le corps morcelé

Tj. ,rozparcelované tělo‘. Podle Lacanovy teorie začíná vývoj identity subjektu stadiem zrcadla, kdy se jedinec ztotožňuje se svým obrazem v zrcadle (nebo s jinými osobami, tj. s imagem). Během této identifikace vznikají fantasmata různého druhu, které postupně získávají celistvost. Prvním fantasmatem je však obraz rozparcelovaného těla. Tento obraz se později ukazuje ve snech. V těchto snech dochází k ,agresivní dezintegraci individua‘. Tělo se rozpojuje do údů a obrazů vnitřních orgánů, které nabývají svůj vlastní život. Viz Jacques Lacan, Stadium zrcadla jako to, co formuje funkci Já. In týž, Promluva a řeč v psychoanalýze. Přel. Jiří Pechar a kol.. Pro vnitřní potřebu pracovníků Filosofického ústavu AV ČR, s. 27

(malý) druhý/velký Druhý

Pozdní Lacan, jehož terminologii Žižek hojně využívá, rozlišuje dva pojmy ,druhého‘, druhého (,malého druhého‘), který představuje imaginárního druhého, tj. imago sebe sama nebo jiného člověka tak, jak vzniká ve stadiu zrcadla (srov. pozn. č. 30 ve třetí části knihy), a Druhého (,velkého Druhého‘), které označuje buď symbolický řád (,Symbolično‘) tak, jak je zakoušen subjektem (tj. představuje souhrn všech signifikantů, je to ,trésor des signifiants‘, ,pokladnice signifikantů‘) nebo je to jiný subjekt, pokud reprezentuje symbolický řád, a pak je to Druhý (např. soudce, který mluví jménem zákona)

extimace

Extimace (extimní) je Lacanův novotvar, který vznikl spojením slov ,external‘ a ,intimace‘ a znamená vnější nebo zvnějšněnou intimitu. Je to způsob, jímž je jádro subjektu mimo sebe. Příkladem je oční bulva. Ta umožňuje vidění, ale ji samotnou můžeme spatřit jenom v zrcadle, kde je mimo nás. Podobně je to u subjektu, který vždy tkví v určitém a jedinečném patření na realitu, ale toto jeho patření lze uchopit jenom v zrcadle reality. V jádru subjektu je tedy vždy něco vnějšího.

Imaginárno/Symbolično/Reálno

Žižek od pozdního Lacana přejímá rozlišení tří základních rovin, roviny Imaginárna, Symbolična a Reálna. Imaginárno označuje proces, jímž vzniká Já a naše identita. Podle Lacana tento proces probíhá tak, že přijímáme obrazy (imaga) sebe sama nebo jiných lidí a ztotožňujeme se s nimi. (Je to tzv. stadium zrcadla). Tento obraz na nás působí jako výzva, abychom se mu připodobnili. Tím získáváme smysl pro celistvost a formujeme svůj vlastní charakter. Já je však vždy rozštěpeno na obraz (imago), jehož chce dosáhnout, a skutečnou podobou jeho individuality. Symbolično zahrnuje všechny druhy a řětězce signifikantů (znaků v jejich označující funkci) od jazyka až po zákon. Je to neosobní rámec společnosti, ve kterém přijímáme své místo. Většina lidí je do něho vepsána dříve než se narodí: dostává jméno, patří do nějaké rodiny, socio-ekonomické vrstvy, genderu, rasy…Symbolično tvoří značnou část toho, co nazýváme realitou. Reálno je to, co není začleněno do Symbolična, to, co nelze reprezentovat řádem signifikantů. Na Reálno lze pohlížet dvojím způsobem, buď je to svět tak, jak existuje před tím, než je vepsán do symbolického řádu (do jazyka), tj. věc ve své bezprostřední plnosti, anebo je to ,zbytek‘ (Žižkem často označovaný jako ,neviditelný zbytek‘), to, co po dokončení symbolizace zůstává mimo symbolický řád. Existence tohoto ,zbytku‘ se pak projevuje tím, že v Symboličnu existuje nějaké prázdné místo. Toto prázdné místo je pak nutno zakrýt, aniž je narušen symbolický řád, a toto zakrývání je právě to, co má na starost ideologie. Symbolično a Reálno však na sebe vzájemně působí. Symbolično rozčleňuje a vymezuje (zprostředkovává) Reálno, Reálno pak vpadá do Symbolična především v podobě ,traumatických setkání‘, tj. v podobě různých otřásajících událostí (jako je válka nebo revoluce) nebo ,drsných skutečností‘ (jako je AIDS nebo smrt). Symbolično se pak pokouší tyto vpády Reálna různým způsobem symbolizovat. Mezi Symboličnem a Reálnem však nikdy nemůže vládnout plná harmonie. Žižek je někdy označován za filosofa Reálna

naddeterminace

,Naddeterminace‘ neboli ,strukturální příčina‘ u Althussera znamená, že společenský pohyb není bezprostředně určování (determinován) jedním základním rozporem, rozporem mezi produkčními vztahy a produkčními silami, nýbrž celou strukturou relativně svébytných a vzájemně rozporných společenských sfér s tím, že je to struktura s dominantou, tj. s hlavním rozporem. Je to vždy ten rozpor, který v dané fázi představuje motor sociálního a politického pohybu, např. ve Wallersteinově teorii světového systému by to byl rozpor mezi zeměmi centra a periferie. Co se však v dané fázi stává hlavním rozporem, však v poslední instanci nakonec vždy vyplyne z třídně uspořádaného produkčního procesu. Jak Althusser zdůrazňuje v post scriptu ke své stati “Ideologie a ideologické státní aparáty“, reprodukci celé kapitalistické společenské struktury je nutno pojímat jako reprodukci vztahů mezi třídami, které jsou svou podstatou konfliktní, tj. reprodukce této struktury nakonec vždy reprodukuje třídní boj.

object petit a

Tj. objekt malé a. Je to Lacanův pojem, který má stejný význam jako objekt-příčina touhy. Je to předmět, který je vyčleněn z reality (ze souhrnu všech věcí) a začne vystupovat jako plátno, na které subjekt promítá svá fantasmata. Označuje ,nicotu‘ nebo ,prázdno‘, věc, kterou nelze reprezentovat, ale která podpírá naši touhu. Je to např. ona zvláštní věc, kterou vidíme v druhém člověku, když se do něho zamilujeme. Podrobnější výklad viz Slavoj Žižek, Looking Awry. An Introduction to Jacques Lacan through Popular Culture, Cambridge, Massachusetts, MIT Press 1991, zvláště strany 3 nn., 94n. a 133n. nebo týž, The Metastases of Enjoyment: On Women and Causality, London, Verso 2004 (2.vyd.), s. 177n.

point de capiton

Tj. přišití. Výraz ,point de capiton‘ pochází od Lacana. Na jeho základě a rovněž na podkladě knihy Ernesto Laclau a Chantal Mouffové Hegemony and Socialist Strategy vytvořil Žižek svébytnou teorii ideologie. Ideologický prostor je tvořen nesoudržnými prvky, ,plovoucími signifikanty‘, jejichž význam není určen předem. (Ekologie kupříkladu může spoléhat na zásah státu, který zabrání ekologické katastrofě, nebo může být socialistická a původ bezuzdného vykořisťování přírody spatřovat v tom, jaký je kapitalistický systém, nebo být konzervativní a kázat, že se musíme vrátit k rodné hroudě. ,Přišití‘ znamená, že tyto volné ideologické prvky fixujeme, tj. učiníme je součástí nějakého systému významů. Srov. Slavoj Žižek, The Sublime Object of Ideology, London, New York, Verso, 1989, s. 87n. Dále pak týž, Looking Awry. An Introduction tu Jacques Lacan through Popular Culture, Cambridge, Massachusetts, London, MIT Press 1992, s. 88 a např. Tony Myers, Slavoj Žižek, London, New York, Routledge 2003, s. 64.

jáský ideál/ideální já

U Freuda je třeba rozlišit ,jáský ideál‘ (Ich-Ideal) a ,dvojníka já‘, tj. ,já v zrcadle‘. Zatímco první pojem je nositelem autority a později se u Freuda mění na Nadjá, onen ,dvojník já‘ je východiskem Lacanova zkoumání stadia zrcadla. Lacan pak hovoří o ideálním já. To vzniká imaginární identifikací v raném období života, tj. identifikací s imagem sebe sama nebo jiného člověka ve stadiu zrcadla. Ideální já není podle Lacana rozhodně totožné s Nadjá.