Bolívarská revoluce ve Venezuele vybudovala masové organizace dělníků a veřejnosti, které pohotově čelí třídním a tržním vztahům – ověřují si přitom, že přejímat politickou moc je obtížné, ale pro společenské změny rozhodující, a že kapitalistická kulturní praxe revoluční proces komplikuje. Tato práce ukazuje jako rozhodující pro prosazování společenských změn složky státní moci, různé státní orgány (vládu). Klíčovou úlohu v úspěších a při řešení problémů venezuelského socialismu v 21. století má situace v demokratické, participační komunikaci a v přístupu veřejných médií. Esej, který vychází z terénního výzkumu veřejných médií v Caracasu, osvětluje některé z politicko-kulturních výzev a třídních rozporů, které vznikají při produkování a distribuci kulturních hodnot a ve společenské praxi usilující o novou socialistickou hegemonii, jež je pro základní společenskou změnu nezbytná.

„State for Revolution“ lze ovšem také překládat doslova, tj. jako „stát pro revoluci“ (pozn. překladatele MF)

1. Úvod

 

Objektivně vzato, musí se hnutí, třídy a média vyrovnat s problémem moci, chtějí-li zůstat revolučními.

Nikdo nemůže vládnout zdola. Společenská transformace nemůže vyrůstat zdola, bez toho, že by byla odstraněna existující moc. Historie, počínaje od Ghandiho a Mandely po Daniela Ortegu v Nicaragui a Lulu v Brazílii, ukázala, že ani dělnická třída, ani její charismatičtí představitelé nemohou očekávat od svých vlasteneckých kapitalistů nějakou trvalou ochotu ke kompromisu. Sjednávání lepších podmínek pro vykořisťované, přičemž kapitalistické společenské vztahy zůstávají nedotčeny, nemá revoluční význam a není ani udržitelné, má pouze aktuálně pragmatický smysl. Jestliže jde o svobodu, demokracii a společenskou spravedlnost, pak neexistuje „třetí cesta“, jak si Hugo Chavez ve Venezuele ověřil po bravurním kousku médií v dubnu 2002.

V 21. století se rozhoduje mezi globálním kapitalismem s poněkud větším humánním cítěním a kolabující ekologií a socialismem s dělnickou třídou a jejími spojenci, kteří vytvářejí demokratickou společnost, jež se těší mezinárodní solidaritě. Venezuela je pozitivní ilustrací této skutečnosti. S tím, jak přebírají moc, mění revolucionáři ve Venezuele společnost. Tento esej osvětluje hlavní rysy a rozpory tohoto historického procesu, s tím, že obrací pozornost k praktikám médií, aby tak ilustroval dialektiku státu a revoluce.

Tento příspěvek uznává nezbytnost, aby byla přezkoumána marxistická teorie státu, role dělnické třídy a vztahu mezi kulturou a společensko-ekonomickými vztahy a zasazena do kontextu kapitalistické globalizace v 21. století. Marx a Engels psali svá díla před téměř dvěma stoletími, přičemž Lenin a Trocký interpretovali a zaváděli marxistickou teorii do praxe v izolované a nerozvinuté zemi nacházející se v podstatě v předkapitalistickém stadiu. Jejich kolektivní příspěvek byl v následujících desetiletích diskutován, obhajován a redefinován jak reformisty, tak revolucionáři – počínaje parlamentními sociálními demokraty, kteří zdůrazňovali, že socialismus bude organicky vyrůstat z demokratické zkušenosti mas, po maoisty, fidélisty a jiné přívržence gerilových válek, usilující přebírat moc „prostřednictvím pušek“; pro sociální revoluci však vždy zůstával rozhodující charakter státu a státní moci, a to jak teoreticky, tak prakticky.

Tento esej se nesnaží o výčet a zhodnocení požadavků a sporů od minulosti po současné diskuse, nabízí venezuelský fenomén spíše jako konkrétní příležitost ke zkoumání třídního konfliktu v akci. Aniž se neustále utíká k odkazům a osvětlením ve spisech Antonia Gramsciho o hegemonii, přijímá jeho výboje a snahy, neboť se ukazuje, že nabízejí významná objasnění a umožňují pochopit kapitalistickou společnost v jejím moderním, průmyslovém rozvoji, včetně politických stran spojených s více třídami, voleb-referend (referenda elections) a komercionalizovaných masových médií a masové (popular) kultury. Bez aktivní účasti v hnutí solidarity nebo bez sledování radikálních časopisů se lze pravděpodobně jen málo dozvědět o Venezuele a jejích inspirativních projektech společenské změny.

Média ve Spojených státech se shodují na dvou tématech: prezident Hugo Chávez je caudillo, populistický diktátor, který tento svůj charakter skrývá za opakovanými pseudovolbami a obyvatelstvo uplácí sociálními programy těžícími z naftového bohatství země; Chávezovo protidemokratické působení prokazují jeho autoritářské útoky na média a na svobodu projevu, přičemž sociální problémy zůstávají neřešeny. Tato témata ukazují přezíravost Spojených států vůči veškeré participační demokracii a zamlžují fakt, že ve skutečnosti v této zemi existuje demokracie pro občany a dělníky, kteří ve zdrcující většině schválili ústavu se „závazkem k solidaritě, společenské odpovědnosti a humanitární pomoci“.

Reálným problémem pro média v USA a pro severoamerický kapitál je, že Venezuela demonstruje před celým světem, že demokracie může skutečně fungovat, nikoli však v podmínkách neoliberálních, tržních vztahů. Demokracie vyžaduje socialismus.

2. Strategie pro revoluci: vládní politika a politický paralelismus

 

Přechod k socialismu ve Venezuele je dialektickým politickým procesem, v němž se spojují objektivní podmínky se subjektivními materiálními možnostmi.  Vedena prezidentem Hugo Chávezem a Sjednocenou socialistickou stranou Venezuely (PSUV) bolívarská socialistická strategie (hybrid marxismu, venezuelského revolučního nacionalismu a mezinárodní solidarity) pomáhá prosazovat moc a aktivity dělnické třídy a jejích spojenců jako činitelů společenské změny. Od prvého výrazného přihlášení se k socialismu v roce 2006 bylo strategií vlády vedené Chávezem využívat objektivní materiální moci k demontování a zlomení kapitalistického státu, při současném vzrůstu participační demokracie občanů – organizovat a mobilizovat „nové síly a nová zaujetí“, kapitalistickou společností až dosud spoutávané (Marx 1867).

Venezuelská strategie využívání „revolučního státu“ postupuje podél dvou vzájemně se prolínajících linií s odpovídající taktikou vytvářející hnutí nátlaku na kapitalismus, na třídu kapitalistů a na kapitalistické vztahy. Předně, revoluční vedení využívá svou pozici jako legitimně zvolené vlády k takové politické správě a praxi, která je výhodná pro dělnickou třídu a současně oslabuje kapitalistické společenské vztahy.  Státní moci v rukách Cháveze a bolívarských socialistů je využíváno k podkopávání kapitalistických vztahů a k rozvoji socialistické demokracie, zvláště k účasti na rozhodování. Při každém závažném návrhu organizuje vláda veřejný dialog, masovou komunikaci s masovou účastí veřejnosti. Vyhledávání souhlasu veřejnosti před akcí zajišťuje vládní politice podporu. Rozhodování vlády o revoluční politice a praxi se odehrává v ideologickém, politickém a právním rámci. „Socialistická“ vláda se stává zbraní proti kapitalistickému státu. Od roku 1999, kdy 71% voličů schválilo novou Ústavu a následně zvolilo poslance Národního shromáždění, spoléhalo bolívarské hnutí na komplexní interaktivní proces veřejné komunikace, programových iniciativ vycházejících ze společenského hnutí a formulovaných v jejich zájmu, a potvrzovalo legitimitu politické reprezentace zájmů většiny dělnické třídy. Chávez jako zvolený prezident využíval svou výkonnou moc a členové PSUV (a jejích organizačních předchůdců) používali své legislativní moci jako zvolení zastupitelé k tomu, aby přijímali a uplatňovali nové zákony a politiku (uspořádáním více než tuctu celonárodních voleb a referend), přičemž soudy a armáda využívaly své legální moci k tomu, aby nové zákony podporovaly a bránily.

Bylo přijato mnoho, velice mnoho nových transformačních zákonů a opatření, včetně pozemkové reformy, bytové reformy, práv původního (domorodého) obyvatelstva, širokého znárodňování (naftového průmyslu, ocelářství, produkce hliníku, elektrárenství, telekomunikací a jiných odvětví), možností dělnické kontroly a vlastnictví produkce, vytváření společenských fondů pro vzdělávání, zdravotní péči, základní potravinovou pomoc a jiných zákonů, které byly přijímány ve prospěch pracující chudiny a střední třídy. V téměř všech případech byly zákony, občanský zákoník a iniciativy přijímány po veřejné diskusi organizované komunitními výbory (community councils) či jinými příslušnými činiteli. Po více než desetiletí Chávezova vláda ve svých zákonech a při jejich politickém provádění rozhodně prosazovala zájmy pracující většiny na úkor zájmů kapitalistické elity.

Bezprostřední využívání vládní moci bylo ve venezuelském „revolučním státu“ doprovázeno druhým, doplňujícím přístupem: paralelismem. U vědomí toho, že existující národní, státní a místní vládní aparát je nadále osazen starou byrokracií a technokracií, venezuelská vláda zavedla a prosazovala prostřednictvím jak exekutivních, tak legislativních iniciativ různé lidové mise (delegace), které byly s tradičními státními institucemi paralelní. Spíše než aby se zabývaly přímou konfrontací se starým kastovnictvím a podněcovaly předčasné společenské konflikty, poskytovaly tyto paralelní instituce to, co bylo mnohem potřebnější: společenské služby, podporovaly participaci, formovaly uvědomění a vytvářely nové normy solidarity a společenské odpovědnosti. Organizování paralelních institucí je bolívarské uplatnění Marxova předpokladu, že dělnická třída „vyrve postupně moc“z rukou buržoazie (Marx a Engels 1998). Paralelismus je nepochybně prospěšnou strategií umožňující formování nové hegemonie, utváření vedení, praxe, společenských vztahů a ideologie – které na úkor zisku upřednostňují novou kulturu solidarity, spolupráce, participace a potřeb lidí. Paralelní instituce ve formě společenských misí se vyhýbají přímé konfrontaci s existujícím kapitalistickým státem, ale současně anticipují, že jakékoli příští pokusy tyto mise zrušit či narušovat jejich působení, se pravděpodobně setkají s angažovanými, sebejistými a zkušenými komunitními aktivisty, kteří nebudou ochotni se svých práv či mocí vzdát. Mise poskytují důležité humanitní služby dělnické třídě, městské a vesnické chudině a společenstvím, která nejsou službami dostatečně zajištěna.

Vláda přesměrovala příjmy z naftových pronájmů a licenčních poplatků do misijních fondů sociálních služeb. Mise Robinson a Mise Rivas poskytují bezplatné primární a navazující vzdělání pro dospělé. S pomocí kubánských dobrovolnických lékařů umožňuje mise Barrio Al Dentro miliónům ve společenstvích snadný přístup ke zdravotní službě. Mise Mercal vytvořila sousedské obchody se smíšeným zbožím po celé zemi, které umožňují využívat dodávek základních potravin. Existuje mnoho dalších federálních programů pro zemědělství, venkov, bydlení, rybářství, družstva a nezávislá komunitní média.  Nejvýraznější charakteristikou každé z těchto vládou podporovaných misí a programů je demokratická participace. Demokraticky zvolené a spolupracující komunitní výbory zajišťují trvalý dialog s občany. O mnohém vypovídá skutečnost, že existuje více než 600 továrních výborů v primárním průmyslu, které kontrolují výrobu, pracovní podmínky a vztahy ve společenství.

Zkušenosti a strategie venezuelské revoluce prokazují v průběhu posledních deseti let platnost a hodnotu různých marxistických vůdčích zásad, jež ukazují, jak by měli revolucionáři využívat strategie „revolučního státu“: společenské bytí podmiňuje společenské vědomí; společensko ekonomické struktury jsou rámcem politické a kulturní praxe; a základní společenské změny vyžadují nové společenské vztahy a struktury. Kapitalistický stát nemůže plnit socialistické úkoly. Co tedy mají revolucionáři dělat? Chápat historický materialismus a využívat jej v zájmu revoluce. S jasnou strategií a pružnou taktikou může revoluční hnutí záměrně využívat kapitalistický stát k jeho cílevědomé demontáži, přičemž může současně - řečeno Marxovými slovy - budovat socialistickou „dělnickou samosprávu“.

 

3. O státu

 

Stát není pouze vláda, a ani vláda samotná nepředstavuje stát jako celek; využívání „státu pro revoluci“, využívání vládní moci pro revoluční transformaci však není jen důležité, ale pro socialismus 21. století přímo nezbytné. To je velká dialektika. Marxistický přístup ke společnosti ukazuje, jaká je materiální skutečnost, kde existují historické rozpory, nebo kde mohou vznikat, a jak může uvědomělý lidský zásah ovlivnit vývoj. Jak bylo vyjádřeno v nesčetných pojednáních a diskusích, stát má mnohé vzájemně se ovlivňující složky. Obecně vzato, stát organizuje společenskou reprodukci společenských vztahů. O státní moci bychom měli hovořit jako o výrazu panujících třídních vztahů a o státním aparátu jako o institucionalizovaných politických zprostředkovatelích zavádění a posilování třídních vztahů.  Státní moc navíc závisí na konsensu populace, s dominantním hegemonistickým třídním vedením, reprodukovaným ideologicky a kulturně v obvyklé praxi a v každodenních normách (Gramsci 1971).

Státní moc se tudíž skládá: 1. z výrobních sil a vztahů; 2. ze státního aparátu, který stanoví a vynucuje pravidla; a 3. z kulturní a ideologické praxe, která legitimizuje třídní vztahy a normy.  V třídní společnosti přeměňuje tato moc vztahy mezi třídami ve strukturu institucí a vyjadřuje tyto vztahy v politice. Jinými slovy, státní institucionální aparát (vláda) je primárně manifestací společenské dělby práce vyjádřené v obsahu a účincích vládní politiky (Therborn 2008). Politika vlády v kapitalistickém státu závisí na tržních vztazích a reprodukuje je prostřednictvím zákonů, řízení a vymáhání (vynucování).

V současných kapitalistických státech média a kulturní průmysl prozatím prosazují, podněcují a reprodukují ideologické výklady a kulturní praxi odpovídající kapitalismu.  Navíc, stát je vztah, nejenom instituce či nástroj.  Státní moc ustavuje, vyjadřuje a reprodukuje třídní vztahy prostřednictvím politiky a praxe – včetně politiky a praxe kulturní a ideologické. Kapitalistický státní aparát využívá své politické a donucovací moci k udržení a rozšíření třídních vztahů a k tomu, aby předešel jakýmkoli protestům namířeným proti této moci, případně sáhl k jejich potlačení. Kapitalistický státní aparát funguje jako politický manažer a reprodukční činitel třídních vztahů, včetně námezdní práce, soukromých zisků a tržních principů, přičemž vyjadřuje a posiluje ideologii a kulturní praxi, jež legitimizuje kapitalistické vztahy, které produkují individualismus, konzumní chování (spotřebitelství) a lacinou zábavu. Při dané triádě státní moci je snadnější rozpoznat, odlišit a pochopit jak kapitalistický stát, který znárodňuje průmysl, tak socialistický stát, který zavádí tržní vztahy.

Kapitalismus může fungovat se státem provozovanou produkcí, přičemž poskytované mzdy a hlavně zisky zůstávají nedotknutelné. Socialistický stát může krátkodobě existovat s rozdrobeným, atomizovaným trhem, při současné péči o to, aby byly reprodukovány normy a praxe společenské produkce a společenského prospěchu – dlouhodobě však tržní vztahy směřují k tomu, že je podrývána solidarita, společenská odpovědnost a vztahy spolupráce (Lebowitz 2012), jak rozpoznal Mészáros (1994) v jugoslávské „socialistické“ tržní zkušenosti.

Kapitalistický stát se vyznačuje tržními mechanismy a manažerským řízením výroby, aparát je složen ze stranických politiků, byrokratů a technokratů, kulturní normy představuje průmysl zábavy (často spíše povyražení) a spotřebitelství. Socialistický stát by měl vést ke kolektivní účasti, ke společensky odpovídající produkci a ke kolektivnímu, demokratickému plánování, přičemž politika a kultura by měly být charakterizovány přesvědčováním veřejnosti a vedením k účasti na veškeré kulturní produkci a aktivitě.

Obecně vzato, stát by měl být charakterizován svými úkoly, osazenstvem a procesy rozhodování a správy. O jeho třídním charakteru vypovídá, jaké třídní vztahy chrání, jakým pravidlům a zákonům dává vzniknout a jaké prosazuje. Socialistický stát má menší nároky na množství úředníků, protože politiku a praxi iniciují, uplatňují a hodnotí dělníci a společenstevní organizace sami a samostatně. Socialistický stát se neobejde bez zákonů, ale významnější je, že si vláda plnění nevynucuje, ale dělnická třída a jiní pokrokoví společenští činitelé uskutečňují a zavádějí zákony a politiku z vlastní vůle  - což je perspektiva, kterou kodifikuje Venezuelská bolívarská ústava (Lebowitz 2006). Kapitalistický stát podněcuje atomizaci konzumentů, privatizaci společenských aktivit a zavádí tržní pravidla: ochranu trhu a reprodukci soukromého vlastnictví a kapitálu, prosazování námezdní práce a soukromých zisků. Socialistický stát by měl spoléhat na lidskou solidaritu, kolektivismus, rovnost, participaci a veřejnou transparentnost: prosazuje veřejné disputace (rozhovory) a diskuse, veřejné vlastnictví a spolupráci, demokratické rozhodování. Lebowitz (2010) nabízí životné, přijatelné shrnutí socialismu 21. století, jak je anticipován v praxi venezuelských komunálních výborů.

Venezuela je kapitalistická země. Bolívarský socialista Chávez je prezidentem. Většinu v Národním shromáždění má socialistická PSUV. Ústava proklamuje participační demokracii. Počet misí, výborů se nadále rozšiřuje, prosazují se programy veřejné služby, znárodňování. Venezuela je nicméně kapitalistickou zemí. Deset miliónů může v říjnu 2012 volit Cháveze a socialismus.  Možná, že už více než 8 miliónů dělníků dá přednost továrním výborům. Více než 30 000 dělníků může být členy dělnických milicí. Přesto zůstává Venezuela kapitalistickou zemí. Zatím.

Michael Lebowitz (2010) nazývá Venezuelu „rentiérským“ (pachtýřským) kapitalismem, protože její primární zdroj, nafta, je od roku 1976 znárodněn převedením do státního vlastnictví a globální naftoví obři si většinu naftových polí od státu „pronajímají“. Až dosud vyjadřuje panující společenské vztahy ve Venezuele skutečnost, že pro ně platí klasická charakteristika kapitalistického vykořisťování pracovní síly, tj. že kapitalisté vyplácejí mzdy a ponechávají si nadhodnotu jako zisk. Žádná korporace „nevlastní“ naftu, poplatky za využívání naftových polí a licenční poplatky za těžbu nafty však nepřekážejí vytěžování bohatství z vrtů, rafinace, zpracování a distribuce nafty. Technicky vzato, jsou poplatky za pronájem a licence podílem venezuelské vlády na nadhodnotě, neboť trvají kapitalistické společenské vztahy, zakládané na výrobě zboží pro trh a reprodukované námezdní prací. Nafta zajišťuje ve Venezuele téměř 80% exportu a asi 25% HDP.

Venezuela má páté největší naftové rezervy a je možné, že má také největší naftová pole v živičných břidlicích na světě. Přes takové naftové bohatství je rozvoj ve Venezuele pokřivený. Obyvatelstvo je soustředěno ve městech na mořském pobřeží, zemědělství je zanedbané a nutí zboží dovážet. Vedle  naftové produkce má Venezuela i další velký průmysl, včetně hliníkového, ocelářského, papírenského průmyslu, produkce surového cukru, montáže automobilů, textilek, produkce rýže, drobné produkce potravin a nápojů a mezi jiným i průmysl mediální zábavy (Enright, Frances, & Saaverda 1996). Venezuelská ekonomika byla soukromou, komerční a kapitalistickou.  Kapitalismus však měl své vnitřní rozpory plynoucí z nadprodukce a třídní nerovnosti.

Globální kapitalistický triumfalismus v krátkém čase s relativním poklidem ve Venezuele skoncoval. Stejně jako pád berlínské zdi vedla i neoliberální politika Perezovy vlády ve Venezuele v 80. letech v Caracasu k masovým nepokojům a k projevům odporu. Od roku 1992 Hugo Chávez ztělesňoval a formuloval ve Venezuele nové protikapitalistické směřování. Venezuela může stále ještě být kapitalistickou, ale vláda už kapitalistickou není a dochází k jejímu všudypřítomnému pronikání.  Kapitalistický stát se nachází v obklíčení.

 

4. Reprodukce, reformy a revoluce

 

Při takovém chápání státu vznikají určité teoretické a praktické otázky: Zůstane Chávezův stát oddaný úkolu prosazovat socialistické vztahy a uchová si takovou moc? Co již udělala a co bude schopna vláda PSUV/Chavézova  s touto mocí činit? Jaký existuje empirický důkaz toho, že akce státního aparátu vedou k udržování a  reprodukci kapitalistických společenských vztahů? Existuje důkaz, že politika vlády a její akce jsou v souladu se zájmy dělnické třídy a se socialistickými vztahy? Jaké podmínky pro změnu existují a jak reálně může politika a praxe vlády podporovat kolektivní akce a moc dělnické třídy? Neuchovává snad a nechrání (případně nevynucuje a nevymáhá) naopak reálná politika a praxe kapitalistické vykořisťování a panství této třídy?  Kapitalismus vytváří nadhodnotu prostřednictvím produkce zboží a kořistění z pracovní síly, musí proto nezbytně reprodukovat společenské vztahy s námezdními dělníky, manažery, vlastníky a ekonomickými, politickými a kulturními institucemi, které takové vztahy normalizují. Jaké společenské vztahy byly v průběhu posledních deseti let reprodukovány?  Jakou roli sehrávala vláda při udržování či ochraně kapitalistické třídy? Jakou roli sehrával Chávezův stát při demontáži kapitalistických vztahů, soukromých zisků a námezdní práce? Dělala vláda pokroky v zatlačování kapitalismu, neorganizovali se snad kapitalisté úspěšně proti akcím vlády, nebyla politika vlády samolibá a až příliš optimistická? Jakou roli hrál bolívarský stát při podporování kolektivní kontroly nad produkcí společenského bohatství? Jinými slovy, jak se ve Venezuele dialekticky rozvíjely tři složky státní moci a jaké byly společenské síly, jež zasahovaly do třídních vztahů a do státní moci? Kapitalistické vztahy výroby (vlastnictví, kontrola, řízení, zisk) se rozšiřovaly, udržovaly nebo byly omezovány? Prosazoval státní aparát (státní správa, legislativa, soudnictví a policie) zákony a politiku, jež ochraňovala kapitalistické vztahy, nebo skutečně rozvíjel vztahy socialistické? Byla podporována nebo se uplatňovala taková kulturní a ideologická praxe, jež podněcovala kolektivní spolupráci, solidaritu, účast občanů, tvořivost a společenskou spravedlnost, nebo se udržoval  konzumerismus, sebeuspokojení a pasivní diváctví?

I zběžný pohled na politickou trajektorii PSUV a společenských hnutí v dnešní Venezuele ukazuje, že lidem zvolené revoluční vedení uvědoměle využívá své vládní moci k tomu, aby potlačovalo existující společenské rozpory a uvolňovalo třídní konflikty, které mohou být řešeny pouze prostřednictvím sladěné revoluční třídní akce. Tyto konflikty nemohou být harmonizovány, ale ani systematicky tlumeny; poskytují tak podněty a příležitosti pro organizovanou dělnickou třídu, aby přeměňovala společenské vztahy a vytlačovala kapitalistický stát, nikoliv svou vládu. Vládní politika a Chávezovo vedení, včetně velkých sekcí PSUV, se záměrně zaměřují na rozšiřování socialistických vztahů do celé společnosti a na jejich intenzifikaci: rozšiřují je prostřednictvím dalšího znárodňování v průmyslu a ve službách; zintenzivňují třídní vztahy trváním na dělnické kontrole výroby, ustavováním dělnických milicí a podporou iniciativ společenských hnutí k urychlování pozemkové a bytové reformy a přístupu k médiím. Venezuelský státní aparát rozšiřuje socialistické vztahy, vytváří prostor pro nové třídní vztahy, které ztěžují výrobu pro zisk a přeměnu práce ve zboží a podporují naopak zásahy ve prospěch produkce základních produktů a služeb (jak je to vyjádřeno v nových zákonech o médiích, výživě, produkci a občanských právech). Ke konfrontacím brzy dojde, neboť jak říká VP Elias Jaua: „bez konfrontace nemůže být společenského přínosu dosaženo“ (Janua 2011).

Strategie „revolučního státu“ je cílevědomým procesem výstavby nezávislých institucí dělnické třídy, které mají moc rozhodovat a kontrolovat.  Tato strategie má tři vzájemně spjaté prvky, jež odpovídají třem složkám charakterizujícím státní moc, jak byly uvedeny dříve: výrobě a vlastnictví; politické moci; kulturním normám. Chávezova vláda prohlásila socialismus za svůj cíl, s dělnickou kontrolou nad znárodněnými výrobními prostředky jako svým prvním krokem. To není jednoduché znárodnění omezující se na vyvlastnění průmyslu státem. Změna vlastnictví výrobních prostředků zahrnuje spíše zákony a politiku, které mění výrobní vztahy prostřednictvím dělnických výborů, komunitních výborů a dělnických milicí – nejde o státní kontrolu nad výrobou; o alokaci zdrojů v místě, v regionu a v celonárodním měřítku rozhodují dělníci a kontrola prostřednictvím společenství.

Chávezův každotýdenní tříhodinový televizní program, „Alo Presidente!“ je jen ikonickým příkladem vládní ideologické a přesvědčovací kampaně v zájmu socialismu 21. století. Ještě významnější je, že oblíbené programy nových televizí veřejné služby (ViVe TV, TVes a Avuka TV) a stovky komunitních rozhlasů a televizních stanic, organizovaných komunitními výbory, ukazují, jak v zájmu nové společnosti proniká demokratická masová komunikace do každodenního života – přístupem k médiím, veřejnými diskusemi a participační komunikací – čímkoliv, co odpovídá politickému přesvědčení programátorů.

5. Média ve Venezuele

 

Měnící se vlastnická struktura, výrobní praxe a programový obsah médií ve Venezuele, odhaluje strategii „revolučního státu“.  Státní aparát vyhlásil zákony, které nasazují uzdu produkci kapitalistických mediálních prostředků a rozšiřují přístup dělnické třídy do komunikačních prostředků prostřednictvím zákonů, které omezují soukromé vlastnictví a komunitnímu společenskému vlastnictví poskytují výhody; tím také vytvářejí veřejný prostor pro popularizaci demokracie, participace a nových společenských vztahů, které nejsou založeny na reklamě, zisku a trhu auditoria (diváků). Příběh komunitních médií je především příkladem třídního konfliktu, osvětlujícím, jak socialistická vláda využila moci k tomu, aby přiživila další stránku své moci ustavením a podporou nestátních institucí pod dělnickou kontrolou, které mohou šířit socialističtější a humanističtější kulturu.

Politická ekonomie médií ve Venezuele stále ještě odráží společenské vztahy charakteristické pro kapitalistickou společnost, avšak vpád paralelních komunitních médií do sféry, kterou ovládají komerční média a mířící proti jejich zburžoaznění, odhaluje možnosti strategie využívání státní moci proti státní moci, jinými slovy: strategie vytváření „revolučního státu“.

Historicky byla média ve Venezuele komerční, soukromá a vysoce koncentrovaná v několika rukách (Golinger 2004). Až dosud zajišťují komerční média více než 80 % všech mediálních operací.

Malá skupina podnikatelských rodin vlastní patnáct televizních stanic, včetně velkých celonárodních vysílačů: Venevisión, Teleleven, RCTV (skupina Granier) a Globovisión (Ravelova ostře protichávezovská UHF a kabelová stanice);  a několik regionálních stanic. Tato velká média úspěšně podporovala konzervativní a neoliberální vlády a byla vysoce zisková; produkováním  zábavných programů oslovujících masy lidí, od mýdlových oper po různá herní show a dramata, prodávala masové publikum zadavatelům reklam. Skupina Cisnerois, vlastník Venevisión, se stala významnou alternativní (secondtier) globální mediální společností, s více než 70 mediálními odbytišti v 39 zemích, včetně  Univisión, největší španělské  sítě v USA, DirecTV Latin America, AOL Latin America, Playboy Latin America, právě tak jako distributorem nápojů a potravin (CocaCola a Pizza Hut ve Venezuele aj.) a dalších kulturních produktů, včetně Los Leoners baseball team a  slavnosti Miss Venezuela. Venevisión produkuje každoročně kolem 184000 hodin telenovel, které jsou vysílány v 38 zemích – více než exportuje Argentina, Mexiko či dokonce slavní brazilští distributoři mýdlových oper.  Šest rodin vlastní šest největších deníků.

Obecně vzato, komerční média a zábavní průmysl zůstávají dominantní a robustní, jejich zisk ze sítě převyšuje zisk papírenského a automobilového průmyslu a zisk z veškeré zemědělské produkce. Komerční média jsou příznačně (s výjimkou Venevisión a donedávna deníku Ultimas Noticias) senzacechtivá, opoziční a čas od času ve svých útocích na Cháveze až fanatická.  Navíc, vedle velkých komerčních stanic existuje několik zvláštních národních vysílačů, jako je Vale TV a katolický vzdělávací kanál Meridiano, sportovní kanál La Puma, hudební kanál a La Tele, zábavný kanál (Wilpert 2007).

Politická ekonomie vcelku představuje: konsolidující se soukromé vlastnictví výrobních prostředků, hierarchizovanou produkci v zájmu zisku provozovanou zábavními médii, jež jsou udržována fondy z reklam; programy vytvářené a šířené s cílem zasáhnout spotřebitelské diváctvo, přinášející příběhy a témata, která podporují kapitalistické společenské vztahy, šíří pasivitu, pěstují úctu k autoritám a vedou k individualistickému konzumerismu.

6. Reakce a revoluce

 

Tyto podmínky mediální produkce se dramaticky změnily po puči v dubnu 2002, který byl instrumentován pod vedením velkých médií, zvláště vlastníků RCTV, spolu s Obchodní komorou a hierarchií katolické církve (to vše s pomocí konzultací s USA) (Gollinger 2006). Vůdcové puče uvěznili Cháveze, okamžitě „zrušili“ občanská práva a ústavu, rozpustili Národní shromáždění, uzavřeli jedinou nezávislou televizní stanici v zemi a ve své vlastní národní síti vysílali během trvání svého puče karikatury. Lidé však záhy spiknutí odhalili. Puč měl krátký život – byl přerušen a zablokován masovou občanskou akcí podněcovanou rodícími se komunitními médii v rukách uvědomělejších složek caracaské dělnické třídy, včetně nízkonapěťového komunitního rozhlasu a novinářských aktivistů, kteří vytiskli a rozšířili tisíce letáků, volajících po masových demonstracích proti puči (Sanchez 2002). (V květnu tito aktivisté vytvořili stanici on-line news, Aporrea.org (American Popular Revolutionary Assembly - Americké lidové revoluční shromáždění), která se stala v celonárodním společenství významnou institucí pro sbírání a třídění novinek a informací podporujících revoluci.)

Statisíce vyšly do ulic a obstoupily Miraflores, prezidentovo sídlo, kde měl puč svůj hlavní stan. Poté, když byl prezident Chávez osvobozen, lidé oslavovali své vítězství. Uvědomělejší vůdcové však hodnotili mocenské poměry střízlivěji. Zřejmě si uvědomili, že Chávezova vláda nesvrhla moc kapitalistického státu. Sedmdesát devět pracovníků médií z caracaského okruhu se setkalo s Chávezem a s dalšími vládními představiteli požadujícími větší nezávislost veřejných médií – média pro revoluci – nejen v politice, ale v praxi.

Třebaže vládou řízená VTV vysílala s celonárodním dosahem a byla všem dostupná, pracovníci v komunitních médiích ukazovali prstem na křehkost takové koncentrace masové komunikace. Trvali na existenci komunitních médií mimo stát, řízených dělníky v komunitách. Odpověď vlády byla okamžitá. Během roku měla Venezuela novou formaci komunikace: Ministerstvo komunikací a informací (MINCI) vyhlásilo „strategický cíl“ navrátit práva na komunikace veřejnosti, iniciací nezávislého komunitního média, při současném zvýšení regulace a monitoringu komerčních médii. MINCI vystupoval jako státní aparát odpovídající na požadavky dělnické třídy. Legitimní mocí státního aparátu (vlády) v revolučních rukách byly osloveny všechny tři prvky státní moci. Od samého počátku přicházela vláda řízená Chávezem se zákony a poskytovala zdroje k revolucionizaci politické ekonomie médií, včetně Organického telekomunikačního zákona z roku 2009, který stanovil práva komunitních médií (článek 12 mj. prohlašoval, že každý jednotlivec má právo vytvářet neziskové komunitní stanice). Státní aparát jednal tak, aby v médiích omezil kapitalistické vztahy a podpořil vztahy socialistické. Vlastnictví médií se změnilo. Veřejné vlastnictví bylo jako společenské vlastnictví rozšířeno, považováno za participační a kooperativní, pod přímou lidovou kontrolou vykonávanou občany v komunitách dělnické třídy.

Avšak mítinky, které začaly v roce 2002, vedly k mnohem jasnějšímu pochopení významu participační produkce samotných komunitních médií a k důraznějšímu poukazování na potřebu orientovat se na ně, což našlo své vyjádření v novém mediálním zákoně. Předně, Výnos o otevřeném komunitním rozhlasovém a televizním vysílání z roku 2002 vymezil kriteria pro produkci médií, jež upřednostňovala nezávisle produkovaná, ze společenství vycházející zprávy a programy. Dílčí reformní zákon o společenské odpovědnosti rozhlasu a TV (z roku 2006) načrtl práva médií a vyjádřil zájem na tom, „aby se účelem stalo prosazování společenské spravedlnosti a příspěvku k formování občanství, demokracie, míru, lidských práv, kultury, vzdělávání, zdraví a ke společenskému a ekonomickému rozvoji“ a „podpora občanské aktivity a bezprostřední účasti“ (MINCI 2006, 9, 14). Během několika dalších let bylo zorganizováno a licenci obdrželo více než 300 FM rozhlasů a TV vysílačů. V roce 2011 působilo ve Venezuele na 1200 komunitních mediálních filiálek (Venezuela en Noticias 2012). Vláda poskytovala zařízení, technické zdroje a zajišťovala přípravu využívající společenský fond, vzniklý z odvodů ze znárodněného průmyslu – současně poukazovala na kapitalistické výsady týkající se zdrojů a přeměňovala tyto zdroje v podporu participační demokracie. Pomocí licencí poskytovala vláda prostor pro veřejná média – nikoli nízkospektrální a nízkowatová, která jsou v mnoha zemích pro místní média běžně dostupná – spektrum, kapacita a geografie takového „komunitního“ rozhlasového vysílání byla taková, že například v Caracasu zasahovala na 3 milióny občanů.

 Při využívání „revolučního státu“ se praxe mediální produkce a řízení změnila. Zajišťováním přímého vstupu a kontroly dělnickou třídou legitimizovanou zákony a licencováním se umocňoval hlas revoluce.  Komerční, státní, straničtí a náboženští oficiální činitelé byli naopak z veřejných médií vyloučeni; zákon požadoval, aby 70% produkce závazně vycházelo ze samotného komunitního výboru.

Několik příkladů může pomoci ilustrovat, jak socialistický státní aparát využíval své moci k revolucionizování politické ekonomie médií a k jejich nekompromisnímu vlivu na kulturní praxi. Nejsnáze zjistitelnou změnou v krajině venezuelských médií byl rozvoj a šíření celonárodního veřejného vysílání. Programy a způsoby produkce programů ukazovaly, jakou kulturní praxi vytváří demokratičtější politická ekonomie. Dodatečně k Telesur, družstevnímu satelitnímu televiznímu pokusu Venezuely, Argentiny, Uruguaye, Kuby a Bolívie (Artz 2006) a ANTV, televiznímu kanálu Národního shromáždění, vznikly ještě tři velké DTH vysílací stanice: TVes, ViVe a Avila TV. Tyto veřejné vysílací stanice jsou především zajištěny financemi z příspěvků Společenského fondu a „reklam“ pro národní společenské služby. Každá z nich je řízena nezávisle, bez usměrňování a dozoru, či dokonce schvalování státem – jak je zřejmé i z některých show, která byla vůči Chávezovi a vládě vysoce kritická. Produkce a programová praxe demonstruje dialektický vztah mezi bytím určujícím společenské vědomí, protože příslušní producenti, editoři, komentátoři a tvůrci obrazové části pomáhají formovat pro novou společnost nové lidské bytosti – jejich společenské přesvědčení, jejich lidské bytí je inspirováno prudkým růstem jejich uvědomění a vědomím významu jejich vlastní tvořivosti a moci, kterou disponují, jakož i zkušenostmi se společenskými rozpory.

V mnoha rozhovorech a interview s producenty, řediteli a techniky (vedených mezi rokem 2006 a 2009 osobně a v letech 2000 a 2011 elektronicky) se ukazovalo, jak zkušenost z demokratické participace a rozhodování, jež kladly důraz na společenství, dělníky, ženy, původní obyvatelstvo a průměrného občana a upřednostňovaly je, vedla ke zvyšující se tužbě po novém uspořádání a stupňující se rozhodnosti jít touto cestou.

7. Veřejná média, přístup veřejnosti

V roce 2007 vypršela licence na vysílání pro RCTV, největší soukromý vysílač v zemi. CONATEL (National Telecommunication Commission) a MINCI přezkoumaly zřizovací listinu, kterou RCTV porušil a zjistily, že došlo i k porušení řady zákonů upravujících vysílání. Navíc, nová Ústava vyžadovala rozšiřovat veřejné vysílání, takže Kanál 2 dostal licenci na Venezuelskou společenskou televizi TVes (vyslovováno „te ves“ – což ve španělštině znamená „sledujete sami sebe“). TVes, stejně jako RCTV, pokračovala ve vysílání prostřednictvím satelitu a kabelové televize. Zatímco Globovisión, Venevisión a místní soukromé stanice zůstávaly v opozici k bolívarskému společenskému projektu, TVes se stala prvním celonárodním vysílačem vysílajícím ve veřejném zájmu a s přístupem veřejnosti (Ciccariello-Maher 2007).

TVes je veřejně řízenou stanicí se správní radou volenou odbory a komunitními organizacemi. Vybavena fondem ve výši 11 miliónů dolarů od Národního shromáždění (a z výnosů některých společenských služeb produkujících reklamu) TVes spoléhá hodně na nezávislé producenty (PIN), novináře a producenty v komunitách. Sedmdesát osm těchto nezávislých producentů nabízí v celoročním programu TVes asi 229 programů. Podle ministra komunikací, Williama Lara (citováno v Ciccarello-Maher 2007), to znamená, být „pouze kanálem, jehož prostřednictvím se do etéru dostává nezávislá kulturní produkce“.

Poprvé v dějinách národního vysílání se dostává v TVes na význačné místo dělnická třída, ženy a původní obyvatelstvo. Ačkoliv jsou telenovely ve Venevisión a RCTV perfektní, TVes vysílá vůbec poprvé mýdlovou operu s černou představitelkou hlavní role.  Pravidelnou složkou vysílání na TVes jsou dokumenty z obecných dějin.

Vision Venezuela (ViVe) založená o čtyři roky dříve, se komunitní produkci věnuje téměř výlučně. V nezávislé, veřejné a kolektivně řízené ViVe financované ze Společenského fondu, je zakázána jakákoli komerční reklama.  Pouze 10 % programů je produkováno „v domě“, zbývajících 90% programů pochází od komunitních videographers a dokumentaristů (specializujících se např. na výsadbu a pěstování plodin, na domorodá hudební představení, na místní kulturní aktivity a investigativní informace týkající se ubytování, akcií veřejných podniků a také náboženských událostí). Více než 14 000 společenství vysílalo v minulých deseti letech v průměru asi 40 půlhodinových show týdně.

Pokud jde o jejich komunitní produkční zaměření, poprvé jsou v národní televizi prominenty ženy, Afro-Venezuelané a původní obyvatelstvo. Aby byla zajištěna kvalitní produkce, organizuje ViVe prostřednictvím komunitních a některých dělnických výborů na komunitní základně průpravu pro videoprodukci.  Bolívarský socialistický projekt „vytváří společenské mise týkající se zdraví a vzdělání pro chudé. ViVe bude ekvivalentem televize, kde se může každý bez ohledu na třídu, barvu pleti nebo víru, účastnit velké politické diskuse o socialismu a přeměnách v této zemi“ (Sergio Arriasis, citovaný Wynterem 2010). ViVe není vysílačem veřejné služby, o jaký usiluje mediální reformní hnutí v USA. ViVe je spíše veřejnosti přístupná, veřejností kontrolovaná a veřejností produkovaná komunikace. ViVe má v každém regionu země mobilní přenosné stanice, pořádá kursy, v nichž si mohou občané osvojovat dovednosti spojené s vysíláním. S tím, jak komunity dělnické třídy a jednotlivci – přímo se účastnící a kolektivně spolupracující – produkují solidární média a demokratickou kulturní zkušenost, vzniká nová společenská moc. Tito tvořiví producenti představují nové lidské bytosti, činitele, kteří mezi pracujícími a jejich spojenci solidárně a pro solidaritu uvědoměle pracují.

Zmínit se je nutné o jednom z dalších významných veřejných vysílačů, a to pro jeho spojení s venezuelskou mládeží. Avila TV byla původně založena v roce 2006 jako část socialistické komunikační iniciativy dřívějšího bolívarského starosty Caracasu, Juana Barretta. Přibližně čtyři sta dvaceti- až třicetiletých produkuje, píše, edituje, filmuje a vysílá kousavé kreativní programy zaměřené na městskou mládež. Avila by mohla být charakterizována jako stanice s hip-hop vnímavostí a socialistickou hudebností. Typický vysílací den v Avile zahrnuje zprávy, politické talk show, uvádějící na význačném místě problémy mezinárodní i komunitní a telenovely o caracaských dělnických rodinách, nikoli však komerci. Ve své programové orientaci se otevřeně hlásí k novému společenskému uspořádání, jak to vyjádřil jeden z mnoha mladých producentů: „Nesnažíme se prodávat šampony či uvádět značková oblečení nebo jiné kapitalistické produkty tohoto druhu. Věrni našim zásadám, snažíme se bojovat proti konzumerismu“ (Mellado 2009). Při sledování Avila TV diváci rychle zaznamenávají styl, akcenty, strukturu programů. Občas tu dokonce i hudba působí argumentativně, naléhavě. Avila „není jako ViVe, která dává přednost diskusím, my upřednostňujeme estetiku“ (Mellado 2009).

Například v létě 2009 vysílala Avila týdenní seriál nazvaný „El Entrompe de Falopio“, o ženách a genderových problémech za revoluce. Celoroční program naživo „Hlas, tvář a boj lidu“ zahrnoval i jednu část, nazvanou „Beztrestnost“, kde hostitelé, hosté a lidé v obecenstvu ostře kritizovali vládu za to, že amnestovala vůdce puče z roku 2002. Dokonce i telenovely mají politický spodní tón, s nijak subtilními ostny vůči opozici za nedemokratickou obstrukci a vůči vládě za to, že nestraní dostatečně zájmům dělnické třídy, nepostupuje k socialismu rychleji. K vysoce kvalitním dokumentům, které jsou profesionálně a tvořivé produkovány, patřil v roce 2008 „El Golpe“ (Puč), který vyvolal velký ohlas a v roce 2009 nejzajímavější „200 let Caracasu: rebelantský kapitál na kontinentu“. Mladí producenti na Avile vysílají také show o Afro-Venezuelanech, kulturách dřívějších obyvatel a o homosexualitě – o všech těch námětech, které jsou ignorovány, či tabuizovány v komerčních televizích. A konečně, Avila je integrální součástí RED TV (Vzdělávání pro revoluci a rozvoj ve Venezuele), celoměstského vzdělávacího projektu, který má přivést skupiny v komunitách dělnické třídy v Caracasu k psaní scénářů a videoprodukci. V roce 2010 mělo padesát pět komunitních výborů v Caracasu mediální výbory, kde členové komunit získávali rozsáhlou přípravu, kde byli vyučováni a vybavováni kamerami, počítači a softwarem na videoprodukci a post-produkci. Výbory komunitních médií pak měly v Avile pravidelný denní rozpis na 10 - 15 minutové vysílání své videoprodukce.

Jinými slovy, socialistická vláda vytváří pro celonárodní a lokální účely zákony, poskytuje zdroje a připravuje prostor pro nekomerční, nekapitalistickou mediální produkci. Ve slovníku bolívarského projektu, noví „protagonisté“ se mohou plně podílet na vytváření své vlastní kultury, přicházet se svými vlastními příběhy, mohou vyjadřovat své vlastní zájmy. S tím, jak dělají videa, televizi a jak komunikují, se také proměňují v nové lidské bytosti. Život a cenné, oceňované a sdílené zkušenosti dělnických komunit a komunitních aktivistů ukazují národu, co tyto nové tvořivé bytosti mohou a co dokáží tím, že se účastní přeměny společnosti  z kapitalismu do socialismu.

8. Komunitní média: nezávislost a účastenství

 

Komunální rozhlas a televize mají ve Venezuele bohatou tradici participační komunikace, která historicky a politicky předcházela a kterou tyto velké počiny vysílačů doplňují. Původně byla inspirátorem všech Catia TV v Caracasu, první legální komunitní televize v zemi. Heslo Catia televize: „Nedívejte se na TV, dělejte TV!“, si je možné přečíst na vnějším obvodu jejího televizního vysílače a každodenně je naplňují spolupracující a rotující týmy čtyř až sedmi producentů, organizovaných v ECPAIs (Nezávislých komunitních audiovizuálních produkčních týmech). Každá ECPAIs si rozhoduje o tématech, formátu, estetice a obsahu vysílaných programů, „kladoucích důraz na vyprávění z barrio[4. Barrio, španělsky: městská čtvrť (pozn. překladatele MF).], na rozpory a změny…“ (Vasquez 2009). Catia TV uplatňuje zásady lidového vzdělávání a demokratické participace, svou televizní produkci a programy sestavuje s pomocí komunikačních geril: malířů nástěnných maleb, lidových vyprávěčů, ústního podání historie, řemeslných tvůrců i loutkářů. Účelem je „jednat jako organizační nástroj, jehož prostřednictvím komunity vedou své vlastní audiovisuální disputace!“ (Catia TVe Collective 2006). Společné vyučování a učení je zajišťováno řadou ECPAIs, kteří „mají znalosti o komunikaci, disponují kritickými analýzami podmínek a společenského kontextu, v němž musí individua či skupiny žít; identifikují kulturní a ideologické hodnoty, jež ovlivňují skupinové či kolektivní vize; napomáhají při osvojování skutečnosti a toho, jak působí; spojují učení s kolektivní výstavbou vědění;  identifikují a analyzují (svou) vlastní praxi“ (Catia TVe Collective 2006).

Catia TV, jež se nakonec přeměnila ve společenské hnutí, které na základě jejího působení vzniklo, a které se šířilo a organicky rozvíjelo na základě bezprostřední interakce s komunitou, začínala jako Kulturní centrum Simona Rodriqueze, tj. jako dobrovolnický projekt budování společenství, předvádějící v opuštěných budovách na sídlištích filmy a videa. Už před Chávezovým zvolením v roce 1998 uvádělo kulturní centrum v komunitních centrech Západní Catie zprávy a zábavné pořady. (Dřívější vedoucí Kulturního centra byla Blanca Eekhout, jež je nyní prezidentkou ViVe TV, šířící v jádru svého vysílání radikální participační společenský étos a vycházející tak vstříc revolučním impulsům bolívarské vlády.) Catia, sledující národní výzvu rozvíjet komunitní média, získala licenci v roce 2000. Po dubnovém puči v roce 2002 byl prosazen standard participační, demokratické televize s přístupem veřejnosti – model, který byl napodobován stovkami komunitních médií, které byly po roce 2003 zakládány.

„Základním principem Catia TVe je podněcovat participaci v rámci organizovaných společenství. Catia TVe usiluje o participaci komunit tvorbou audiovizuální produkce, reflektující boje ve společenství a demonstrující, jak uvnitř komunity budovat sítě! Cílem je vybudovat média, která si lidé přejí, s demokratickou participací založenou na dialogu. Jako součást těchto záměrů a se zřetelem k tomu, že komunitní média jsou prostorem, jejž lid využívá k výkonu své moci, musí být přinejmenším 70 procent Catia TVe programů produkováno zevnitř komunity! Protože Catia TVe je televizní stanicí spojenou s dělnickou třídou, každý účastník Catia TVe má základní uvědomění a společenskou odpovědnost! Catia TVe sdílí komunikační prostor a způsob protestu s organizovanými skupinami, která pocházejí z různých komunit v Caracasu“ (Catia TVe Collective 2006).

Po celé Venezuele nyní vysílají tucty komunitních televizních stanic. Ne všechny ale dosahují při snaze dosáhnout účasti komunity na produkci úspěchu. Petare TV byla zřízena bez většího vstupu místního společenství, a navzdory financování, technologii a přípravě zápasí s nedostatečnou spoluprací a nedostatečným organickým napojením na usedlíky. Ukazuje tak, jak marné jsou vládní iniciativy, pokud se nesetkají se zájmem a nevyprovokují účast: Petarský komunální výbor živoří; imigranti, kteří před nedávnem přišli z Kolumbie, způsobili společenský rozvrat: kriminalitu, nezaměstnanost, přinesli drogy a způsobili rozklad, kterým se dnes petarský každodenní život vyznačuje. Občané jsou spíše zastrašováni než motivováni. Petarská TV je tak jednou z více stanic na sídlištích, které až dosud nepociťují společenskou odpovědnost a nevěří v kolektivní akci. Její zkušenost dokládá, že státní aparát nemůže vnucovat participaci nebo nové společenské uspořádání; socialismus a přechod k socialismu vyžaduje participaci, iniciativu, čas, nadání k tvorbě a organické spojení se životem ve společenství. Nespokojenost a kapitulace nejsou motivací, která by mohla ke společenské změně vést. 

Afro TV v Balo Vento, na východním pobřeží Venezuely, dokládá naopak kulturní a společenský potenciál komunitního média, vedeného místními aktivisty a spojeného s politicky se probouzejícím společenstvím.  Asi 15% z Venezuelanů jsou Afro-Venezuelané, historické dědictví Španěly zavlečeného otroctví na kokosových plantážích na východě. Balo Vento bylo ústřední vládou po dlouhou dobu zanedbávané, odsuzované k pokračujícímu vykořisťování, při zbývajících malých pěstitelích kakaových bobů. Po prodiskutování a přijetí nové Ústavy, která ustavila Venezuelu jako multietnickou, kulturně pluralitní společnost, zřídila vláda v Národním shromáždění z potomků Afričanů podvýbor.  Na Balo Vento byly rozšířeny vzdělávací, zdravotnické a ubytovací mise, spolu s vytvořením příležitosti pro působení veřejných, nezávislých komunitních médií. Afro TV byla prvotním regionálním mediálním projektem, na jehož spuštění se podílela velká skupina místních aktivistů. Součástí jejího poslání bylo znovunabytí vědomí o africké minulosti, připomínání kulturní a umělecké přítomnosti a organizování veřejných diskusí o současných záležitostech, které jsou pro Balo Vento důležité, jako je pozemková reforma, rozvoj a dělnická kontrola nad kakaovou produkcí.

V roce 2009 vysílala Afro TV 4 – 5 hodin denně na signálu UHF. Je dostupná také prostřednictvím internetu. K prvotním programům patřilo „Cimmarones“, vyprávění o vzpouře otroků a „Que Es Eso“, uvádějící v hlavním programu osobnosti, vyprávějící o svých životních osudech (Perdemo 2009). Afro TV, která je ve svém působení umírněnou, dokládá nicméně vztah mezi přístupem k médiím a komunitní kulturní zkušeností, a tím i dialektický vývoj formování nových lidských bytostí prostřednictvím účasti na utváření své vlastní existence. Slovy Ana Viloria, ředitelky Alternativních a komunitních médií v MINCI, „Komunitní média zviditelňují naše tváře, naše hlasy, takže víme, že to, co děláme, je spojeno s humanitou. Stáváme se protagonisty! Považujeme za svou vlastní věc učit se ideám a používat nástroje, které jsou politickému činiteli dostupné“ (Viloria 2009).

V současnosti je více než 100 000 místních aktivistů, kteří pracují ve více než čtyřech stech místních rozhlasových vysílačů a ve čtyřiceti televizních stanicích, s asi 800 vysílači, které jsou v různém stadiu příprav, produkce, průpravy, licencování a pravidelného vysílání (většina z nich by měla být zkompletována do konce roku 2012). Komunitní média jsou pro MINCI národní prioritou od roku 2008, kdy přišlo s novým strategickým plánem na zakládání, průpravu a licencování místních médií, s  vysílací kapacitou, která má celonárodní dosah.

V roce 2009 zasahovala komunitní média 58% veškeré populace. Jak již bylo dříve uvedeno, tento národní program představuje trvalý dialog o komunikaci a sladěnou interakci mezi vládou a komunitami dělnické třídy. Jeho smyslem je zavést ve Venezuele zákony, praxi a demokratickou kontrolu nad médii. Příkladem tohoto vládního záměru byla Chávezova obrana rozhodnutí CONATEL (Národní telekomunikační komise) z roku 2008, „získat zpět 32 soukromých rozhlasů a tři soukromé televizní stanice, které porušily zákon o mediálním monopolu; tyto „stanice nyní náleží lidu“, který by měl ve Venezuele „kontrolovat strategické prostředky“ komunikace (Viloria 2009). Na všech úrovních, od úředních po teenage producenty, je socialismus 21. století představován jako proces vytváření nových společenských vztahů, počínaje vlastnictvím a kontrolou nad průmyslem včetně mediálního průmyslu, který by měl přispívat k formování nového společenského uvědomění a k utváření nových lidských bytostí napříč třídami.

Komunitní rozhlas ilustruje tento dialektický proces protagonisty iniciovaného vývoje politického uvědomění a moci. Na rádiu 23 de Enero (vysílajícím v Caracasu na 3 000 watech), místní výbor žurnalistů a producentů z více než 50 kolektivů společenských hnutí, vysílá týdně program složený z hudby, zkušeností, zdravotnictví, veřejných záležitostí a zpráv. Také v Caracasu se mladiství, prarodiče, diskžokejové a investigativní žurnalisté kolektivně podílejí na programu Radio Primero Negro, stanice, která má dlouhou historii komunitního organizování. Více než 60 programů týdně vysílají do éteru studenti, ženy z domácností, nezaměstnaní a členové komunitních organizací“ (Lujo 2009).  Aktivisté komunitních stanic obstarávají průzkumy a rozhovory s místními obyvateli, aby mohly nabízet programy, jež reagují na potřeby a zájmy všech; aby získali více účastníků pro práci stanice, nabízejí průpravu a expertízy staničních techniků. Obě tyto „komunitní“ stanice zasahují více než milión obyvatel Caracasu – nejde tudíž o typické „komunitní“ vysílače v USA nebo v dalších zemích Severu. Rozhlasová stanice Tumereno je řízena horníky a jejich společenstvím a produkuje své vlastní zprávy a programy. V Zulia, Maracaibo, řídí společenství původních obyvatel Radio Yupa, které vysílá v jejich domorodém jazyku a přináší příběhy a témata vyvozovaná z jejich historické kultury a reagující na jejich každodennost. Asi 40 televizních stanic a stovky rozhlasových stanic vysílá nyní nesčetné příběhy inspirované začátečníky, kteří mají mikrofon poprvé v rukách, pociťují moc komunikace a zažívají přímou zkušenost s významem demokracie a společenství (Labrique, 2011). Místní stanice mají vedoucí, ředitele a specialisty na kulturu, politiku a domorodou kulturu a místní problémy, kteří jsou „komunikační silou“ sloužící revoluční změně (Viloria 2009).

Participační žurnalismus a účastnická demokratická produkce ve ViVe, Avila, Catia TV, El Negro, Primero a jiných veřejných a komunitních médiích, má publikační možnosti, jak reflektovat měnící se společenské vztahy. Vysokoškolsky a profesionálně školení žurnalisté pracují bok po boku s komunitními dopisovateli a zúčastňujícími se novináři, a formulují a šíří tak zprávy a sdělení, jež jsou přesné, včasné, a pokud jde o jejich zarámování a zdroje demokratičtější, protože nejsou závislé na potřebách reklam či na diktátu editorů, jak je tomu v případě médií ovládaných trhem. Nové normy stranické objektivity slouží informačním a vzdělávacím potřebám většiny usilující o demokratickou kontrolu nad svými životy. Cílem socialismu 21. století, jak byl ve Venezuele vyhlášen a jak je prakticky uskutečňován (nikoli proto, aby dával najevo štědrost vlády a její dohled na požitky v zájmu veřejného blaha), není nic menšího, než poskytnout prostor dělnické třídě a jejím spojencům, jako protagonistům procesu restrukturace společenských vztahů, a překonat tak mj. i umělé normy profesionálního žurnalismu, který si dělá nárok na oddělování faktů od jejich obsahu.

Komunitní a veřejná média sloužící socialismu 21. století mění praxi a funkce médií v souladu s potřebami lidí, takže participační, sociálně uvědomělá média přispívají k nové kulturní hegemonii kreativní, socialistické humanity, stavící proti hegemonii konzumerismu a neoliberalismu kulturu spolupráce, solidarity a oddanosti poslání vytvářet spravedlivou a solidární společnost. V této směsi žurnalismus více rezonuje, je životnější, neboť zjišťuje fakta, zdroje a pravdy, jež odrážejí reálnou zkušenost a podmínky, v nichž žije dělnická třída.

Komunitní rozhlas, televize a noviny se ve Venezuele vstupem do kyberprostoru účastní navíc i tamních mediálních bitev. Aktivisté v médiích brzy rozpoznali význam komunikace prostřednictvím internetu. Aporrea.org  vystoupila on-line v květnu 2002, přičemž přivedla ke spolupráci tucty žurnalistů-aktivistů, spojených s komunitními výbory, komunitními médii a nezávislými novinami a časopisy. Při své spolupráci s Národní asociací komunitních a alternativních médií (ANMCLA), demonstruje hodnotu zpráv a informací, které komunitní média na síti získávají, jako jeden z nových prostředků, jak čelit dominanci komerčních médií.

Přitom však, přes větší přístup, větší zdroje a větší kulturní kapitál, spolupracuje privilegovaná mládež a vysokoškolští studenti s konzervativní stranou Primero Justica, pravicí financovaným Futuro Presente a dalšími opozičními skupinami, které - využívajíce  společenských médií a internetu -koordinovaně útočí na bolívarskou revoluci. Pravicová mládež se uchází o přízeň Státního departmentu USA, Freedom House, Cato Institutu a National Endowment for Democracy a dalších severoamerických vládních a soukromých agentur a je jimi financována. Dotována sedmi milióny dolarů z Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID), anti-Chávezovská mládež a studentské skupiny využívají twitter, facebook, blogy, webové stránky a e-mailovou poštu k destabilizaci vlády prostřednictvím šeptandy a agitace proti společenským programům a společenské reformě (Golinger 2010).

Venezuelská vláda z bojového pole neustoupila. V posledních několika letech vláda energicky rozšiřovala přístup k internetu pro milióny občanů. V roce 2000 mělo jen 4,1% Venezuelanů přístup k internetu, v roce 2009 již 33% (Internet World Stats, 2012). K osmi miliónům občanů, kteří mají přístup k internetu, což přímo vyvrací vyhlašování komerčních médií o internetových omezeních, vláda navíc zřídila 668 na komunitní bázi založených internetových „infocenter“, jež jsou občanům volně přístupná. V roce 2010 Ministerstvo pro vědu a technologie otevřelo 27 mobilních infocenter, která budou putovat do vzdálených oblastí v regionu Amazon, Andean a v zemědělských oblastech. Jde o infocentra, která současně poskytují bezplatné internetové služby a průpravu pro práci s počítači pro ty občany, kteří dříve přístup k technologiím neměli (Golinger 2010). Ministerstvo také rozpočtovalo 10 miliónů dolarů na výstavbu dalších 200 bezplatných kybercenter v sídlištích s nízkou obslužností.

Celkově poskytují současná infocentra přístup k internetu pro 2,5 miliónu trvalých uživatelů a až 10 miliónům diváků každoročně. Jako u všech komunikačních médií, i tu vláda podporuje participační demokracii, vyhledává způsoby, jak přesunout operování a správu na komunitní výbory, aby tak sami občané mohli kolektivně reagovat na zdejší technologické potřeby.

Rozšiřování přístupu pro dělnickou třídu a původní obyvatele je pouze částí řešení. Stejně jako u dalších společenských projektů, budou i tu protagonisté z dělnické třídy určovat, jak má „socialistický“ internet vypadat.  Fuchs načrtl určité širší kontury internetu založeného na „commons“ a na společnosti na „commons“ závislé (Fuchs 2012, 48). Kromě společensko kulturního upřednostňování participačních společenských programů, rozšiřování svobodného přístupu veřejnosti a komunitní správy, které mluví ve prospěch bolívarské revoluce, není však dosud vyjasněno, čím bude venezuelská revoluce k demokratičtějšímu, participačnímu internetu přispívat.

 

 

 

9. Socialistický trojúhelník

 

Trajektorie veřejného vysílání, komunitních médií a participační demokracie s přístupem veřejnosti do médií, je předzvěstí nové společenské funkce médií. Legalizována, financována a podporována novou bolívarskou vládou, která je u moci, mohou tato nezávislá komunitní média poskytovat i zábavu, ale významnější je, že jsou to média revoluční. Média, jež vysílají příběhy produkované dělnickou třídou, odrážející tvůrčí spolupráci a sdílenou zkušenost těch, kdo aspirují na to, aby si sami psali své příští dějiny; média, která vysílají poselství, příběhy a obrazy solidarity, podporují kolektivní akce, participační demokracii a komunity v boji za demokracii, společenskou spravedlnost, samosprávu a vedení společnosti dělnickou třídou, využívají svou vládní moc proti kapitalistickému státu, rozšiřují pozice pro dodatečnou participaci venezuelské dělnické a střední třídy, žen, mládeže, Afro-Venezuelanů, původního obyvatelstva a jiných obyvatel, kteří trpěli nedostatkem služeb a byli politicky, společensky a ekonomicky vylučováni. 

Bolívarská vláda využívá v zájmu socialismu 21. století svou legislativní, výkonnou a správní moc k tomu, aby podřizovala venezuelské národní zdroje širší kontrole dělnické třídy v souladu s demokratizací společenských vztahů. Vznikající lidová komunitní média představují to, co Michael Lebowitz (2010), který v tomto směru následoval Istvána Meszárose (1994, 2008), označuje jako „socialistický trojúhelník“. Mészáros a Lebowitz, kteří překračují ekonomistickou, deterministickou verzi marxismu, jež zkresluje historický materialismus, chápou, že politická ekonomie socialismu zahrnuje: 1. výrobní kapacitu a síly společnosti; 2. společenské vztahy „výroby“ humanity, chápané jako revoluční rozvoj člověka, který vychází ze „simultánní změny okolností a lidské aktivity, či sebepřeměny“ (Lebowitz 2010, 49); a 3. (v přímém protikladu ke kapitalistickému zájmu o sebe sama) vytváření společenství lidské solidarity – lidí uvědoměle pracujících na tom, aby uspokojovali potřeby (globálního) společenství, včetně „plného rozvinutí tvořivého potenciálu“ všech lidských bytostí (Mészáros 1994, 817).

Není pochyb o tom, že právě to inspiruje Cháveze. Chávez citující Meszárose v roce 2005 prohlásil, že bolívarský socialismus vytváří „komunální systém produkce a spotřeby“ (in: Lebowitz 2006, 108). Jinými slovy, socialismus předpokládá znárodněný průmysl, který zajišťuje společenský blahobyt (zrušením kapitalistického vlastnictví a vykořisťování zdrojů a práce), dělnickou kontrolu nad produkcí v zájmu zavedení demokratických výrobních vztahů (skoncování s produkcí pro zisk bez ohledu na bezpečnost, prostředí a potřeby lidí a odmítání státní kontroly nad produkcí) a demokratickou, participační kulturu určující, jak bude společenské bohatství aplikováno v zájmu posílení humanity (nahrazující kulturu konzumpce, hyper individualismu, etnocentrismu a soukromého zájmu). Veřejná a komunitní média ve Venezuele aspirují na tento „socialistický trojúhelník“ svým veřejným, společenským vlastnictvím výrobních prostředků, přímou kontrolou výroby a distribuce médií dělníky a komunitními výbory (bez zasahování státu či kontrolních institucí komerčních médií) a organickým rozvojem kultury solidarity prostřednictvím kooperativní, participační produkce vykonávané pro lidi a lidmi samotnými (jak je to ozřejmováno v týmech Catia TVs ECPAI, Avila a ViVe, v komunální dokumentaci a komunitním rozhlasovém programování v zemi jako celku).

Téměř v každém ohledu ilustrují veřejná a komunitní média dialektiku formování „státu pro revoluci“, jak ji demonstruje dnešní Venezuela. Ana Viloria, ředitelka komunitních médií v MINCI, konstatuje, že je to „dokonalý rozpor. Stát je využíván k tomu, aby podněcoval novou praxi vyžadující přímou dělnickou kontrolu prováděnou mimo stát i nad státem. Stát (vláda) nic nevnucuje ani nezavádí. Stát (vláda) nepodplácí ani nedává dary a neposkytuje veřejnosti úsluhy. Stát (vláda) spíše iniciuje politiky, poskytuje finance (ze znárodněného společenského bohatství), zatímco komunální a dělnické výbory zavádějí, řídí, tvoří a rozhodují o tom, jak užívat média ke sdělování (komunikaci) jejich vlastních poselství a idejí“ (Viloria 2009).

Jedna třetina mediálního vysílání ve Venezuele je nyní vlastněna státem, s licencemi, které jsou v kolektivním držení uživatelů médií samotných. Tyto nové mediální společenské vztahy nejsou ničím podobným tomu, co představuje vertikální vysílání a kontrola převažující v komerčních médiích. Tato média nevysílají k „odběratelům“ či „posluchačstvu“. Tato nová média ustavila aktivní demokratické vztahy produkce, protože jsou pod přímou dělnickou komunitní kontrolou, fungují tak, aby rozvíjela třídní akce a napomáhala novému společenskému pořádku. Státní moc nad komunikací (včetně soukromé kontroly a vlastnictví a státní regulace) přechází na organizované dělníky a jejich voličstvo, s tím, že komunitní média se stávají strukturami organizujícími a praktikujícími oslabování kapitalistických společenských vztahů, kapitalistické produkce norem a ideologie. Komunitní média prakticky mění jednotlivce, společenství a společenské třídy, jež přímo zakoušejí moc moci komunikovat, moc moci demokraticky rozhodovat a samy rozhodnutí uskutečňovat. Komunitní média a jejich národní veřejný protipól, připravují většinu dělnické třídy na nadcházející konfrontaci s kapitalismem (uvnitř Venezuely a ze strany USA) tím, že zakoušejí a v produkci a programování komunikují nové normy třídní solidarity, kolektivního vlastnictví a demokratické praxe.

10. Realita moci

 

Toto není idealistické putování do Možného. Zkušenost venezuelských komunitních médií je aktuální historickou dialektikou, založenou na materiální skutečnosti nerozvinuté revoluce. Z hlediska dialektiky, společenské uvědomění dělníků a jejich spojenců přichází před, simultánně či v interakci s dosahovanými a dosažitelnými společenskými strukturami.  Materialistická dialektika „stávání se“ je založena na uvědomění formovaném zkušeností a možnostmi. Pracovníci v médiích, ženy, mládež, původní obyvatelé a velké oddíly dělnické třídy, střední třída a nezaměstnaní, jsou tlačeni (puzeni) dělníky a vedením komunit k tomu, aby si byli schopni představit, a především aby vytvářeli novou společenskou praxi – se současným opouštěním norem třídní společnosti, jak ji diktuje moc a kontrola byrokratických institucí. Praxe nových médií zahrnuje sepisování svých vlastních příběhů, produkování svých vlastních programů, vycházejících ze zdrojů dělnické třídy, rozpoznávajících integritu a hodnotu jejích zkušeností a vědění, sloužících její komunitě a kultuře a spojení s dalšími společenstvími. Tato praxe odhaluje reálný lidský potenciál, podněcuje k dalším tvořivým snahám, jak denně prokazuje  TVes, ViVe a Avila, vysílající v komunitě vyprodukované zprávy a kulturu. Co je významné, tato rozmanitá a přitom sdílená zkušenost má potenciál dovádět protagonisty k novým poznatkům, včetně rozpoznávání toho, že jejich nový přístup ke komunikaci a moci může být nakonec zabezpečen ustavením nových demokratických společenských vztahů v celé společnosti  - nikoli pouze v jednom podniku (provozu) nebo v jedné stanici. Jejich individuální seberealizace vyžaduje kolektivní celospolečenskou realizaci socialismu 21. století.

Ve Venezuele se revoluční hlasy už nemusí ozývat zpod povrchu. Revoluční hlas se nyní šíří z nejvyšších vrcholků městských center. Protože rozhodní vůdcové v bolívarské vládě od prezidenta po Národní shromáždění využívají státní aparát v zájmu revoluce, hlas revoluce má moc sdělování (komunikace), moc akce, moc rozhodovat o produkci a kontrolovat ji. V procesu demokratické produkce médií se přeměňují společenské vztahy a mění se i společenské vědomí. Socialismus není, koneckonců, ideologie či program. Socialismus znamená formování nových, revolučních lidských bytostí, které mají moc uskutečňovat potřeby všech, využívajíce svůj vlastní hlas jako moc  - nikoli říkat pravdu mocným (ten nemohoucí, pokrytecký a bezmocný liberál!) – ale mocně říkat pravdu, jako kolektivní činitel své vlastní historické přestavby. Komunitní média jsou významným, byť nikoli dostatečným místem k utváření nových lidských bytostí jako aktivních činitelů dějin, činitelů komunikace, kteří už nadále nejsou pouhými posluchači, diváky či herci, ale protagonisty své vlastní seberealizace.

11. Dva státy: mocenský dualismus v rovnováze

 

Pochopitelně, stejně jako znárodnění ocelářského, hliníkového a dalšího průmyslu neodstranilo kapitalismus či jeho společenské vztahy v celé Venezuele, jako společenské mise neodstraňují tradiční politické či společenské instituce, nedokáže ani rozvoj veřejných a komunitních médií sám zrušit etablovaná, populismus vzývající komerční média, která ve Venezuele šíří na zábavě založenou, individualistickou spotřebitelskou kulturu. A skutečně ve srovnání s New York Times, Washington Post a televizní sítí v USA se média ve Venezuele liší jak formou, tak podstatou, od komerčních médií, jež zůstávají vůči Chávezově vládě otevřeně a ostře kritická. 

Jinými slovy, navzdory pokroku v bolívarském hnutí a vzhledem k němu, existují v současnosti ve Venezuele dva státy. Vláda, které reprezentuje většinu dělnické třídy a využívá této moci k organizování a podněcování paralelních institucí a výstavbě stanovišť pro politickou moc a novou socialistickou kulturu.  V téže době, několik tuctů bohatých rodin a jejich přisluhovači zůstává až dosud mocnou kapitalistickou třídou, s velkými podíly v médiích, bankách, v maloobchodě a v produkci potravin, v distribuci a v populární kultuře. Hudba, filmy, televize, móda a důvěrně známá nekonformnost tržních vztahů, podněcují sebeuspokojování, individualizovanou masovou zábavu a konzumerismus. Třída kapitalistů je však dezorientována a rozdělena, obtížně hledá - dokonce i za pomoci USA - politickou shodu. Mezitím jsou manažeři, obchodníci, studenti ze střední třídy a odborníci naplňováni úzkostí, vláčeni trhem a tísněni svou maloobchodní mentalitou. Největší část je rozložena a odcizena společnosti, ale mnozí jsou ovlivněni demokratickými impulsy socialistických reforem v oblasti vzdělávání, zdravotnictví, ubytování a úvěru. Zkrátka, bolívarský socialismus vzkvétá; kapitalismu je pod stále větším tlakem. Rozhodující konfrontace se blíží.

 

12. Provádění změn přebíráním moci

 

Při přechodu k socialismu musí být ve Venezuele vyřešen konflikt mezi dvěma státy. Budoucí socialistický stát je ztělesněn v současné bolívarské vládě, v paralelních politických a společenských institucích, včetně nových médií, měnících se produkčních vztahů, reprezentovaných dělnickou kontrolou výroby a prudkým vzrůstem třídního uvědomění a politické organizace dělnické třídy.  Oslabený kapitalistický stát spoléhá na převažující námezdní práci a tržní vztahy v celé národní ekonomice a v globálním obchodu, na obranné boje vedené z okopů, které si vládní byrokracie vybudovala v provinciích a na místní úrovni, na ideologickou oporu aktivní spotřebitelské kultury zábavy. Budoucí socialistický stát bude vyvíjet nátlak na otupělý, ale znepokojující kapitalistický stát a protlačovat „prvky nové společnosti, jimiž je stará, kolabující buržoazní společnost těhotná“ (Marx 1871, 335). Třída kapitalistů se své moci, zisků a vykořisťování nevzdá. Brzy dojde k válce vlády, řečeno slovy Gramsciho. Dojde k bitvě mezi třídami a jejich spojenci. Střetnutí, jakým byl mediální puč v dubnu 2002, stávka manažerů v naftovém průmyslu v prosinci 2002, dennodenní obstrukce vládních úředníků na střední úrovni, průmyslová sabotáž, mimořádné a neregulární vpády přes hranice z Kolumbie, neustálé popouzení v médiích proti vládní politice a vršení společenských problémů, jako je kriminalita a bytová výstavba, to vše je jen předzvěstí organizovanějších občanských nepokojů, včetně občanské války.

Národní a třídní konflikt je pochopitelně zastiňován hrozící účastí a pokračujícím zasahováním Spojených států, které nadále radí, financují a intervenují ve prospěch venezuelské elity a širších severoamerických zájmů (Benjamin 2006; James 2006). V roce 2012 požádal prezident Obama o dalších 5 miliónů dolarů pro opoziční skupiny, dodatečně k 57 miliónům, které obdržely v roce 2012 od spolku USA a EU (Golinger 2011). Jak budou pokračovat nájezdy na kapitalistickou moc, bude USA jistě mnoha rozmanitými způsoby zvyšovat svou intervenci. V bezprostřední budoucnosti dojde ve Venezuele k intenzivnímu boji mezi starým a novým.

Budou venezuelská dělnická třída a její spojenci připraveni svým uvědoměním a organizací obstát před prudkým náporem, včetně v nějaké podobě pravděpodobné intervence Spojených států? Strategie „revolučního státu“ (státu pro revoluci) anticipuje nadcházející konfrontaci rozhodným budováním míst a zkušeností podněcujících k sebeorganizaci dělnické třídy. Určité úspěchy už mohou být zaznamenány: 6 miliónů členů PSVU, dvacet tisíc komunitních výborů, stovky dělnických výborů ve znárodněném průmyslu, tisíce společenských misí řízených a osazených desítkami tisíc komunitních aktivistů, třicet tisíc dělnických milicionářů a stovky nezávislých komunitních médií.

„Revoluční stát“ pokračuje ve vytváření příležitostí pro dělnickou třídu a její spojence, aby si organizovaly své vlastní instituce, vztahy a akce k boji za socialismus. V akci si kolektivní vedení státního aparátu, paralelní instituce dělnické třídy a nezávislé politické organizace uvědomují, že realizovat bolívarský cíl socialismu 21. století, lze pouze tehdy, jestliže si zabezpečí dostatečnou revoluční moc v novém státě – s demokratickými, nekapitalistickými společenskými vztahy, s dělnickou kontrolou nad výrobou; s bezprostředním, participačním vedením a právní a politickou autoritou a se společensko kulturní praxí podporující solidaritu, demokracii a demokratickou komunikaci.

Fáze přechodu k socialismu začala tehdy, když si státní aparát vytyčil socialistické cíle a začal připravovat zákony a politiku, která otevírala cesty k novým společenským vztahům; započala tak produkce společenského bohatství, včetně produkce médií v rukách většiny. Přístup k informacím a k mediální produkci je lidským právem, uznaným venezuelskou Ústavou (Články 57-58, 65), Zákon o společenské odpovědnosti rozhlasu a televizi z roku 2004 prohlašuje přenosové vlny a rozhlasové spektrum za veřejný statek. CONATEL, MINCI a Národní shromáždění pro demokratická média pouze rozpracovávají návrhy. Činiteli, kteří tyto návrhy zavádějí, jsou dělnická společenství (communities). Státní aparát, jako např. MINCI, existuje proto, aby „povzbuzoval vtahování lidí“, protože revoluční vůdcové „vědí, že vše, co děláme, je spojeno s humanitou(!), takže si klademe za úkol učit, že ideje a nástroje jsou tu pro politickou akci“ dělnické třídy jako protagonisty dějin (Viloria 2009).

Za pomoci všech dosažitelných ukazatelů usiluje „revoluční stát“ o to, aby veřejná a komunitní média učinila z dělníků, kteří pro pracovníky v médiích a jejich komunitní základnu jsou výrazným zosobněním kolektivní participace, protagonisty revoluce. Při přísně střízlivém hodnocení se to však přece jen může jevit jako nedostatečné, protože konzumní kultura Venezuelou hluboce pronikla a je v mnoha směrech nadále přitažlivá. Když ViVe TV předvádí domorodé Venezuelany hovořící svým vlastním jazykem, s doprovodnými španělskými titulky, nikdo - včetně Chavistas - jim nerozumí (Sergio Arriasis, citovaný Wynterem 2010). V komerční televizi zůstávají populárními módní přehlídky a okázalé podívané, stejně jako herní show a mýdlové opery.

Veřejná a komunitní média ve Venezuele připravují a vysílají obraznové demokratické socialistické společnosti, ale jsou si přitom stále více vědoma toho, že kulturní identita nemůže vznikat ze samotných  představ a vyprávění. Nová socialistická kultura může být vytvářena pouze prostřednictvím politických debat a boje za společenskou spravedlnost, demokracii a nové společenské vztahy, které nadřazují lidské potřeby soukromým ziskům. Zkušenosti komunitních médií zřetelně dosvědčují jejich reálný kreativní humanitní potenciál. Rozpoznání objektivních materiálních podmínek umožňujících za vhodných okolností subjektivní zásahy, je charakteristickým znakem historického materialismu. Ve Venezuele zahrnují tyto materiální podmínky naftové zdroje, cenu nafty, třídní síly, přetrvávající kapitalistické kulturní normy a pravděpodobnost intervence USA. Pro subjektivní podmínky je charakteristická vzrůstající organizovanost a uvědomění dělnické třídy a jejích spojenců, právě tak jako sladěné úsilí informovat a přesvědčovat všechny o přednostech solidarity, spolupráce a společenské spravedlnosti. Pochopitelně, rozpoznání historické dialektiky a rozporů třídní společnosti může sice být řídící zásadou bolívarského vedení ve Venezuele, ale samo úspěch nezaručuje.

Marxismus nicméně znovu prokazuje svou analytickou a praktickou hodnotu pro ty, kdož usilují o společenskou přeměnu. Zastávání se participační demokracie a uskutečňování politiky „revolučního státu“ při akcích vlády a paralelismus ve společenských programech je dobře promyšlenou strategií umožňující vítězství socialismu 21. století. Toto přesvědčení o demokratické etice a praktické logice historického materialismu přidává ke snahám o socialismus 21. století svůj vlastní subjektivní příspěvek. Společné pozvedávání hlasu na obranu, prosazování i soupeření v komunitních a veřejných médiích ve Venezuele zvyšuje možnost úspěchu a obecnějšího chápání významných historických poučení.

Komunitní a veřejná média ve Venezuele demonstrují významnou strategickou pravdu: ke společenské změně může dojít pouze tehdy, když mají moc protagonisté demokracie. Jakmile si v činech solidarity uvědomíme svou vlastní moc, bude nás to podněcovat k mobilizaci naší vlastní nezávislé politické moci tak, jak to činí pracující lidé a další občané ve Venezuele.

Poděkování: Mnoho díků a projevů solidarity Ane Viloria v MINCI (ministerstvo komunikace a informací), Wilfredo Vasquezovi v Catia TV a Carlosu Lujovi v Radio Primero Negro, za čas, postřehy a oddanost demokracii a sociální spravedlnosti; Carlosu Martinezovi poděkování za logistiku a tlumočení během našich setkání s řadou pracovníků venezuelských médií a Steve Macekovi a organizátorům a účastníkům konference o „Marxismu a komunikacích“ v Národní komunikační asociaci za kritiku a korekce této práce.  Terénní výzkum umožnily cestovní granty poskytnuté Purdue University Calumet.

Odkazy:

Artz, Lee.2006. TeleSUR (Television of the South): Discarding Contraflow for Horizontal Communication. International Journal of Media and Cultural Politics 2 (2): 225-232.

Benjamin, Media. 2006. US Intervention in Venezuela. Common Dreams. March 4. http://www.commondreams.org/views06/0304-20.htm Accesed April 12, 2012.

Catia TV Collective. 2006. Television from, by, and for the People. Venezuealanalysis, July 19. Accessed February 22, 2012. http://Venezuealanalysis/1834

Ciccariello-Maher, George. 2007. Zero Hour for Venezuela´s RCTC. Venezuealanalysis, May 29. Accessed February 22, 2012. http://Venezuealanalysis.com/analysis/2415

Enright, Michael, Antonio Frances, and Edith Scott Saaverda. 1996. Venezuela: The Challenge of Competitiveness. New York: Palgrave, MacMillan.

Fuchs, Christian. 2012. Google Capitalism. tripleC 10 (1): 42-48. Accessed April 14. http://www.tripleC/article/view/304

Golinger, Eva. 2011. Money abnd Intervention in Venezuela. Wikileaks: U.S. Embassy Request Funds for Anti-Chavez Groups. Global Research. Accessed April 10, 2012.

Golinger, Eva. 2010. Internet Revolution in Venezuela. Venezuealanalysis, March 26. Accessed April 10, 2012. http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid-@=25444

Golinger, Eva.2006. The Chavez Code: Cracking US Intervention in Venezuela. London: Pluto Press.

Gollinger, Eva. 2004, September 25. A Case Study in Media Concentration and Power. Venezuealanalysis, September 25. Accessed January 15, 2012. http://Venezuealanalysis.com/analysis/710

Gramsci, Antonio. 1971. Selections from the Prison Notebooks of Antonio Gramsci. Ed. and trans. Quintin Hoare and Geoffrey Nowell Smith. London: Lawrence and Wishart.

Internet  World Stats. 2009. Usage and Population Statistics. Venezuela. Accessed April 17, 2012. http://www.internetworldstats.com/sa/ve.htm

James, Deborah. 2006. U.S. Intervention in Venezuela: A Clear and Present Danger. Accessed April 12, 2012. http://www.globalexchange.org/sites/default/files/USVZrelations1.pdf

Jaua, Elias. 2011. Without Confrontation There Be No Social Gains. Venezuealanalysis, July 20. Accessed February 22, 2012. http://Venezuealanalysis.com/analysis/6366

Lebowitz, Michael. 2006. Build it Now: Socialism for the 21st Century. Newe York: Monthly Review Press.

Lebowitz, Michael. 2010. The Socialist Alternative: Real Human Development. New York: Monthly Review Press.
Labrique, Laruent. 2011. Community Media Give New Face to Venezuela. ASccessed January 16, 2012. http://presstv.com/detail/164807.html

Lujo, Carlos. 2009. Personal Interview at Radio El Primero Negro. Caracas, Venezuela. June, 2008.

Marx, Karl. 1867. Capital. Volume One. Accessed April 12, 2012. http://www.marxists.org/archive/marx/works/1867-c1/ch32.htm

Marx, Karl. 1871X. The Civil War in France. In Marx Engels Collected Works: Volume 23, 307-359. New York: International Publishers.

Marx, Karl and Frederick Engels 1998. The Communist Manifesto. Originally published in 1848. New York: Penguin.

Mellado, Antonio. 20909. Personal interview at Avila TV, Caracas, Venezuela. June, 2008.

Mészáros, István. 1994. Beyond Capital: Toward a Theory of Transition. New York: Monthly Review Press.

Mészáros, István. 2008. The Challenge and Burden of Historical Time: Socialism in theTwenty-first Century. New York: Monthly Review Press.

Perdemo, Luis. 2009. Personal interview with Afro TV organizers in Caracas. Caracas, Venezuela, June, 2008.

Sanchez, Martin. 2012. Ten Years after the Coup: Alternative Media in Venezuela. Presentation at dePaul University, Chicago. April 13.

Venezuela en Noticias. 2012. Community Media in Venezuela Get Funding from Telecoms Authority. Venezuealanalysis, January 8. Accessed January 9, 2012. http://Venezuealanalysis.com/news/6731

Viloria, Ana. 2009. Personal interview at the Ministry for Information and Communication (MINCI). Caracas, Venezuela. June, 2009.

Wilpert, Gregory. 2003. Venezuela´s New Constitution. Venezuealanalysis, August 27. Accessed January 15, 2012. http://Venezuealanalysis.com/analysis/70

Wilpert, Gregory. 2007. RCTV and Freedom of Speech in Venezuela.Venezuealanalysis, June 2. Accessed January 15, 2012. http://Venezuealanalysis.com/analysis/2425

Wynter, Coral. 2010. Venezuela: Creating a New, Radical Media. Green Left Weekly, May 23. Accessed January 21, 2012. http://www.greenleft.org.au/node/44207

 

O autorovi:

Lee Artz, Ph.D., University of Iowa. Artz vyučuje mediální studia a mezinárodní komunikaci na Purdue University Calumet. Artz byl původně ocelářským dělníkem. Publikoval sedm knih a množství článků týkajících se společenské změny, hegemonie, lidové kultury a mezinárodních médií.

Publikováno v:

Triple C (cognition, communication, co-operation): Journal for a Global Sustainable Information Society. Ed. Ch. Fuchs, Uppsala Univ., Švédsko. Zvl. vyd. TripleC, „Marx is Back. The Importance of Marxist Theory and Research for Critical Communication Studies Today“, 10 (2), 2012, str. 537 - 554.

Překlad: M. Formánek

---