Člověk sám pro sebe jméno nepotřebuje. Robinson na pustém ostrově sám sebe nijak jmenovat nemusí. Když mluví člověk o sobě, říká “já, mně”, jen lidi z okolí oslovuje jmény. Podobně jsme nikdy neříkali např. “v Polsku a Československu”, ale “v Polsku a u nás” (ať šlo o říši rakouskou, o Čechy a Moravu či o Československo).
Jméno je tedy vždy “pro jiné”, někdy mu ten druhý ani nerozumí. Od nepaměti říkáme “Rakousko” podle jakéhosi hradu na pomezí, přičemž nevadí, že třeba v Salcburku či v Innsbrucku by toto slovo bylo záhadou. Koncovka přídavných jmen ský, ská, ské je pouze u Slovanů, přičemž časté pojmenování zemí koncovkou “sko” je až vynález českých a slovenských obrozenců. Když se Anglie zhruba před 400 lety spojila se Skotskem, oficiálně se obnovil starý keltsko-římský název země Britannia (Britain), ale na kontinentu se dodnes říká Anglie a Skotsko bez ohledu na to, co si usnesli londýnští učenci. Názvy jako Srbsko, Slovinsko či Norsko apod. jsou jen naše umělé výtvory, oni sami říkají Serbija, Slovenija, Norge atp. Jméno Slovensko je také novověké, zcela unikátně je podle žen (Slovenky), ne podle mužů (Slováci) a pro svět je tu nepoužitelná nejen koncovka, ale i sám kmen, protože ten se plete se “Slovinskem” (něm. Slowenien, angl. Slovenia).

Svět pro nás jméno má

Svět pokud o nás vůbec ví nám říká v naprosté většině jednotně, ovšem různými pravopisy: Czechia, la Tchéquie, Tschechien, Čechija, Tsekkiet, Cecchia, tedy naším pravopisem “Čechie”. Miliardy lidí se nebudou a ani nemohou přizpůsobit slovenskému jazykovému cítění a říkat nám “Česko”. Kmen “cesk” (háčky neznají) jim neprozradí Čecha, to je pro ně jen kuriózní monstrum. Kmenové “ch” mohou transkribovat jako “qu” či “cch”, ale hrdelnice na konci kmene nesmí chybět resp. to “s” před ní jiným jazykům pohltí smysl slova! Vždyť pro “svět” jsme nikdy nebyli “ČESKOslovensko”, ale TSCHECHOslowakei, TCHÉCOslovaquie, CZECHOslovakia apod. To jen pár horkých hlav si mohlo namlouvat, že slovo “Československo” lze rozseknout stejně jako stát hranicí na jednom karpatském hřbetu. Že se tomu instinktivně brání jazykový cit zdrcující většiny Čechů, je zcela pochopitelné a mělo by být varováním různým samozvaným “odborníkům”.

Jakými dějinnými potraty vznikl patvar “Česko”?
Přídavnou koncovku -ský, -ská, -ské lze dát k lecčemu, zpodstatnělé sko jen k zemím a krajům. Ale to druhé je evidentně dítětem prvního a jazykový cit pro to druhé nelze oddělit od prvního. A ještě k tomu právě slovo “český” mělo na rozdíl od stovek jiných ten osud, že tu koncovka -ský nejprve asimilovala koncovku ch v š a pak ji, právě asi pro hojnou frekvenci, úplně pohltila. U jiných slov téhož kmene “š” zůstalo (srovnej Valach valašský, Vlachvlašský). Ne však “češský”! Poláka ve slově Polsko, Maďara ve slově Maďarsko ještě lze najít, ale ze slov jako “český” či “Česko” by v nás svět musel vidět “Čey”!! Proto jsme “Československo” mohli být jen doma, ale svět nás znal jen jako “Čechoslovácko”!! “Český” může být jazyk či cokoliv, nemůže se však z něho stát podstatné jméno.

Kdo se uráží a kdo se angažuje?

Slovo “Čechy” se ovšem pro naši nynější republiku naprosto nehodí, neboť jako označení země platilo vždy jen pro Království české, nikoliv pro Markrabství moravské či vévodství slezské. Zcela správně a v duchu tradice však tisíce fotbalových a hokejových fandů při mezistátních utkáních volají “Češi, Češi …”, a nikoliv “Čechy!” či “Česko” (neboť tak citují jméno národa, ne jeho dvou resp. tří tzv. historických zemí). Proto také je naivní či farizejské, projevuje-li někdo strach, že se Moraváci “urazí”, když se někde na dopise z ciziny vyskytne pitomost typu “Brno, Čechy”. Moraváci mají v naprosté většině hluboce zažito to, co lapidárně vyjádřil František Palacký výrokem, že “jsa rodem Moravan, jsem národem Čech”. Psát dnes do rubriky “národnost” např. “moravská” či “slezská” je buď projevem naivnosti potrhlých přepjatců, nebo hysterií uměle přibarvených rádoby demokratů z roku 1989, zaměňujících dějinnou svobodu s chvilkovou svévolí a chaosem. Národ je v celé republice dnes jen “český”, ale musíme přece respektovat, že neslovanské národy prostě tahle přídavná jména tvořit nemohou, a tedy je nemohou ani převzít. Jména zemí musí odpovídat kmenové slabice jmen národů, které tyto země obývají. Většina Čechů spontánně a správně cítí rozdíl mezi přídavným jménem (český) a přijatelným označením země, resp. státu. Onen zlomeček českých lidí, kteří projevují “Česku” sympatii, tvoří dílem odborní bohemisté a jazykovědci, kteří si ovšem neuvědomují, že právě svou “odborností” jsou “profesionálně deformováni”, dílem oni bytostní ironici a posměváčci, případně psychopatičtí nenávistníci, kteří s rychlou intuicí postřehli, že mnozí Slováci se nám jménem “Česko” vlastně posmívají, což však právě jejich zvláštní psychice vyhovovalo. Těm druhým není pomoci, ale ti první by měli uvážit zkušenosti, že ne všechno lze zavést od “zeleného stolu” shora. Jako v minulém století ztroskotaly snahy o slova jako “umnice” (logika), “mohoucnost”, “kon” (uskutečnění) a ve 20. století slova jako “jáství”, “jinakost”, “tubytí”, která skončila stejně jako žurnalistům kdysi nakomandovaný “Spartak Praha Sokolovo”, zatímco celý národ zůstal u Sparty. Občas je nutné převzít či vytvořit nějaké slovo, ale jazykový cit má své meze a ve všem se komandovat nedá.

Jmenujme se, jak nám říká svět

Pro svět si jméno vymýšlet nemusíme, protože svět pro nás jméno má. Jako si naši automobilisté zvykli na značku CZ, zvykli si i sportovci a diváci, že v cizině nás označují “Czech” či “tchéque”. S “Českem” bychom byli všude trapní a nesrozumitelní. Akcentování čehokoliv nacionálně osobitého, jak to lze sledovat třeba v zemích rozpadlé Jugoslávie, je v době vytváření jednotné Evropy a přechodu k planetárnímu dialogu jen ubohoučký a trapný anachronismus, který se může stát i nebezpečným. Nazývá-li nás více než miliarda lidí “Čechie”, je opravdu komické argumentovat tím, že my sami se tak jmenovat nemůžeme, protože prý se tak jmenoval jistý fotbalový klub v Karlíně. Právě naopak: to, že se tak ten klub jmenoval a bylo to přijímáno se stejnou samozřejmostí jako třeba “Slavie”, ukazuje, že tradiční latinská koncovka našemu jazykovému citu nijak neodporuje, zatímco patvar slovenského původu “Česko” zdrcující většina Čechů spontánně odmítá jako barbarismus. Ostatně “Čechii” nikdo ani probojovávat nemusí (pro běžnou praxi nám zatím postačí slova Česká republika, Češi, Čechy, Morava atd.). “Čechie” se posilováním kontaktů v rodící se sjednocené Evropě a tím i prohlubujícím se mezinárodním cítěním prosadí dříve či později zcela bezbolestně sama, ať si o tom dnes kdokoliv osobně myslí cokoliv.