Článek

Louis Althusser  Podzemní proud materialismu setkání

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Louis Pierre Althusser (1918-1990), francouzský filozof, ústřední osobnost strukturálního marxismu 60. a 70. let. Narodil se v Alžírsku. Studia na pařížské École Normale Supérieure, přerušená narukováním do války, dokončil až po návratu z německého zajateckého tábora, v letech 1945-1948. V zajetí přešel od militantního katolictví k marxismus. Po vstupu do Francouzské komunisitcké strany (PCF) se postupně vypracoval mezi její přední teoretiky - třebaže jeho pozice zde byla trvale vratká, především pro jeho razantně kritické argumenty nejen proti stalinismu, ale i proti tzv. humanistickému marxismu, dominujícímu za Chruščovovy éry. V 60. letech, jejichž druhá půle byla dobou největší Althusserovy popularity, se obklopil svými žáky s École Normale (Étiennem Balibarem, Rogerem Establetem, Pierrem Macherey a Jacquesem Ranciérem) a společně s nimi sepsal dílo “Číst Kapitál”. Po roztržce způsobené odlišnými pozicemi v ideologických bojích 68. roku se se svým, k PCF loajálním, byť otevřeně kritickým postojem, ocitl v rostoucí izolaci. Poté, co v listopadu 1980 v záchvatu psychózy uškrtil manželku, strávil pět let v psychiatrické internaci. Poslední roky jeho života se nesly ve znamení takřka naprosté zapomenutosti. Dnes se jeho odkaz vrací na výsluní badatelského zájmu. Althusserovo myšlení v jeho vrcholném období cirkuluje mezi třemi problémovými okruhy: (1) otázkou vztahu mezi filosofií a politikou (může být filosofie svébytnou “teoretickou praxí”, schopnou odstupu od třídních antagonismů a jejich projekcí do kulturních a politických fenoménů, nebo bude lépe koncipovat ji samou jako “třídní boj na poli teorie”?); (2) požadavkem chránit marxismus před určitými kontaminacemi - před empirismem, regresy k “mladomarxovskému” hegeliánství a před fúzemi s fenomenologií či existencialismem ; (3) tezí o Marxem uskutečněném “epistemologickém zlomu” (pojem zavedený G. Bachelardem) v roce 1845. Althusser soudí, že Marxovu filosofii je nutné teprve extrahovat z konkrétních Marxových analýz a teprve ji teoreticky vypracovat). Koncepcí, v níž se všechny tři problematiky prolínají, je Althusserovo pojetí ideologie jakožto “materializované” v určitých “státních ideologických aparátech” (instituci rodiny, školských institucích, médiích atd.) a působících formou tzv. “interpelací”, která nás transformují v subjekty dominantní ideologie. Poslední etapa filozofovy intelektuální dráhy se nesla ve znamení vypracování nové koncepce: “aleatorního materialismu” (někdy též nazývaného “materialismus setkání”). Althusserův “návrat k Marxovi” byl v nemalé míře inspirován analogickým “návratem k Freudovi” psychoanalytika Jacquesa Lacana. Z Freuda je též převzat pojem “předeterminace” (surdétermination), který je významnou součástí Althusserovy filosofie.
Díla: Freud a Lacan, Pro Marxe, Číst Kapitál, Lenin a filosofie, Budoucnost je dlouhá, Ideologie a ideologické státní aparáty, Filosofie jako zbraň revoluce, Machiavelli a my aj.

Anotace

Ukázku z Althusserovy knihy Podzemní proud materialismu setkání přeložil Pavel Siostrzonek. Ukázka přibližuje autorovo pozdní období, v němž se snažil do materialistické ontologie zavést pojetí náhody, které bylo inspirované pojmem odychylky (clinamen) v atomistické filosofii Lucrétia a Epikura.

Prší.

Nechť je tedy tato kniha především o obyčejném dešti.

Malebranche se divil, „proč prší na moře, na silnice a na písčiny“, když tato voda z nebes, která jinde zalévá zemědělské plodiny (a to je výborné), nic nepřidá k vodám moře, nebo se ztratí na cestách a plážích.

Nebudeme se zabývat tímto druhem deště, řízeným či neřízeným prozřetelností.

Tato kniha se naopak týká jiného deště, hlubokého tématu, které se táhne celými dějinami filosofie, proti kterému se v nich bojovalo a které začalo být potlačováno ihned poté, co bylo formulováno: „deště“ (Lucretius) Epikúrových atomů, jež paralelně padají uvnitř prázdna, „deště“, jímž se dá charakterizovat paralelismus nekonečných atributů u Spinozy, a „deště“, který nacházíme ještě u mnoha dalších myslitelů: u Machiavelliho, Hobbese, Rousseaua, Marxe, Derridy – a také u Heideggera.

To je tedy první bod, na který – poodhalím-li hned na počátku moji tezi – bych chtěl jasně poukázat: existence materialistické tradice, která byla v dějinách filosofie téměř zcela zneuznána: „materialismu“ (musíme mít nějaké slovo, jímž bychom ji mohli odlišit jako tendenci) deště, odchylky, setkání a uchopení [prise]. Všechny tyto pojmy dále rozvinu. Abychom si věc usnadnili, prozatím řekněme, že se jedná o materialismus setkání, tj. materialismus aleatorního, nahodilého, jenž je jakožto naprosto odlišný způsob myšlení protichůdný všem rozličným doloženým materialismům, včetně toho, který je běžně připisován Marxovi, Engelsovi a Leninovi a který je – stejně jako všechen materialismus racionalistické tradice – materialismem nutnosti a teleologie, tj. přetvořenou a skrytou formou idealismu.

Skutečnost, že tento materialismus setkání byl filosofickou tradicí potlačen, ještě neznamená, že jí byl opomíjen: na to byl příliš nebezpečný. Byl tudíž již od počátku interpretován, potlačován – a nakonec překroucen v idealismus svobody. Jestliže dojde k setkání Epikúrových atomů, které jako déšť padají paralelně prázdnem, je to proto, aby v odchylce, kterou způsobuje clinamen, byla odhalena existence lidské svobody i ve světě nutnosti. Předložení této zaujaté dezinterpretace samozřejmě dostačuje k tomu, aby předem znemožnilo jakoukoliv jinou interpretaci oné potlačované tradice, kterou nazývám materialismem setkání. Počínaje touto dezinterpretací získávají idealistické interpretace navrch, což se týká nejen samotné clinamen, ale celého Lucretia, Machiavelliho, Spinozy a Hobbese, Rousseaua druhé Rozpravy, Marxe a dokonce i Heideggera, nakolik se tohoto tématu dotknul. V těchto interpretacích vítězí určité pojetí filosofie a jejích dějin, které lze společně s Heideggerem pojmenovat jako západní, neboť určuje náš osud již od starých Řeků, a také jako logocentrické, protože ztotožňuje filosofii s funkcí Logu, jehož posláním je myslet předchůdnost Smyslu před veškerou skutečností.

Uvolnit tento materialismus setkání z jeho potlačení, odhalit – je-li to možné – jeho implikace pro filosofii i materialismus a rozpoznat jeho účinky tam, kde působí utajeně – takový je úkol, který bych si chtěl vytknout.

Můžeme začít srovnáním, které překvapí – a to Epikúra a Heideggera.

Epikúros nám vysvětluje, že před vytvořením světa padalo nekonečné množství atomů paralelně prázdnem. A padají stále. Z toho vyplývá, že před vytvořením světa zde nebylo nic a zároveň že všechny prvky světa existovaly od věčnosti, tj. už tehdy, kdy žádný svět neexistoval. Rovněž z toho vyplývá, že před vytvořením světa neexistoval žádný Smysl – a ani žádná Příčina, Účel [Fin], Rozum či nerozum. Ne-předchůdnost Smyslu je základní Epikúrovou tezí, kterou se staví jak proti Platónovi, tak proti Aristotelovi. Náhle vstupuje na scénu clinamen. Nechávám na specialistech, aby rozhodli, kdo zavedl její pojem, jenž se vyskytuje u Lucretia, ale nenacházíme jej ve zlomcích Epikúrových. Sama skutečnost, že byla „zavedena“, svědčí o tom, že její pojem byl – třebas to jen uvážíme – pro „logiku“ Epikúrových tezí nezbytný. Clinamen je nekonečně malá odchylka, „tak malá, jak je jen možné“, ke které dochází „neznámo kde, kdy a ani jak“ a která způsobuje, že se atom „odchýlí“ od svého kolmého pádu prázdnem, v jednom bodě téměř zanedbatelně naruší paralelismus, přivodí tak setkání se sousedním atomem, prostřednictvím dalších setkání hromadnou srážku a nakonec zrození světa, jenž je seskupením atomů řetězově vyvolaným první odchylkou a prvním setkáním.

Myšlenka, že počátek celého světa, tedy veškeré skutečnosti a veškerého smyslu, je způsoben odchylkou, že Odchylka a nikoli Rozum nebo Příčina je počátkem světa, nám dává představu o troufalosti Epikúrovy teze. Existovala v dějinách filosofie nějaká jiná filosofie, jež by zastávala tezi, že Odchylka byla prvotní a nikoli odvozená? Je však třeba jít ještě dále. Aby odchylka způsobila setkání, z něhož se rodí svět, musí mít toto setkání trvalost; nesmí se jednat o „krátké setkání“, ale o setkání trvalé, které se tak stává základem veškeré skutečnosti, veškeré nutnosti, veškerého Smyslu a veškerého rozumu. Avšak setkání také trvalost mít nemusí, a pak žádný svět nevzniká. Navíc je zřejmé, že setkání nevytváří nic z reality světa, jenž není nic víc než seskupené atomy, nýbrž propůjčuje skutečnost samotným atomům, jež by bez odchylky a setkání byly pouze abstraktními prvky, jimž by scházela soudržnost i existence. Dokonce lze tvrdit, že sama existence atomů není způsobena ničím jiným než odchylkou a setkáním, před nímž tyto atomy vedly jen přízračnou existenci.