V tomto století bojovala levice na celém světě - zčásti v mírových formách a krok za krokem, zčásti ale také tváří v tvář násilí a represím – o to, aby se na politickém jevišti naslouchalo obyčejným lidem. „Budou nyní tyto hlasy z veřejné arény opět vytlačovány, neboť ekonomické elity nadále využívají možností svého vlivu, zatímco hlasy démosu budou slábnout?“ Tuto otázku si položil politický vědec Colin Crouch[1. Crough, Collin, Postdemokratie. Frankfurt/Main 2008; první citát je na s. 11, následující na s. 13.] už určitou dobu před takzvanou krizí eura a odpověděl na ni tak, že vyvinul pojem „post-demokracie“, který vyjadřuje, že žijeme ve společnosti, v níž „demokratické instituce formálně nadále plně fungují (jsou netknuté)“, avšak politické postupy směřují a vlády se postupně ubírají zpátky, ve směru, který byl typický v dobách před-demokratických: vliv privilegovaných elit stoupá, v důsledku čehož je egalitární projekt postupně konfrontován se svou vlastní bezmocí.“

Crouch přitom není žádný revolucionář, ale pozorný, kritický vědec, který má řadu sociálně demokratických, tedy falešných představ o tom, co je buržoazní demokracie. V jednom bodě mu ale vývoj Evropy po roce 2008 dává víc než za pravdu: Politické zajištění ekonomického panství funguje stále více autoritářsky. Oproti iluzím o masové participaci, proti tomu, co chce většina obyvatelstva, dochází k otevřenému prosazování stabilizace panství. Tyto změny probíhají s větší či menší silou ve všech rozvinutých kapitalistických demokraciích, ovšem v různé formě.  

V Evropě přitom hraje rozhodující roli prosazování zájmů buržoazie ekonomicky silnějších národů prostřednictvím nadnárodních institucí – Mezinárodního měnového fondu (MMF) Evropské centrální banky (ECB), Eurozóny atd.

Trojka diktuje Řecku

Aby si o tom bylo možné udělat představu, dva příklady. Nejprve takřka klasický: Řecko, „první kolonie Eurozóny“.[2. Wolfgang Münchau  ve Financial Times z 19. 2. 2012..] Nejpozději od roku 2009 má řecký parlament právo sestavovat rozpočet nanejvýš v tom smyslu, že si ještě může při loupežném přepadení vybírat mezi penězi a životem.  Taková svoboda volby funguje od doby, kdy se Helada na finančních trzích o žádné prostředky už starat nemůže, následovně: výměnou za úvěry od ostatních zemí Eurozóny musí Atény prosazovat úsporná opatření, která jsou s ohledem na důsledky v její poničené ekonomice téměř bezprecedentní. Trojka, v podobě zástupců ECB, EK a MMF, přezkoumává před výplatou každé dávky „peněžní výpomoci“, jestli Řecko své úkoly splnilo. Joannis Panagopoulos, vůdce zastřešujícího svazu odborů GSEE, to pojmenovává, nikoli nepříhodně, takto: „Očividně se Trojka pokouší řeckou vládu vydírat, namísto toho, aby s ní jednala. Aby dosáhla dalších úvěrů, musí naše vláda přijímat požadavky Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a EU“. (Zeit on-line z 8. 2. 2012).

Před každými volbami je na politickou kastu v Aténách z Berlína a Bruselu vyvíjen tlak a obyvatelstvo je nepřímo zastrašováno konstrukcemi scénářů v případě volby, která by nebyla vůči EU konformní.   Strany se před příchodem k urnám zavazují v „úsporných programech“ pokračovat. Před parlamentními volbami v Řecku se o slovo včas přihlásí prezident spolkové banky Jens Weidman: „Lhostejno, kdo bude zvolen, každá možná vláda se přirozeně musí znát ke svým  závazkům vůči Trojce EU“. 19. května 2012 dal Řekům prostřednictvím interview ve Frankfurter Allgemeinen Zeitung na vědomí: „Jestliže nějaká země jednostranně vypoví ujednání, jehož bylo dosaženo teprve po dlouhém vyjednávání a jež je spojeno s rozsáhlou pomocí, musí jí být zcela jasné důsledky. Takové rozhodnutí by Řecko jistě velice tvrdě zasáhlo.“

 Vedle „veřejně“ publikovaných opatření, kolují interně dokumenty, které jdou ještě dál: 10. září 2012 poukazoval taz (die Tageszeitung) na zřejmě tajný dokument Trojky, v němž bylo řecké ministerstvo financí žádáno, aby zavedlo šestidenní pracovní týden a uvolnilo ochranu před výpovědí, obě opatření, jež nebyla součástí „oficiálního“ katalogu požadavků.

Podstatné oslabení postavení, závislé na úsudku (rozsudku) evropských technokratů, vede zcela jasně ke znehodnocování buržoazně demokratického rozhodovacího procesu. „Sobotní volby by mohly být mimořádně důležité.  Ale rozhodujícím dnem není 17. červen. Důležitější bude onen den, v němž se Trojka, složená z ECB, MMF a EU vrátí do Atén, aby se setkala s novou vládou – ať už by byla zvolena vláda jakákoliv“, napsal Giorgos Malouhos v on-line Spiegelu v červnu 2012, krátce předtím, než se v Aténách přistoupilo k urnám

Řecko je také exemplární příklad postupujícího autoritářství při zajišťování panství, protože se tady velká část obyvatelstva snažila a stále se ještě snaží bránit proti ničení základů svého životního postavení – a je přitom konfrontována se stále brutálnějšími represemi.

Dva další momenty dělají proměny v metodách panství v Heladě klasickými: vláda se snaží usměrnit strach a frustraci obyvatelstva rasisticky, přičemž prezentuje „metanastes“, „imigranty“ jako zdroj veškerého zla a chce také rovnou demonstrovat, jak „důsledně“ k problému přistupuje: vojenským zajištěním plotu na hranici s Tureckem, desetitisíci rasistických kontrol a opatření policie a  utečeneckými tábory pro dopadené  uprchlíky.

A za druhé: v Řecku dochází k postupu této post-demokratizace spolu s masivními útoky na práva, která si vybojovalo dělnické hnutí. Evidentním příkladem je takzvaný epistrateusi, povinnost  nucené služby. Tento zákon nouzového stavu znamená: když dělník stávkuje a jsou tím ohroženy zvláštní „národní“ zájmy, může být stávka prohlášena za ilegální. Zaměstnanci pak stojí před volbou, buď se vzdát, nebo jít do basy. V prvních týdnech tohoto roku už využila aténská vláda tento nástroj podvakrát, jednou proti dělníkům v metru, pak proti námořníkům. Ti, kteří mohli sledovat, jak jednotky zvláštního nasazení MAT hnaly stávkující námořníky s bitím na palubu, budou považovat za zcela uvěřitelné, když aktivisté v Řecku mluví o plíživém procesu fašizace.

Kypr: řešení jen prostřednictvím EU

Technokratickou verzi nového evropského autoritářství ukazuje takzvaná záchrana Kypru: v ranních hodinách 16. března 2013 byl obchod uzavřen. Eurozóna byla srozuměna s balíčkem výkonů, které měla země splnit, jestliže chce dostat  peníze z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) na sanování svých – také vzhledem k vysokým ztrátám v Řecku – marodérských bank. Jedním z opatření byl všeobecný odvod z vkladů (později omezen na odvod z vkladu na účtech od 100 0000 euro výše). Následující úterý večer, 19. března, hlasovali poslanci v Nikósii proti tomuto opatření. Vlastně je právě to „normální“, protože souhlas parlamentu je přece předpokladem prosazování takového daleko doprava jdoucího útoku na kyperské národní hospodářství.

Nyní však se právě toto „normální“ chování, tj. vzepření se národně státní reprezentativní demokracii v souvislosti se „záchranou eura“, stalo skandálem. Německé noviny se rozhořčovaly nad neposlušnými Kypřany, spolková kancléřka se „nahněvala“, šéf frakce CDU Volker Kauder hrozil: „Kypr si hraje s ohněm“.

Na ostrovním státě samotném se pustili do hledání nějakého plánu „B“. Teď ale nehrál žádnou roli, ať by byl dobrý nebo špatný. V následujících dnech se ukazovalo, že beztak neměl na svou realizaci žádnou šanci. Evropská centrální banka vyhlásila už před oficiálním předložením alternativního plánu výslovně: Direktorium ECB se rozhodlo ponechat v platnosti současnou podporu nouzového opatření (Emergency Liquidity Assistance, ELA) do pondělí, 25. března 2013. Poté může být o podpoře v nouzovém stavu rozhodnuto, bude-li uplatňován program EU/MMF, který garantuje solventnost dotčených bank.“

Krátce: Kypru bylo v průběhu procesu zvažování alternativy k původnímu pánu eurozóny, zda souhlasit s ruskými úvěry nebo se státním fondem, úplně jasně řečeno: Nestačí, že budete nějak garantovat, že prachy přijdou přesně, ale musíte to udělat prostřednictvím „programu EU/MMF“. Jak by mohly „dohody“ mezi Trojkou a Kyprem vypadat, dokumentují zpochybňující slova kyperského prezidenta Nikose Anastasiadise v průběhu rozhovorů“ „Udělám vám nabídku. Vy ji odmítnete. Pošlu vám nějakou jinou: totéž. Co tedy chcete? Chcete mne donutit k odstoupení? Jestliže vám jde o tohle, tak to řekněte“. Člověk se pak ptá „experta“, jak to s alternativami vypadá, jako to udělal jeden novinář na spolkové tiskové konferenci a ten mu pak - zde v osobě tiskového mluvčího Wolfganga Schäubleho, Martina Rotthause -  logicky odpoví: Nemůžeme tu sami nic dělat. Ta či ona čísla propočítala Trojka. Ruský úvěr by například tyto počty posunul a to nejde. 

To je typický způsob argumentace technokratů: Panuje objektivní tlak (je daností) jednat takovýmto způsobem, protože „čísla“ nic jiného nedovolují. Došlo by přitom k „vypojení“ závažných ekonomických a politických zájmů, která čísla vyjadřují. Problém s alternativními návrhy Kypru zní pak takto: Nesmíte dávat žádné návrhy, jinak byste mohli i tam, kde je to možné, odklonit od servilní politiky prosazování německých zájmů ještě i jiné vlády. V groteskním převrácení ubezpečoval spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble: „Přiznávám ale také, že se nenechám ničím vydírat – nikým a ničím.“

Institucionalizované „vydírání“

Kdyby se vůbec mělo o „vydírání“ mluvit, pak by  to byla naopak pěkná bota. Systém, jakým je potírána krize EU, nese rysy institucionalizované formy „vydírání“. Vedle ECB jsou přitom směrodatné dvě instituce:  Evropský stabilizační mechanismus (ESM) a jeho předchůdkyně, na konci června 2013 dobíhající finančně stabilizační uzávěrka (EFSF).  Ty měly být k dispozici a poskytovat nouzové úvěry a záruky pro ony země, jež by jinak nemohly vůbec nebo by jen velice těžko mohly dosáhnout likvidity.

Jestliže vezmou tyto země v úvahu „pomoc“, zavazují se k „přísným výdajům“, jak se uvádí ve smlouvě o zřízení  ESM (totéž platí o EFSF a pro program výpůjček a nákupu ECB). Procedura probíhá takto: Jestliže stát požádá o peníze, je nejprve pověřena Trojka vypracovat „memorandum porozumění“ (MoU). MoU obsahuje náklady, jež má žadatel hradit. Kdo v ESM udává tón lze dopředu vyčíst z hlasovacího práva.  To se měří podle počtu podílů, které každá země upisuje, Německo disponuje téměř 30 procenty hlasovacích práv a může tak vetovat všechna důležitá rozhodnutí, jež musí padnout buď jednomyslně nebo s většinou 80 procent hlasů.

Nakonec se ale dá vyčíst také z obsahu nákladů, jaký duch vás porodil.  Za politikou zbídačování, prosazovanou v Řecku, jejímž cílem je zlevnit zboží pracovní síly, lze uvidět berlínský rukopis tak zřetelně, že si sotva kdo mimo Spolkovou republiku ještě dělá iluze o tom, kdo tu vede pero. Vezme-li se např. na Portugalsku v roce 2011 vynucené MoU, je v něm předepsáno: zmrazení mzdy ve veřejném sektoru, krácení v oblasti péče o zdraví, redukování důchodů nad 1500 euro, „urychlení“ privatizačního programu, řada reforem pracovního trhu“.

Jakmile je MoU podepsáno, komise EU, podporovaná ECB a MMF, „dozírá“ na to, aby každá taková země měnila předvídané ničení svého národního hospodářství ve skutek.  Jestliže získají zástupci Trojky dojem, že se postupuje pomalu, je ohrožena výplata další porce (tranže) z uvolněných peněz na výpomoc. Tento mechanismus působí, že jsou parlamenty v národních státech, nezávisle na tom, jak proběhnou volby, v podstatě dopředu zavázány už dříve uzavřenými úspornými opatřeními.

…napůl jste klesly

To všechno zní teď tak, jako by byla politická elita okrajových zemí „nevinná“ a poháněna pouze přinucením ze strany silnějších složek buržoazie.  To ale nesouhlasí.  Jsou napůl stahovány, napůl se propadají. Vládnoucí třída zemí na periferii se více obává vlastního obyvatelstva než částečné ztráty své samostatnosti. Jsou to klasičtí kompradoři, kteří právě ve spojení s těmi, kteří jim své zájmy vnucují, vidí možnost ještě si svou moc udržet.

Když ústavní soud v Lisabonu označil na počátku dubna některá z opatření, jež byla na Portugalsku po jeho hledání úvěru v roce 2011 vynucena, za v rozporu s právem, vzal si ihned - zřetelně výrokem soudu popuzený - konzervativní vůdce země, Pedro Passsos Coelho  slovo a zapřísahal se: „Dovolte mi, abych řekl zcela jasně, tak aby nevznikla ani ta nejmenší pochybnost: Vláda stojí za všemi cíli Bailloutova programu a potvrzuje, že dostojí všem svým národním, právě tak jako mezinárodním závazkům.“

 Pozornost, kterou dnes dosud vládnoucí strany přikládají prosazovaným opatřením, jde v jednotlivých případech tak daleko, že se přitom nejednou neohlížejí ani na zájem o své vlastní přetrvání. Řecká PASOK například tak dlouho decimovala přenášením diktátu úspor na svou vlastní - především na klientském systému ve veřejných službách založenou - masovou základnu, až i ze strany sotva ještě něco zbylo. Převádění oktrojovaných opatření nepředstavovalo krátkodobě ještě problém, nakonec je nařizoval každý evropský parlament s řadou buržoazních stran. Kdyby jedna zůstala mimo, mohla tento úkol převzít jiná.

 Nicméně chová v sobě tato „připravenost ke spolupráci“ tradičních velkých stran cosi z politické výbušniny. Neboť dlouhodobě nemohou vést boj proti vlastnímu obyvatelstvu, aniž by přišly o hlasy a členstvo. To otevírá možnosti pro levici, jak ukazuje právě razantní vzestup řecké levicové strany SYRIZA, která byla v momentu, kdy se konal výzkum, silou s největší podporou.  Současně se v tom ale skrývá i nebezpečí, že se širší vrstvy mohou obrátit k pravicovým nebo fašistickým stranám, především tam, kde se takové strany prezentují jako alternativa vůči EU.

Nacionalistický stereotyp

Jádro zemí eurozóny se zajišťuje vůči vlastnímu obyvatelstvu rozněcováním nacionalistických resentimentů. Springerovo hecování proti „líným“ Řekům a „kyperským idiotům“ (Niklaus Blome v Bildu z 20. 3. 2013), právě tak jako „rétorika o potrestání“ – jak to nazval dřívější řecký ministr zahraničí Stavros Lambrinidis – adresovaná německými politiky periferním zemím, nezůstává v obyvatelstvu bez odezvy.

Znepokojivou je například v březnu 2013 zveřejněná studie pracovní skupiny kolem psychologa Elmara Brählera a Olivera Deckera z Lipské university.  S výpovědí „Co naší zemi dnes chybí, je tvrdé a energické prosazování německých zájmů vůči zahraničí“ souhlasilo 29,3 procenta „převážně“ nebo „zcela a plně“, dalších 31,7 procenta se vyslovovalo celkem podobně. Podobně byli mnozí z dotazovaných toho mínění, že „nejvyšším cílem německé politiky“ musí být „poskytnout Německu moc a uznání, jaké mu náleží)“ (celkem 57,3 procenta účastníků s částečným či plným souhlasem). Tyto hodnoty jsou záměrně sledovaným výsledkem vytrvale mezi lidi vnášeného mýtu, že je to „německý plátce daní“, na jehož náklady žijí země na Jihu „nad své poměry“.  Když se dá dohromady tato přinejmenším hurá-patriotická nálada německého obyvatelstva s mezitím etablovaným předním mocenským postavením Berlína v Evropě, bude zřejmé, v jakém rozsahu získal německý imperialismus po připojení NDR opět schopnost jednat.

Fantazie z čistého nebe

 Levice (radikální) by udělala dobře, kdyby brala proces postupné post- demokratizace vážně a zřekla se iluzí o reformovatelnosti Evropské unie. V krizi zřejmě došlo k následujícímu: EU funguje jako prostředek, kterým se mají s využitím nerovné úrovně vývoje vnitroevropských ekonomik vytvářet optimální podmínky pro zhodnocování jádra evropského kapitálu, při současném podřizování států na periferii; především pak má sloužit jako multiplikátor německého kapitálu, aby byl na světovém trhu schopen obstát proti konkurentům jako je USA či státy BRICS. Jako taková je jim tendence k autoritářství v podstatě předepsána, neboť je jisté, že takovéto zaměření většině lidí v Evropě neodpovídá; musí se tudíž hledat mechanismy jak dosáhnout, aby se potřeby této většiny nemohly stát pískem v  převodovce projektů.

Levice a levicoví liberálové, kteří si přejí „transformaci“ Evropy pomocí přídavků k EU, sedají na lep iluzi, na kterou kromě nich sotva kdo ještě sedne, nejméně ti, kteří Evropu v daném čase „utvářejí“. „Na rozdíl od evropských fantazií některých prominentních levicově liberálních intelektuálů, je prohlubování politické unie při současné dominanci kapitálových zájmů spojeno nikoli s větší, ale s menší demokracií a nikoli s méně, nýbrž více válkami“, píše sociolog a redaktor jW (Junge Welt) Thomas Wagner v aktuálním Hintergrund-Heft (sešitu „Aktuální pozadí“).[3. Thomas Wagner, Das gute Imperium, in Hintergrund, Heft 2/2013, s. 75.]

Co musí levice formulovat a čeho musí dosáhnout, jestliže chce být na úrovni doby, nejsou vysněné obrazy lepší a „spravedlivější“ EU, nýbrž konkrétní počátky internacionalistického hnutí, z něhož by mohla vyrůst likvidace této EU. A na cestě k tomu se musí rozloučit rovněž s „fantazií o modrém nebi s domovem z  nadýchaných oblak“ (Rosa Luxemburg), podle níž mohou být rozhodující změny vybojovány na parlamentní cestě.