Článek

Theodor AdornoMax Horkheimer  K poctě Voltaira

O autorech

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (1903-1969), německý filosof, estetik, sociolog kultury a hudební skladatel částečně židovského původu, jeden z čelných představitelů tzv. kritické teorie, příslušník první generace Frankfurtské školy. V jejích intencích se orientoval na interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, usiluje o funkční skloubení filosofické spekulace a empirických výzkumů. Kontext Frankfurtské školy svou závažností přesahuje jeho poválečná koncepce tzv. negativní dialektiky. Absolvoval ve Frankfurtu filozofii, sociologii, psychologii a hudební vědy. Začínal jako hudební kritik (v půli 20. let krátce studoval kompozici ve Vídni u A. Berga), k interdisciplinaritě jej posunula úzká spolupráce s frankfurtským Ústavem pro sociální zkoumání. Zpočátku byl ovlivněn svým učitelem, novokantovcem H. Corneliem, záhy se však přiklonil k nedogmatickému marxismu (již jeho dizertace byla poplatná Walteru Benjaminovi). Byl perzekvován nacisty (mj. z rasových důvodů), odešel proto r. 1938 z Německa - přes Británii do USA. Zde napsal společně s Maxem Horkeheimerem Dialektiku osvícenství. Roku 1949 se vrací do Německa (do Frankfurtu) a stává se v mezinárodním měřítku jedním z nejvlivnějších intelektuálů 50. a 60. let. V roce 1958 byl jmenován ředitelem Institutu. Adornovy spisy zahrnují příspěvky k filosofii, estetice a sociologii kultury; zásadní jsou stanoviska k problémům nové hudby, masové kultury a médií. Jádrem jeho intervence filosofické je radikální kritika tradiční racionality - tzv. “instrumentálního rozumu” a jeho “panského charakteru”. Proti synteticky chápajícímu myšlení prosazuje Adorno myšlení ne-identity a zkoumá, jak jedinečné (konstelace dobových podmínek) probouzí neidentické a utopické momenty pojmu, jeho „bohatství […] proti jeho chudobě“
Díla: Dialektika osvícenství (s Maxem Horkheimerem), Negativní dialektika, Žargon autenticity, Minima moralia, Estetická teorie, Schéma masové kultury, Úvod do sociologie hudby ad.

Max Horkheimer (1895-1973), německý filozof a sociolog, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy. —- Původně se měl zapojit do vedení otcových textilních podniků, tuto kariéru však záhy ukončilo jeho odvedení do 1. světové války. V roce 1919 se zapisuje na univerzitu v Mnichově, zanedlouho však přechází na filozofii a psychologii do Frankfurtu nad Mohanem k Hansi Corneliovi. Zde se seznamuje s T. W. Adornem a začíná spolupracovat s místním Institutem pro sociální zkoumání; v roce 1930 se dokonce ujímá jeho vedení. Za jeho působení je institut nejprve (1933) přes Ženevu přesunut do New Yorku na Columbia University, po 2. světové válce pak zpět do Frankfurtu (v letech 1951-1953 je Horkheimer rektorem celé univerzity). —- Za svých studií byl Horkheimer ovlivněn jednak filozofií života, jednak Corneliovým novo-kantovstvím. V nejbližším letech ovšem převáží vliv marxismu. 1937 je publikována zásadní programová stať Tradiční a kritická teorie, v níž je představen projekt “kritické teorie”, jej fundující pojetí angažovaného myšlení: cílem je teorie imunní vůči snahám učinit z ní nadstavbu systémově dominantní společenské praxe (komplement masové kultury, spolu s ní stvrzující kapitalismus) - a dokonce vůči této praxi (a oněm snahám) kriticky aktivní, negující ji samou svojí povahou. Za války v exilu píší společně s Adornem jedno z erbovních děl Frankfurtské školy, Dialektiku osvícenství, které vedle analýzy psychosociálních a sociokulturních i filozoficko-diskurzivních fundamentů fašistického totalitarismu a antisemitismu přináší též první systematický příspěvek k problematice masové kultury. K ní se ovšem - na rozdíl od Adorna - již v dalších svých dílech nevyjadřuje: jeho přednostním tématem již zůstanou problematické aspekty moderní racionality, zejména různé formy jeho instrumentalizace.
Díla: Autorita a rodina (1936); Dialektika osvícenství (s T. W. Adornem, 1947); Zatmění rozumu (1947); Kritika instrumentálního rozumu (1967).

Anotace

Vzkaz Theodora Adorna Voltairovi z Dialektiky osvícenství.

     Tvůj rozum je jednostranný, šeptá jednostranný rozum, ukřivdil jsi těm, kdo mají moc. Patheticky, dojemně, sarkasticky, hlasitě jsi do světa vytroubil hanbu tyranie, ale zatajil jsi to dobré, co moc vytvořila. Nebýt bezpečné existence, kterou může zajistit pouze moc, by to dobré nikdy nevzniklo. Život a láska se odehrávaly pod ochrannými křídly moci, která na nepřátelské přírodě vyvzdorovala i tvé vlastní štěstí. – Tato apologie moci je pravdivá i falešná zároveň. U všech velkých činů vykonaných mocí, se přece nespravedlnosti může dopustit jen moc, protože nespravedlivý je pouze ten soudní výrok, který může být vykonán, nikoli řeč obhájce, která nedostala prostor. Pouze je-li cílem řeči utlačování a obhajuje-li řeč moc místo bezmoci, podílí se na obecné nespravedlnosti. – Ale moc, šeptá dál jednostranný rozum, zastupují lidé. Tím, že ji odhaluješ, děláš z nich terč. A na jejich místo se mohou dostat lidé ještě horší. – Lež tu říká pravdu. Pokud fašističtí vrazi již čekají, nemá se lid štvát proti slabé vládě. Ani spojenectví s méně brutální mocí však nemá vést k zamlčování hanebností. Pravděpodobnost, že denunciace nespravedlnosti, která někoho chrání před ďáblem, poškodí dobrou věc, byla vždy menší než výhoda, kterou má ďábel z toho, že se denunciace nespravedlnosti přenechá jemu. Kam až musela dospět společnost, v níž pravdu říkají už jen darebáci a Goebbels neustále připomíná, že lynčování dál vesele pokračuje. Předmětem teorie není to dobré, nýbrž to špatné. Teorie už předpokládá reprodukci života, která probíhá v určitých formách. Jejím živlem je svoboda, jejím tématem utlačování. Kde se řeč stává apologetickou, tam je již korumpována, neboť jejím základním rysem je, že nemůže být ani neutrální, ani praktická. – A nemůžeš ukazovat věci z jejich dobré stránky a místo ustavičné trpkosti hlásat jako princip lásku? – Pro pravdu existuje pouze jeden výraz: myšlenka, která odmítá nespravedlnost. Zdůrazňování dobrých stránek, není-li kladeno do souvislostí s negativním celkem a v něm zrušeno, oslavuje svůj vlastní opak: násilí. Slovy mohu intrikovat, propagovat, sugerovat, to je rys, který způsobuje, že slova jsou jako každá aktivita zapletena do reality, rys, jemuž jedinému lež rozumí. Lež našeptává, že také nesouhlas s existující realitou slouží blížícím se formám násilí, souběhu byrokracie a držitelů moci. Ve svém bezejmenném strachu může a chce vidět pouze to, co je ona sama. Vše, co se dostane do jejího média, řeči jako pouhého nástroje, se stává totožným se lží, stejně jako se věci ve tmě stávají nerozlišitelnými. Nicméně stejně jako je pravda, že neexistuje žádné slovo, jehož by lež nakonec nemohla využít, tak ani dobro slova nikdy nezazáří skrze lež, ale vždy jen v tvrdosti myšlenek namířených proti moci. Nekompromisní nenávist k teroru prováděném i na té nejméně významné bytosti probouzí legitimní vděčnost těch, které byly ušetřeny. Vzývání slunce je modloslužbou. Teprve pohled na strom, který v slunečním žáru seschl, dává tušit majestát dne, který ozáří svět, aniž by jej sežehl.

(_Dialektika osvícenství, _přeložil M. Váňa a M. Hauser)

Odkaz na původní článek - Theodor W. Adorno – Max Horkheimer: K poctě Voltaira