Článek

Michael Hauser  Althusserovo symptomální čtení jako lekce historického materialismu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Příspěvek na téma “Jak Althusser objevil latentní obsah?” spojuje Althusserovo symptomální čtení s podrobnou analýzou subjektu v Marxově, Žižkově a Badiouvě pojetí.

Na začátku knihy Číst Kapitál nás Althusser seznamuje s novým způsobem čtení, které označuje jako čtení symptomální. Jak říká Ellen Rooneyová, je to právě symptomální čtení, které Althusserovi umožnilo zformulovat jeho základní objevy. Vystupuje jako jakýsi generátor jeho základních pojmů a koncepcí.[1. Viz Rooney, E., Better Read Than Dead: Althusser and the Fetish of Ideology. In Lezra, J.(ed.), Depositions: Althusser, Balibar, Macherey, and the Labor of Reading. Yale French Studies, Number 88, 1995, s. 186.]  Althusser nejprve rozlišuje dvojí pojetí čtení: nevinné čtení a čtení provinilé. Nevinné čtení vychází z toho, že text je jako otevřená kniha, obdoba Galileiho velké knihy přírody. Její obsah se při čtení postupně odhaluje a po nějaké době objevíme její pravý smysl. Althusser říká, že takové pojetí četby má svůj původ v náboženství, ve víře v božskou inspiraci textu. V posvátných knihách je přítomen Bůh „osobně“ a tvoří skryté jádro textu, které v něm odhalíme, máme-li čisté oči nebo duši. Nevinné čtení v sobě má nostalgii po tomto Bohu či Logu v textu.[2. Althusser, L., Lire le Capital. Paris, PUF 1996, s.7nn.] Je v něm touha objevit to podstatné, skrytý význam, který tu prodlévá a čeká, až jej někdo odhalí.

Druhý způsob čtení ruší víru v bezprostřední význam gest, jako je vidění, slyšení, mluvení, čtení. Je podezíravé vůči tomu, co se představuje jako jejich přítomný obsah, protože objevuje jinou rovinu: nevědomí. Ta umožňuje klást otázky, které jsou z hlediska bezprostředního obsahu nepřiměřené a neodpovídají intencím autorů. Althusser to vyjadřuje tak, že se ptá na předmět nevědomé roviny textu a na vztah mezi ním a předmětem roviny vědomé.

 Jak toto nevědomí textu chápat? Althusser si všiml, že v textech klasické politické ekonomie, z nichž vycházel Marx při psaní Kapitálu, jsou mezery, prázdná nebo vytečkovaná místa. Pro klasické ekonomy jsou neviditelná, i když je mají před očima. Ti vidí „plnost“ svého textu. Jejich nevidění je v určitém vztahu k vidění. Je tu pole viditelného a pole neviditelného, které vzniká jako nutný účinek „struktury pole viditelného“.[3. Tamtéž, s. 12.] To, co nevidí, je určeno tím, co vidí. Neviditelné není vně viditelného pole jako „vnější temnoty“, nýbrž jsou to vnitřní temnoty, vznikající nutným vyloučením, jež je způsobeno strukturou viditelného pole. Je to podobné jako u Foucaulta, kterého Althusser zmiňuje jako paralelu.[4. Odvolává se na jeho předmluvu k Dějinám šílenství, v níž se mluví o podmínkách možnosti viditelného a neviditelného, vnitřku i vnějšku teoretického pole, které vymezuje viditelné. Tamtéž, s. 2O.]

Nevidění není nějaká individuální nedostatečnost nebo teoretická krátkozrakost. Kdyby na místě klasických ekonomů, v jejich teoretickém poli (poli jejich vidění) stál kdokoliv jiný, viděl by stejným způsobem jako oni. Jak říká Althusser, „ne-vidění je tudíž uvnitř vidění, je to forma vidění, a proto má nutný vztah k vidění“.[5. Tamtéž, s. 14.] 

Teoretické pole má paradoxní povahu. Nemáme se nechat svést prostorovými metaforami, jako je terén, obzor, hranice. Teoretické pole si nelze představovat tak, že kolem něho je jiné pole, které jej zvnějšku ohraničuje. Tento druhý prostor je uvnitř něho. Je to jeho neviditelná část, která vzniká vyloučením toho, co neodpovídá jeho limitům. Teoretické pole má vnitřní hranice, ale chybí mu hranice vnější, a tak je nekonečné. Jeho vnitřní limity vznikají z toho, že každý myšlenkový systém má svou „problematiku“, daný okruh problémů, který vymezuje, jaké otázky si může položit. Myšlenkový systém i věda sama si může klást problémy pouze v horizontu určité teoretické struktury a její problematiky, „která konstituuje její absolutní i určitou podmínku možnosti, a tudíž absolutní určení forem, v nichž musí být problémy kladeny“.[6. Tamtéž, s. 19.] 

Při teoretické činnosti, jež probíhá ve viditelném poli a je pod vědomou kontrolou, se produkuje to, co tomuto viditelnému poli uniká a je mimo kontrolu. To je spojeno s přehlédnutími, chyběním, prázdnými místy: „teoretickými symptomy“. Jsou to symptomy toho, že se uvnitř viditelného pole objevuje nová problematika, která je sice vyprodukována tímto systémem, ale ten je nutně slepý k tomu, co produkuje. Je tomu tak proto, že stále upíná oči k otázkám v daném horizontu. Vyprodukování nové problematiky vyvolává nezřetelnou proměnu (décalage) jeho terénu a horizontu, a přichází „kritická situace“. Althusser neříká, že kritická situace nutně povede k vytvoření nového teoretického pole či teorie, nýbrž je to pouze „nestabilní ukazatel možné produkce nové teoretické problematiky“.[7. Tamtéž, s. 18.]

Jakou úlohu zde má subjekt? Subjekt má zaujmout nové místo ve změněném terénu. Althusser chápe roli subjektu tak, že jeho poznání je výsledkem účinku struktury teoretického pole, o němž mluví jako o účinku poznání (effet de la connaissance). Hlavní věcí nejsou individuální schopnosti subjektu, jeho teoretický bystrozrak. Subjekt hraje roli, kterou mu připisuje mechanismus procesu poznání. Jeho vidění je pouze „nutnou reflexí pole na jeho předměty“. Althusser to formuluje až nápadně spinozovsky: samotné pole „se vidí v předmětech nebo problémech, které vymezuje“.[8. Tamtéž, s. 19.] Světlo vidění přichází zvenčí, ze strany předmětů uspořádaných v určitém poli. Toto pole nahrazuje roli teoretického bystrozraku, neboť je to ono samo, co se poznává. Subjekt pouze zaznamenává účinky tohoto sebepoznávání.   

Nový text je výsledkem vyvolaným změnou struktury teoretického pole, která se dala rozpoznat z jejích symptomů. Althusser proto tento způsob čtení nazývá jako symptomální, aby jej odlišil od čtení srovnávacího či komparativního. Při komparativním čtení se na první text (např. Smithův) přiloží druhý (Marxův) text, a my pouze konstatujeme, v čem se liší a v čem se shodují. Je to retrospektivní teoretické čtení, při němž na základě druhého textu vidíme chyby, přehlédnutí a mezery prvního textu. Při symptomálním čtení se chyby, přehlédnutí a mezery prvního textu pojímají jako symptomy nové problematiky a změny horizontu prvního textu. První text se dává do vztahu k druhému tak, aby druhý text byl v prvním přítomen jako nutná nepřítomnost. Druhý text se čte ve vztahu k mezerám a chybám prvního textu jakožto symptomům jeho nevědomé přítomnosti. Je to čtení zaměřené na to, co je v prvním textu neviditelné, na jeho latentní obsah.[9. Symptomální čtení je tudíž čtením provinilým, kdežto čtení srovnávací je čtení „nevinné“, protože v jednom i druhém textu vidí to, co tam je bezprostředně vepsáno. Nevinné čtení se dá chápat jako zastření čtení symtomálního, které vyprodukovalo Marxův text. Neobjevuje žádný latentní obsah textu, ale pouze to viditelné. Nevinné čtení nerozpoznává nevědomí textu.]

Latentní obsah a symbolický řád: historizace Reálna

Latentní obsah je tudíž spjat s živlem textu a s určitou teoretickou aktivitou, se symptomálním čtením. Jenže to může působit jako jeho omezení. Dá se tento pojem uplatnit ještě někde jinde, než jsou teoretické či literární texty?[10. Teorii literární kritiky založenou na metodě symtomálního čtení vypracoval Althusserův žák Pierre Macherey a dále ji rozvíjel Terry Eagleton. Viz Macheray, P., A Theory of Literary Production. London-New York, Routledge 1978; Eagleton, T., Criticism and Ideology: A Study in Marxist Literary Theory. London-New York, Verso 1976. Viz také Ferreter, L., Louis Althusser. London-New York, Routledge 2006, s. 59-69 a 125-134.] Možná je to podobné jako s Lacanovou psychoanalýzou. Lacan se nejprve orientoval na jazyk a řeč, a to mu umožnilo vytvořit pojmy, jako je symbolický řád nebo velký Druhý. Pak ale rozšířil pole jejich působnosti a přenesl je i na další společenské a kulturní instance. Tak to lze pojímat i u Althussera. Živel textu je pouze tím místem, kde Althusser objevil symptomální čtení a latentní obsah, ale neměl k dispozici pojmy, které by mu je dovolovaly přenést mimo textové pole. Tím, co mu chybělo, byl právě lacanovský pojem symbolického řádu. Tento pojem je vytvořen na podkladě jazykových a řečových struktur, ale neomezuje se pouze na jazyk a řeč. Symbolický řád má podobný charakter jako Althusserovo textové pole, obojí se zakládá na jazykových strukturách, a tato podobnost nás opravňuje navázat Althusserovo symptomální čtení a pojem latentního obsahu na symbolický řád.

Latentní obsah jako část symbolického řádu připomíná lacanovské Reálno, je tím, co se projevuje jako mezery nebo prázdná místa. Je tu však jeden rozhodující rozdíl. Když Žižek píše o mezerách či prázdných místech v Symboličnu, spojuje je s působením Reálna. A Reálno se vyznačuje tím, že je neodstranitelné a stále přítomné. Pojem Reálna už předem zaručuje, že Symbolično je vždy mezerovité a nesoudržné. I když Žižek dává mnoho konkrétních příkladů působení Reálna, nakonec to ukazuje pouze na tento obecný vztah mezi Reálnem a Symboličnem. Chybí tu otázka, jak tyto mezery mění samotný symbolický řád, otázka, co je obsahem těchto mezer. Pokud řekneme, že je to prázdno, pak tyto mezery mají jenom jednu funkci, narušovat soudržnost symbolického řádu. Ale už nemají funkci druhou, to, že jejich obsah se stane stavebním kamenem nového symbolického řádu. Tuto funkci však lze připsat latentnímu obsahu.

Jestliže symbolický řád příliš rychle spojíme s Reálnem, je dost obtížné ze samotného Reálna vysvětlit, jak a proč nastávají změny symbolického řádu. Čeho se tu nedostává, je to, jak postihnout dynamiku Reálna, jak je historizovat. Reálno nemá obsah, který by se nějak vyvíjel, tak řečeno, nemá dějiny. A zde je místo pro Althusserův latentní obsah. Ten by se dal pochopit jako jakési obsahové Reálno, jako mezera v Symboličnu, v níž je neviditelný obsah. Je tu např. nějaké politické uspořádání a jeho symbolický řád. Ten produkuje jednak to, co je v něm viditelné a co je obsahem vědění (faktů, statistik, názorů, teorií), které je z něj odvozeno. Ale tento symbolický řád zároveň produkuje to, co je pro něj neviditelné, co nutně vylučuje kvůli svým limitům. Jsou to hranice vnitřní, ne vnější, a proto se vědění spjaté s daným symbolickým řádem může neustále rozšiřovat, aniž se tím zmenšuje pole neviditelného. Tato produkce vytváří latentní obsahy uvnitř symbolického řádu, které vyvolávají neviditelnou proměnu jeho terénu a horizontu (décalage). Tyto obsahy se projevují jako symptomy mezer v tomto vědění. Ty lze rozpoznat tím, že čteme „první text“, tedy se zaměřuje na bezprostřední obsah vědění spjatého s daným symbolickým řádem.

Připomíná to badiouovské pátrání po mnohostech, které nejsou prezentované v daném stavu situace, ale rozdíl je v tom, že je tu vazba na vědění spojené se situací. Tím, co vytváří tyto mezery, je samotná struktura pole vědění, kdežto u Badioua je to následek toho, že na začátku je pouhá mnohost mnohostí, kterou nelze nikdy adekvátně prezentovat. Althusser se od Badioua liší tím, že je tu vždy určitá struktura, aspoň pokud se omezíme na zkoumání lidské společnosti. Je to proto, že hned na začátku jsou už dány určité vztahy mezi jednotlivými prvky, i kdyby to měla být jenom jejich vzájemná vzdálenost nebo časová posloupnost. Tyto mezery jsou na hranici vědění, ne na hranici prázdna, jak to chápe Badiou. Při symptomálním čtení se zaměřujeme na samotnou tuto strukturu a pátráme po tom, co ze své pozice přehlíží. Ale nejedná se pouze o badiouovské pátrání po fenoménech nebo procesech, které nejsou reprezentovány v symbolickém řádu. Běží o to, jak v těchto fenoménech rozpoznat latentní obsahy jako ukazatele toho, v co se určitý řád může proměnit.[11. Srov. Hauser, M., Depolitizace a soumrak liberální demokracie. In Bělohradský, V. et alii, Kritika depolitizovaného rozumu. Všeň, Grimmus 2010, s. 105nn. Zde jsem se pokusil o symptomální čtení depolitizace. Jako hlavní latentní obsah současné liberální demokracie se mi jeví denaturalizace liberálních práv a svobod, to, že se přestávají jevit jako přirozená.]

V symbolickém řádu se objevuje druhá rovina, která se týká jeho potenciality. Symbolický řád je rozdvojen na svůj výslovný obsah a na obsah latentní, produkovaný jeho praxí, v němž se nalézá „nová problematika“. Ta je pro něj neviditelná, i když ji má tak řečeno na očích.  Symbolický řád produkuje latentní obsah, obdobu Reálna, ale na rozdíl od  lacanovského Reálna je v něm to, z čeho může být horizont nového symbolického řádu. Pojem latentního obsahu tak doplňuje Žižkovu teorii, ale s tím, že tento doplněk mění její vyznění. Chápe-li Žižek své myšlení jako dialektický materialismus, vyznačující se neodstranitelností Reálna, pak po zavedení latentního obsahu dospějeme k historickému materialismu jako teorii změn symbolického řádu.

U Žižka je to tak, že symbolický řád je vždy již narušen Reálnem, a to v zásadě stále stejnou měrou. Proto má Žižek sklon tvrdit, že přechod k činu (passage a l´acte), který změní souřadnice symbolického pole (politického, uměleckého, socio-ekonomického) může nastat kdykoli. Tento čin odhalí skryté Reálno tohoto pole. Teprve když zavedeme latentní obsah a jeho produkci v rámci symbolického řádu, můžeme výzvu k činu diferencovat. Čin, který změní tyto souřadnice, má svůj předpoklad: latentní obsah. Ten nemůže vzniknout ex nihilo pouze na základě činu, nýbrž se utváří nezávisle na něm ve sféře objektivity. Symptomální čtení pak slouží k dešifrování této sféry ve vztahu k tomu, co Lukács nazýval jako Augenblick, okamžik změny, který nelze vyčíst z bezprostředního stavu socio-ekonomického systému. Tento Augenblick a s ním spojený latentní obsah však nenáleží pouze k politice, nýbrž se dá objevit i v dalších třech oblastech, v nichž se podle Badioua objevuje pravda-událost, ve vědě, umění, lásce.   

Nečitelnost symptomu  

S Althusserovým symptomálním čtením je však jedna potíž. Předpokládá totiž onen druhý text, v případě klasických ekonomů text Marxův, který ztělesňuje novou teoretickou problematiku a vymezuje to, čeho je symptom symptomem. Kdyby druhý text chyběl, byly by tu pouze latentní obsahy, působící jako neohraničený trs mnoha a mnoha potencialit (možných směrů teoretického vývoje). Symptom by pak byl pouhá rozmazaná skvrna na tkanivu daného textu, tušený, ale neurčitelný útvar, který je natolik mnohoznačný, že sám o sobě nemůže být ukazatelem nové problematiky. V Althusserově symptomálním čtení se skrývá retroaktivita. Nová problematika vznikající ve starém teoretickém poli se stane viditelnou až dodatečně po ustavení nového teoretického pole.[12. Z tohoto hlediska to vypadá, jako by Badiou pouze domyslel retroaktivitu symptomálního čtení. Pravda-událost je tím, co zpětně zviditelňuje nereprezentované prvky situace. Dosadíme-li na místo situace teoretické pole, na místo stavu situace strukturu tohoto pole a na místo pravdy-události nové teoretické pole, pak se dá říci, že nereprezentované prvky situace jsou latentní obsahy, které se stanou zjevnými až po ustavení nového teoretického pole.   ] Kvůli této neurčitosti symptomu se tudíž nelze opřít pouze o mechanismus procesu poznání, o údajně „nutnou reflexi pole na jeho předměty“, jak tvrdí Althusser. Neurčitá povaha symptomu ukazuje jiným směrem: na nutnost subjektu poznání, který není jenom účinkem struktury teoretického pole. Změna problematiky působí pouze jako tendence, ne jako zákon vývoje. Epistemologický zlom, o němž píše Althusser, nastolení nového teoretického pole s jeho problematikou, nemůže být jenom výsledkem proměn dané struktury, nýbrž zároveň tu musí být ještě něco jiného. To, co by se dalo nazvat jako teoretický čin, který nelze vysvětlit jako „účinek poznání“.Zlom zavádí mezeru mezi staré a nové teoretické pole, a tato mezera se nachází mimo jejich účinky. Je to podobné mezi-bytí, o němž mluví Žižek. Teoretický čin vyvolávající zlom je vyčleněn z ustaveného teoretického pole či symbolického řádu.

U Althussera je hlavní problém v tom, že se tento zlom snaží myslet na spinozovském pozadí, takže jej pojímá jako proces a ne jako mimoběžnou mezeru. Zlom je proces, který je třeba stále opakovat a tímto opakováním jej znovu a znovu aktivovat.[13. O Althusserově pojetí epistemologického zlomu viz Balibar, E., From Bachelard to Althusser: the concept of ‘epistemological break‘. Economy and Society, 7, 1978, No. 2, č. 3, s. 207-237; týž, Althusser´s Object. Social Text, 1994, No. 39, Summer, s. 157-188. ] Jenže to ještě nevysvětluje samotný zlom, který se podobá události a vyvolává přerušení určitého procesu, ne jeho kontinuální pokračování, byť na jiném teoretickém poli.  Je to, jako by v Althusserově myšlení působil horror vacui, hrůza z prázdného místa, které zlom vytváří. Althusserův spinozismus zde odhaluje své meze.

V Althusserově myšlení se však vynořuje ještě jeden filosofický proud, na nějž upozornil Étienne Balibar: platonismus. Ten se projevuje v Althusserově ostrém rozlišení vědy a ideologie ve spojitosti s epistemologickým zlomem. Věda je místem teorie a poznání, kdežto ideologie místem běžného života nebo nerozpoznání-nevědění.[14. Srov. Balibar, E., Althusser´s Object, cit. d., s. 180.] Althusser tíhnul k hledání pozice nacházející se mimo působení ideologických mechanismů, jako je ta, kterou zaujímá Teorie (teorie teoretické praxe), jež není dotčena ideologií. Vnitřní napětí a slepé uličky, které u Althussera vyvstaly a jimž se pokoušel čelit potlačením platonizující „teoreticistní tendence“, se nejspíše odvíjejí od paradoxního prolínání spinozismu a platonismu.[15. Badiou postupuje směrem přesně opačným a naopak výslovně mluví o potřebě platonského gesta. Pokud je Althusserovým filosofickým pozadím spinozismus s prvky platonismu, pak u Badioua je tímto pozadím platonismus s prvky spinozismu (např. v tom smyslu, že individuum je u něj podobně jako u Althussera součástí procedur náležejících k situaci).  ]     

Pokud nám tedy chybí onen druhý text, který neurčité symptomy tak řečeno magnetizuje a nasměruje, vzniká tu prostor pro subjekt, který bude mít některé rysy Žižkova subjektu: bude překřížený, vyčleněný, ale vedle toho bude místem, z něhož lze začít se symptomálním čtením.  Subjekt, který se dá popsat jako prázdný subjekt s kognitivní funkcí nebo jako subjekt poznání.