• Proti vševědoucímu chytráctví
O autorech
Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (1903-1969), německý filosof, estetik, sociolog kultury a hudební skladatel částečně židovského původu, jeden z čelných představitelů tzv. kritické teorie, příslušník první generace Frankfurtské školy. V jejích intencích se orientoval na interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, usiluje o funkční skloubení filosofické spekulace a empirických výzkumů. Kontext Frankfurtské školy svou závažností přesahuje jeho poválečná koncepce tzv. negativní dialektiky. Absolvoval ve Frankfurtu filozofii, sociologii, psychologii a hudební vědy. Začínal jako hudební kritik (v půli 20. let krátce studoval kompozici ve Vídni u A. Berga), k interdisciplinaritě jej posunula úzká spolupráce s frankfurtským Ústavem pro sociální zkoumání. Zpočátku byl ovlivněn svým učitelem, novokantovcem H. Corneliem, záhy se však přiklonil k nedogmatickému marxismu (již jeho dizertace byla poplatná Walteru Benjaminovi). Byl perzekvován nacisty (mj. z rasových důvodů), odešel proto r. 1938 z Německa - přes Británii do USA. Zde napsal společně s Maxem Horkeheimerem Dialektiku osvícenství. Roku 1949 se vrací do Německa (do Frankfurtu) a stává se v mezinárodním měřítku jedním z nejvlivnějších intelektuálů 50. a 60. let. V roce 1958 byl jmenován ředitelem Institutu. Adornovy spisy zahrnují příspěvky k filosofii, estetice a sociologii kultury; zásadní jsou stanoviska k problémům nové hudby, masové kultury a médií. Jádrem jeho intervence filosofické je radikální kritika tradiční racionality - tzv. “instrumentálního rozumu” a jeho “panského charakteru”. Proti synteticky chápajícímu myšlení prosazuje Adorno myšlení ne-identity a zkoumá, jak jedinečné (konstelace dobových podmínek) probouzí neidentické a utopické momenty pojmu, jeho „bohatství […] proti jeho chudobě“
Díla: Dialektika osvícenství (s Maxem Horkheimerem), Negativní dialektika, Žargon autenticity, Minima moralia, Estetická teorie, Schéma masové kultury, Úvod do sociologie hudby ad.
Max Horkheimer (1895-1973), německý filozof a sociolog, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy. —- Původně se měl zapojit do vedení otcových textilních podniků, tuto kariéru však záhy ukončilo jeho odvedení do 1. světové války. V roce 1919 se zapisuje na univerzitu v Mnichově, zanedlouho však přechází na filozofii a psychologii do Frankfurtu nad Mohanem k Hansi Corneliovi. Zde se seznamuje s T. W. Adornem a začíná spolupracovat s místním Institutem pro sociální zkoumání; v roce 1930 se dokonce ujímá jeho vedení. Za jeho působení je institut nejprve (1933) přes Ženevu přesunut do New Yorku na Columbia University, po 2. světové válce pak zpět do Frankfurtu (v letech 1951-1953 je Horkheimer rektorem celé univerzity). —- Za svých studií byl Horkheimer ovlivněn jednak filozofií života, jednak Corneliovým novo-kantovstvím. V nejbližším letech ovšem převáží vliv marxismu. 1937 je publikována zásadní programová stať Tradiční a kritická teorie, v níž je představen projekt “kritické teorie”, jej fundující pojetí angažovaného myšlení: cílem je teorie imunní vůči snahám učinit z ní nadstavbu systémově dominantní společenské praxe (komplement masové kultury, spolu s ní stvrzující kapitalismus) - a dokonce vůči této praxi (a oněm snahám) kriticky aktivní, negující ji samou svojí povahou. Za války v exilu píší společně s Adornem jedno z erbovních děl Frankfurtské školy, Dialektiku osvícenství, které vedle analýzy psychosociálních a sociokulturních i filozoficko-diskurzivních fundamentů fašistického totalitarismu a antisemitismu přináší též první systematický příspěvek k problematice masové kultury. K ní se ovšem - na rozdíl od Adorna - již v dalších svých dílech nevyjadřuje: jeho přednostním tématem již zůstanou problematické aspekty moderní racionality, zejména různé formy jeho instrumentalizace.
Díla: Autorita a rodina (1936); Dialektika osvícenství (s T. W. Adornem, 1947); Zatmění rozumu (1947); Kritika instrumentálního rozumu (1967).
Anotace
Společný článek Adorna a Horkheimera z Dialektiky osvícenství pojednává o nutnosti institucializovaného rozporu mezi hloupostí a chytráctvím.
Jednou z pouček, které jsem si odnesl z Hitlerovy doby, je poznání, že rozumářství je hloupé. Kolika podloženými argumenty Židé popírali, že by se Hitler mohl dostat k moci, i když jeho mocenský vzestup byl nabíledni. Vzpomínám si na jeden rozhovor, v němž jistý národní ekonom dokazoval nemožnost uniformizace Německa na základě toho, že to není v zájmu bavorských sládků. Jiní rozumáři pak dokazovali, že fašismus na Západě není možný. Svou hloupostí to rozumáři barbarům všude usnadnili. Jsou to vyvážené, jasnozřivé soudy, prognózy spočívající na statistice a zkušenosti, zjištění začínající slovy „Konečně se v tom musím vyznat“, všechna ta vyvážená a solidní konstatování, která jsou nepravdivá. Hitler byl nepřítelem ducha a lidskosti. Existuje však také duch, který je nepřítelem lidskosti: jeho znakem je vyvážená uvážlivost.
Dodatek
Že se chytráctví stává hloupostí, je dáno historickou tendencí. Rozumnost v tom smyslu, v jakém ještě Chamberlain v době Bad Godesbergu nazval Hitlerovy požadavky nerozumnými, znamená asi tolik, že se má zachovávat rovnováha mezi dáváním a braním. Tento rozum je založen na směně. Člověk má svých cílů dosahovat jen zprostředkovaně, způsobem připomínajícím tržní chování, cestou malých zisků, které si je daná moc schopna vydobýt v rámci pravidel hry tím, že jeden ústupek vymění za jiný. Chytrácká strategie se začíná hroutit, poté co určitá moc přestane dodržovat pravidla hry a přikročí k bezprostřednímu uchvácení. Tehdy se rozpadá médium buržoazní tradiční inteligence, diskuse. Individua již spolu nejsou schopna hovořit a vědí to: proto ze hry udělala vážnou a odpovědnou instituci, která vyžaduje nasazení všech sil, takže už nedochází ani k rozhovoru, ani ke ztichnutí. Na širší rovině se odehrává totéž. S fašistou se nedá příliš hovořit. Pokud začne mluvit někdo jiný, považuje to za nemístné přerušování. Je nepřístupný rozumu, protože rozum je pro něj pouze ústupnost vůči ostatním.
Rozpor mezi hloupostí a chytráctvím je nutný. Buržoazní ratio si totiž musí nárokovat universalitu, a zároveň usilovat o její omezení. Stejně jako při směně dostává každý, co mu náleží, a přesto při ní dochází k sociální nespravedlnosti, tak je i reflexivní forma ekonomiky založené na směně, totiž vládnoucí rozum, který je obecný, a přece partikularistický, vhodný k tomu, aby byl nástrojem privilegií na základě rovnosti. Právě tomuto rozumu fašista vystavuje účet. Otevřeně vyjadřuje to partikulární, a tím odhaluje, že ratio, které se chlubí svou obecností, omezuje samo sebe. To, že z chytráků se rázem stávají hlupáci, ukazuje rozumu jeho vlastní nerozum.
Nicméně i fašista operuje s rozporem. Buržoazní rozum totiž ve skutečnosti není pouze partikulární, nýbrž také obecný a jeho obecnost postihuje fašismus tím, že tuto obecnost popírá. Ti, kdo se v Německu dostali k moci, byli chytřejší než liberálové, ale i hloupější. Vývoj směrem k novému řádu se zakládal na těch, kdo se na něm vědomě nepodíleli, totiž na bankrotářích, sektářských zájmových skupinách a bláznech. Jsou chráněni před důsledky chyb, pokud jejich moc brání konkurenci. V konkurenci států však fašisté nejen mohou dělat chyby, nýbrž jejich vlastnosti, jako je krátkozrakost, umíněnost, neznalost ekonomických sil, ale především neschopnost vidět negativní stránku věci a začlenit ji do hodnocení celkové situace, je subjektivně ženou do katastrofy, kterou v nejhlubším nitru vždy očekávali.
Dialektika osvícenství, přeložil M. Váňa a M. Hauser