideologii, tedy vnoření do „bezprostředního“ světa faktů, pocitů, přání, představ, a vědu či teorii, která se dostává do místa, z něhož je vidět struktura reality. 

Kosík hned v druhé části Dialektiky konkrétního nazvané jako „Ekonomie a filosofie“ dělá krok, který Heideggerovi otevírá dveře.  Čteme tam, že v moderní civilizaci se mnohost vztahů člověka k přírodě redukovala na vztah „výrobce k výrobnímu materiálu,“ a to vedlo ke „ztrátě přírody … jako něčeho věčného a nestvořeného – ztrátě pocitu, že člověk je částí velkého celku …“ (Tamtéž, s.52.) Kosík zde měl jistě na mysli mladého Marxe, pasáže z Ekonomicko-filosofických rukopisů, v nichž se píše o zbídačení smyslového a duchovního života v kapitalismu, ale tento motiv rozvádí heideggerovským způsobem. Kapitalismus zahalil člověku vztah k celku a lidský život přeměnil v nereflektovaný mechanismus: „věci, lidé, pohyby, úkony, okolí, svět nejsou vnímány v původnosti a autentičnosti.“ (Tamtéž, s.53.) V tom je jádro Kosíkova heideggerovského marximu. Kapitalismus přerušil autentický vztah člověka ke světu jako celku. Kosík chce Heideggera obohatit Marxem a naopak. Doplňuje to, co chybí u Heideggera, tedy popis ekonomických procesů, které způsobily ztrátu autentičnosti lidské existence, a Marxe obohacuje o heideggerovský pohled, podle něhož moderní civilizace ztratila něco podstatného. 

Škoda, že se Kosík neseznámil s Adornovou kritikou Heideggera, zvlášť se Žargonem autenticity. V něm Adorno říká, že autenticita je spojena s představou, že tu někde je „místo pravdy“ vyčleněné z mechanismů moderní společnosti, na němž zakoušíme něco bezprostředního a pravého. Jenže autenticita není nic jiného než produkt těchto mechanismů samých. Ty narušují vztah jedince ke společnosti, umění, pojmovému myšlení a místo toho mu nabízejí iracionální „bezprostřednost.“ Bezprostřední zážitek jako v kulturním průmyslu, nebo kult síly jako v národním socialismu. Volání po autenticitě je neautentické, protože zavírá oči před tím, z čeho toto volání pochází.

Ztracení bohové 

Kosík možná přecenil jednu myšlenkovou linii mladého Marxe, která je Marxovým mrtvě narozeným dítětem. Běží o to, že v některých částech Ekonomicko-filosofických rukopisů jsou náznaky obdivu ke ztracenému předkapitalistickému světu. Jestliže kapitalismus převádí člověka na jednorozměrnou bytost, slepou k bohatství lidské kultury a s čistě účelovým poměrem k přírodě, pak lze uvažovat o tom, že před příchodem kapitalismu lidé jednorozměrní nebyli. V přírodě neviděli jenom surovinu, ale také bohy a nymfy, jak o tom píše Friedrich Schiller v básni „Bohové Řecka“: 

 „Tam, kde dnes, jak naši vědci praví,//otáčí se žhavý kotouč jen,//zářil tenkrát v majestátu slávy//Hélios na zlatém voze svém.//Oready v těchto horách dlely,//dryády tu žily v stromech svých… Odešli a odnesli si s sebou//všechno vzácné, všechno spanilé,//barevnost i pestrost tisícerou,//nám jen zbylo slovo neživé.“ 

Pravda, zní to svůdně. Kritiky moderní doby si můžeme rozdělit na ty, kteří tomuto svodu podlehli, a na ty, kteří mu odolali. Ti první, v čele s Heideggerem, kritizují moderní dobu z pozice ztraceného poetického světa. Ti druzí, v čele s Adornem, naopak ukazují, že tento poetický svět je mýtus, projekce snů vyvolaných moderní společností na plátno minulosti. Bohové Řecka byli vpleteni do nepoetických věcí. Jednak odráželi tehdejší rozdělení společnosti na vládnoucí a ovládané, a jednak vyjadřovali nadvládu přírody nad člověkem. Lidé se jejich prostřednictvím pokoušeli manipulovat s přírodou, mnohem mocnější než tehdejší techniky přežití.   

Kosík v Dialektice konkrétního nemá daleko k tomu, aby tomuto svodu podlehl podobně jako Heidegger, ale stále tu je protiváha, lidská praxe, která má obecně dějinný charakter. Ta existuje jak v archaických společnostech, tak ve společnosti moderní. V lidských dějinách proto není žádný zlom, jímž by se ztratilo něco podstatného, a lidská civilizace nastoupila na cestu úpadku. Jisté zlomy tu jsou, ale před nimi i po nich tu je lidská praxe, která má v zásadě stejný charakter, i když různé podoby. Jak si můžeme všimnout, z Kosíkova pozdního díla pojem praxe zmizel. Heideggerovskou tendenci už nic nebrzdilo, a Kosík se neubránil svodům ztraceného světa.   

O tomto podlehnutí nejlépe svědčí sám název jeho knihy Předpotopní úvahy, v níž čteme, že devastující nihilistické působení SUPERCAPITALU je „spojeno bytostně se ztrátou míry, podstatnosti, smyslu, středovosti, ctnosti,“ (Karel Kosík, Předpotopní úvahy. Praha, Torst 1997, s. 251) aniž se autor ptá, zdali něco takového opravdu existovalo. Pozoruhodnou věcí je, že ve své eseji o Máchovi nazvané „Vlast Máchova“ je dokonce více Heideggera než u Patočky v jeho   máchovských studiích („Symbol země u K.H.Máchy“ a „Čas, věčnost a časovost v Máchově díle“). Zatímco Patočka poukazuje na problematičnost vztahu mezi člověkem a zemí u Máchy, Kosík rovnou rozehraje heideggerovský part, když píše o základní souvztažnosti člověka a Země (cit. d., s. 87), jejíž porušení je příčinou běd. 

A třebaže nás ve svých Posledních esejích vyzývá, abychom se vzepřeli osudovosti (neheideggerovský prvek), je to vzepření, které musí vyjít do ztracena. „Vystoupit z valícího se proudu, vybočit z řady, odmítnout účast na režírovaném pořadu,“ (cit. d., s. 32) jak radí Kosík a v tom má blízko k Adornovi, nestačí, protože nakonec skončíme u Heideggerova „jenom nějaký bůh nás může zachránit,“ tedy v osudovosti. 

Dnes naopak spějeme ke staronovému poznání, že zachránit nás může jenom náš vlastní boj uprostřed valícího se proudu. Kritické myšlení by se tudíž mělo vydat jiným směrem. Hledět ne na to, co se ztrácí, nýbrž na to, co přichází, na možnost změny, která se objevuje tehdy, když se starý známý svět rozpadá. „Nechte mrtvé, ať pohřbívají mrtvé.“

Vyšlo v čas. A2 č. 16/2010.