„Jsem ten, který káže spravedlnost,“ napsal Dante v dopise italským kardinálům. Jako proroka spravedlnosti Danta četl Karl Marx, Galileo Galie i Primo Levi. Dnešní Dante by do svého Pekla podobně, jako ten skutečný, umísťoval ty osobnosti veřejného života, na něž naše spravedlnost nikdy nedosáhne. Esej vznikla při příležitosti sedmistého výročí Dantova úmrtí v roce 1321.

William Clare Roberts v knize Marxovo inferno. Politická teorie kapitálu (Marx’s Inferno. Political Theory of Capital, 2017) ukázal, jak nedocenitelný význam měla pro Marxe Božská komedie. Marx měl při psaní prvního dílu Kapitálu před sebou jako vzor Danta, jemuž se podařilo ztvárnit život tohoto světa v jeho nepřeberné rozmanitosti a měnících se vzájemných vztazích, a přitom jej vyjádřit v dokonale prokomponovaném celku. Roberts dokládá, že první díl Kapitálu lze číst jako sestup do moderního sociálního pekla, na jehož dně se objevuje cesta ke spáse (rozhovor s autorem s názvem Marxovo peklo vyšel v A2 18/2017). Roberts se zabývá kartografií Pekla a v Marxovi spatřuje Vergilia, který je průvodcem proletariátu, jenž musí projít zrádnými kruhy a žleby pekla kapitálu, kde nesvítí žádné světlo.

Marx, Galileo a Primo Levi
Je známo, že Marx v londýnském exilu četl Božskou komedii téměř každý den a skoro celou ji znal zpaměti. Engels vyjádřil obdiv, jemuž se Dante těšil v jeho i Marxových očích slovy, že čekáme na nového Danta, který ohlásí zrození nové, „proletářské éry“ podobně, jako „grandiózní postava Dantova ohlásila zánik feudálního středověku a příchod moderní kapitalistické éry“. Podle Marxe a Engelse by na začátku socialistického umění mělo být umělecké dílo srovnatelné s Božskou komedií. Robertsovi patří dík za to, že jako první systematicky zpracoval Marxovy dantovské inspirace. Tento badatel však dostatečně nezohlednil to, co Marx považoval za svůj hlavní objev. Tím byla existence společensko-ekonomického zákona, který se prosazuje bez ohledu na většinové představy a názory a působí tak řečeno za našimi zády. Pohled jednotlivce, stejně jako společenský konsensus se proměňují a ruší následkem společenských změn vyvolaných zákonem, který Marx pojímal jako objektivní vývojovou tendenci kapitalismu.
Dante byl pro Marxe přitažlivý proto, že v něm nalezl nekonečně rozmanitý svět, v němž vládne zákon, který není výsledkem momentálních lidských úsudků a citů. Tímto zákonem je boží spravedlnost. Jak jsem zdůraznil v článku „Dantovo Peklo a současná situace přechodu“ (Tvar 13/2019), je to ústřední myšlenka Dantova Pekla. Shrnuje ji verš: „Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale/sám do rozsudků božích lidskost vnáší?“. Současní badatelé jako William Franke Dantův pojem spravedlnosti vykládají jako výraz nesouměřitelnosti mezi lidským a božským v jeho radikální jinakosti, jež se ohlašuje jako selhání jazyka. Myšlenka objektivní spravedlnosti má však obecnější význam. Její básnické rozvedení do mnoha konkrétních podob podněcuje takový způsob myšlení, který nastoluje objektivní perspektivu, z níž posuzujeme aktuální stav společnosti, převládající názory, i naše vlastní subjektivní vědomí a prožívání.

Takový význam měla Božská komedie také pro Galilea. Zakladatel novověké přírodní vědy byl Dantovým oddaným čtenářem jistě kvůli něčemu jinému, než byly básníkovy geocentrické a ptolemaiovské představy o vesmíru. Lze se domnívat, že Galilea k Dantovi přitahovala myšlenka objektivní boží spravedlnosti, která působí v nepřehledném množství konkrétních osob a situací jako objektivní síla, jež se prosazuje nezávisle na lidských představách. Byla to myšlenková osnova, která Galileimu umožnila formulovat pojem přírodního zákona. Ten se podobá dantovské božské spravedlnosti. Přírodní zákon má formu, která je „nadsmyslová“ a vyjádřitelná matematicky, a přitom působí jako neoblomná síla v nekonečné rozmanitosti přírody.

V etické oblasti zachytil sílu Dantova pojetí objektivní spravedlnosti Primo Levi, když mluvil o tom, že Osvětim a další zločiny nacismu nedokáže západní soudní systém spravedlivě potrestat. Osvětim je symbolem nespravedlnosti občanské „spravedlnosti“, která podléhá proměnlivým interpretacím a politickým ohledům. Podle Leviho západní systém spravedlnosti nezná nic takového, jako byla boží spravedlnost v Božské komedii. Ta udržovala ponětí o tom, co je to vůbec spravedlnost, a bránila tomu, aby se pojem spravedlnosti rozplynul v kontextuálních interpretacích.

Duka, Klaus a Zuckerberg v Infernu
Představme si, jak myšlenka objektivní spravedlnosti působila na Dantovy současníky. V Božské komedii často vystupují známé a vlivné postavy tehdejšího veřejného života, někdy ještě stále žijící. V devatenáctém zpěvu čteme o papeži Mikulášovi III., který zneužíval církev k obohacení tím, že kupčil s církevními úřady. Nyní se nalézá v osmém kruhu pekla, ve třetím „zlém žlebu“ určeném svatokupcům, tedy v téměř nejhlubší části pekla, kde proklatci vězí hlavou v díře a nohy jim spaluje oheň. Když slyší přicházet Vergilia s Dantem, domnívá se, že se blíží svatokupecký papež Bonifác VIII., který tu má připravené místo, a zvolá: „Ty už jsi tady, Bonifáci?“ Působilo to podobně, jako kdyby dnešní Dante psal v posunutém významu o kardinálovi Dukovi a proklatého papeže nechal z díry zvolat: „Ty už jsi tady, Dominiku?“

Ve „zlých žlebech“ osmého kruhu by soudobý Dante nalezl mnohé nám známé postavy dnešního veřejného života. Do pátého žlebu plného vařící smoly, v němž jsou ponořeni korupčníci, by Dante mohl umístit například Pavla Béma a rozmlouvat s ním o poměrech na pražském magistrátě. Bém by mu nejspíše řekl: „Je tu skoro každý“. V sedmém žlebu, kde jsou zloději trýzněni hady, kteří prolézají jejich tělem, bychom objevili Viktora Koženého a Petra Kellnera coby symboly české privatizace, kteří na Danta volají: „To, oni, oni zavinili, že musíme tu dlíti, Klaus, Kočárník, Ježek a Tříska!“ S těmi by se pak Dante shledal v osmém žlebu, v němž jsou ti, kteří lstí poškodili druhé a jejichž těla mají místo šatů plameny.
V devátém žlebu určeném těm, kteří zasévali rozkol a svár, se Dante v Božské komedii setkal s Bertranem de Born, jenž „dělal z přátel nepřátele“ a musel tu „nosit mozek odťatý od jeho zdroje“. Dnes by se na jeho místě nacházel patrně Mark Zuckerberg, s nímž by Dante rozmlouval o Facebooku jako stroji na zasévání rozkolu ve společnosti a ničení přátelství, jenž zbavuje lidi jejich mozku. V posledním žlebu, v němž falšovatelé všeho druhu trpí svrabem, by poutníci postáli u klimaskeptika Bjørna Lomborga, u covidových dezinformátorů, u válečného dezinformátora Donalda Rumsfelda, či bývalého prezidenta Donalda Trumpa, jenž si z falše udělal úřad.

Takto by současný Dante mohl přepsat obsazení celého pekla. V Božské komedii bychom pak četli o obecně známých osobách, o nichž jsme se domnívali, že v našem soudním systému na ně spravedlnost nikdy nedosáhne, a pokud ano, trest bude pouze symbolický. Četli bychom o jejich infernálních nekonečných trestech, které by v nás vyvolaly hrůzu i lítost a náš průvodce Vergilius by nám řekl, že zde „nic se neodpouští“.

Rozpor současné kultury
Božská komedie je jiskřivou a dynamickou inspirací k objektivistickému myšlení, jehož příkladem ve filosofii a společenských vědách je Marx, v přírodních vědách Galileo, v etice dvacátého století Primo Levi. Tento způsob myšlení se v různých podobách projevil v uzlových sporech evropských novověkých a moderních dějin. Bylo to při vzniku novověké vědy, kdy Galileo bránil pojem matematizovaného vědeckého zákona proti kardinálu Bellarminovi, jenž se dovolával autority bezprostřední zkušenosti (otáčení Země odporuje smyslové evidenci). Objevuje se u Spinozy v jeho pojmu nekonečné substance, který představuje polemiku s Descartem jako filosofem subjektivního vědomí. Nalezneme ho u Bolzana, který proti Kantovi tvrdí, že matematika je objektivně existujícím základem myšlení vzhledem k tomu, že matematické pojmy nejsou předmětem subjektivního nazírání. V marxismu se objektivismus projevuje u Althussera, který vychází z komplexní sociální struktury a vede spor s humanistickými marxisty (třeba s Rogerem Garaudym), pro něž je středobodem lidská tvůrčí síla. V dnešní době je představitelem filosofického objektivismu Alain Badiou, jehož matematicky inspirovaná teorie nekonečna, absolutna a pravd, tvoří ontologický protipól Gillesu Deleuzovi jako filosofovi nekonečných smyslových toků.

Domnívám se, že právě objektivistický způsob myšlení je zásadní pro překonání ochromujícího rozporu současné evropské či vůbec globální kultury ve smyslu toho, jak myslíme, jak zakoušíme realitu a jak jednáme. Na jedné straně se stále hlouběji noříme do temného lesa imaginárních konstrukcí, které ve společnosti nastolují další a další štěpící linie podle nejrůznějších uměle generovaných témat. V tomto dantovském temném lese je prakticky každá zpráva a myšlenka automaticky orazítkována jako jedna z mnoha interpretací či konstrukcí reality. Zároveň si uvědomujeme, že přibývá objektivních zlomových problémů, od klimatických změn, přes rozvrat liberální demokracie, až po rostoucí mezinárodní napětí. Rozpor je v tom, že pokud někdo volá, že loď se potápí, ostatní to považují za jeho subjektivní názor. Třebaže stojíme po pás ve vodě, nedokážeme myslet a jednat v souladu s objektivní perspektivou, jíž je samotná loď, která jde ke dnu. Božská komedie je díky schopnosti podněcovat objektivistické myšlení tím nejdůležitějším literárním dílem pro hroutící se svět.