O autorech

Slavoj Žižek (1949), slovinský filozof, kulturní teoretik a politický aktivista. —- Vystudoval filozofii na univerzitě v Lublani (Dr.A. 1981) a psychoanalýzu na Université Paris VIII Vincennes-Saint Denis (PhD 1985). Vyučuje na univerzitách v Lublani, Londýně a New Yorku. —- K ranému ovlivnění hegeliánským marxismem a heideggeriánstvím jeho slovinských učitelů přibyl u něho během let vliv lacanovské psychoanalýzy, Althusserova strukturálního marxismu a politické filozofie Althusserových žáků (A. Badiou, J. Ranciéra, É. Balibara). —- Jeho politický vývoj byl podobný vývoji jiných východoevropských disentních intelektuálů: Ve volbách roku 1990 kandidoval do tehdy přímo voleného presídia země - za Liberální demokracii -, nicméně již během následujících deseti let se posunul směrem k čím dál radikálnější levici; v současnosti se prohlašuje za marxistu a komunistu. Angažuje se přitom nejen coby publicista či politický aktivista, nýbrž především jako “populární intelektuál”: popularizátor filozofických koncepcí, jejichž politické implikace pokládá za nejhodnotnější (především Lacanova pojetí fantazmatu v těsném prolnutí s Althusserovým pojetím ideologie). Vedle psaní knih a článků se věnuje koncipování polo-dokumentárních filmů, ve kterých i sám účinkuje, vsadiv na svoji dlouhodobě budovanou excentrickou image filozofujícího “yettiho”. —- K Žižekově “nepohodlnosti” pro pravicové liberály se v poslední době přidávají kontroverze, které vzbuzuje mezi svými levicovými příznivci: srov. např. ohlasy na jeho stanovisko k americkým volbám na podzim 2016, interpretovatelné jako podpora Donalda Trumpa.
Díla: Vznešený předmět ideologie (1989); Multi-kulturalismus aneb Kulturní logika multi-nacionálního kapitalismu (1997); Nahodilost, hegemonie, univerzalita (s J. Butler a E. Laclauem, 2000); Jak číst Lacana (2006); Perverzní průvodce ideologií (film, 2012).

Jiří Pehe (1955), český politolog, spisovatel a politický komentátor. —- Vystudoval Právnickou a Filozofickou fakultu UK v Praze. Po emigraci do USA (1981) absolvoval Školu mezinárodních vztahů na newyorské University of Columbia a začal pracovat jako ředitel východoevropských studií v lidsko-právní organizaci Freedom House. V letech 1988 až 1994 působil jako šéf analytického odboru pro Střední Evropu ve Výzkumném ústavu Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Po návratu byl v Praze nejprve šéfem analytického odboru Open Media Research Institute (1995-1997), poté (1997-1999) ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Angažoval se jako spoluzakladatel občanského hnutí Impuls 99. Od roku 1999 je ředitelem University of New York in Prague a přednáší na FSV UK. Vede pražský Institut pro demokracii a kulturu Newyorské univerzity (PIDEC). Jedenáct let byl členem programového výboru a správní rady Nadace Forum 2000. V letech 2004 až 2010 byl předsedou redakční rady čtvrtletníku Přítomnost a v roce 2011 byl, spolu s Vítem Klepárníkem a Bohuslavem Sobotkou, jedním ze zakladatelů think-tanku CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii. —- Píše články a analytické studie pro americké, české a německé deníky a vědecké časopisy.
Díla: Vytunelovaná demokracie (2002); Demokracie bez demokratů: úvahy o společnosti a politice (2010); Na konci světa: Úvahy a glosy o povaze naší současnosti (2015).

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Tereza Stöckelová (1977), česká socioložka a občanská aktivistka. Vystudovala sociologii na FSV UK (Mgr. 2001, PhD 2008), kde nyní vyučuje sociální antropologii na Katedře obecné antropologie. Vedle toho působila v letech 2012-2014 externě na Katedře studií vědy a technologií Vídeňské univerzity. Pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Od února 2009 je členkou České komise pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty při ministerstvu životního prostředí (tématem její doktorské dizertace byla “Biotechnologizace: Legitimita, materialita a možnosti odporu”). Její odbornou doménou je sociologie vědy a technologií: tematicky se zaměřuje na soudobé proměny v praxi výzkumu a vzdělávání, pohyb znalostí mezi vědou a společností a otázky politické ekologie (tématem její DP byla “Příroda jako kolektivní experiment: případ managementu kůrovce v Národním parku Šumava”). Ve svých výzkumech vychází z teorie sítí-aktérů a navazujících materiálně-sémiotických přístupů a využívá kvalitativní, etnografické metody. Stöckelová je činná též jako občanská aktivistka a politická publicistka: píše pro časopis A2, byla rovněž mluvčí občanské iniciativy ProAlt.
Díla: Biotechnologizace. Legitimita, materialita a možnosti odporu (2008); Nebezpečné známosti. O vztahu sociálních věd a společnosti (2012).

Anotace

Audio a videozáznam diskuse pořádané v galerii Dox 17. listopadu 2011 se Slavojem Žižkem.