Článek

Michael Hauser  Až odlétne noční můra totalitarismu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Michael Hauser se zamýšlí nad nesamozřejmostí pojmů jako je totalitarismus, liberální demokracie či kapitalismus.

Totalitarismus byl pohodlný a účinný pojem. V dobách studené války zaručoval, že liberální demokracie se bude jevit jako nevinná a nedotknutelná. Nastolil volbu mezi liberální demokracií a totalitarismem. Sám název liberální demokracie je pozůstatkem toho, že tu byl její protiklad – totalitarismus. Liberální demokracie patří do této pojmové dvojice, jak o tom svědčí skutečnost, že po svém vítězství ztrácí sílu: chybí tu protiklad, který jí poskytoval legitimitu.

Rastr odkazující k utopii

Liberální demokracie je podobný výraz jako totalitarismus. Jsou to komplementární pojmy: jeden dává význam druhému. Kdo příliš kritizuje socio-politickou realitu západních zemí, napadá tím liberální demokracii a nemá daleko k totalitarismu. Pojmová dvojice liberální demokracie – totalitarismus tak de facto zmrazila hledání alternativy vůči danému stavu věcí. Co je v tomto vidění alternativou liberální demokracie? Společnost, která je nikoliv demokracií liberální, nýbrž přinejmenším demokracií represivní, anebo to není demokracie vůbec. Jakmile hledáme alternativu k liberální demokracii, začínáme z hlediska oné pojmové dvojice balancovat na hraně totalitarismu.

Uvedená pojmová dvojice vyvolává navíc zvláštní operaci, kterou lze nazvat jako přeznačení. V názvu liberální demokracie není prvek, jenž působí rušivě, tj. kapitalismus, a na opak totalitarismus není spojen s prvkem, který by jej mohl relativizovat, jako je jméno socialismus nebo lidová demokracie. Na jedné straně je systém označen tak, že v něm není žádný stín, na druhé straně existuje systém, v němž není nic dobrého. Je to jako v Tolkienově Pánu prstenů – zápas mezi silami dobra, představovanými Gandalfem, a silami zla, ztělesňovanými Sauronem (Pán prstenů mimochodem vyšel na začátku studené války, v letech 1954 a 1955). Liberální demokracie: říše dobra; totalitarismus: říše zla.

Tím se ustavuje mezera mezi pojmenováním a danou socio-politickou realitou. Název liberální demokracie má podobnou funkci jako označení reálný socialismus. Dalo by se říci, že liberální demokracie se má ke společenským reáliím západních zemí podobně jako reálný socialismus k reáliím zemí východního bloku. Spíše než označení sil a mechanismů, které určují život většiny, vyjadřuje to, co bychom mohli nazvat jako utopický dispozitiv. Je to rastr, jenž formuje vnímání a myšlení, který však odkazuje k utopickému stavu. Ten nebude nikdy přítomný, ale umožňuje, aby daná realita byla přijímána se zadostiučiněním. Víme, že demokracie a liberalismus neustále narážejí na určité překážky (deformace reprezentativní demokracie způsobená systémovou korupcí; vyloučení některých skupin, např. ilegálních přistěhovalců, z užívání liberálních práv a svobod), ale žijeme s tím, že tyto překážky se dají odstranit a principy liberální demokracie se naplní. Zjevná paralela k minulému režimu, v němž sousloví reálný socialismus působilo také jako utopický dispozitiv. Vždy tu byly jisté překážky bránící tomu, aby země reálného socialismu předehnaly Západ, ale tyto překážky bylo prý možné odstranit a uskutečnit cíle reálného socialismu.

Utopický dispozitiv je spojen s výzvou: buď trpělivý a pracuj (podnikej). Vyvolává totiž ideologickou iluzi, že díky našemu úsilí „jednoho dne“ dané potíže zmizí. Tyto překážky však jsou z hlediska samotného pojmu liberální demokracie, resp. reálného socialismu neviditelné, protože jsou vyvolány tím, co bylo z těchto pojmů vyloučeno. Z pojmu liberální demokracie byl vyřazen kapitalismus generující nerovné ekonomi­cké a sociální vztahy, které tvoří mocenský prostor, v němž liberální demokracie existuje. Z pojmu reálný socialismus byl vyloučen odkaz k politické nerovnosti občanů, který by se dal vyjádřit slovem diktatura.

Napětí mezi slovy socialismusdiktatura je však větší než mezi liberální demokracií a kapitalismem. Socialismus už měl být překonáním diktatury proletariátu, která byla spojena pouze s přechodnou fází mezi kapitalismem a socialismem. V socialismu (či přesněji: v první fázi komunismu) již podle Marxe ani proletariát, ani jeho diktatura neměly existovat. Proto představitelé minulého režimu z principu nemohli připustit, aby se o reálném socialismu hovořilo jako o diktatuře, kdežto o kapitalismu se v liberální demokracii mluvit dá. Kapitalismus lze totiž interpretovat dvojznačně, např. také jako ekonomiku osvobozenou od státních zásahů.

Jaký režim je totalitární?

   Když se pak podíváme blíže na reálie „totalitárních“ režimů, zjistíme, že ani jeden z nich dostatečně nesplňuje kritéria totalitarismu. Podle Arendtové je totalitární takový režim, v němž jedno mocenské centrum ovládá prostřednictvím řady institucí a společenských organizací celou společnost. Totalitárně organizovanou společnost si máme představit jako cibuli. Mocenské centrum tvoří její jádro a jednotlivé instituce a organizace jsou její vrstvy. Vztahují se k sobě tak, že určitá vrstva se vrstvě vnější jeví jako mocenské centrum, kdežto vrstvě vnitřní jako místo normálního života. Jedna vrstva je tak vázaná na další a všechny vrstvy jsou přímo nebo nepřímo pod kontrolou mocenského centra v jádru společnosti. Tento cibulovitý model vyvolává představu, že všechny prvky společnosti byly strukturované tak, aby se daly ovládat centrálně buď přímo, anebo prostřednictvím převodových pák. Stalinismus, reálný socialismus, nacismus by připomínaly stroj, který má řadu převodů, ovládá se však z jednoho místa.

Ale jak píše Slavoj Žižek v knize Mluvil tu někdo o totalitarismu?, ani ve vrcholném stalinismu na konci třicátých let tu nebylo jedno mocenské centrum, které by ovládalo celek společnosti. Bylo jich několik – Stalin, politbyro, nomenklatura – a tato centra uzavírala vzájemná spojenectví s cílem oslabit moc tu jednoho, tu druhého, tu třetího. Například v roce 1937 se Stalin spojil s politbyrem a s řadovými členy strany proti nomenklatuře jako celku, která pak byla fyzicky likvidována během čistek. O rok později naopak politbyro posílilo moc místní nomenklatury, aby se ve straně obnovil pořádek. Později se Stalin obrátil přímo na řadové členy, aby si stěžovali na svévolný postup místní nomenklatury, a ta byla opět likvidována. Tak se vše dostalo do nekontrolované smrtící turbulence, v níž byl ohrožen téměř každý (z 82 oblastních tajemníků strany bylo zastřeleno 79). A na konci stalinismu začal ztrácet moc i Stalin, neboť nomenklatura a politbyro se pokoušely postupovat společně, aby upevnily pozice svých členů.

Nedá se mluvit o ovládání celku z jednoho centra, neboť bylo několik center s nevyjasněným postavením a ve stavu permanentního ohrožení. Byla to mocenská centra, která se dostala do nevyzpytatelného autodestruktivního víru. Žádné z nich neobsadilo místo ve středu údajného cibulovitého vrstvení společnosti. Ani vrcholný stalinismus neodpovídá tomu, co Arendtová říká o totalitarismu. Jak potom tuto společnost nazvat, nebyla-li ani totalitární, ani demokratická?

A když totalitarismus použijeme na nacismus, jak rozumět tomu, že značná část německé společnosti dobrovolně souhlasila s nacistickou vládou a často ji aktivně podporovala? Proměnili se Němci ve stoupence totalitarismu? Chtěli být dobrovolně ovládáni?

Pokud na stalinismus, reálný socialismus nebo nacismus přiložíme pojem totalitarismus, uvízneme v šabloně, která brání pochopit, co se tu vlastně odehrálo. Jak říká Žižek, pojem totalitarismu zastavuje myšlení, je to svého druhu Denkverbot: zákaz přemýšlet. Čím však totalitarismus nahradit? Jestliže jej vyměníme, měli bychom ovšem změnit také označení liberální demokracie. V názvu by se měly objevit výrazy zachycující to, kdo nebo co vládne, tj. vládnoucí síly. Tyto nové výrazy by měly postihnout politickou i ekonomickou stránku daného režimu.

Rozdíly a podobnosti

  Jak je to se stalinismem, reálným socialismem, nacismem a liberální demokracií? Když se podíváme na jejich ekonomickou stránku, vyvstanou před námi jiná spojení, než je obvyklé. Kapitalismus je ekonomika společná nacismu a liberální demokracii, etatismus je společný nacismu, stalinismu, reálnému socialismu s tím, že v nacismu vznikla těsná vazba mezi státem a kapitálem, kdežto ekonomika ve stalinismu a reálném socialismu nebyla kapitalistická – produkční prostředky nevlastnili určití jednotlivci, nýbrž jejich většinovým vlastníkem byl stát.

Co se týká politické stránky těchto re­­žimů, vezměme si za příklad starou Aristotelovu metodu zkoumání. Ta nás přenáší do jiného myšlenkového ovzduší, v němž se věcně zkoumají klady a zápory jednotlivých politických útvarů. Ale jaká reakce nastane, když dnes někdo postupuje podobně jako Aristoteles ve své Politice a zabývá se klady a zápory liberální demokracie stejně jako klady a zápory stalinismu, reálného socialismu, nacismu?

Stačí si vzpomenout na případ knihy Demokracie. Dějiny jedné ideologie z roku 2004 od věhlasného klasického filologa Luciana Canfory. Ten ve své práci narušuje dnešní černobílý obraz demokracie, podle něhož se demokracie ztotožňuje se současnou parlamentní demokracií. Canfora tak jako Aristoteles chápe demokracii jako vládu nemajetných nad majetnými a ukazuje, že v této čisté podobě se demokracie v dějinách neobjevuje. Píše rovněž o tom, že ve 20. století vznikla nová forma demokracie, jíž byly rady pracujících (sověty) v roce 1905 a v roce 1917 v Rusku. Říká také, že dění v Sovětském svazu se nedá redukovat na problém gulagů. Připomíná nám, jaký zájem ve všech kruzích v západních zemích vyvolala nová ústava SSSR z roku 1936 (kde byla poprvé zakotvena sociální práva, právo na vzdělání nebo právní postih rasové nebo národnostní nesnášenlivosti). Nebo jak se tehdy renomovaný pařížský časopis Europe pravidelně věnoval sovětské plánované ekonomice, obecně považované za grandiózní laboratoř.

Canforova kniha měla v Německu vyjít ve významném nakladatelství C. H. Beck, ale z vydání nakonec sešlo kvůli posudkům: tvrdily, že kniha nesplňuje základní kritéria odborné práce a že autor obhajuje stalinismus. Jeden posuzovatel dokonce napsal, že mu to připomnělo odbornou produkci v někdejší Německé demokratické republice. Knihu nakonec vydalo nakladatelství Papy Rossa Verlag. Canfora na tyto posudky reagoval v knize Diovo oko. Ptá se v ní, zdali hlavním důvodem zamítnutí nebylo to, že německým historikům narušuje výkladový monopol na dějiny 20. století. Canforova kniha o demokracii mezitím vyšla v prestižních nakladatelstvích v Británii (Basil Blackwell), Francii (Le Seuil) a jinde.

Když se vrátíme k Aristotelovi, můžeme uvažovat o tom, které jeho „ústavy“ se dají použít na moderní politické útvary. Nacismus je politický útvar vázaný na postavu diktátora, který však nevládne ve svůj osobní prospěch, jak je to v tyranidě (Hitler nehromadí majetek), nýbrž postupuje tak, aby „povznesl“ národ vymezený rasovou čistotou a rozšířil jeho životní prostor. Tento útvar se v něčem podobá Aristotelovu „království“ jako vládě jednoho ve prospěch většiny. Nacismus by pak bylo rasově vymezené „království“ na kapitalistickém základě.

Stalinismus a reálný socialismus by se daly přirovnat k Aristotelově „smíšené ústavě“. Prolínaly se v nich dvě formy vlády, aristokracie a oligarchie. Podle Aristotela se aristokracie dá chápat jako vláda omezeného množství ve prospěch většiny a oligarchie jako vláda omezeného množství sledujícího svůj prospěch. V dějinách stalinismu a reálného socialismu spatříme obojí: jednak jsou tu snahy zajistit právo na práci, bezplatnou lékařskou péči, právo na vzdělání atd., jednak se tu setkáváme s oligarchií. Vytvořila se zde privilegovaná vrstva stranických kádrů a nomenklatury, o které např. Milovan Djilas mluví jako o nové třídě usilující o rozšíření svých privilegií na úkor většiny. Rozdíl mezi stalinismem a reálným socialismem by byl pak v tom, že ve stalinismu byla privilegovaná vrstva v rizikovém postavení, neboť ji ohrožoval stalinistický teror. V reálném socialismu pak tato vrstva dosáhla stabilizovaného postavení, v němž privilegia byla zajištěna a částečně přecházela na potomstvo.

A jak je to s liberální demokracií? Podle Canfory tato politická forma odpovídá Aris­totelově „smíšené ústavě“. Je to špetka demokracie a mnoho oligarchie. Sice tu je všeobecné volební právo, základní princip liberální demokracie, ale Canfora ukazuje, že oligarchie hledá rafinované způsoby, jak omezit jeho účinky, které pro ni nejsou žádoucí: omezuje spektrum volebních možností. Politické strany zastupují umírněné a středové pozice, které se předkládají jako jediné racionální, a nižší společenské vrstvy fakticky nezastupuje téměř nikdo. Vypadá to podobně jako před zavedením všeobecného volebního práva: jsou tu nemalé části společnosti bez politické reprezentace. Reálná politická moc je navíc jinde než ve volených institucích. Stěžejní ekonomická rozhodnutí se přijímají v nadnárodních technokratických a finančních orgánech, které stojí nad parlamenty jednotlivých zemí. Oligarchie tak získala moc nad demokracií.

Jak výše uvedeno, připomíná to demokratickou „smíšenou ústavu“, o níž píše Aristoteles: lid sice může svobodně hovořit, ale jen majetní počítají zisky. Jedná se tedy o oligarchickou demokracii, jíž se říká liberální demokracie.

Oligarchie namísto totalitarismu

  Pojmenovat jednotlivé společnosti podle principů, které v nich reálně vládnou, ruší šablonu totalitarismu, podle níž se liberální demokracie jeví jako jediná alternativa vůči různým říším zla. Ukazuje se totiž, že liberální demokracie má s těmito společnostmi jeden rys společný, oligarchii, a že její demokracie je omezená. Teprve jiná pojmenování otevírají stavidla politické představivosti: Proč by nebylo možné něco jiného, než je? Proč nepřekonat oligarchii?

Tato pojmenování zapůsobí jako odkouzlující prostředek proti uhranutí pojmem totalitarismus, který nás udržuje v politickém ztuhnutí. Našeptává nám, že každý pokus překonat liberální demokracii povede k nějaké totalitární říši zla. Pokud však opustíme pojem totalitarismus a naši společnost nazveme oligarchickou demokracií, změní se celý myšlenkový terén. Noční můra, vyvolaná představou totalitarismu, konečně odlétne, a tématem dne se stane oligarchie.

_Vyšlo v časopise _Tvar č. 12/2012

Odkaz na původní článek - Michael Hauser: Až odlétne noční můra totalitarismu