Článek

Paul Zarembka  Marxistická politická ekonomie bez Hegela

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Paul Zarembka, americký marxistický ekonom. —- Studia absolvoval na Purdue University (West Lafayette, stát Indiana, B.S. 1964) a na University of Wisconsin (M.S. i PhD 1967). V současnosti je profesorem na univerzitě v Buffalu (SUNY). —- Zabývá se dějinami marxistické teorie, teoriemi hospodářského rozvoje a historií dělnického hnutí v USA.
Díla: K teorii hospodářského rozvoje (1972); Vývoj státního kapitalismu v SSSR (1992); Provokativní práce J. D. Whitea: Snížení Hegelova významu pro Marxe (2002).

Anotace

Článek věnovaný Marxově snaze potlačit Hegelův vliv na kritiku politické ekonomie.

Připraveno pro „Politická ekonomie a vyhlídky kapitalismu“, Společná konference AHE, IIPE a FAPE, 5. - 7. července 2012 v Paříži, Francie

Úvod

-       Nikdo nepopírá vliv Hegela na raného Marxe. Někteří však vystupují tak, jako by byl Hegel pro Marxe důležitý vždycky. A některé populární interpretace dokonce přinášejí zjednodušenou karikaturu Hegela, jako je např. formule teze-antiteze-synteze a zacházejí s ní, jako by ji uplatňoval i Marx a prostřednictvím této karikatury na Marxe útočí.

-       Otázka, která musí být položena je, zda byl Hegelův vliv na Marxe trvalý a jestli Marx samotný, s tím, jak své dílo dále propracovával, trval na tom, že je Hegelova filozofie pro jeho politickou ekonomii nezbytnou.

-       Na základě seriózních dokladů z Marxe samotného, ukážeme na klesající potřebu Hegela v Marxově chápání politické ekonomie.

-       Jedním z příkladů je dobře známá skutečnost, že Marx vysoko hodnotil knihu Nikolaje Siebera z roku 1871. Sieberova kniha, publikovaná v Rusku, však Hegela odmítala.

-       Je nanejvýš udivující, že Sieberova diskuse o Marxovi se v žádném překladu neobjevila před rokem 2001, tj. 130 let po této skutečnosti. Sama o sobě se tato dlouhodobá absence překladu jeví jako důsledek politického rozhodnutí, s hlubokými kořeny v raných intelektuálních dějinách marxismu, tudíž jako historie zvláštního potlačování, pravděpodobně zčásti nevědomého.

-       Rané dějiny, propletené se závažnými problémy marxismu, jak se objevily koncem 19. a počátkem 20. století, vyžadují diskusi o Plechanovovi, Leninovi a Luxemburgové.

      Althusser a White o Hegelovi ve vývoji Marxova myšlení

-       Louis Aslthusser tvrdil, že Marx byl „neodolatelně puzen k tomu, aby se radikálně zřekl jakéhokoli náznaku Hegelova vlivu“ („Preface to Capital“, in: Lenin and Philosophy and Other Essays, translated by Ben Brewster, 2nd ed., New Left Books, Londýn). Tuto argumentaci  tu sledovat nebudeme.

-       James White volil odlišný přístup: ve své knize Karl Marx and the Intellectul Origins of Dialektical Materialism (Macmillan, Londýn, 1996), pečlivě zkoumal intelektuální dějiny. Prozkoumal rozsáhlé německé a ruské zdroje, pro něž „je podstatné ověřit vše, cokoli jen je možné, pomocí materiálu z první ruky“, tj. „založené z největší části na primárních zdrojích“ (str. 19-20).

-       Whiteova kniha je málo známa a málo ceněna. Autor této statě ji pozitivně recenzoval v „The Declining Importance of Hegel for Marx: James D. White´s Provocative Work“, Historical Materialism, No. 8 (2001), str. 355-365. Toto hodnocení bylo odpovědí na předchozí negativní recenzi Seana Sayera v tomtéž žurnálu – žurnálu, který poskytl Sayerovi prostor, aby mohl odpovědět, neposkytl však prostor pro Whitea, dokonce ani po vyslovení takového požadavku.

-       Pokračujeme v přehledu vývoje Marxovy politické ekonomie s tím, abychom si mohli udělat svůj vlastní závěr a pak se vrátíme k  historii, která následovala.

      Kapitál, Díl 1, první vydání

-       Marxův Kapitál, Díl 1, první vydání, byl publikován v roce 1867. Toto vydání obsahuje mnoho odkazů na Hegela, zvláště v první části. Filozofické výrazy byly dokonce tištěny kurzívou. Objevily se i další hegelovské formulace. Jak popisuje White (1996, str.20-23), obsahovaly tyto formulace odkazy na filozofické koncepce vyplývající z Kanta a Hegela, jako např. obecné a zvláštní. Obrysy, které Marx  načrtl pro svůj celkový projekt v Grundrissech z roku 1857-58, byly dokonce uspořádány kolem koncepce obecného a zvláštního a kolem koncepce individuality (White, str. 161).

-       Během korektury prvního vydání prvního dílu, Engels Marxe varoval před obtížností hegeliánského jazyka. Marx odpověděl tak, že začlenil zjednodušení v Dodatku k „formě hodnoty“.

-       Po publikování byl Marx vystaven kritice za hegeliánství.

-       Pravděpodobně v defenzivní reakci na tuto kritiku, se Marx v dopise Josephu Dietzgenovi z 9.května 1868 zmiňuje o tom, že chce psát o dialektice (K.Marks, F.Engel´s, Sochineniia Vol.32, Politizdat, Moskva, 1964, str. 456). Dietzgen se o tomto dopise  zmínil v roce 1876. Stuart Hall („Marx´s Notes on Method“, Cultural Studies, Vol. 17 (2), 2003, str. 114 (str. 113-149), cituje Marxův dopis s využitím knihy Sidneye Hooka From Hegel to Marx (str. 61).  Oba mylně uvádějí 1876 jako rok, kdy byl dopis napsán.

      Kapitál, Díl 1, změny oproti prvnímu vydání

-       Francouzské vydání, připravené pod Marxovým přímým dohledem a vycházející na pokračování od 18. března 1872 do 28. dubna 1875, se od hegeliánského jazyka vzdálilo a patnáct odkazů na Hegela snížilo na polovic, možná v reakci na to, aby Marx nebyl někým špatně pochopen. Mnohé z těchto změn se přímo vztahovaly ke změnám doprovázejícím   druhé německé vydání z roku 1872. (V Marxově  „Doslovu“  k francouzskému vydání, se dokonce uvádí: „Jakmile jsem se rozhodl  podstoupit tuto práci na revizi, byl jsem veden k tomu, abych ji využil také v základním originálním textu (druhém německém vydání)…“)

-       Po prvním vydání nahradil v dalších vydáních Kapitálu původní dodatek k „formě hodnoty“  dřívější první kapitolu a byl také přepracován.

-       Navíc,

„Marxovo zřeknutí se  koncepce obecného a zvláštního jako strukturálních prvků jeho systému, se odrazilo ve změnách, které učinil v druhém vydání prvního dílu Kapitálu, který vyšel v roce 1872.  V tomto vydání byla první kapitola podstatně změněna tak, že byl drasticky redukován výskyt filozofické terminologie a obětováno vše, co zůstávalo v argumentaci nepodstatné.“ (White, 1996, str., 207, odkazující na druhé německé vydání).

-       Kromě Whitea existuje málo úvah o změnách, které Marx učinil. White skutečně argumentuje, že se Marx dostával do teoretických problémů, když spoléhal na Hegela jako na základ chápání historického vývoje. To znamená, že změny, které Marx učinil, nebyly podle Whitea vyvolány pocity, že by mohl být špatně pochopen.

      Kapitál, Díl 1**, další změny**

-       Významnou změnou v sešitovém francouzském vydání byla Marxova  eliminace odkazů na „klasickou formu“ při diskusi o původní akumulaci a její nahrazení jazykem, vztahujícím se pouze k Západní Evropě. „Klasická forma“ ponoukala k univerzalitě (obecnosti). Engels opomenul začlenit tuto významnou změnu do třetího a čtvrtého německého vydání, i když některé další změny z francouzského vydání zahrnuty byly (viz Kevin Anderson, „The „Unknown“ Marx´s Capital, Review of Radical Political Economy, Vol. 15, 1983, no. 4, str. 76-77 (71-80).)  Anderson zaznamenal toto opomenutí jako „asi nejpodstatnější ze všech“, trvající dokonce i v moderní anglické Fowkes edici).

-       Podle I.I.Rubina, ve francouzském vydání, dokonce už po prvním publikování druhého německého vydání,

„Marx se neomezil na druhé vydání Prvního dílu Kapitálu. Nadále korigoval další text pro francouzské vydání v roce 1875. Uváděl tam, že vnesl ty změny, které neměl ještě možnost zahrnout do druhého německého vydání. Na tomto základě připisoval francouzskému vydání Kapitálu nezávislou vědeckou hodnotu, paralelní s německým originálem.“ (I.I.Rubin, Essays on Marx´s Theory of Value, Black and Red, Detroit, 1972, kapitola 14, překlad z  třetího ruského vydání z roku 1928.)

      Kapitál, Díl 1, stále další změny

-       Francouzské vydání – poprvé a nikoli v prvním, druhém či v pozdějších německých vydáních – vydělilo Oddíl VIII., „Takzvanou prvotní akumulaci“,  z kontextu, v němž se objevovala v německých vydáních. V německém byla zařazena do Oddílu VII., „Akumulace kapitálu“. Její vydělení, jak se zdá,  naznačovalo redukci předpokládaných historických důsledků. K tomu se vztahovala změna v kapitole o „Prosté reprodukci“, v níž je zatímně (provizorně) uváděno Marxovo řešení problémů vzniku původní akumulace (viz Zarembka, 2001, str. 360-61).

-       Pokud jde o francouzské vydání, White dochází k závěru, že

„Marx přepsal několik sekcí a využil příležitosti, aby dovedl k logickému závěru změny, jež udělal v druhém německém vydání. Tudíž, ve francouzské verzi měla jakákoli stopa, která tu po filosofickém slovníku zůstala, čistě stylistickou funkci…V druhém německém vydání a ve francouzském překladu Kapitálu, Díl 1, pokračoval proces, který započal při přípravě prvního vydání, tj. eliminace filozofické struktury, která byla vybudována v dřívějších náčrtech“ (White, 1996, str. 208 a 209-210).

-       Důkaz o Marxově redukci významu Hegela pro jeho teorii v žádném případě neznamená konec diskusí o změnách, ke kterým po prvním vydání došlo v druhém německém vydání a ve vydání francouzském.

      Sieberova kniha z roku 1871 o Ricardovi a Marxovi

-       V roce 1871 publikoval Nikolaj Sieber v Kijevě svou profesorskou disertaci, nazvanou David Ricardo´s Theory of Value and Capital in Connection with the Latest Contributions and Interpretations. Byla v ruštině a ze široka posuzovala Marxe, zvláště v prvních kapitolách, založených na úvahách v Marxově prvním vydání Kapitálu. V Rusku to bylo první uvedení do Marxova díla a mělo pozoruhodný dosah.

-       Zatímco Sieber zaznamenal v Marxově _Kapitálu (_v prvním vydání), „osobitý jazyk a velmi lakonický způsob vyjadřování“, napsal také, že „pokud se týká samotné teorie, je Marxova metoda deduktivní metodou celé anglické školy a nejlepší teoretičtí ekonomové sdílejí jak její zápory tak klady“ (Nikolaj Sieber, „Marx´s Theory of Value and Money“, Marx´s Capital and Capitalism; Markets in a Socialist Alternative, Research in Political Economy – později R.P.E. – Volume 19, Elsevier/JAI, Oxford, UK, 2001, str. 30, kurzíva v originálu). 

-       Teprve po 130 letech byl Sieberův komentář k Marxovi poprvé přeložen z ruštiny R.Rakhiya a J.D.Whitem (R.P.E., Volume 19, str. 17-45). Takové zpoždění, se kterým bylo publikováno ocenění Marxe, jež budeme reprodukovat, mne jako autora udivilo.

      Marx se učí rusky a později čte Sieberovu knihu

-       Marx se o Rusko zajímal natolik, že se začal v roce 1870 učit rusky. Tuto znalost dobře využil  při četbě Sieberovy knihy v prosinci 1872 až lednu 1873, tj. po začátku sešitového francouzského vydání  a po druhém německém vydání.

-       Druhé Marxovo německé vydání  mělo „Doslov“, datovaný 24.lednem 1873, který zahrnuje pasáž o Sieberovi:

Již v roce 12871 referoval N.Sieber, profesor politické ekonomie na Universitě v Kijevě, ve svém díle David Ricardo´s Theory of Value and of Capital, o mé teorii hodnot, peněz a kapitálu, jako o - ve svých základech - nezbytném pokračování učení Smithe a Ricarda. To, co uvádí Západoevropany v úžas při četbě tohoto vynikajícího díla, je autorovo konzistentní a pevné uchopení čistě teoretické pozice.

-       Ačkoli Sieberova práce nedávala najevo žádnou podporu Hegelovi, ani filozofickým koncepcím zahrnutým v prvním vydání, Marx proti takovému postoji vůbec nic nenamítal.

-       V tomtéž „Doslovu“ Marx potvrdil, že jeho dialektická metoda byla adekvátně popsána ve stati v European Messenger z roku 1872, publikované v St. Petěrburgu. Tento popis přeložil, i když si byl vědom toho, že šlo o přímou opozici vůči Hegelovi. Dodal však, že „první vydání Kapitálu koketovalo se způsobem vyjadřování (pro Hegela) typickým“.

      Ruský překlad Kapitálu, Díl 1, prvé vydání v roce 1872

-       Ruský překlad Marxova Prvního dílu, který  se objevil již v roce 1872, byl založen na prvním německém vydání s jeho hegeliánským filozofickým jazykem. Toto ruské vydání bylo prvním úplným neněmeckým vydáním Kapitálu, Díl 1, a bylo velice populární. Zahájilo údobí, v němž Kapitál četly desítky Rusů. (Abychom to vše viděli ve správné perspektivě, v této době byli Lenin a Luxemburgová kojenci a Plechanovovi bylo šestnáct let.)

-       Až do roku 1898 se neobjevil žádný další ruský překlad Kapitálu, který by byl založen na dalším vydání (Albert Resis, „Das Kapital Comes to Russia“, Slavic Review, June 1970, str. 223 (Vol. 29, no.2, str. 219-237). Víme tedy, co se četlo v Rusku, když Věra Zasuličová psala počátkem roku 1881 Marxovi, „Nedovedete si ani představit, jak obrovské popularitě se váš Kapitál v Rusku těší. Ačkoli bylo vydání konfiskováno, několik zbylých kopií je masou více či méně vzdělaných lidí v naší zemi znovu a znovu čteno; vážní muži jej studují“. (Zasulich in Teodor Shanin, ed., Late Marx and the Russian Road, Monthly Review, New York, 1983, str. 98)

      Stať Siebera z roku 1874

-       V roce 1874 publikoval Sieber „Marx´s Economic Theory“ (anglický překlad J.D.White, R.P.E., Vol. 27, 2011, str. 155-190).

-       S poukazem na Marxovo přijetí v Rusku, Sieber oznamuje, že někteří

„odkládali četbu, vzhledem k neobvyklé komplexnosti látky a velice obtížné argumentaci, zaobalené v neproniknutelném krunýři hegeliánských rozporů…Abychom učinili Marxovy nejvýznamnější teoretické principy… pro ruskou veřejnost pochopitelnějšími, vzali jsme na sebe úkol napsat několik esejů…Cílem bude: (1) osvětlit význam Marxe jako originálního ekonoma; (2) předložit jeho teorie o hodnotě, penězích a kapitálu ve formě, která by byla osvobozena od metafyzických subtilností, aby tak  čtenáři nadále nedělaly obtíže“. (str. 156-57)

-       Sieberova kritika Marxe posud není triviální. Poté, kdy na deseti stránkách Marxovo dílo uvedl, Sieber píše:

„Až posud jsme s Marxem zcela souhlasili; ale tady, či spíše poněkud dále, s ním budeme zčásti nesouhlasit, ani ne tak v samotné podstatě věci, jako pokud jde o formu, metody a přístupy, jimiž své výzkumy sděluje. Především bychom měli u Marxe zkoumat, proč  začal své studium kapitálu zkoumáním nejkomplexnějších forem humánní ekonomie – kterou kapitalistická produkce je – a navíc s abstrakcemi hodnoty a užitnosti, spíše než se skutečnými vztahy, které jsou v pozadí těchto abstrakcí, tj. než s jednoduššími formami všelidské ekonomie?“ (str. 164)

      Sieberova kritika čtená Marxem

 

-       Sieber pokračoval,

„Veškerý celek Marxova zkoumání jasně ukazuje, že reálné vztahy, podle jeho mínění, předcházejí vztahy abstraktní a působí jako zdroj a raison d´etre  vztahů abstrakce. Avšak v daném případě ponechává realitu stranou a ačkoliv se k ní později vrací, čtenář se nicméně nemůže zbavit pocitu, že pro Marxe jsou to abstrakce užitné hodnoty a směnné hodnoty a nikoli jevy, jichž jsou více méně úspěšným označením (label), a které jsou hlavním smyslem… V každém případě výzkum reálných vztahů by měl předcházet analýzu abstrakcí a nikoli ji následovat“. (str. 165)

-       Sieber při představování Marxovy teorie hodnoty neužíval hegeliánského jazyka a byl kritický k samotnému přístupu, který Marx k látce zvolil. Sieber zaznamenal, co ještě nechápal, když  byla jeho kniha v roce 1871 publikována, že  „Marx  ve shora zmíněném dodatku k druhému vydání Kapitálu sám odmítl obvinění, že použil hegeliánské metody“ (str.164).

-       Měli bychom zaznamenat, že Sieber  šel ještě dále a navrhl dodatek k Marxově teorii hodnot, s tím, že Marx „mylně v celé doktríně forem hodnoty připisoval příliš velkou váhu konceptu samotné práce a vypustil spotřebu“ (str. 187). Protože nebyly Sieberovy návrhy, s výjimkou ruských čtenářů, známé, nikdo je poté už hodnocení nepodrobil.

-       Marx četl tuto Sieberovu stať (víme o tom, protože se o tom zmínil v dopise), avšak ani poté nenaznačil nějakou námitku.

      Sieber a Michajlovský v roce 1877 a Marxův náčrt odpovědi

 

-       V roce 1877 publikoval Sieber významnou odpověď na pozici, kterou zaujal J.G. Žukovskij. Žukovskij se domníval, že Marx byl příliš ovlivněn Hegelem, přičemž sám  argumentoval, že kapitalismus není nezbytným, ale spíše náhodným  historickým stadiem lidského vývoje. Sieber naopak vyvozoval, že se kapitalismus nezbytně stává univerzálním (obecným). Vezmeme-li v úvahu jeho práci o Marxově Kapitálu, o níž bylo známo, že ji Marx akceptoval, mohla být Sieberova pozice Rusy – přinejmenším dočasně – považována za pozici, která je vlastní i Marxovi, a navíc, berme v úvahu formulace dostupné v ruské verzi Kapitálu.

-       N.K.Michajlovskij, Žukovským také komentovaný, sdílel Marxovo vnímání nezbytnosti kapitalistického stadia, podobně jako Sieber. Na rozdíl od Siebera však kritizoval víru v takovou nezbytnost. K Marxovi se to vše dostalo. (White, 1996, str. 235-240.)

-       V listopadu 1877 připravil odpověď Michajlovskému, stěžující si na metamorfózu jeho „historického náčrtu geneze kapitalismu v Západní Evropě v historicko filozofickou teorii o univerzální cestě, kterou jsou všechny národy  odsouzeny projít“ (White, str. 241-42). Zřejmě na základě doporučení jiných, ji neurčil ke zveřejnění.

      Marxův komentář k Sieberovi z roku 1879

 

-       V soukromém dopise z roku 1879 Marx psal, „Pan Wagner by se měl sám seznámit s rozdílem mezi mnou a Ricardem na základě Kapitálu a Sieberova díla (jestliže zná rusky). Ricardo se skutečně zabýval pouze prací jako mírou velikosti hodnoty a byl tudíž neschopen ujasnit si spojení mezi svou teorií hodnoty a povahou peněz.“

-       Tudíž, od roku 1883 do roku 1879 měl Marx nadále ve vážnosti Sieberovo nehegeliánské čtení a chápání Kapitálu  Marx tak činil asi i proto, aby zčásti odpověděl na kritiku, že jeho dílo záviselo na Hegelovi – v reakci na strategii, která se snažila porazit Marxe prostřednictvím porážky Hegela.

-       Po zprvu náhodném  zájmu, se začal Sieber o Hegela zajímat, ale byl to stále zájem elementární: Podle Michajlovského, „Byl jsem seznámen se Sieberem na počátku roku 1878, kdy uhrazoval návštěvu St. Petěrburgu…Sieber, který byl mimořádným odborníkem ve svém vlastním oboru, mne zarazil jako úplný nováček ve filozofii, v níž byl zaujat Hegelem v souvislosti s Marxem a Engelsem…Jako nováček v hegelianismu byl přímo zarytý…“ (citováno u Whitea, 1996, str. 338.) Nezaznamenali jsme, zda Marx věděl o tomto zájmu, plný text znovu potvrzuje Michajlovského dřívější chápání Marxe a Hegela.

-       Marx a Sieber se setkali v lednu 1881 v Londýně, ale nevíme  nic o tom, o čem diskutovali. Kandidáti byli dva,  Hegel a ruská obščina.

     V roce 1881 Marx odpovídá Zasuličové

 

-       V únoru 1881 napsala Věra Zasuličová Marxovi ze Ženevy dopis, se žádostí o jeho mínění o budoucnosti ruské obščiny; toto mínění hodlala publikovat. Po několika náčrtech (viz Wada in Shanin, 1983, str. 64-69, a White, 1996, str. 273-280), Marx v březnu odpověděl, ale jeho odpověď nebyla určena ke zveřejnění. V případě ruských rolníků, v protikladu k situaci na Západě, „jejich obščinové vlastnictví se bude muset přeměnit v soukromé vlastnictví. Analýzy v Kapitálu tudíž nedávají důvod ani pro ani proti životnosti vesnické obščiny. Zvláštní studium, které jsem tu podnikl, včetně vyhledání materiálů z původních zdrojů, mne však přesvědčilo, že společenství je oporou společenské regenerace Ruska. Jestliže by však mělo fungovat takovýmto způsobem, musely by být nejprve eliminovány škodlivé vlivy, které je napadají ze všech stran a musí mu pak být zajištěny normální podmínky pro spontánní rozvoj“ (Wada in Shanin, str. 124).

-       Zatímco Marxova odpověď Zasuličové  byla soukromě známa takovým  osobám, jako byl Georgij Plechanov, a poté také v Ženevě, nebyla do roku 1924 publikována. Je podivné, že oba, jak Plechanov, tak Zasuličová, tvrdili mnohým, včetně Davida Rjazanova v roce 1911, že od Marxe existuje vůbec nějaká odpověď (Wada a Rjazanov, in Shanin, str. 41, 127). Jay Bergman, citující v roce 1959 ruský zdroj, tvrdí velmi problematicky (improbably – nepravděpodobně), že Marx „napsal dopis pouze s předběžnou výhradou, že Zasuličová  bude nejdříve souhlasit, že jej nezveřejní“ (Vera Zasulitch: A Biography, Stanford University Press, 1883, str. 76-77, pozn.*).

      V roce 1883 Marx umírá

 

-       Marx zemřel v březnu 1883, White tvrdí, že

„…na konci svého života Marx dosud studoval evoluci společnosti a její vztah k ekonomice. Avšak, čím více  se opíral o empirická studia, jako byly studie Kovalevského a Morgana, tím méně se stával vhodným jeho původní teoretický rámec. Současně ale zjišťoval, že každá empirická studie může být nahrazena jinou a tak ad infinitum. Naráželo se tu na limity vědění, založeného na zkušenosti, kterou se snažila německá filozofická tradice překonat“ (White, 1996, str. 280).

-       I když není obtížné udělat závěr, že Marx skutečně uvažoval o kapitalismu  jako o obecném stadiu lidské společnosti, máme nyní dostatek důkazů, že své mínění po roce 1870 změnil, také proto, že dospěl k závěru, že hegeliánská koncepce podle něho nikam nevede.

 

     Sieberova kniha z roku 1885; anglický překlad Kapitálu z roku 1887

 

-       V roce 1885 publikoval Sieber David Ricardo and Karl Marx in their Socio-Economic Investigations. Ačkoliv začal od své knihy z roku 1871, zahrnula jeho nová publikace z Marxova díla více materiálu, včetně materiálů, které Marx zaslal počínaje rokem 1872 a v následujících letech, zvláště pak jeden z roku 1874, o kterém byla zmínka výše a který podnítil celou řadu. Kniha má řadu odkazů k Hegelovi, ale nezačlenila diskusi o Hegelovi či dialektice.

-       Sieber zemřel ve věku 44 let na nemoc z vyčerpání.

-       První anglické vydání Prvního dílu, publikované v roce 1887, je založeno na druhém německém  vydání, ale jsou do něj začleněny některé změny, které vyplývají z francouzského vydání. Ačkoli Engels na vydání dozíral a zmínil se o francouzském vydání, je dosti nejasné, jaké změny zvolil, o nichž mu  Marx výslovně řekl, že si přeje, aby byly převzaty z francouzského vydání do vydání anglického. V anglickém vydání je Oddíl VIII. stejný jako ve vydání francouzském.

-       Ruští čtenáři byli poslední, po německých, francouzských a anglických čtenářích, kteří stále ještě měli Marxův První díl, s jeho formulacemi v hegeliánském jazyce, v kontrastu k Marxovým vlastním pozdějším edicím. Ruský překlad, založený na druhém německém vydání, se do roku 1898 neobjevil. Tato skutečnost se zdá být významnou pro ruský kontext, který, jak se ukázalo, se stal kontextem rozhodujícím.

 

      Sieberův význam

 

-       V tomtéž roce, kdy zemřel Marx (1883), ustavil Plechanov (který se narodil v roce 1856), spolu s dalšími, včetně Zasuličové, ze ženevského exilu první ruskou marxistickou skupinu, skupinu „Osvobození práce“.

-       V době, kdy Marx zemřel, byli jak Lenin tak Luxemburgová ještě dětmi ve věku 12 let (Lenin se blížil třinácti letům, zatímco Luxemburgová právě dosáhla dvanácti let). Pro oba byla mateřskou řečí ruština (Luxemburgová pocházela z Ruskem okupovaného Polska).

-       White (2001, str. 11) uvádí, že se Plechanov, Lenin a další generace revolucionářů v Rusku, „učili svému marxismu u Siebera“ Na druhé straně, Luxemburgová Siebera četla, ale nebyla jím ovlivněna („Dělala jsem také na teorii hodnoty. Pročetla jsem  už pečlivě Siebera. Dal mi málo, a koneckonců  jsem s ním nespokojena. Mohu jej použít pouze jako knihu odkazů, když vyhledávám toho či onoho ekonoma.“ – Letter to Jogisches, December 12, 2898, in The Letters of Rosa Luxemburg, Verso, Londýn, 2011, str. 98).

      Plechanov, Lenin a Luxemburgová

 

-       Plechanov mohl poprvé číst Kapitál v ruském překladu, či ve francouzském vydání, na něž dozíral Marx (Plechanov dorazil do Ženevy již v roce 1880). Byl natolik zběhlý v němčině, že mohl v roce 1882 překládat Marxe (White, 1996, str. 308-9). V každém případě, mnozí ruští čtenáři využívali ruský překlad prvního německého vydáni, onoho s širokým využíváním hegeliánského jazyka a s odkazy na Hegela. Plechanov si toho musel být vědom.

-       Leninovo čtení Marxe  zahrnuje koncem roku 1888 Marxův První díl (White, Lenin, 2001, str. 30). V této době, v roce 1894, kdy psal Lenin o Hegelovi, prokazoval už znalost německého druhého vydání s „Dodatkem“.

-       Luxemburgová (podle soukromého sdělení tomuto autorovi od editora jejích dopisů, Annelies Laschitza, 6. března 2012), téměř určitě  nečetla Kapitál, Díl 1 v ruském překladu (bylo by to třeba ověřit, pokud je to možné. P.Z.). Měla dobrou znalost němčiny. I když byla ještě v Polsku a Marxovo druhé německé vydání bylo publikováno již v roce 1872.

-       O Plechanovovi je dobře známo, že měl na Lenina vliv. Přinejmenším měl zprvu vliv také na Luxemburgovou. Luxemburgová dokonce v roce 1891 ze Švýcarska svému příteli psala, že Plechanov „zná všechno lépe než já“ (Elzbeita Ettinger, Rosa Luxemburg: A Life, Beacon, Boston, 1986, str. 45). Nicméně, během jednoho roku jej už spolu s Leo Jogischem (svým milencem) nadále vysoko necenili.

      Plechanovův klíč k řešení

 

-       Plechanov při přípravě svého politického programu po roce 1882 zjistil, že by Hegel mohl být užitečný. V tomto programu se zdůrazňovalo, že revoluce vzejde spíše z dělníků než z rolníků, avšak podmínky nebyly zralé pro nic jiného, než pro vznik kapitalismu v Rusku. Hegelova koncepce pohybu se zdála být užitečnou pro ospravedlnění dalšího trvání či pro osvětlení bezvýhlednosti plánů na svržení ruského státu, vzhledem k tehdy existujícím podmínkám mimořádně nízkého kapitalistického rozvoje. 

-       V roce 1891 publikoval Plechanov v Neue Zeit článek, v němž poprvé užil termín „dialektický materialismus“ a svázal Marxe s Hegelem mnohem více, než kdy udělal Marx samotný (Viz „For the Sixtieth Anniversary of Hegel´s Death“, Selected Works of G.V.Plekhanov, Volume I, Lawrence and Wishart, 1961, str. 401-426. Viz také jeho poznámky z roku 1896, hovořící o Marxovi jako „otci současného dialektického materialismu“, Essays on the History of Materialism, in Selected Philosophical Works, Vol. II, Progress, Moscow, 1976, str. 136 (str.31-182)). Ačkoli Lenin až dosud ve Švýcarsku nebyl, Luxemburgová v Ženevě byla a pravděpodobně slyšela o „dialektickém materialismu“ přímo od Plechanova.

-       Jak mnoho Plechanov z Hegelova díla tehdy znal? White konstatuje:

„Hlavní hegeliánské dílo, které Plechanov v této stati uvádí, je Philosophy of History, které mu, jak se domnívá, připomíná Marxovo schéma v Příspěvku ke kritice politické ekonomie. Jinými slovy, Plechanov měl malou vědomost o tom, co Hegel představuje, ale obešel se bez takové znalosti, protože ani nikdo  jiný nevěděl více.“ (Soukromé sdělení tomuto autorovi, 24.ledna 2012.) Navíc, Engels Plechanova podporoval.

      Raný Lenin o Hegelovi a Marxovi

 

-       Lenin  dospěl k marxismu kolem roku 1890 a přijal Plechanovovu pozici vůči narodnikům z roku 1892, ačkoli používal jiné argumentace.

-        V roce 1894 Lenin napsal a dal do oběhu Kdo jsou „přátelé lidu“. Na řadě stránek se tu zabývá rozdílem mezi Marxovou a Hegelovou dialektikou, nikoli však na základě četby Hegela, ale spíše četby Marxova „Dodatku“ a Engelsova Anti-Dühringu a stati Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie.

-       Lenin říká, že kritikové „se horečně upínají k Marxovu způsobu vyjadřování a napadají původ jeho teorie, ve snaze napadnout samotnou její podstatu…Trvání na dialektice, výběr příkladů, které demonstrují správnost (hegeliánské) triády není ničím jiným, než pozůstatkem hegelianismu, z něhož vědecký socialismus vyrostl, pozůstatek jeho způsobu vyjadřování“. (Lenin, Collected Works, Volume 1, Lawrence and Wishart, Londýn, 1960, str. 163-64 (str. 131-332); viz také, Louis Althusser, „Lenin before Hegel“ v Lenin and Philosophy and Other Essays, New Left Books, Londýn, 1971, str. 107.) Leninovy odkazy na  „dialektický materialismus“ se  objevovaly jen zřídka. Lze udělat závěr, že pro Lenina Hegel nebyl (či nebyl příliš) v této době pro pochopení Marxe nezbytným, což byla interpretace, jež byla konzistentní se Sieberovou publikací.

-       Poté, kdy Engels v roce 1895 zemřel,  byli Karel Kautsky v Německu a Plechanov v ruském exilu uznávanými vůdci v marxismu. Kautsky nenásledoval Plechanovův „dialektický materialismus“. Původně ani Lenin.

-       Lenin se setkal s Plechanovem v roce 1895, při své návštěvě Ženevy.

      Plechanov pokračuje

 

-       Plechanovovy názory na význam Hegela pro marxismus byly později sumarizovány v jeho pamfletu z roku 1908 „Fundamental Problems of Marxism“ (Selected Philosophical Works, Volume 3, Progress Publishers, Moscow, 1976, str. 117-83). Zřejmá je skutečnost, že byl svázán spíše s Engelsem než s Marxem. Tudíž, když zmiňoval některé z raných Marxových děl, pouze citoval Marxův „Doslov“ k druhému německému vydání a „početné poznámky, které učinil en passant  v tomtéž dílu“. Přesnost této poslední poznámky se zdá být omezena na první vydání Kapitálu, což asi odráží nedostatek Plechanovovy pozornosti ke změnám, jež Marx udělal ve vydáních, která po prvním vydání následovala.

-       Plechanov se po roce 1908 s Leninem rozešel. Avšak Hegel byl pro program, který Plechanov přijal už v osmdesátých a devadesátých letech, stále užitečný

-       „Dialektický materialismus“ se objevil pouze jako raná poznámka, na rozdíl od Leninova pozdějšího širokého užití, jak uvidíme.

 

     Pozdní Lenin

 

-       V roce 1909, aniž dosud četl Hegela, Lenin publikoval obšírnou práci, Materialismus a empiriokriticismus. Spoléhal v ní na Engelse, ale nyní se stupňovaným důrazem na dialektiku; dokonce kritizoval ty, kteří se „celkově zříkají dialektického materialismu, tj. marxismu“. (V ediční poznámce z roku 1972 nakladatelství Progress uvádí, že toto Leninovo dílo napomohlo, „aby se filozofické ideje marxismu rozšířily v masách členů strany a umožnilo stranickým aktivistům a pokrokovým dělníkům zvládnout dialektický a historický materialismus“. Popravdě řečeno, je to dílo tak komplikované, že je mimo dosah téměř prakticky každého.)

-       Co se pro Lenina v roce 1909 změnilo, s čím se nesetkával už v roce 1894? Pro Lenina to byl marxismus samotný (v jeho interpretaci). To znamená, že si Lenin mohl zvolit, buď zůstat na pozici z roku 1894 (přičemž bylo pravděpodobně nutné  osvětlit řadu odkazů na Plechanovův „dialektický materialismus“), či bránit „dialektický materialismus“ jako takový. Zvolil si nyní to druhé.

-       V roce 1914 konečně Lenin četl Hegela a dělal si široké poznámky o Hegelově Vědě o logice. Prohlásil pak, že „že je nemožné plně pochopit Marxův Kapitál, a zvláště jeho první kapitolu, aniž je hluboce prostudována a pochopena Hegelova Logika vcelku“ (Lenin, Collected Works, Volume 38, Progress, Moscow, 1972, str. 180). Připomeňme si však, že Lenin četl Sieberovo nehegeliánské chápání Marxe a seznámil se také s Marxovým vysokým zhodnocením Sieberovy knihy z roku 1873. V roce 1894 se zdála být Leninova pozice dostatečně konzistentní se Sieberovým a Marxovým míněním. Jasně, cosi bylo nyní pro Lenina v sázce.

     Lenin a dialektický materialismus

 

-       Pro Lenina bylo politicky daleko snadnější zdůraznit pevné spojení Engelse s Marxem, jak to učinil již Plechanov. Jednat jinak by znamenalo otevírat dveře pro širší interpretaci Marxe, jak se právě stalo těm osobám (jako byl Bogdanov), kteří byli vybráni jako objekt jeho kritiky v  Materialismu a empiriokriticismu. V intelektuálských výbojích to byl druh strategie „všechno nebo nic“.

-       Plechanovovy „Základní problémy marxismu“ obsahovaly následující pasáž, kterou Lenin musel číst a akceptovat:

„Jestliže chceme vyjádřit několika slovy názor, který zastával Marx a Engels pokud jde o vztah mezi oslavovanou „základnou“ a neméně oslavovanou „nadstavbou“, dostaneme něco podobného, co nyní následuje:

_1.    _Stav produktivních sil .

2.    Ekonomické vztahy, které tyto síly podmiňují.

_3.   _Společensko-politický systém, který se vyvíjí na dané ekonomické „základně“.

_4.   _Způsob myšlení společenského člověka, který je zčásti určován zděděnými ekonomickými podmínkami a zčásti celkovým společensko-politickým systémem, který vyrostl na těchto základech.

_5.    _Různé ideologie, které odrážejí vlastnosti tohoto způsobu myšlení.“ (Kurzíva v originálu.)

-       Plechanovovy první dva body odpovídají Leninovi jako ekonomovi produkce, spíše než společenské vztahy v produkci (tento autor, „Lenin as Economist of Production: A Ricardian Step Backwards“, Science And Society, 2003, str. 276-302).

-       Jak bylo možné vidět, pokud jde o ekonomické otázky, využil Lenin v zápase o filozofické otázky tutéž strategii „všechno nebo nic“ již o desítku let dříve.

      Luxemburgová podporuje Hegela…načas

 

-       Podpora významu Hegela pro Marxe v díle Luxemburgové není uspokojivě popsána (well-established), ale řešení nabízí Dogan Göcmen („Rosa Luxemburg, the Legacy of Classical German Philosophy and the Fundamental Methodological Questions of Social and Political Theory“, Critique: Journal of Socialist Theory, 2007, str. 375-390). Uznává (str. 379), že spisy Luxemburgové se koncentrují na boj proti kantiánství a neo-kantiánským filozofům, třebaže zahrnují i odkazy na Hegela.

-       Göcmen (str.389) uvádí, že v roce 1898

„Luxemburgová doporučuje Georgi Gradnauerovi číst Hegela, či přinejmenším Engelse, o dialektice kvantity a kvality. Říká: „jestliže soudruh „GR“ zapomněl svého Hegela, pak mu doporučujeme poradit se přinejmenším s bohatou kapitolou o kvantitě a kvalitě z Engelsova Anti-Dühringu, aby se sám přesvědčil, že katastrofy nepředstavují protipól vývoje, ale jsou jeho momentem, fází.“

-       ¨Nebo,  v roce 1899 napsala Luxemburgová o Marxově následování Hegela toto:

„Filozofie, zvláště její sociologická část, podstupuje evoluci podobnou té, kterou prodělává národní ekonomie. Právě tak jako klasická ekonomie prostřednictvím Smithe a Ricarda, stejně tak i klasická filozofie prostřednictvím Hegela a Feuerbacha vede logicky k Marxovi, dialektice a materialismus k materialistické koncepci dějin. Tudíž, v plné analogii s „překonáním“ výzkumných metod klasické ekonomie, základní výsledky klasické filozofie: dialektika a materialismus, jsou také překonány. Jestliže filozofická cesta od Hegela vede nevyhnutelně k  Feuerbachovu a Marxovu loupežnickému brlohu, který je nebezpečnějším, pak buržoazním filozofům nezbývalo nic jiného, než jednoduše svým výnosem Hegela z vývoje filozofie vyřadit a vědátory ponoukat k návratu „ke Kantovi““. (Göcmen, str. 381, z „Empty Nuts“, citována pouze poslední sentence).

 

     Objasnění Luxemburgové

 

-       Nic víc v díle Luxemburgové na Hegela neodkazuje, něco více nám však naznačuje její vlastní historický vývoj. V roce 1901, v souvislosti s raným Marxem (kde se o Hegelově vlivu příliš nediskutuje), Luxemburgová psala, že Hegel dokonce ani tehdy nebyl pro Marxe tolik důležitý:

„Mehring má plnou pravdu, když říká, že Marx už nebyl nadále ochoten akceptovat hegeliánské stanovisko pro svůj poslední článek o čistě ekonomickém problému přidělení půdy rolníkům, který plánoval pro Rheinische Zeitung, a který nakonec nenapsal. Ve skutečnosti se z tohoto stanoviska již stáhl v praktických otázkách, kterými se zabýval, už dříve.  Jistě, byla to pronikavá zbraň hegeliánské dialektiky, kterou tak brilantně využil při své drtivé kritice opatření Rýnského provinčního shromáždění, jež se týkala svobody tisku a krádeže dříví. Byla to však pouze dialektika, metoda myšlení, kterou využíval; pokud jde o hledisko samotné, zdá se nám, že Marx již tady, když vystupoval za svobodu tisku a právo chudých rolníků svobodně v lese sbírat dříví, využíval spíše své vlastní hledisko na hegeliánskou filozofii práva a státu, než aby z ní své hledisko odvozoval. Byla to především, jak Mehring sám říká, hluboká a opravdová sympatie, kterou Marx pociťoval s „politicky a sociálně utiskovanými masami“, bylo to „srdce“, které jej  vedlo již na tomto idealistickém stadiu jeho vývoje do boje a určilo stranu, kterou si v tomto boji zvolil“ („Aus dem Nachlass unserer Meister“; jak tato pasáž, tak pasáž z roku 1899 byla přeložena J.D.Whitem.)

-       Citovali jsme celou tuto pasáž, zatímco Göcmen uvedl pouze frázi „pronikavá zbraň hegeliánské dialektiky“. Vlastně je tato fráze Göcmenem užita jako titulek části jeho stati (str.381). Göcmen zmiňuje také Hegelovu jednotu protikladů.

-       Göcmen nabízí jako Hegelův příspěvek rozpor a pohyb, skoro jako by Hegel tato slova vlastnil či vynalezl. Na druhé straně, o kapitálu a práci, jako o jednom z příkladů, může kterýkoli marxista říci, že jsou v „rozporu“, aniž by to vyvolávalo jakoukoli hegeliánskou implikaci.

 

     Pozdní Luxemburgová

 

-       Göcmenova stať (str.379) skutečně uvádí citaci z Hegela v díle Luxemburgové, Akumulace kapitálu. Ve skutečnosti je ale tato pasáž v její nepublikované knize o politické ekonomii, v náčrtu, na němž začala pracovat kolem roku 1908. (Poznámka: Göcmenovo tvrzení je v jeho pozn.10, ale ve skutečnosti  je k téže straně jako v jeho pozn.29, jak je to správně v její nepublikované knize.) V každém případě, tak či onak, nám toho moc neříká. Píše tam, „Velký filozof Hegel řekl: ‚rozpor je silou, která tlačí vývoj kupředu‘. A tento pohyb v trvalých rozporech je reálnou cestou vývoje v dějinách lidstva“ (Göcmen, str. 383). To je její jediná poznámka, která se týká Hegela, již učinila od roku 1901 (viz P.Z.) do roku 1917.

-       Vcelku tudíž, i když mohou být dřívější poznámky Luxemburgové považovány za doklad její důvěry ve význam, který Marx Hegelovi přikládal, není takový důkaz příliš hluboký.

-       V roce 1917 psala Luxemburgová o Hegelovi Hansi Diefenbachovi velmi odlišně: „V teoretické práci, podobně jako v umění, si cením prostě pouze poklidného a výrazného. To je důvod, proč např. slavný první díl Marxova Kapitálu, s jeho hojnou rokokovou ornamentikou v hegeliánském stylu (pro nějž, z hlediska strany, jsem musela dostat 5 let těžké práce a deset let ztráty občanských práv…), mi jde nyní trochu na nervy“.

-       V této poznámce se Luxemburgová ukazuje být v opozici vůči učení strany, podle něhož je Hegel pro pochopení Marxe významným.

     Leninova hegemonie

 

-       Lenin se dožil toho, že se stal v roce 1917 vůdcem Sovětského svazu.

-       Jestliže jsou dějiny psány vítězem, lze tvrdit, že marxistické myšlení bylo psáno vítězícími sověty? Vznášelo následné marxistické myšlení, které bylo vlastní Leninovi a sovětské marxistické kultuře, požadavek nezbytnosti Hegela pro marxismus? Může to být řečeno dokonce i o přístupu k formě hodnoty v marxismu, jak vyplynul ze sovětské práce I.I.Rubina (Essays on Marx´s Theory of Value, 1924), a o podpoře Marxových Grundrisse, plynoucí z pozdější práce Ukrajince Romana Rosdolského (podporovatele Trockého). (Pro způsob, jak teoretikové prezentovali formy hodnoty, neexistovala alternativa, ať už empiristická či ekonomistická, která by nabízela pro proniknutí do jevových struktur něco jiného, než Hegelovu dichotomii obsahu a formy.)

-       V každém případě, od roku 1990 už materiální základna pro sovětskou hegemonii v marxistické teorii neexistuje.

-       Stejně jako Lenin, byla i Luxemburgová ve formaci stran, odmítajících válku. Nacházela se však ve zcela odlišných podmínkách, i když mnohem příznivějších, pokud jde o klasické marxistické chápání (mnohem početnější dělnická třída). Vítězství dělnické třídy s ní však spojeno nebylo, počátkem roku 1919 byla zavražděna.

      Skrytá Rosa Luxemburgová

 

-       Lenin psal v roce 1922, že se Luxemburgová jak v akumulaci kapitálu, tak v mnoha dalších věcech mýlila. Rosdolskij mohl prohlašovat, že její teorie odrážela nedostatečné chápání Hegela. Raja Dunajevskaja byla v tomto ohledu drsnější, dokonce včetně nepoctivého (lživého – false) tvrzení, že Oddíl VIII. Kapitálu  byl Marxem integrován do Oddílu VII., přičemž pro francouzské a poté anglické vydání byl pravdou opak (Zarembka, 2001, str. 360; nevyžaduje přitom korekce, že všechna německá vydání v počáteční nezbytnosti separace pokračovala).

-       Útoky na Akumulaci kapitálu Luxemburgové byly početné (tento autor, „Rosa Luxemburg´s Accumulation of Capital: Critics try to bury the Message (skrýt poslání MF), Bringing Capitalism Back for Critique by Social Theory, Current Perspective in Social Theory, Vol.21, Jennifere Lehmann, ed., JAI/Elsevier Press, New York, 2002, str. 3-45).

     Kalecki a Luxemburgová

 

-       V třicátých letech byl Michal Kalecki jedním z nejschopnějších ekonomů, který byl  Luxemburgovou ovlivněn (viz například, Tadeusz Kowalik, „Luxemburg´s and Kalecki´s Theories and Visions of Capitalist Dynamics“, Rosa Luxemburg and the Critique of Political Economy, Richardo Bellofiore, ed. Routledge, Oxon, U.K., 2009, str. 102-116). Kalecki, který pokračoval v diskusích Luxemburgové o válečných výdajích, zdůrazňoval význam takovýchto výdajů pro udržení poptávky, dokonce v tom smyslu, jako by byly určovány vládou, což se mu jevilo jako proces, který probíhá mimo oběh kapitálu. V Kaleckého díle pokračoval ve své  doktorské disertaci a v knize o Luxemburgové  Kowalik

      Marxismus přežívající neúčast Hegela

 

-       Od šedesátých let bojuje marxismus nejrozmanitějšími způsoby o své přežití bez Hegela. Dílo Louise Althussera a těch, kteří jsou s ním spojeni, se stalo praporem, pod nímž dochází k přezkoumávání hegeliánského problému.

-       Mnozí političtí ekonomové tomu byli nápomocni tím, že prostě Hegela opomíjeli, jakož i díky úspěchům, kterých dosahovali při své třídní analýze. Stejně jako dříve Kautsky, byl i Kalecki příkladem takového nezávislého myslitele. O něco později¨měl podobný význam Paul Sweezy. Současné vystupování marxistických politických ekonomů, kteří ignorují Hegela – s výjimkou vstupu, kde jde o „přístup  k formě hodnoty“ – je možné sledovat v činnosti The Edgar Companion to Marxist Economics (edited by Ben Fine and Alfredo Saad-Filho, Elgar, Chelthenam, UK, 2012).

-       Ignorování Hegela ale přirozeně nic neřeší. Otevírá pouze dveře pro další rozvoj marxismu. Jednou z takových linií postupu, kterou White navrhuje, je, že nedokončení Kapitálu Marxem během jeho života nebylo způsobeno jeho špatným  zdravím či jinými tlaky, ale spíše tím, že při navazování Dílu 2 na Díl 1 čelil velkým teoretickým problémům. Byly to mj. problémy, které se vztahovaly k Marxovým zkoumáním Ruska a jež hegeliánské myšlení neumožňovalo řešit.

-       V každém případě je hlavním problémem, o který tu jde, prohlubování teorie společenského vývoje, kterou Marx vytvořil, při respektování evoluce jeho vlastních názorů.

Souhrn

V roce 1871 publikoval politický ekonom Nikolaj Sieber z Kijeva v ruštině knihu, která poskytovala přehled o počátcích Marxova Kapitálu, přičemž ignorovala využívání hegeliánských koncepcí, jež se objevovaly v prvním vydání Dílu 1. Marx četl Sieberovo dílo v ruštině koncem roku 1872 a počátkem roku 1873 a byl jím zaujat. A skutečně, ve svém Dodatku k druhému německému vydání, datovaném 24.ledna 1873, Sieberovo chápání, které bylo reprodukováno ve francouzském vydání,  chválil.

Marx využil příležitosti při druhém německém vydání a prvním vydání francouzském, aby eliminoval mnohé hegeliánské koncepce, jako např. obecné a zvláštní, jak bylo pečlivě dokumentováno Jamesem Whitem v jeho knize Karl Marx and the Intellectual Origins of Dialectical Materialism. Odtud se datuje silná podpora názoru, že význam Hegela pro chápání své politické ekonomie snížil samotný Marx. Naneštěstí pro následující marxistické myšlení, se stalo základem  pro ruský překlad z roku 1872 první vydání Kapitálu, Díl 1,  a tak to zůstalo po 26 let, až do dalšího překladu, založeného na čtvrtém německém vydání, který se objevil v roce 1898.

V Rusku se prosadilo hegeliánské imprimatur. Nebylo to však důsledkem neexistence Marxova úsilí objasnit svou pozici prostřednictvím pozdějších poznámek o Sieberovi, stejně tak jako prostřednictvím korespondence, jež ale zůstala až příliš dlouho nepublikována. Přehled tohoto vývoje jsme poskytli.

Pokračovali jsme studiem Plechanovovy role při prosazení hegeliánského imprimatur a vyvíjející se pozice Lenina a Luxemburgové, která objasňuje jejich roztržku.

Náš závěr nemůže přirozeně žádnému vědci zakázat prohlašovat, že marxistická politická ekonomie musí zahrnovat Hegela. Pouze jsme tu prohlásili, že taková pozice nebyla Marxovi, pokud jde o jeho dílo, vlastní. Skutečnou autoritu u něho měla podpora nehegeliánského chápání marxistické politické ekonomie.

Překlad: M. Formánek