Prší.

Nechť je tedy tato kniha především o obyčejném dešti.

Malebranche se divil, „proč prší na moře, na silnice a na písčiny“, když tato voda z nebes, která jinde zalévá zemědělské plodiny (a to je výborné), nic nepřidá k vodám moře, nebo se ztratí na cestách a plážích.

Nebudeme se zabývat tímto druhem deště, řízeným či neřízeným prozřetelností.

Tato kniha se naopak týká jiného deště, hlubokého tématu, které se táhne celými dějinami filosofie, proti kterému se v nich bojovalo a které začalo být potlačováno ihned poté, co bylo formulováno: „deště“ (Lucretius) Epikúrových atomů, jež paralelně padají uvnitř prázdna, „deště“, jímž se dá charakterizovat paralelismus nekonečných atributů u Spinozy, a „deště“, který nacházíme ještě u mnoha dalších myslitelů: u Machiavelliho, Hobbese, Rousseaua, Marxe, Derridy – a také u Heideggera.

To je tedy první bod, na který – poodhalím-li hned na počátku moji tezi – bych chtěl jasně poukázat: existence materialistické tradice, která byla v dějinách filosofie téměř zcela zneuznána: „materialismu“ (musíme mít nějaké slovo, jímž bychom ji mohli odlišit jako tendenci) deště, odchylky, setkání a uchopení [prise]. Všechny tyto pojmy dále rozvinu. Abychom si věc usnadnili, prozatím řekněme, že se jedná o materialismus setkání, tj. materialismus aleatorního, nahodilého, jenž je jakožto naprosto odlišný způsob myšlení protichůdný všem rozličným doloženým materialismům, včetně toho, který je běžně připisován Marxovi, Engelsovi a Leninovi a který je – stejně jako všechen materialismus racionalistické tradice – materialismem nutnosti a teleologie, tj. přetvořenou a skrytou formou idealismu.

Skutečnost, že tento materialismus setkání byl filosofickou tradicí potlačen, ještě neznamená, že jí byl opomíjen: na to byl příliš nebezpečný. Byl tudíž již od počátku interpretován, potlačován – a nakonec překroucen v idealismus svobody. Jestliže dojde k setkání Epikúrových atomů, které jako déšť padají paralelně prázdnem, je to proto, aby v odchylce, kterou způsobuje clinamen, byla odhalena existence lidské svobody i ve světě nutnosti. Předložení této zaujaté dezinterpretace samozřejmě dostačuje k tomu, aby předem znemožnilo jakoukoliv jinou interpretaci oné potlačované tradice, kterou nazývám materialismem setkání. Počínaje touto dezinterpretací získávají idealistické interpretace navrch, což se týká nejen samotné clinamen, ale celého Lucretia, Machiavelliho, Spinozy a Hobbese, Rousseaua druhé Rozpravy, Marxe a dokonce i Heideggera, nakolik se tohoto tématu dotknul. V těchto interpretacích vítězí určité pojetí filosofie a jejích dějin, které lze společně s Heideggerem pojmenovat jako západní, neboť určuje náš osud již od starých Řeků, a také jako logocentrické, protože ztotožňuje filosofii s funkcí Logu, jehož posláním je myslet předchůdnost Smyslu před veškerou skutečností.

Uvolnit tento materialismus setkání z jeho potlačení, odhalit – je-li to možné – jeho implikace pro filosofii i materialismus a rozpoznat jeho účinky tam, kde působí utajeně – takový je úkol, který bych si chtěl vytknout.

Můžeme začít srovnáním, které překvapí – a to Epikúra a Heideggera.

Epikúros nám vysvětluje, že před vytvořením světa padalo nekonečné množství atomů paralelně prázdnem. A padají stále. Z toho vyplývá, že před vytvořením světa zde nebylo nic a zároveň že všechny prvky světa existovaly od věčnosti, tj. už tehdy, kdy žádný svět neexistoval. Rovněž z toho vyplývá, že před vytvořením světa neexistoval žádný Smysl – a ani žádná Příčina, Účel [Fin], Rozum či nerozum. Ne-předchůdnost Smyslu je základní Epikúrovou tezí, kterou se staví jak proti Platónovi, tak proti Aristotelovi. Náhle vstupuje na scénu clinamen. Nechávám na specialistech, aby rozhodli, kdo zavedl její pojem, jenž se vyskytuje u Lucretia, ale nenacházíme jej ve zlomcích Epikúrových. Sama skutečnost, že byla „zavedena“, svědčí o tom, že její pojem byl – třebas to jen uvážíme – pro „logiku“ Epikúrových tezí nezbytný. Clinamen je nekonečně malá odchylka, „tak malá, jak je jen možné“, ke které dochází „neznámo kde, kdy a ani jak“ a která způsobuje, že se atom „odchýlí“ od svého kolmého pádu prázdnem, v jednom bodě téměř zanedbatelně naruší paralelismus, přivodí tak setkání se sousedním atomem, prostřednictvím dalších setkání hromadnou srážku a nakonec zrození světa, jenž je seskupením atomů řetězově vyvolaným první odchylkou a prvním setkáním.

Myšlenka, že počátek celého světa, tedy veškeré skutečnosti a veškerého smyslu, je způsoben odchylkou, že Odchylka a nikoli Rozum nebo Příčina je počátkem světa, nám dává představu o troufalosti Epikúrovy teze. Existovala v dějinách filosofie nějaká jiná filosofie, jež by zastávala tezi, že Odchylka byla prvotní a nikoli odvozená? Je však třeba jít ještě dále. Aby odchylka způsobila setkání, z něhož se rodí svět, musí mít toto setkání trvalost; nesmí se jednat o „krátké setkání“, ale o setkání trvalé, které se tak stává základem veškeré skutečnosti, veškeré nutnosti, veškerého Smyslu a veškerého rozumu. Avšak setkání také trvalost mít nemusí, a pak žádný svět nevzniká. Navíc je zřejmé, že setkání nevytváří nic z reality světa, jenž není nic víc než seskupené atomy, nýbrž propůjčuje skutečnost samotným atomům, jež by bez odchylky a setkání byly pouze abstraktními prvky, jimž by scházela soudržnost i existence. Dokonce lze tvrdit, že sama existence atomů není způsobena ničím jiným než odchylkou a setkáním, před nímž tyto atomy vedly jen přízračnou existenci.