Článek

Michael Hauser  Jak se v posledních třinácti letech změnilo postavení a funkce literatury?

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Michael Hauser se v článku zamýšlí nad možnostmi dalšího vývoje české literatury a kritizuje jeji postmoderní podobu. Postmoderní umělecké útvary jsou především “kulturní logikou pozdního kapitalismu” a popisují spíše existující řád produkčních mechanismů. Problém současné literatury tkví v tom, jak v postmoderní situaci obnovit tvůrčí subjektivitu, a “jak znázornit rozdíl mezi povrchem a hloubkou, mezi nihilismem a láskou, mezi amorfní hmotou a charakterem, mezi přítomností a netušenými tvary budoucnosti.”

Tuto otázku dnes už můžeme pojímat takto:

jaké je postavení a funkce literatury v dnešním světě?
je něco zvláštního na postavení literatury u nás?

Během posledních třinácti let se česká literatura dostala do podobného postavení, jaké má literatura ve většině liberálně-demokratických zemích. Osudy literatury a umění jsou spojeny s celkovým vývojem po Listopadu. Tuto dobu charakterizuje jednak restaurace poměrů před Únorem, jednak instaurace poměrů, jaké vládnou v dnešním globalizovaném světě. Restaurace a instaurace vytvořila šedou eminenci české politiky: lumpenburžoazii s jejím kulturním barbarstvím, toto „věrné, a proto zavrhované, zastírané zrcadlo univerzálně se prosazující devastace.“ (Karel Kosík). V uplynulých třinácti letech byla literatura a umění předmětem kapitalistické normalizace. Jak to vyjadřují pravicoví, a také někteří levicoví politici: „Literatura je stejné zboží jako prací prášky. Bylo by nefér, aby stát hájil zájmy producentů literatury na úkor jiných podnikatelů.“

Část české literární obce tento stav srovnává s tím, jaký význam mělo Slovo a Kniha v českých dějinách od husitského prvního pražského artikulu o svobodě kázání slova Božího, přes zázrak národního a kulturního vzkříšení v devatenáctém století, až po šedesátá léta dvacátého století, kdy literatura byla jedním z tahounů politického života a náklad Literárních novin (Literárních listů) přesahoval sto tisíc. Podle mého názoru je mnoho literátů a čtenářů v hloubi duše přesvědčeno, že literatura by u nás i nadále měla mít společenský význam (národní, etický, sociální, politický) a že naše dějiny jsou originální a světové právě tím, že jsou důvěrně spojeny se Slovem a Knihou.

Tito lidé zjišťují, že společenská působnost literatury není závislá jen na tvůrčích schopnostech spisovatelů, ale že tu existuje problém, jehož hloubku u nás kromě Karla Kosíka dosud nikdo pregnantně nevyslovil. Po Listopadu přišel nový pán, jenž dlouho zůstával v anonymitě. V bílých rukavičkách uzavírá český literární život do ghetta nízkonákladových a polosamizdatových časopisů. Toleruje naprosto vše - kromě pokusů vrátit literatuře a umění jejich společenský význam. (Postup, který např. britský režisér Ken Loach označuje za represivní toleranci.) Teprve nyní, když v Čechii sedí pevně v sedle, vyjevují se stále většímu počtu lidí jeho obrysy a jméno: SUPERCAPITAL

Někteří literáti a umělci se dokonce veřejně angažovali, aby mu nikdo nepoložil stéblo přes cestu, a vystupovali jako věrozvěsti neoklasické ekonomie. (Příkladem může být Milan Uhde, svého času ministr kultury.) Ti přirozeně považují specifickou funkci literatury v českých dějinách za škodlivý mýtus. Jejich krédem je to, že o významu literatury a umění rozhoduje „TRH“, náš nový pán, jenž v jejich očích představuje jedinou záruku demokracie a svobody.

Když se neviditelný světapán usídlil také v Čechii, česká literatura se za našimi zády stala součástí světové literatury, a tím je od té doby podmíněno její postavení.

Jak se to má s literaturou a uměním v dnešním světě? Jak říká Fredric Jameson, autor knihy „Postmoderna neboli kulturní logika pozdního kapitalismu“, kultura v dnešní době ztratila relativní autonomii, jakou měla ještě v dobách moderny, a byla rozpuštěna explozí. Produkční proces se začal orientovat na estetiku a estetika se stala nedílnou součástí produkčního procesu. Vzájemné prostoupení „kultury“ a produkce způsobuje, že dnešní umění je prosáklé reklamním obrazem, že odmítá modely hloubky, že cit nahrazuje „intensitou“ (Lyotard) – mžikovou euforií, že se vyprázdnil smysl pro dějovou a dějinnou souvislost. Postmoderní roztříštění celistvosti díla je vyvoláno roztříštěním času a prostoru v současné fázi kapitalismu.

Nejproblematičtějším plodem postmoderny je však ´derealizace´ a odlidštění. Skutečnost i skutečnost druhého člověka se rozptýlila a zůstala bezbřehá „virtuální“ realita. Psaní se odtrhlo od subjektu, který se stal přežitkem v postmoderní literatuře a umění, stejně jako v neosobní nadnárodní firmě. Psaní je nyní výsledkem činnosti nastaveného narativního operátoru.

Osvobodivá rozdílnost umění a politicko-produkčních dějů byla zakotvena v relativní autonomii přírody a nevědomí. Heideggerova „polní cesta“ je však zničena. Příroda i nevědomí je obsazena všudypřítomným systémem komerčních znaků a významů. Staromódní terminologií řečeno: postmoderní životní forma plující na vlnách komercionalizované „virtuální“ reality je totálně afirmativní.

Právě toto poznání, toto setření iluzí, by nejspíše mělo být na začátku každého zamyšlení o dnešním údělu české literatury a umění. Už je to tak, že autor se nemůže opřít o nic, co existuje – ani o myšlenku ani o vyhraněný charakter. A zmíněná originalita našich dějin, spočívající ve zvláštním postavení Slova a Knihy, je důkladně zatemněna. Většina začínajících literátů je liberalistickými čaroději zakleta do svých atomizovaných individualit a musí si na vše přijít sama.

Literatura získává etické, sociální, politické a jiné významy tehdy, když si udržuje svou autonomii. Slovo a Kniha působily jako společenský kvas tím, že ztvárnily to, co dobu přesahovalo, ne tím, že se nechaly spolknout dobovou tendencí. Literatura a umění se proměňuje v kvas, obstojí-li před přísným Goethovým soudem: „umění si dává samo zákony a poroučí době; diletantismus dobovou tendenci poslouchá“. Význam literatury a umění se i v dnešním světě podle všeho odvíjí od toho, zda literatura a umění má sílu na to, aby si vyvzdorovala svou goethovskou autonomii tváří v tvář všepohlcujícímu esteticko-ekonomickému stroji dnešního kapitalismu.

Také u nás přibývá lidí, kteří by rádi poznali „něco jiného“, než je existující řád, do něhož jsou všichni zapleteni. Pokud současné umění není schopno odcizit se dnešní banalizaci kultury a destrukci životního smyslu, lidé budou hledat jiné způsoby, jak přesáhnout dnešní jepičí obzor. Zklamání z dnešní kultury pak může vést nejen k únikům z reality v podobě drog, ale také k obskurantismu všeho druhu. Nietzsche již před sto lety dospěl k poznání, že v moderní nenáboženské době zůstává umění hlavním zprostředkovatelem horizontálního (nenáboženského) smyslu života. Stane-li se umění prodlouženou rukou estetických a produkčních mechanismů a podřizuje se dobovým tendencím, mění se v továrnu na bezvýchodnost. Lidé se odvracejí od „postmoderního“ umění a zprostředkovatele smyslu hledají někde jinde.

V české literatuře posledních třinácti let vidíme různé způsoby balancování v této situaci. Příkladem jsou náběhy k ruralismu v poezii některých mladých autorů. Tyto náběhy vyvěrají z fantasmatu, že vesnice a příroda jsou velkým Jiným a poskytují alternativu, která existuje na okrajích tohoto světa. Ruralismus obsahuje moment pravdy v tom, že znázorňuje touhu po otvoru v hustě tkané síti dnešní reality, kterým by bylo možno se protáhnout do skulin, jež leží mimo dějiny.

Dalším příznačným fenoménem je Viewegh, jenž má bezesporu nejlepší mušku ze všech současných spisovatelů. Je schopen zhmotnit ducha dnešního českého maloměšťáctví a vystihnout zvláštní paradox tzv. střední třídy, která má sice nejistou existenci, ale její duch je hlavní ideovou náplní současné Čechie. Žádný div, že je dnes nejčtenějším českým spisovatelem.

Viewegh může sloužit za orientační bod, podle kterého se dá sestavit mapa dnešního českého písemnictví. Většina spisovatelů (a nejen spisovatelů) se dříve nebo později vymezuje vůči fenoménu Viewegh. Psát nebo nepsat podobně jako Viewegh, to je pravděpodobně hlavní dělící čára, kolem níž na obou stranách krystalizují jednotlivé tvůrčí postupy a etické postoje. Posledních třináct let bychom snad mohli nazvat vieweghovskou periodou české literatury.

Dá se však počítat s tím, že dnešního čtenáře začne stále více přitahovat předválečná literatura, protože tato literatura možná již zanedlouho ztělesní skutečné rozpoložení mnoha lidí daleko lépe než literatura současná. Stále více lidí bude vnímat, že ve vztahu k dnešnímu světu se ústa současných spisovatelů zalila voskem mlčení. Je pravda, že čeští literáti jsou v horším postavení než jejich kolegové na Západě, protože takové směrodatné pojmy, jako je např. kapitalismus nebo komunismus, byly v minulosti zneužívány k ideologickým cílům.

Hlavním problémem české literatury je podle mého názoru to, jak navázat na dějinotvornou tradici českého písemnictví v souřadnicích postmoderního kapitalismu, a jednak otázka, jak po postmoderních lekcích dekonstrukce obnovit tvůrčí subjektivitu, schopnost naléhavé výpovědi, jak osázet obzor něčím smysluplným. Jinými slovy: jak znázornit rozdíl mezi povrchem a hloubkou, mezi nihilismem a láskou, mezi amorfní hmotou a charakterem, mezi přítomností a netušenými tvary budoucnosti.

Dnes, kdy se podle všeho dávají dějiny znovu do samočinného pohybu.