Herbert Marcuse (1898-1979), německo-americký filosof a sociolog židovského původu, představitel první generace Frankfurtské školy. —- Vystudoval filozofii v Berlíně a Freiburgu - dizertaci psal o německém “künstler-románu” (1922), habilitační spis (u M. Heideggera) na téma Hegelova ontologie a teorie dějinnosti (1932). Záhy začal spolupracovat s frankfurtským Ústavem pro sociální výzkum, zařadiv se mezi jeho čelné představitele. Spolu s nimi po roce 1933 z Německa emigruje - přes Ženevu do USA. Na rozdíl od Adorna nebo Horkheimera se již nevrátí, získav roku 1940 americké občanství. Za války se uplatnil jako spolupracovník U.S. Office of War Information a Office of Strategic Services (předchůdce CIA), od 50. let pak v akademické sféře: na Columbia University, na Harvardu a na Brandeis University. —- Nejznámějšími Marcuseho díly jsou knihy Eros a civilizace (1955) a Jednorozměrný člověk (1964). V první jmenované předkládá vlastní, byť z Freuda vycházející, pojetí lidské pudovosti a jejího místa v dějinách (západní) civilizace - paradigmatické rozvinutí tzv. “represivní hypotézy” (Foucault), podle níž postačí, aby člověk setřásl jho pudy potlačujících, resp. deformujících životních vzorců, a lidská kreativita - na individuální i společenské úrovni - rozkvete tisícerými květy a člověk bude konečně s to zcela svobodně rozhodovat o svém štěstí. Ve druhé knize principem, na jehož obranu (proti jeho deformacím či falzifikacím) Marcuse vystupuje, není pudovost, nýbrž lidská racionalita: moderní industriální společnost je podle autora společností ve své podstatě iracionální - duchovní a materiální vyspělost této společnosti není využita ke svobodnému rozvoji lidských potřeb, ale k větší vládě nad individuem, přičemž nástrojem této nadvlády přestal být teror a vystřídala ho technika. Namísto říší svobody jsou moderní společnosti říšemi konzumu. Oba spisy svým vlivem dalece přesáhly akademickou sféru - ba dokonce i obec čtenářů již levicově orientovaných: staly se téměř “biblemi” studentů směřujících ke svým revoltním bouřím z konce 60. let. Marcuseho místo v dějinách Nové levice nejspíš souvisí s tím, kvůli čemu Leszek Kolakowski označuje jeho myšlení za esenciálně antimarxistické: důsledné ignorování Marxovy kritiky Hegela a přesun klíčového důrazu z třídního boje na kulturní revoluci - posun od orientace na dějinnou úlohu dělnické třídy k víře v úlohu revoltující mládeže - případně vykořisťovaných - a přitom západním konzumerismem nenakažených - mas třetího světa.
Díla: Hegelova ontologie a teorie dějinnosti (1932); Rozum a revoluce (1940); Eros a civilizace (1955); Jednorozměrný člověk (1964).