Článek

Herbert Marcuse  Marxismus a feminismus

O autorovi

Herbert Marcuse (1898-1979), německo-americký filosof a sociolog židovského původu, představitel první generace Frankfurtské školy. —- Vystudoval filozofii v Berlíně a Freiburgu - dizertaci psal o německém “künstler-románu” (1922), habilitační spis (u M. Heideggera) na téma Hegelova ontologie a teorie dějinnosti (1932). Záhy začal spolupracovat s frankfurtským Ústavem pro sociální výzkum, zařadiv se mezi jeho čelné představitele. Spolu s nimi po roce 1933 z Německa emigruje - přes Ženevu do USA. Na rozdíl od Adorna nebo Horkheimera se již nevrátí, získav roku 1940 americké občanství. Za války se uplatnil jako spolupracovník U.S. Office of War Information a Office of Strategic Services (předchůdce CIA), od 50. let pak v akademické sféře: na Columbia University, na Harvardu a na Brandeis University. —- Nejznámějšími Marcuseho díly jsou knihy Eros a civilizace (1955) a Jednorozměrný člověk (1964). V první jmenované předkládá vlastní, byť z Freuda vycházející, pojetí lidské pudovosti a jejího místa v dějinách (západní) civilizace - paradigmatické rozvinutí tzv. “represivní hypotézy” (Foucault), podle níž postačí, aby člověk setřásl jho pudy potlačujících, resp. deformujících životních vzorců, a lidská kreativita - na individuální i společenské úrovni - rozkvete tisícerými květy a člověk bude konečně s to zcela svobodně rozhodovat o svém štěstí. Ve druhé knize principem, na jehož obranu (proti jeho deformacím či falzifikacím) Marcuse vystupuje, není pudovost, nýbrž lidská racionalita: moderní industriální společnost je podle autora společností ve své podstatě iracionální - duchovní a materiální vyspělost této společnosti není využita ke svobodnému rozvoji lidských potřeb, ale k větší vládě nad individuem, přičemž nástrojem této nadvlády přestal být teror a vystřídala ho technika. Namísto říší svobody jsou moderní společnosti říšemi konzumu. Oba spisy svým vlivem dalece přesáhly akademickou sféru - ba dokonce i obec čtenářů již levicově orientovaných: staly se téměř “biblemi” studentů směřujících ke svým revoltním bouřím z konce 60. let. Marcuseho místo v dějinách Nové levice nejspíš souvisí s tím, kvůli čemu Leszek Kolakowski označuje jeho myšlení za esenciálně antimarxistické: důsledné ignorování Marxovy kritiky Hegela a přesun klíčového důrazu z třídního boje na kulturní revoluci - posun od orientace na dějinnou úlohu dělnické třídy k víře v úlohu revoltující mládeže - případně vykořisťovaných - a přitom západním konzumerismem nenakažených - mas třetího světa.
Díla: Hegelova ontologie a teorie dějinnosti (1932); Rozum a revoluce (1940); Eros a civilizace (1955); Jednorozměrný člověk (1964).

Anotace

Následující přednáška byla pronesena 7. března 1974 na Stanfordské univerzitě. Její text byl napsán a upravován po intenzivních, nekompromisních a často vášnivých diskuzích se ženami. Díky diskuzím pronikl její autor do značně zanedbávaných problémů socialismu a uvědomil si radikální potenciál ženského hnutí.

Využiji volnosti, kterou poskytuje úvod a závěr, k několika spíše osobním poznámkám. Na úvod chci říci, že toto je jediné pozvání k přednášce, které jsem v průběhu celého akademického roku přijal. Důvod je velice prostý. Domnívám se, že ženské osvobozovací hnutí je dnes asi nejvýznamnějším a potenciálně nejradikálnějším politickým hnutím, které máme, ačkoli vědomí této skutečnosti ještě neproniklo do hnutí jako celku.

Vysvětlení termínů:

PRINCIP REALITY: souhrn norem a hodnot, jež určují chování v etablované společnosti a jež jsou ztělesněny v jejích institucích, vztazích atd.

PRINCIP VÝKONNOSTI: princip reality založený na výkonnosti a zdatnosti v plnění funkcí, jež jsou založeny na zištnosti a ekonomické soutěživosti.

EROS, jako něco rozdílného od SEXUALITY:

sexualita: parciální pud, libidinozní energie, která je omezena na erogenní zóny těla a v nich také soustředěna; většinou: genitální sexualita.

Eros: libidinozní energie, která v boji s agresivní energií usiluje o intenzifikaci, o uspokojení a o sjednocování života i životního prostředí: životní pudy versus pud smrti (Freud).

ZVĚCNĚNÍ, VERDINGLICHUNG: jevení se lidí a vztahů mezi nimi jako objektů či věcí, resp. jako vztahů mezi objekty či věcmi.

A teď dvě úvodní poznámky k tomu, jak se mi jeví situace, ve které se nachází ženské osvobozovací hnutí. Hnutí vzniká a působí uvnitř patriarchální civilizace. Z toho plyne, že nejdřív se nad ním musíme zamyslet z hlediska skutečného statusu žen v civilizaci ovládané muži.

Za druhé: hnutí působí uvnitř třídní společnosti. Zde je první problém: ženy nejsou třídou v marxovském slova smyslu. Vztah mezi muži a ženami prochází skrze třídní rozdělení, avšak bezprostřední potřeby a možnosti žen jsou nepochybně do velké míry podmíněny třídně. Přesto existují dobré důvody k tomu, proč by se o „ženě“ mělo hovořit jako o obecné kategorii oproti „muži“. Mám na mysli dlouhý historický proces, v němž se sociální, duševní, a dokonce i fyziologické vlastnosti žen vyvinuly jako odlišné od těch mužských a s nimi kontrastující.

Zde pár slov k otázce, zda „femininní“ či „ženské“ vlastnosti jsou sociálně podmíněné či v nějakém smyslu „přirozené“, biologické. Má odpověď je následující: kromě očividných fyziologických rozdílů mezi mužem a ženou jsou femininní vlastnosti podmíněny sociálně. Avšak dlouhý, tisíce let trvající proces společenského působení mohl vést k tomu, že se staly „druhou přirozeností“, která se vytvořením nových společenských institucí automaticky nezmění. Ženy mohou být diskriminovány i v socialismu.

V patriarchální civilizaci byly ženy podrobeny specifickému druhu represe a jejich duševní a fyzický vývoj byl rovněž specificky usměrňován. Z těchto příčin je existence samostatného ženského osvobozovacího hnutí nejen oprávněná, ale dokonce nutná. Avšak samotné cíle tohoto hnutí vyžadují natolik rozsáhlé změny v materiální i intelektuální kultuře, že k dosažení těchto cílů je nutná změna společenského systému jako celku. Svou dynamikou je hnutí spojeno s politickým bojem za revoluci, za svobodu pro muže a ženy, protože za dichotomií muž-žena se nachází člověk, jímž je muž i žena a jehož osvobození a uskutečnění je stále ještě v sázce.

Hnutí působí na dvou úrovních: za prvé je to boj za plnou ekonomickou, sociální a kulturní rovnost. Otázka: je taková ekonomická, sociální a kulturní rovnost uskutečnitelná v rámci kapitalismu? K této otázce se ještě vrátím, ale chci nabídnout předběžnou hypotézu: neexistují žádné ekonomické důvody, proč by taková rovnost nebyla v rámci kapitalismu dosažitelná, ačkoli by tento kapitalismus musel projít mnoha změnami. Ale možnosti, cíle ženského osvobozovacího hnutí sahají dále, totiž do oblastí, kterých nikdy nemůže být dosaženo v kapitalistickém rámci a ani v rámci jakékoli jiné třídní společnosti. Realizace těchto cílů si žádá druhou fázi, ve které by hnutí přesáhlo rámec, v němž působí dnes. V této fázi „za hranicemi rovnosti“ osvobození implikuje vytvoření společnosti ovládané odlišným principem reality, společnosti, v níž je etablovaná dichotomie mezi maskulinním a femininním překonána v sociálních a individuálních vztazích mezi lidmi.

V hnutí samém je tedy obsažen nejen obraz nových společenských institucí, nýbrž také obraz změny vědomí, změny pudových potřeb mužů a žen, jež jsou osvobozeni od požadavků panství a vykořisťování. A v tom tkví nejradikálnější, subverzivní potenciál hnutí. Znamená nejen angažovanost pro socialismus (plná rovnost žen byla vždy základním socialistickým požadavkem), ale angažovanost pro specifickou formu socialismu, jež byla nazvána „feministickým socialismem“. K tomuto pojmu se později znovu vrátím.

Při takové transcendenci jde o negaci těch hodnot patriarchální civilizace, jež mají vykořisťovatelský a represivní charakter. Jde o negaci těch hodnot, jež jsou ve společnosti prosazovány a udržovány mužskou nadvládou. A taková radikální subverze hodnot nemůže nikdy být pouhým vedlejším účinkem nových společenských institucí. Musí mít své kořeny v mužích a ženách, kteří tyto nové instituce vytvoří.

Jaký význam má tato subverze hodnot během přechodu k socialismu? A za druhé: Je tento přechod v nějakém smyslu osvobozením a rozšířením specificky femininních vlastností v sociálním měřítku?

Začněme s první otázkou. Vládnoucími hodnotami kapitalistické společnosti jsou výdělečná produktivita, agresivnost, efektivita a soutěživost; jinými slovy princip výkonnosti, vláda funkcionální racionality diskriminující emoce, dvojí morálka, „etika práce“ (která pro naprostou většinu populace znamená odsouzení k odcizené a nelidské práci) a vůle k moci, projev síly, virility.

Podle Freuda je tato hodnotová hierarchie vyjádřením duševní struktury, v níž primární agresivní energie redukuje a oslabuje životní pudy, tj. erotickou energii. Destruktivní tendence ve společnosti se podle Freuda dají do pohybu, jakmile si civilizace vyžádá zvýšenou represi ve snaze udržet panství oproti stále realističtějším možnostem osvobození, a tato zvýšená represe zase povede k vyvolání nadbytečné agresivnosti a k jejímu usměrňování ve společensky užitečnou agresi. Tato totální mobilizace agresivnosti je nám dnes až příliš dobře známá: militarizace, brutalizace sil práva a pořádku, splývání sexuality a násilí, přímý útok na životní pudy při jejich snaze chránit životní prostředí, útok na zákony proti znečišťování atd.

Tyto tendence jsou zakořeněny v samotné infrastruktuře rozvinutého kapitalismu. Zostřující se ekonomická krize, meze imperialismu a reprodukce etablované společnosti skrze plýtvání a ničení jsou stále více citelnější a vyžadují intenzivnější a rozsáhlejší kontrolu, jíž by byla populace držena na uzdě, kontrolu a manipulaci, jež zasahuje do hloubi duševní struktury, do oblasti samotných pudů. Obraz socialismu se nyní zásadně proměňuje v té míře, v níž totalizace agresivnosti a represe dnes zasahuje celou společnost. Socialismus jako společnost kvalitativně odlišná musí ztělesňovat antitezi, jednoznačnou negaci agresivních a represivních potřeb a hodnot kapitalismu jako formy kultury ovládané muži.

Pro takovou antitezi a subverzi hodnot již dozrávají objektivní podmínky, které umožňují, alespoň jako přechodné stadium při reorganizaci společnosti, vzestup vlastností, jež v dlouhých dějinách patriarchální civilizace byly připisovány spíše ženě než muži. Takovými femininními kvalitami, formulovanými jako antiteze k dominujícím maskulinním kvalitám, by byly vnímavost, citlivost, nenásilnost, něžnost atd. Tyto vlastnosti se skutečně jeví jako protiklad panství a vykořisťování. Na primární psychologické úrovni by náležely do hájemství Erotu; byly by vyjádřením energie životních pudů proti pudu smrti a destruktivní energii. Vzniká zde však otázka, proč se tyto život ochraňující vlastnosti jeví jako vlastnosti specificky femininní. Proč se stejné vlastnosti nestaly také dominantními maskulinními kvalitami? Stojí za tím proces, jenž trval tisíce let, během kterých obrana etablované společnosti a její hierarchie původně závisela na fyzické síle, což snižovalo význam role ženy, která byla periodicky zaměstnávána nošením dětí a staráním se o ně. Takto kdysi vzniklá mužská nadvláda se posléze rozšířila z původní vojenské oblasti i na další sociální a politické instituce. Na ženu začalo být nahlíženo jako na někoho podřadného, slabého, většinou jako na oporu či doplněk muže, jako na sexuální objekt a prostředek k zachování rodu. A jisté rovnosti s mužem, represivní rovnosti, nabývala jen jakožto pracovní síla. Její tělo i její mysl byly zvěcněny, staly se objekty. Její erotický rozvoj byl zastaven stejně jako její rozvoj intelektuální. Sexualita byla zpředmětněna jako prostředek sloužící účelu, jímž bylo rozmnožování či prostituce.

První odpor se začal prosazovat na samém počátku moderní epochy – ve 12. a 13. století – dosti příznačně v přímé spojitosti s velikými a radikálními heretickými hnutími katarů a albigenských. V této době byla proklamována autonomie lásky, autonomie ženy – jako něco zásadně odlišného od mužské agresivnosti a brutality a jim odporujícího. Romantická láska: zcela si uvědomuji, že tyto termíny nabyly pejorativního zabarvení, zvláště uvnitř ženského hnutí. Já je však stále beru poměrně vážně a zaobírám se jimi v historickém kontextu, ve kterém by tyto věci měly být nahlíženy. Byla to první velká subverze etablované hierarchie hodnot: první velký protest proti feudální hierarchii, proti jejím závazkům věrnosti a jejich specificky zhoubnému útlaku ženy.

Připouštím, že tento protest, tato antiteze byla do velké míry ideologická a omezená na prostředí šlechty. Nicméně nebyla ideologickou zcela. Převládající společenské normy byly podvráceny ve slavných soudech lásky ustavenými Eleonorou Akvitánskou – rozhodnutí zde skoro vždy vyznělo ve prospěch ctitelů a v neprospěch manžela; právo feudálního pána bylo nahrazeno právem lásky. A dobové zprávy tvrdí, že to byla žena, kdo bránil poslední baštu albigenských proti vraždícím vojskům severních baronů.

Tato progresivní hnutí byla krutě potlačena. Skromné počátky feminismu, tak jako tak mající jen slabou třídní základnu, byly zadušeny. Avšak role ženy se postupně proměňovala spolu s rozvojem průmyslové společnosti. Vlivem technického pokroku závisela společenská reprodukce stále méně na fyzické síle a zdatnosti, ať už to bylo ve válce, nebo v materiálním výrobním procesu či v obchodu. Výsledkem bylo zvýšené vykořisťování žen jako pracovních nástrojů. Prostřednictvím nové vládnoucí třídy však mužská nadvláda přetrvávala a oslabením své sociální základny odstraněna nebyla. Zvyšující se účast žen v průmyslovém pracovním procesu, jíž byly podkopány materiální základy mužské hierarchie, také rozšířila vykořisťovanou lidskou základnu a dále zvýšila vykořisťování ženy jako hospodyně, matky a služky jejím účinkováním ve výrobním procesu.

Rozvinutý kapitalismus nicméně postupně vytvořil materiální podmínky pro přechod femininních vlastností ze sféry ideologie do sféry skutečnosti: jsou zde objektivní podmínky pro přeměnu slabosti, jež s nimi byla spojována, v sílu, pro přeměnu sexuálního objektu v subjekt a pro přeměnu feminismu v politickou sílu v boji proti kapitalismu, resp. proti principu výkonnosti. Právě s vědomím těchto vyhlídek hovoří Angela Davis o revoluční úloze ženy jako antiteze principu výkonnosti v pojednání „Ženy a kapitalismus“ napsaném ve vězení v Palo Alto během prosince 1971.

Vznikající podmínky pro takový vývoj jsou v prvé řadě tyto: ulehčení těžké fyzické práce, zkrácení pracovní doby, výroba hezkého a levného oblečení, liberalizace sexuální morálky, kontrola porodnosti a všeobecné vzdělávání.

V etablované společnosti tyto faktory svědčí o sociální základně pro antitezi principu výkonnosti, pro emancipaci ženské a femininní energie – fyzické i intelektuální. Avšak zároveň je tato emancipace společností zadržována, manipulována a zneužívána. Neboť kapitalismus nemůže nikdy dopustit rozšíření libidinozních kvalit, jež by ohrožovaly represivní pracovní etiku principu výkonnosti a stálou reprodukci této pracovní etiky samotnými lidskými individui. A tak jsou v této fázi tyto osvobozující tendence zapojeny v manipulované formě do reprodukce etablovaného systému. Staly se směnnými hodnotami, přičemž prodávají systém a jsou systémem prodávány. Společnost směny došla svého uskutečnění komercializací sexu: ženské tělo se stalo nejen zbožím, nýbrž také významným faktorem při vytváření nadhodnoty. A pracující ženy nadále a ještě ve větším počtu trpí dvojím vykořisťováním: na jedné straně v práci, na druhé straně v domácnosti. V této formě se zvěcnění ženy udržuje obzvlášť účinně. Jak může být toto zvěcnění odstraněno? Jak se emancipace ženy může stát rozhodující silou při uskutečňování socialismu jako kvalitativně odlišné společnosti?

Vraťme se k první fázi vývoje ženského hnutí a předpokládejme dosažení plné rovnosti. Pokud by ženy dosáhly v ekonomice i politice kapitalismu rovnosti, musely by s muži sdílet soutěživé a agresivní vlastnosti nutné pro udržení zaměstnání a pro úspěch v něm. Tak by princip výkonnosti a z něj vyplývající odcizení byly udržovány a reprodukovány vyšším počtem individuí. Aby bylo dosaženo rovnosti, což je bezpodmínečný předpoklad osvobození, hnutí agresivní být musí. Avšak rovnost ještě není svoboda. Žena si může nárokovat vůdčí roli při radikální přeměně společnosti jen jako rovnoprávný ekonomický a politický subjekt. Za hranicemi rovnosti však osvobození podvrací stávající hierarchii potřeb – je subverzí hodnot a norem, jež vede k vytvoření společnosti ovládané novým principem reality. A právě v tom podle mne spočívá radikální potenciál feministického socialismu.

Feministický socialismus: mluvil jsem o nezbytné modifikaci představy socialismu, protože se domnívám, že v marxovském socialismu se nacházejí pozůstatky či prvky poukazující na přetrvávání principu výkonnosti a jeho hodnot. Tyto prvky vidím např. v důrazu na ještě efektivnější rozvoj produkčních sil, na ještě produktivnější exploataci přírody či na oddělování „říše svobody“ od světa práce.

Možnosti socialismu dnes tento obraz přesahují. Socialismus by jako kvalitativně odlišný způsob života nevyužíval produkčních sil jen k redukci odcizené práce a zkracování pracovní doby, nýbrž také k přeměně života v účel o sobě, k rozvinutí smyslů a intelektu a následkem toho k pacifikaci agresivity. K větší radosti z bytí a k osvobození smyslů a intelektu od racionality panství: k tvořivé receptivitě oproti represivní produktivitě.

Z tohoto pohledu by se osvobození ženy skutečně jevilo jako „antiteze principu výkonnosti“, skutečně by se jevilo jako revoluční úloha ženy v přeměně společnosti. Femininní vlastnosti by zde neznamenaly pěstování submisivity a slabosti, nýbrž by aktivizovaly agresivní energii proti panství a vykořisťování. Fungovaly by jako potřeby a konečné cíle socialistické organizace produkce, společenské dělby práce, v určování priorit, jakmile nedostatek byl již odstraněn. A pokud by vstoupily do přeměny společnosti jako celku, přestávaly by být femininní vlastnosti specificky femininními, a to v té míře, v jaké by se stávaly všeobecnými kvalitami socialistické kultury, materiální i intelektuální. Primární agresivita by přetrvávala – stejně jako v jakékoli jiné formě společnosti –, ale pozbyla by mnoho ze své specificky maskulinní podoby panství a vykořisťování. Technický pokrok, hlavní nositel produktivní agresivity, by byl zbaven svých kapitalistických rysů a využit k likvidaci hrozivé ničivosti kapitalismu.

Myslím, že existují dobré důvody k tomu, abychom nazývali tento obraz socialistické společnosti feministickým socialismem: žena by všestranným rozvojem svých schopností dosáhla nejen plné ekonomické, politické a kulturní rovnosti, ale kromě této rovnosti by sociální i osobní vztahy byly prostoupeny vnímavou citlivostí, která je pod mužskou nadvládou převážně vlastní ženě. Antiteze maskulinního a femininního by se pak transformovala v syntézu – došla by naplnění legendární myšlenka androgynismu.

Řeknu pár slov o tomto extrému (jak se asi domníváte) romantického či spekulativního myšlení; domnívám se totiž, že není ani extrémní a ani spekulativní.

Myšlenka androgynismu může mít rozumný smysl pouze jako v individuu uskutečněné splynutí duševních a tělesných vlastností, jež se v patriarchální civilizaci rozvíjely nerovnoměrně u muže a ženy, splynutí, v němž by zrušením mužské nadvlády feminininní vlastnosti zvítězily nad svým potlačením. Avšak žádný stupeň androgynního splynutí by nikdy nemohl odstranit přirozené rozdíly mezi mužem a ženou jakožto jednotlivci. Všechna radost a všechen zármutek mají svůj kořen v tomto rozdílu, v tomto vztahu k druhému, jehož se toužíte stát součástí a jenž si přeje být součástí vaší a jemuž se toto přání nemůže splnit a ani nesplní. Feministický socialismus bude tudíž i nadále prostoupen konflikty, jež z tohoto faktu vyplývají, nezahladitelnými konflikty potřeb a hodnot, i když androgynní charakter společnosti by měl postupně umenšovat násilí a ponížení, jež by vznikaly při řešení těchto konfliktů.

Shrnutí: Ženské hnutí nabylo politického významu v důsledku nedávných proměn samotného kapitalistického produkčního způsobu, jež hnutí poskytly novou materiální základnu. Připomínám hlavní rysy:

1) zvyšující se počet žen zapojených do výrobního procesu, 2) stále více se rozšiřující technická forma výroby, jež postupně omezuje využívání těžké fyzické práce, 3) rozšíření estetické zbožní formy: systematické komerční působení na smyslovost, na vyvolání požitku; odklon kupní síly ke statkům a službám poskytujícím potěšení, 4) rozklad patriarchální rodiny vlivem „socializace“ dětí z vnějšku (masmédii, skupinami vrstevníků atd.), 5) stále plýtvavější a ničivější produktivita principu výkonnosti.

Feminismus je vzpourou proti upadajícímu kapitalismu, proti historicky překonanému kapitalistickému produkčnímu způsobu. Existuje zde sociální základna pro hnutí jako potenciálně radikální a revoluční sílu; v tom tkví vratkost protikladu mezi utopií a realitou, v tom tkví reálný obsah snu. Avšak kapitalismus je stále schopen vše držet v oblasti snu potlačováním transcendujících sil, které usilují o subverzi nelidských hodnot naší civilizace.

Boj za odstranění těchto poměrů je stále bojem politickým, bojem, v němž feministické hnutí hraje stále významnější roli. Jeho duševní i fyzické síly se uplatňují jak v politické osvětě a činnosti, tak ve vztazích mezi jednotlivci, v době práce i v době volna. Zdůrazňoval jsem, že osvobození nemůže nastat jen v důsledku ustavení nových institucí, nýbrž že musí vzejít z individuí samých. Osvobozování ženy začíná v soukromí, dříve než pronikne do společnosti jako celku.

A teď na závěr mé osobní vyjádření. Pokud chcete, můžete je považovat za vyhlášení kapitulace nebo za uznání závazku. Domnívám se, že my muži musíme zaplatit za hříchy patriarchální civilizace, za její tyranii síly: ženy musí získat svobodu k rozhodování o svém životě, a to nikoli jako manželky, matky, milenky nebo přítelkyně, nýbrž jako individuální lidské bytosti. Bude to boj prostoupený trpkými konflikty, bolestí a utrpením (duševním i fyzickým). Uvedu jen dnes nejběžnější případ, který se opakovaně vyskytuje v situaci, kdy muž a žena mají či mohou získat zaměstnání na místech od sebe vzdálených, a přirozeně vzniká otázka, kdo bude koho následovat.

Anebo vážnější příklad: konfliktní erotické vztahy, které se během procesu osvobozování nevyhnutelně objeví. Tyto erotické konflikty nebude možné vyřešit hravě a snadno, ale rovněž ne tvrdostí nebo zavedením směnných vztahů. To vše byste měli zanechat ve směnné společnosti, do níž to patří. Feministický socialismus bude nucen rozvinout svou vlastní morálku, jež bude něčím více a něčím odlišným, než jen pouhým popřením morálky buržoazní.

Osvobození žen bude bolestivým procesem, ale domnívám se, že bude nutnou a životně důležitou fází na cestě k lepší společnosti pro muže a ženy.

S vděčnými díky věnuji tento text Catherine Asmann, Carol Becker, Anne-Marie Feenberg, Ruth George, Antonii Kaus a Susan Orlofsky.

Z anglického originálu Marxism and feminism otištěného v časopise Womens Studies (2, 1974, č. 3, s. 279–288) přeložil Pavel Siostrzonek. První verze tohoto překladu byla publikována v časopise Aspekt, 2003–2004, č. 1, s. 157–160.