Noam Chomsky se narodil 7. prosince 1928 poblíž Filadelfie v Pennsylvanii v rodině židovských imigrantů z pocházejících z východní Evropy. Vystudoval filosofii a lingvistiku na University of Pennsylvania, kde získal v roce 1954 doktorát s prací pojmenovanou „Transformační analýza“, jejíž stěžejní teze se objevily ve studii Syntaktické struktury (1957), dodnes jeho nejznámnější lingivistické práci. O rok později se stal členem sboru Massachusettského institutu technologie (MIT), jedné z nejprestižnějších amerických univezit. Zde byl v roce 1961 jmenován řádným profesorem moderních jazyků a lingvistiky a v roce 1976 profesorem institutu. Jako emeritní profesor lingvistiky, lingvistické teorie, syntaxe, sémantiky i filosofie jazyka zde působí již více než padesát let. Za svou práci v lingvistice se stal nositelem čestných titulů několika desítek univerzit z celého světa.

Chomského záběr je neobyčejně rozsáhlý a zahrnuje kromě lingvistiky a filosofie, dějiny idejí a intelektuální dějiny, politickou teorii a filosofii politiky a od konce 80. let i řadu frekventovaných veřejných teoretických a praktických otázek (včetně např. problematiky euthanasie anebo globalizace). Řada autorů zabývajících se postavou Chomského však často pomíjí spojení mezi jednotlivými dimenzemi jeho myšlení. Jejich možná nejobecnějším rámcem je tzv. „esencialistickým“ názor na lidskou přirozenost opřený o biologickou teorii, jeho pohled na jazyk a jazykovou kompetenci vlastní každému člověku a argumentace ve prospěch určité žádoucí politické struktury (např. Problémy vědění a moci, 1971; Jazyk a odpovědnost, 1979, slovensky 1995).

Od konce 60. let se stal celosvětově známým ještě více pro své politické postoje ve vztahu k americké zahraniční politice, mezinárodním záležitostem i problémům současného světa. Později napsal (1983), že hlavním důvodem jeho zájmu o americkou politiku je to, že ji „shledává děsivou“ a že „její dopad na miliony lidí po celém světě je obrovský (…)“. Následující přehled především pokrývá hlavní témata jeho politické analýzy mezinárodní politiky a americké zahraniční politiky.

Chomského veřejný aktivismus sahá do let 1964-1966, kdy formuloval nekompromisní postoj k americké účasti v tzv. vietnamské válce. Jeho literární a intelektuálně-morální angažmá vyvrcholilo v letech 1967-1972 statěmi a diskusemi na stranách kritického literárního a kulturně-politického čtrnáctideníku The New York Review of Books a osobitou a mimořádně vyhraněnou prací Americká moc a noví mandaríni, 1976 aj.) V tomto smyslu navázal na klasickou levicovou (nemarxistickou) kritiku role intelektuálů v moderních společnostech, jak ji vyjádřil mladý Marx či německá myslitelka Rosa Luxemburgová a jiní. Intelektuálové a stát (1969). Na základě rozsáhlého citačního aparátu v této své politické provotině podrobil ostré kritice to, co vnímal jako spoluvinu liberálů ve veřejném ospravedlnění války v jihovýchodní Asii. Většina americké veřejnosti ji na konci 60. let považovala za „v podstatě špatnou“ a „nemorální“ a ne za „omyl“. Chomsky však upozorňoval, že oficiální činitelé a většina liberálních autorů či „expertů“ neodmítá válku jako takovou, ale kritizuje ji z hlediska strategické či taktické neúspěšnosti. Podle něj je „(o)pozice vůči válce ve Vietnamu v převážné většině spojena s výdaji a se selháním americké moci rozdrtit vietnamský odpor.“ Tyto závěry dával do souvislosti se selháním objektivnosti liberálů („Hrozba liberálního bádání“, 1969) a s rolí intelektuálů, v níž „badatel-expert“ nahradil „volného (free-floating) intelektuála“, (…) který nyní ztratil svou politickou roli“. („V některých intelektuálních kruzích je orientace podle morálních principů považována za naivní anebo pošetilou. K tomuto druhu pitomosti nemám co říci.“ 1983) (zvl. „Odpovědnost intelektuálů“, 1967,

Další Chomského politická tvorba směřovala několika směry. Pokoušel se rozvinout téma dominantních elitních zájmů (Ze státních důvodů, 1973) a zároveň se po zbytek 70. let nadále věnoval důsledkům americké politiky v jihovýchodní Asii (např. Ve válce s Asií, 1970 ad.) Novým tématem se v souvislosti s nástupem Carterovy „politiky lidských práv“ stala „rekonstrukce ideologie ve Spojených státech“ („Lidská práva“ a americká zahraniční politika, 1978). Podle Chomského tímto lidskoprávním diskurzem „inteligence Západu pokračuje v podstatné míře ve zneužívání skutečné svobody, jíž se těší, ke konstruování systému představ, který je vyžadován k obraně výsad a moci a k ospravedlnění jejího uplatňování (…)“. Téma se stalo znovu aktuálním v souvislosti s Clintonovou politikou a „novým“ lidskoprávním diskurzem 90. let, kdy řada někdejších levicových a pokrokových myslitelů, periodik a organizací „bránících lidská práva“ se ve vojenských operacích a bombardovacích kampaních přidala na stranu západních států a NATO. Chomsky hovoří o „novém humanitárním intervencionismu“, novinář John Pilger pak o „bombardovací inteligenci“. Pokryl je především v knihách Nový militární humanismus. Lekce z Kosova (1999) a Nová generace vytyčuje linii: Kosovo, Východní Timor a standardy Západu (2000).

Americká politika na Blízkém východě se nestala předmětem Chomského zájmu jen proto, že jeho rodina zde má kořeny, ale především proto, že umožňuje prokazatelně demonstrovat tendence a trendy vlastní americké politice. Přiřadil se tak k malé skupině radikálních autorů jakými byli a jsou teoretici Edward Said, Norman Finkelstein, historik Ilan Pappe, novináři John Pilger, Amira Haas či Gideon Levy aj. Jeho eseje z konce 60. let shrnula kniha Mír na Blízkém východě? Úvahy o spravedlnosti a národnosti (1974) a nejvýznamnějším souborem je ambiciózní i ceněná práce Osudový trojúhleník: Spojené státy, Izrael a Palestinci (1983, nové vydání 1999). Chomsky v nich konstatoval, že Blízký východ – podobně jako jiné regiony – zapadá do širší americké koncepce, která pochází ještě z dob druhé světové války, jak by měla být oblast uspořádána (Světové řády: staré a nové, 1994). Během 90. let se potom např. snažil ukázat, že termín „mírový proces“ je standardním eufemismem zakrývajíím povahu americké politiky a povahu konstruovaného světového pořádku, kdy „co USA řeknou, to se stane“.

Výsledkem širšího Chomského zájmu o americkou politiku ve „Třetím světě“ byla dlouholetá spolupráce s politickým ekonomem Edwardem S. Hermanem, např. na dvoudílné tzv. Politické ekonomii lidských práv, sv. I: Po zkáze: Poválečná Indočína a rekonstrukce imperiální ideologie a sv. II: Washingtonské spojení a fašismus Třetího světa (obě 1979). Oba autoři zde napsali, že primárním cílem Spojených států zde je zajistit, že „zůstane otevřen americkému ekonomickému pronikání a politické kontrole“. Chomsky se snažil ukázat, že politika podpory utlačovatelských režimů „svobodným světem“ ve Vietnamu, na Blízké východě, ve Střední a Jižní Americe i Karibiku byla rozsáhlá, systematická a neustálá. Podle jeho názoru představovala etablované výsledky liberálních institucí, které nelze zavrhovat jako pouhé „výjimky“ a „drobné chyby“ v jinak uspokojivém výkazu.

Téma tzv. Třetího světa se stalo v Chomského tvorbě ještě aktuálnějším během 80. let v době působení Reaganovy administrativy. Je třeba především jmenovat knihu Obracení proudu: Intervence Spojených států ve Střední Americe a boj za mír (1985) a o tři roky mladší práci týkající se Spojených států a Latinské Ameriky (1988). Další kniha Rok 501: Podrobení pokračuje (1993) představuje jeden z pokusů postavit vztahy Spojených států a „Třetího světa“ do co nejširší historické perspektivy kolonialismu, vztahu mezi Severem a Jihem, demokracií, trhy a lidskými právy. Chomského zájem o tuto problematiku přetrval do současnosti a jeho referenčními objekty se v 90. letech staly především program boje s levicovými povstalci v Kolumbii (ale i další latinskoamerické kauzy jako Panama, Haity či Venezuela), přirozeně znovu Blízký východ a také Východní Timor. Novou dynamiku získala tato kritika s událostmi 11/9 a válkou v Iráku.

Nejpozději na počátku 70. let se Chomsky začal systematicky zabývat problematikou státního (dominantní terminologií „represivního“) terorismu, čímž se zařadil po bok autorů, jakými jsou Frederick H. Gareau, Michael J. McClintlock, Ray S. Kline, Alexandr George ad. Kniha Piráti a vládci: Mezinárodní terorismus ve skutečném světě (1986, nové vydání 1990 a 2002) představuje jeho klasickou analýzu terorismu, role USA na Blízkém východě a toho, jak ovlivňují média, aby manipulovala veřejné mínění v otázce, co představuje „terorismus“. Kultura terorismu (1988) je potom snahou poodkrýt domácí pozadí této politiky. Politiku po roce 1989 mapuje práce Terorizování sousedství: americká zahraniční politika v éře po skončení studené války (1991). Zatímco dříve Chomsky pouze upozorňoval, že Spojené státy jsou jediným státem, jehož za porušování mezinárodního práva odsoudil Mezinárodní soudní dvůr, později přitvrdil tezí, že „Spojené státy jsou hlavním teroristickým státem“ (2001).

Ve 2. polovině 80. let – zvláště v knize Výroba souhlasu. Politická ekonomie masových médií Nutné iluze: Myšlenková kontrola v demokratických společnostech (1988), v níž konstatoval, že „myšlení a chápání obyvatel nejpokročilejších demokratických systémů moderní éry (…) je formováno v zájmu domácích výsad“ (také práce Mediální kontrola: Velkolepé úspěchy propagandy (1997)). (1988) – rozvinul spolu s Edwardem S. Hermanem tzv. propaganda model, teorii sloužící k vysvětlení systematických předsudků v masových médiích. Oba autoři ji chápou jako důsledek pěti strukturálních faktorů – vlastnictví, kapitálových prostředků, (informačních) zdrojů, tzv. flaku (negativních reakcí na stanoviska médií) a tzv. anti-ideologií, jimiž byl po roce 1945 především antikomunismus. Teorie se stala předmětem zájmu i kritik a oba její propagátoři se k ní opakovaně vraceli. Chomsky ji aplikoval např. v důležité práci

Chomsky prováděl také nemalý dokumentární i archivní výzkum americké politiky v období – a specificky v počátcích – „studené války“. Nástup její druhé fáze vyznačil v práci sepsané spolu s Jonathanem Steelem a Johnem Gittingsem, Supervelmoci ve střetu: nynější studená válka a ve vlastní studii K nové studené válce: Eseje o současné krizi a jak jsme se do ní dostali (obě 1982). Vrcholem jeho snah o výklad základů poválečných mezinárodních vztahů je však především důležitá práce Odstrašení demokracie (1991), vyrovnání se s problematikou vzniku „studené války“.

Většího ohlasu se Chomsky znovu dočkal na konci 90. let v souvislosti s prací Darebácké státy (2000) a především s událostmi 11. září 2001, k nimž vydal stejnojmenou knihu, která se ve Spojených státech dočkala nákladu několika set tisíc výtisků. Chomského souborné práci o americké politice po 2. světové válce Hegemonie anebo přežití: Americké tažení za globální nadvládu (2003, česky 2006, k ní recenze Petra Jedličky na této straně) pomohl 20. září letošního roku svou poznámkou při vystoupení na Valném shromáždění OSN venezuelský prezident Hugo Chávez k tomu, že se dostala na první místo bestsellerů serveru Amazon.com.

Letos vydal Noam Chomsky dvě práce Zkrachovalé státy: Zněužití moci a útok na demokracii a(s Gilbertem Achcarem). Riskantní moc: Blízký východ a americká zahraniční politika. Dialogy o teroru, demokracii, válce a spravedlnosti

Radikální práce, včetně děl Chomského, bývají často podvodně deklasovány jako „ekonomický determinismus“ apod. (Podobné techniky nálepkování se však téměř bez výjimky neuplatňují na badatelské práce hlavního proudu.) Chomsky velmi specifickým i ojedinělým způsobem kombinuje radikální politickou analýzu či historii blízkou tzv. levicovému „revizionismu“ americké historiografie zahraničních vztahů – jak historikům soudobého amerického imperialismu (Gabriel Kolko, Harry Magdoff aj.), tak tzv. wisconsinské „revizionistické“ škole a postavě Williama Applemana Willamse. S ním jej především spojuje obecná myšlenka, že americká mezinárodní a bezpečnostní politika je „zakořeněná ve struktuře moci v domácí společnosti“ (1988).

Jeho přístup představuje druh politické ekonomie či institucionální analýzy spojené s předpoklady o fungování společnosti („Americká politika je politikou kompromisu, jenž úspěšně vylučuje morální ohledy.“). V tomto smyslu se opírá o premisy o fungování a ideologickém pozadí institucionálního uspořádání, jak je formuloval radikální sociolog Charles W. Mills ve známé práci Mocenská elita (1956). Analýza vztahů mezi médii a zahraniční-politikou představuje ústřední bod jeho široké kritiky moci v západních společnostech a způsobu, jímž klíčové instituce ve společnosti posilují elitní zájmy.

Chomského metoda důkazu tvrzení je empirická. Jako metodologický prostředek užívá „systematické vzorky“ (systematic patterns) a ještě častěji případovou metodu. Tento metodologický přístup souvisí s jeho postojem k dějinám vědy, intelektuálním dějinám a myšlenkovým tradicím novověké Evropy – empirismu a racionalismu. Jeho analýza americké politiky se opírá především o ostrou kritiku tzv. dvojitých standardů (double standards) a v širším smyslu o kritiku ideologie, podle níž je rétorika činitelů pouze cynickou kamufláží tradiční realpolitiky („Abychom porozuměli (…) politice, musíme užívat chování jako důkaz úmyslů a cílů a pečlivě odlišovat mezi „prohlašovanými cíly“ a „cíly“ vyvozenými z rozvinutého modelu chování“, 1969). Nemá však jít aplikaci behaviorální analýzy jako spíše o podstatnou nedůvěru k politické rétorice jako prameni poznání.

Jako v badatelských pracech obecně se i v jeho tvorbě se objevuje problém paralel a srovnání. Např. v období po roce 2001 mu bylo např. vytýkáno (údajně nekorektní) srovnání událostí 11/9 s americkým bombardováním sudánské farmaceutické továrny al-Shifa (1998), které způsobilo, že „bez život zachraňující medicíny (jíž zničená továrna) produkovala, nepřestávaly ztráty na životech nenápadně růst (…), čímž trpěly a umíraly (…) stovky tisíc lidí (…)“ anebo to, že americkou bombardovací kampaň v Aghánistánu označil za „tichou genocidu“, když tvrdil, že „plány byly vytvořeny a programy uskutečňovány na základě předpokladu, že během několika dalších měsíců mohou vést ke smrti několika milionů lidí“ (obě 2001).

Chomského metoda byla a je předmětem rozsáhlé debaty. Jeho práce jsou bohatě strukturovány, ale někdy jim je však vytýkán nedostatek teoretického rámce (ten však absentuje i v dílech mnoha – „uznávaných“ – autorů) i nedostatek konkrétnosti o strategiích odporu vůči diagnostikované realitě.

Chomsky je autorem více než třiceti knižních titulů týkajících se lingvistiky. Včetně knih, které (především během 90. let a v současnosti) vznikly na základě rozhovorů – bez započítání překladů, kompilací či výborů – čítá jeho bibliografie politicky zaměřených prací více než šedesát titulů. Téměř žádný z nich se však nedočkal recenzování ani v historických ani jiných badatelských periodicích. Kromě propagované Výroby souhlasu, které věnují zájem mediální teoretici i někteří historici a politologové, se určité pozornosti ze strany autorů hlavního proudu dočkala snad jen kniha Nové promýšlení Camelota: JFK, vietnamská válka a americká politická kultura (1993) podílející se na rozbíjení mýtu Kennedyho – liberála doma i v zahraničí.

Názory Noama Chomského na americkou zahraniční zahraniční politiku a roli amerických médií ve „výrobě souhlasu“ k její podpoře mu během posledních čtyřiceti let mezi veřejností, novináři i akademiky přinesly menšinu přívrženců. Pro Spojené státy to platí ještě více než pro Evropu. Velmi obecně je zřejmé, že je terčem pomluv, urážek a dehonestace americké neokonzervativní pravice (typickými případy jsou Peter Collier a David Horowitz anebo Mackubin T. Owens aj.), zatímco liberálové a velká většina akademiků různého zaměření jeho práce úmyslně ignoruje. Ať již budeme považovat jeho názory za správné či nikoli, jeho analýza zahraniční politiky a médií jako legitimní výzkumná agenda je v USA a jinde marginalizována. Teprve v roce 2003 se speciální sekce britského periodika Revue of International Studies všimlo opomíjení Chomského osobnosti v periodicích a disciplínách mezinárodních vztahů. Podle editorů čísla Erica Herringa a Pierse Robinsona není Chomsky „nejčastěji odsuzován, mylně vykládán a napadán [ale] (j)ednoduše ignorován.“ Závažnější souvislost „mlčení“ o něm spočívá „v problémech obsažených v Chomského tvorbě (…) zahrnujících dlouholeté a masivní používání a sponzoring terorismu Spojenými státy, (…) neschopnost většiny akademiků Západu pochopit v těchto amerických krocích nějaké zájmy a chátrání (dereliction) povinnosti akademiků Západu pomoci těm, kteří se pokouší zabránit Spojeným státům v tomto jednání.“ Organizátoři sekce byli přesvědčeni, že nabízí dostatečné důkazy, aby bylo možné marginalizaci Chomského příspěvku ke studiu světové politiky prohlásit za „intelektuálně nehodnou, třebaže si ji zcela zaslouží pro sílu své politické výzvy“.

Vzhledem k Chomského věku byla autorská práva převedena na jeho tři děti, Avivu, Dianu a Harryho. Oficiálním elektronickým archivem jeho textů se v prosinci 2003 stal Chomsky.info založený Pablem Stafforinim a Anthony Arnovem jako uznání Chomského práce a podpora celosvětového aktivismu. (Nahradil dřívější Bad News: The Noam Chomsky Archive Kendalla Clarka a R. R. Kinga.) Druhým významným zdrojem je Noam Chomsky Achive na levicovém serveru Z Net, do jehož projektů Chomsky pravidelně přispívá (zmag.org/Chomsky). Obě adresy nabízí soubor řady knih, stovek článků, videí, přednášek a inteview, diskusí a dopisů a také sekundárních zdrojů (biografie, články, recenze aj.).

překlady do českého jazyka

lingvistika

Syntaktické struktury: logický základ teorie jazyka: o pojmu „gramatické pravidlo“. [(1957)] Praha: Academia, 1966.

politická tvorba

Jazyk a zodpovědnosť. [(1979)] Bratislava: Archa, 1995.

Perspektivy moci: úvahy o povaze člověka a společenského řádu. [(1996)] Praha: Karolinum, 1998.

Tajnosti, lži a demokracie. Interview s Davidem Barsamianem. [(1994)] Olomouc: Votobia, 1999.

11. 9. [(2001)] Praha: Mezera, 2003.

(s Michelem Foucaultem a Fonsem Eldersem), Člověk, moc a spravedlnost. [1971 (1974)] Praha: Intu, 2005.

Hegemonie anebo přežití. Americké tažení za globální nadvládu. [(2003)] Praha: Mladá fronta, 2006.

sekundárně

Fox, Jeremy: Chomsky a globalizace. [(2001)] Praha: Triton, 2003.

(Byla přeložena i řada statí, drobnějších článků, dopisů či pamfletů, zvláště v publikacích radikální levice anebo vybraném periodickém tisku.)