V dnešní době zažíváme rozpad mnoha věcí, které se donedávna jevily jako pevné a bezpečné. V politice se rozpadá obecný souhlas, že liberální demokracie je nejlepší možné politické uspořádání; společnost se štěpí do znepřátelených bloků a komunit; mezinárodní vztahy se stávají konfliktními; neoliberální kapitalismus je v trvalé recesi; selhává globální klimatická politika. V knihách Metapopulistická demokracie (2024) a Doba přechodu (2021) jsem navrhl chápat současné krize jako součást interregna, jak jej vymezil Antonio Gramsci: „Krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto interregnu se objevuje velká rozmanitost morbidních symptomů.“

Co že dnes umírá? Píše se o liberální demokracii, globálním světovém řádu, neoliberálním kapitalismu, postmodernismu. Uvažujme však o tom, že umírá symbolický řád. Tento termín, jejž původně zavedl Jacques Lacan, označuje soubor institucí a diskurzů v širokém slova smyslu – právních, politických, jazykových, kulturních. Základními jednotkami symbolického řádu jsou signifikanty (znaky), které se nalézají v soudržném poli významů (signifikátů). Slavoj Žižek spojuje Symbolično s „velkým Druhým“, který má povahu zákona. To znamená, že instituce a určité symboly či pojmy mají performativní sílu a utvářejí naše jednání i naše vnímání reality. Například pojem či symbol demokracie formuje způsob, jakým jednáme a vnímáme společnost.

Interregnum (neboli „mezivládí“) pak spočívá v tom, že symbolický řád se rozpadá a nový zatím nemůže vzniknout. Sám Žižek sice termín interregnum nepoužívá, ale jeho uvažování je s ním kompatibilní. Ve svých knihách poukazuje na nejrůznější následky rozpadu symbolického řádu a velkého Druhého. Symbolický řád je podle Žižkovy knihy Enjoy Your Symptom (Užij si svůj symptom, 1991) „pole společného významu“ a při jeho rozpadu zanikají obecně přijímaná pravidla a zvyky, které není třeba jasně formulovat, protože jim každý rozumí. Po jejich oslabení či zániku je třeba vytvářet stále nová a nová pravidla, jak se chovat a postupovat, a právě proto dle Žižka roste počet nejrůznějších etických komisí a kodexů. V politice se rozpad symbolického řádu projevuje tím, že demokraticky učiněná rozhodnutí se netěší obecnému respektu. Takto například Trumpovi příznivci v roce 2021 nerespektovali výsledek voleb a obsadili Kapitol.

Úzkost z Reálna

Po rozpadu Symbolična se podle Žižeka přibližujeme k Reálnu, tedy k tomu, co tvoří mezery v symbolickém řádu nebo se nalézá mimo symbolický řád jako bezprostřední realita. Nepřichází tak osvobození a radostné hry spontánních jedinců, nýbrž se objevují psychotické reakce, které se projevují jako úzkost a deprese. Žižek nabízí několik vysvětlení, proč se v našich liberálních společnostech šíří úzkost a deprese a proč celosvětově roste počet lidí závislých na psychoterapiích a psychofarmacích (je to kolem 15 procent globálního obyvatelstva).

Jedou z těchto explikací je, že symbolický řád vytvářel distanci od Reálna. Po rozpadu Symbolična se tato distance ztrácí a my jsme zahlceni Reálnem v podobě nekonečného množství fragmentů reality. Chybí nám distance a stáváme se pasivními subjekty, zraňovanými náporem těch či oněch fragmentů. Tento tzv. zranitelný subjekt zažívá úzkost kvůli dalším a dalším psychickým poraněním. Je tu ale ještě další pohled na Reálno, v němž Žižek vychází z Lacanovy interpretace Munchova obrazu Výkřik. Zvuk na obraze není slyšet a výkřik je oddělen od symbolické reality tváře. Tento „viděný“ zvuk nenese žádné poselství a působí jako Reálno. Zvuk je nám příliš blízko a vyvolává psychotickou představu, že je tu někde gigantické ucho, jež ho slyší. . Jinak řečeno, úzkost vzniká z přílišné blízkosti toho, co není symbolizováno.

Další Žižkovo vysvětlení, proč se šíří úzkost, se zaměřuje na oslabení otcovské role, přesněji na vytěsnění jména-otce, jež ztělesňuje Zákon. V symbolickém řádu pak mizí tzv. body přišití (Lacanovy points de capiton), díky nimž byly znaky „přišity“ k určitým významům. Slova a symboly pak neustále kloužou z jednoho významu k druhému a nikdo neví, co přesně znamenají. Jazyk se stává chaotickým a my nevíme, co mají druzí na mysli a co máme na mysli my sami. Slova nikdy nevyjadřují, co vyjadřují, a stávají se plovoucími signifikanty. Tento chaos vyvolává ustavičnou nejistotu a úzkost.

Žižek vysvětluje úzkost také pomocí pojmu Nadjá. Staví při tom na rozlišení mezi Zákonem, jejž lze chápat jako symbolický řád, a Nadjá, které dle Lacana vyzývá k tomu, abychom dělali to, co nám Zákon zakazuje. Jeho přestupování pak přináší slast. Po rozpadu Zákona je však tento zdroj slasti zablokován a místo slasti přichází úzkost a deprese. Nadjá nám přikazuje „užívej si!“, ale zdroj slasti plynoucí z přestoupení Zákona je uzavřen. Úzkost a deprese pak vzniká z toho, že si nedokážeme užívat, i když jsme k tomu nuceni.

Tyto podoby úzkosti shrnuje Lacanův výrok, který Žižek často cituje: jestliže Bůh, tj. velký Druhý, neexistuje, nic není dovoleno. Pokud se rozpadne představa Boha, vzniká úzkost, která nám brání užívat si slast a svobodně jednat. Příkladem může být vztah k sexualitě. V liberální konzumní společnosti, kde je sexualita zbavena všech tabu a jedinec ji může konzumovat takříkajíc na jedno kliknutí, klesá její přitažlivost. Nedávný průzkum CZECHSEX ukázal, že mladí lidé ve věku 18–25 let ztrácejí zájem o navazování intimních vztahů a sex v této věkové skupině nikdy nezažilo 24 procent žen a 36 procent mužů.

Zaplaveni Imaginárnem

Rozpad symbolického řádu se ukazuje také ve znepokojivých společenských a politických jevech. Objevují se projevy bezprostředního násilí, které nevyjadřují žádnou myšlenku, vizi nebo ideologii. Žižek takto vyložil výbuchy násilí na předměstích velkých západoevropských měst. Podobně můžeme chápat případy střelců, kteří masově vraždí bez jasného motivu. Střelec na Filosofické fakultě UK v prosinci 2023 nezanechal žádné „prohlášení“, které by vysvětlovalo, proč vraždil. Nebyl v něm symbolický řád, který jedince vyzývá k prohlášením. Masové vraždění na Filosofické fakultě chápu jako brutální příznak společenské „anomie“, jak to nazývá Émile Durkheim a další sociologové. Lidé ztrácejí schopnost vztahovat se k hodnotám, společenským normám a sociálním pravidlům. Anomie je jiným vyjádřením rozpadu symbolického řádu.

Vysokoškolští pedagogové jsou dnes připravováni na to, že něco podobného se může opakovat. Psychologové a bezpečnostní odborníci nepovažují tento případ za ojedinělý projev narušené psychiky, nýbrž v něm spatřují obecnější společenský fenomén, aniž jej však blíže vysvětlují.

Dalším znamením rozpadu symbolického řadu je štěpení společnosti do uzavřených skupin či digitálních neokomunit, o nichž píše německý sociolog Andreas Reckwitz v knize Společnost singularit (2017, česky 2025). V českém prostředí zdokumentoval tento jev sociologický průzkum, jejž provedl Martin Buchtík. Sám jsem se jím podrobně zabýval v knize Metapopulistická demokracie, v níž jsem štěpení společnosti spojil s postmodernou a s krizí liberální demokracie. Neokomunity si vytvářejí vlastní imaginární představy o světě a jejich „hodnoty“ mají podobu schémat s postmoderně proměnlivým obsahem. Reckwitz má za to, že konzervativní a nacionalističtí populisté se vracejí k pevným dogmatickým hodnotám, avšak empirické výzkumy jeho názor nepotvrzují. Pravicoví populisté nejsou „esencialisté“.

V uvedené knize jsem tvrdil, že čím větší krize zažíváme, tím více mluvíme o hodnotách. Při jejich bližším zkoumání zjistíme, že tyto hodnoty jsou schematické a vyvolávají emoce. Nazval jsem je afektivní schémata. Nakonec není důležité, co vyjadřují – rozhodující je, jak na nás působí. Zeptejme se konzervativních či nacionalistických populistů, co konkrétně mají na mysli, když hlásají národní hodnoty. Odpověď bude znít: národní hodnoty jsou národní hodnoty. Podobně to bude u zastánců pravicově liberálních stran: „svoboda a demokracie“, kterou brání, pro ně znamená zkrátka svobodu a demokracii. Jsou to tautologie, které mají především vyvolávat negativní emoce vůči jiným skupinám. Afektivní schémata můžeme chápat jako fantasmata a jejich obsah jako Imaginárno. Takovým Imaginárnem jsou jak „národní hodnoty“, tak „svoboda a demokracie“.

Štěpení společnosti můžeme dát do souvislosti s tím, co v citované knize píše Žižek. Jsme bombardováni zprávami, z nichž každá patří do radikálně odlišného světa. Podle slovinského filosofa tak vzniká mnohost „malých druhých“, které vytvářejí „tribální partikulární identifikace“, při nichž se lidé noří do Imaginárna. Po rozpadu symbolického řádu se neformuje svobodná společnost, v níž se by se sociální a kulturní skupiny volně prolínaly a zakoušely slast ze vzájemného obohacování; namísto toho jsme zaplaveni Imaginárnem, které vyvolává kulturní války. Všechny tyto projevy Reálna lze chápat jako „velkou rozmanitost morbidních symptomů“, které se podle Gramsciho objevují v interregnu. Naši situaci si tedy můžeme shrnout následovně:

Symbolický řád umírá a nový se nemůže zrodit. Interregnum se vyznačuje rozšířením Reálna a Imaginárna. Tento stav se projevuje velkou rozmanitostí morbidních symptomů, od úzkosti, deprese a násilí až po štěpení společnosti.

Proč se symbolický řád rozpadá?

Proč však k rozpadu symbolického řádu vůbec dochází? Žižek na tuto otázku nedává jasnou odpověď. Z jeho výkladu v knize The Fragile Absolute (Křehké absolutno, 2000) však nakonec plyne, že za tímto rozpadem stojí pozdní kapitalismus. V tomto bodě Žižek navazuje na Marxe, který v Manifestu Komunistické strany (1848, česky 1893) napsal, že kapitalismus zpřetrhal všechny organické vazby a vše mění v chladnou vodu tržních vztahů. Žižek v knize The Relevance of the Communist Manifesto (Důležitost Komunistického manifestu, 2018) vyjadřuje názor, že Marxova slova se naplňují až dnes v době globálního kapitalismu. Podobně uvažuje například Fredric Jameson, Eric Hobsbawm a myslitelé Frankfurtské školy. Belgický marxista Ernest Mandel v knize Spätkapitalismus (Pozdní kapitalismus, 1972) spojuje tuto fázi kapitalismu s třetí technologickou revolucí, v níž se technologie a mechanizace rozšířily do celé společnosti. Pozdní kapitalismus znamená, že princip zbožní směny proniká do všech oblastí společenského života, včetně kultury a vzdělávání. Příkladem mohou být univerzity, kde se prosadily manažerské postupy a vše se vykazuje dle měřitelných ukazatelů odvozených z tržního prostředí, jak o tom pojednal například Konrad Liessmann v Teorii nevzdělanosti (2006, česky 2008). Tento proces pokračuje a symbolický řád se rozpadá stále víc.

Žižek tvrdí, že kapitalismus v éře globalizace je „pravda“ bez významu. Je to Reálno globálního tržního mechanismu. Kapitalismus však podle něj obsahoval Reálno ve všech svých obdobích. Takové pojetí vyvolalo kritické reakce – například australský filosof Matthew Sharpe poukazuje na to, že v Žižkově lacanovském chápání kapitalismu jsou nesoudržnosti, které se týkají otázky, nakolik lze kapitalismus symbolizovat. Pojem „Reálna“ je podle Sharpa natolik široký, že se do něj dá zabalit otázka produkce, distribuce i spotřeby. Žižkovi navíc vytýká, že se vyhýbá konkrétním socioekonomickým analýzám.

Přes tyto nedostatky má Žižkovo pojetí jeden silný bod. Ukazuje totiž, kde přesně se v kapitalismu nachází neodstranitelný „kousek Reálna“, který vyvolává traumatické reakce. Vychází při tom ze současného japonského filosofa Kódžina Karataniho, podle něhož produkce zboží a jeho prodej a nákup, tedy sféra produkce a sféra oběhu, nepřechází plynule jedna v druhou, nýbrž mezi nimi tkví neodstranitelná mezera. Ta je místem, kde se projevuje traumatické Reálno kapitalismu.

Neoliberalismus tuto mezeru zakrývá a vyplňuje ji fantasmatem „rovnovážného“ trhu. V knize Doba přechodu (2021) jsem poukázal na to, že toto fantasma se vnitřně rozštěpilo. Po finanční krizi 2008 již není možné seriózně tvrdit, že samotný trh vede k rovnovážné ekonomice. Zaniká performativní síla tržní ideologie a ta ztrácí status velkého Druhého. Neoliberální kapitalismus se stále více jeví jako holá fakticita, která již není spojena s neoliberálním symbolickým řádem. Neoliberalismus totiž není jen souborem čistě ekonomických opatření – předkládá nám celkovou vizi společnosti, v níž mají probíhat svobodné a spontánní interakce mezi jedinci, jak si představoval Friedrich von Hayek. Svobodný trh měl podle něj být zárukou demokracie.

Žižek uvádí, že po rozpadu symbolického řádu se stupňuje působení Reálna jako zraňujícího fenoménu. Po rozpadu neoliberální společenské vize nás antagonismy kapitalismu stále více traumatizují. Tyto antagonismy dnes vyvolávají psychózy a imaginární představy. Podle Žižeka spočívá dnešní tragédie v tom, že jedinou politickou sílu, která se dotýká Reálna a je „živá“, představuje nová populistická pravice, jak tvrdil už v knize Welcome to the Desert of the Real (Vítejte v poušti Reálna) z roku 2002. Ostatní strany se vůči ní vymezují, ale samy nejsou schopny nastolit vitální společenskou vizi, která by reagovala na traumatické antagonismy dnešní doby.
Současnou situaci lze chápat tak, že po rozpadu Symbolična zažíváme šíření Imaginárna, které je afektivní a radikálně negativní: traumatizovaným jedincům a společenským skupinám poskytuje pocit úlevy a dává průchod jejich neurčitému hněvu.

Pud smrti a cesta z interregna

Kardinální otázka zní, zda nám Žižek poskytuje vodítko, jak vybudovat emancipační hnutí, které dokáže čelit pravicovému populismu, chopí se iniciativy a nastolí živou společenskou vizi, na niž budou ostatní reagovat. Tak tomu bylo u socialistického či komunistického hnutí do konce šedesátých či sedmdesátých let 20. století. Od té doby je levice především reaktivní – reaguje na nástup neoliberalismu, na globální kapitalismus nebo na konzervativní populismus.
V tomto směru se Žižek nachází v určité smyčce. Na jedné straně tvrdí, že je třeba přejít k radikálnímu činu (passage à l’acte), díky němuž se vyčleníme z dané situace a můžeme v ní intervenovat. Na druhé straně klade důraz na lacanovský pud smrti, který považuje za ústřední pojem své teorie. Tento pojem vyjadřuje nekonečnou cirkulaci subjektu kolem určité Věci, na níž mu záleží. Kvůli pudu smrti a jeho nekonečné cirkulaci se však s žádnou Věcí nemůžeme plně ztotožnit. Pohybujeme se kolem Věci, ale není jasné, jak tento cirkulační pohyb vyvolá proměnu subjektu a povede k dlouhodobé praxi, která tuto Věc uskutečňuje. Pro Žižeka je touto Věcí především idea emancipované společnosti bez třídních hierarchií, kterou označuje jako komunismus.

Není pak jasné, jak prostřednictvím pudu smrti vytvoříme nový symbolický řád, který se bude vztahovat k myšlence emancipované společnosti. Proto se domnívám, že cestu z interregna ukazuje spíše Alain Badiou, který vybízí k dlouhodobému a disciplinovanému budování politiky jako „díla“. Místo pudu smrti navrhuje, abychom se ujali ideje emancipované společnosti a již nyní se jí nechali proměnit. Tím se uschopníme k tomu, abychom hledali a uskutečňovali její novou podobu. Žižek nám však poskytuje pronikavé pohledy do nitra současné doby, které vyvolávají touhu nechat ji za sebou a pokročit někam dál.

Článek vyšel v časopisu A2 (3/2026).