Dámy a pánové, vážení ctitelé Mistra Jana Husa,

dovolte mi připomenout slova Tomáše Garrigua Masaryka: „Hus je v naší historii kámen, o nějž se charakterové rozrážejí.“ Masaryk napsal tato slova na sklonku 19. století, v době, kdy i jeho zásluhou byl zápas o uznání osobnosti a díla Jana Husa v podstatě vybojován, i když ne zcela: v téže době například kardinál Schwarzenberg protestoval, aby Husova bysta byla umístěna v panteonu Národního muzea. Masaryk už od počátku svého působení v Čechách prosazoval, aby česká kultura, duchovní život i česká politika navazovaly na odkaz Husův a české reformace jako na výjimečné hodnoty, jimiž Češi obohatili nejen vlastní dějiny, ale i  Evropu.  Je proto pochopitelné, že Masaryk, když se na počátku světové války rozhodl vyhlásit veřejně, že český národ vystupuje ze svazku rakouské monarchie, zvolil k tomu právě den výročí Husovy smrti. Na vzpomínkovém shromáždění k této události v Curychu dne 4. července roku 1915, tedy před devadesáti devíti lety, řekl: „Mezi českou ideou a Rakouskem, které násilně u nás provedlo protireformaci, není smír možný…Za české refomace i český stát se osamostatnil. Doufejme, že  tato veliká světová válka také povede náš národ k svobodě… Vzpomínáme-li dnes mužů jako Hus, Žižka, Chelčický, Komenský, musíme si uvědomiti, že jako oni bojovali a pracovali pro svobodu českého národa, tak jest i naší povinností pro svobodu svého národa podniknouti vše, co je v naší moci.“ Potud Masaryk. Bylo jen důsledné, že odkaz české reformace a národního obrození, jež na tuto epochu ve své podstatě navázalo, se stal součástí ideje československého státu a upevnil jeho demokratický základ. Dnešní náš stát žádnou životadárnou ideu bohužel nemá.

Je proto příznačné, že můžeme dnes slyšet úvahy, které zcela ignorují Masarykovo poučení z českých dějin. Významný katolický intelektuál v souvislosti s výročím sarajevského atentátu v těchto dnech prohlásil, a není to hlas osamocený, že nebýt smrtící kulky „srbského teroristy“ mohla Střední Evropa vypadat docela jinak. Následník habsburského trůnu měl prý v úmyslu poskytnout slovanským národům větší samostatnost v rámci federalizované monarchie. Autor tohoto tvrzení zapomněl ovšem dodat, že to byl program, o jehož uskutečnění marně usilovala také česká politika déle než půl století už od roku 1848, a že to byl až do vypuknutí války i program Masarykův. Masaryk nechtěl Rakousko zbourat, ale reformovat. Když ho však důkazy přesvědčily, že Rakousko ve vleku s císařským Německem rozpoutalo kořistnickou imperiální válku za ovládnutí Balkánu a Blízkého východu, a to válku nespravedlivou a nemorální, rozhodl se proti tomu vystoupit a nedopustit, aby české společenství skončilo na smetišti dějin. Proto vyhlásil rozchod s habsburskou monarchií. Tam až úvahy dnešních obhájců rakušáctví nedosahují a na dobrotivého mocnáře nedají dopustit.

Masaryk nikdy nemohl Habsburkům prominout, že s pomocí katolické církve zlikvidovali státoprávní a kulturní poměry české reformace, epochy, o níž osvícený katolík Josef Dobrovský prohlásil, že to byl „zlatý věk českého písemnictví“. S tím zmizel z pobělohorské české společnosti také odkaz Jana Husa a byl nahrazen uctíváním pochybného světce Jana Nepomuckého. Po více než dvě století přetrvával Hus v paměti reformační Evropy, kam habsburská moc nedosahovala, a v ostrůvcích doma ilegálně živořících českých vyznavačů reformačních hodnot.  Když ve čtyřicátých letech 19. století velký německý malíř historických námětů Carl Friedrich Lessing namaloval cyklus velkých obrazů na téma Jan Hus v Kostnici, putoval tento soubor s velkým úspěchem po výstavách evropskými městy, a dokonce Amerikou, v tehdejších českých novinách o tom nenalezneme ani řádku. Čeští malíři ztvárňující husitské náměty mohli zveřejňovat svá díla až po revoluci roku 1848, kdy dočasně ochabla státní a církevní cenzura. Také František Palacký mohl díl svých Dějin národu českého pojednávající o Husovi a husitské epoše uveřejnit také až po revolučním roce. Palacký ovšem vybudoval v Dějinách na základě studia rozsáhlých pramenů Janu Husovi monumentální pomník, který si dodnes uchovává svou platnost i přes  snahy různých pochybovačů a hlasatelů monarchistických tradic.

Rád bych při dnešním výročí vzpomenul ještě jednoho významného výročí, jež se bezprostředně vztahuje k našemu kraji. V červnu loňského roku tomu bylo šest set let, kdy Mistr Jan Hus dokončil na Kozím Hrádku svůj nejdůležitější teoretický spis, knihu O církvi (De ecclesia). Byla to pronikavá analýza neutěšeného stavu tehdejší církve a zároveň program, jak tento stav napravit nebo čím dosavadní špatné nahradit. A nešlo jen o církev, ale také o nápravu tehdejší společnosti. Mimo jiné se tato kniha stala vítaným dokumentem, z něhož Husovi soudci na Kostnickém koncilu snadno čerpali obžalovací formule, vytýkající Husovi stanoviska, jež byla v rozporu s oficiálním učením církve, a odsuzující ho jako kacíře. Přestože katolická církev po mnoha staletích uznala Husa ústy papeže za „velkého reformátora“, řada odsouzených názorů zůstává v rozporu s oficiálním stanoviskem církve i nadále, a to přes všechny snahy i dnešních pokusů o sblížení stanovisek. Tak Husův názor na církev jako na ideové společenství věřících s Kristem v čele jako nejvyšší autoritou je neslučitelný s pojetím církve jako hierarchicky uspořádané instituce s nekonečným počtem funkcionářů vybavených pravomocí rozhodovat o  tom, co je správné a co nikoli, co je pravda a co je blud. Hus toto právo delegoval na všechny věřící a jejich rozum. Každý nadřízený žijící v hříchu, tj. v rozporu s božími přikázáními, ztrácí svou pravomoc a podřízený ho nemusí poslechnout. Týkalo se to i světské vrchnosti a víme, jaké revoluční změny to vyvolalo v pozdějších společenských pohybech.    Také Husovy představy o církevním majetku jako příčiny hříšného života služebníků božích jsou dodnes nevyřešeným společenským problémem.  

Žádný z náboženských myslitelů před Husem nedosáhl toho, aby  jeho myšlenky měly takový široký ohlas a uvedly do pohybu společenské síly bojující o nápravu věcí lidských. V tom byl Hus jedinečný a zůstává trvalým inspirátorem. Stál na počátku hnutí, jež vyústilo v evropskou reformaci a ovlivnilo evropské, ba i světové dějiny, a z odkazu této reformace žijeme dnes i my. To je dostatečný důvod, abychom si jeho význam a velikost také v těchto dnech připomněli.

Josef Zumr